Judikatura a právní argumentace 2.0

Dovolím se připojit k oznamovací sezóně: vyšlo druhé (nové, krásné) vydání Judikatury a právní argumentace. Kromě výrazně přepracovaného obsahu je druhé vydání také v pevné a omyvatelné vazbě. To jej dělá ideálním materiálem jak pro dlouhodobé studium a opakované využití coby referenční dílo (aniž by salátovatělo či získávalo oslí uši, jako v knihovničce předsedy NSS, což však není známka nedbalosti (!) - blíže viz předmluva k druhému vydání) tak pro studium na pláži v létě (Varování: na díle nebylo provedeno zátěžové testování pískem a opalovacím krémem). Níže si dovoluji přetisknout jednak úvod a jednak obsah druhého vydání. Příjemné čtení!

ÚVODEM

Hlavním cílem prvního vydání této knihy bylo upozornit českou právnickou obec, že judikatura je normativně relevantním zdrojem práva. Její faktické působení se dnes nalézá někde uprostřed mezi dvěma extrémními póly: nejde o precedenční závaznost systému common law, ale rozhodně ani o pouhou „faktickou závaznost“ či úplnou normativní bezvýznamnost, v minulosti dlouho zdůrazňovanou kontinentální dogmatikou. Judikatura, především judikatura vrcholných soudů, výrazným způsobem formuje obsah současného českého práva.

První vydání této knihy se proto pokusilo zmapovat jakousi střední cestu mezi oběma naznačenými extrémy a na jejím základě nabídnout metodologické minimum pro práci s judikaturou v českém právním prostředí. V mnoha ohledech šlo o výpravu do neznáma. Nejenom Česká republika, ale i řada dalších kontinentálních právních systémů hledalo a hledá realistické pojetí role judikatury, jejíž význam dnes již rozhodně neodpovídá legicentristickým vizím konce 19. a počátku 20. století. První vydání této knihy navíc reagovalo na specifický kontext společenské transformace a proměny českého práva a na doznívající debaty konce 90. let minulého století: naprosté popírání role judikatury s odkazem, že Česká republika přeci není tím precedenčním systémem jako to „nepsané“ soudcovské common law; nekonečné debaty na téma co přesně je onou „vykonatelnou“ částí rozhodnutí Ústavního soudu, která je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazná pro všechny orgány a osoby; obtížný přístup k judikatuře vrcholných soudů, spojený kupříkladu s naprostým „zatajováním“ odmítavých usnesení Ústavního soudu, absencí publikace drtivé většiny rozhodnutí Nejvyššího správního soudu atd.

Střih. Od prvního vydání této knihy uplynulo sedm let. V průběhu těchto let se nahlížení na judikaturu v českém právním řádu podstatně proměnilo. Snad žádná seriózní učebnice právní teorie již dnes netvrdí, že by judikatura v českém právu neměla žádný právotvorný význam. Ve srovnání s mravenčími krůčky právní teorie se však mílovými kroky pohnula samotná praxe. Ta v uplynulých letech počala řešit problémy, které bychom mohli nazvat problémy „druhé generace“ se vzestupem judikatury spojené. Dnešní otázky snad už nezní, zda je tedy ta judikatura závazná a kde ji lze nalézt. Otázky druhé generace jsou o poznání komplexnější: kdy je možné přistoupit k překonání judikatury či odklonu od judikatury stávající? Jakým tělesem? Jak je to s temporálním působením judikatorních změn? Jakým způsobem smysluplně upravit vzájemný vztah tří českých vrcholných soudů, tedy Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, aby tato ménage à trois jednou připomínala i něco jiného než rozhádanou italskou domácnost? Co dělat v případě rozporů mezi vnitrostátní a evropskou judikaturou? Co dělat v případě úmyslného nerespektování evropské judikatury některým z vrcholných soudů?

V některých segmentech českého justičního života je dnes možné dokonce pozorovat tendence, které význam, především vlastní judikatury, nadhodnocují. Hlavně vrcholné soudy jsou náchylné k přeceňování závaznosti vlastní judikatury. Nezřídka si k tomu půjčují slovní arsenál přejatý z právní kultury common law. Podvědomě či cíleně vyvolávající zdání striktní závaznosti vlastních rozhodnutí. V českých rozhodnutích tak na čtenáře z textu vyskakují precedenty, ratia decidendi, obiter dicta (v českém justičním žargonu tedy „obíčka“), overruling apod.

Tyto tendence nelze považovat za vhodné. Předně, český soud má mluvit česky. Kvalita odůvodnění soudního rozhodnutí nebývá v přímé úměře k množství použité latiny, či tedy nověji angličtiny anebo němčiny. Za druhé, jak bude osvětleno na vícero místech dále v této knize, výše uvedené termíny právních systémů common law jsou do češtiny a českého právního prostředí funkčně i koncepčně obtížně přenositelné. Nadužívání podobných výrazů v soudním rozhodnutí proto svědčí tak maximálně o neznalosti jeho autora, který se chytá módní terminologie bez povědomí o jejím reálném obsahu. Za třetí, stejně jako před sedmi lety, i dnes nabízené druhé vydání této knihy tvrdilo a tvrdí, že judikatura v českém právním prostředí působí jinak než v právních kulturách common law. Rovněž pojetí závaznosti soudních rozhodnutí se v obou právních kulturách podstatně liší. Argumenty v této práci zastávané jsou proto s ohledem na angloamerické justiční okouzlení znatelně rezervovanější: ideologie a funkce kontinentálního pojetí „ustálené judikatury“ je a zůstává něčím jiným než precedent v právních kulturách common law.

Nové otazníky týkající se působení judikatury v českém právním řádu však rozhodně nezastínily všechny problémy staré. Řada českých justičních evergreenů zůstává v podstatě stále stejná. Příkladem lze zmínit především neustálé chrlení rozhodnutí českým vrcholným soudním trojlístkem, kde kvantita dominuje nad kvalitou, aniž by došlo k výraznějšímu systémovému zamyšlení, co a proč mají nejvyšší soudy produkovat. Hromady plastových lžiček na kus, které je však možné použít maximálně na onen příslovečný polárkový dort? Anebo raději jednu kvalitní ocelovou lžíci, promyšlenou, pevnou a se slušným designem, která pak i skutečně snese kontakt s realitou horké prvostupňové kávy? Stejně tak se znovu a znovu setkáváme se zatěžující a někdy zcela nesmyslnou anonymizací soudních rozhodnutí, pseudolegislativními tendencemi při vybírání „správných“ názorů pro publikaci v oficiální sbírce rozhodnutí vrcholných soudů, problematickou či naprosto chybějící citační kulturou v soudních rozhodnutích anebo rozhodnutími, která postrádají základní logickou strukturu a členění, o jejich čtenářské přívětivosti ani nemluvě.

I tak si však troufáme tvrdit, že situace, kterou se pokouší podchytit druhé vydání Judikatury a právní argumentace, se od té před sedmi lety podstatně liší. Řečeno metaforou: zdá se, že hrubá stavba tak nějak stojí. Teď je však potřeba smysluplně vybavit a zařídit její interiér, aby se v ní také dalo příjemně bydlet.

Co s ohledem na vybavení justičního interiéru nabízí druhé vydání této publikace? Obdobně jako v prvním vydání je kniha rámcově rozdělena na tři části. První obsahuje obecné a spíše teoretické pojednání na téma judikatury a její historické role na kontinentě a v právní tradici common law, včetně srovnání přetrvávajících odlišností mezi oběma systémy. Druhá část staví na těchto obecných poznatcích pro bližší rozbor práce a praxe judikatury v dnešním českému právním prostředí. Třetí část se pak zaměřuje na specifické otázky práce s judikaturou s ohledem na jednotlivé oblasti práva či judikaturu jednotlivých typů soudů, mimo jiné také obou soudů evropských.

V porovnání s prvním vydáním nabízí druhé řadu změn, které dle našeho neskromného názoru plně ospravedlňuje označení druhého vydání za „přepracované a aktualizované“. Předně všechny kapitoly prvního vydání byly zásadním způsobem revidovány, většina dokonce kompletně přepsána. Druhé vydání navíc přináší dvě kapitoly zbrusu nové: kapitolu čtvrtou, která detailně rozebírá požadavky Evropského soudu pro lidská práva na judikaturu soudů smluvních stran Evropské úmluvy, tedy i soudů českých, mimo jiné na kvalitu jejího odůvodnění, a to jak obecné, tak na nejvyšším stupni, její přístupnost, nerozpornost a další aspekty. Novou kapitolou, která rovněž reaguje na nová témata, je i kapitola šestá. Ta se zabývá problematikou časového působení judikatury, především s ohledem na judikatorní změny a odklony. Novou a jednotnou koncepci mají ve druhém vydání rovněž závěrečné kapitoly této knihy týkající se práce s judikaturou v jednotlivých právních odvětvích. Kapitoly zabývající se judikaturou v právu ústavním, správním, občanském a obchodním a trestním ve druhém vydání představují výtečné a co do hloubky zprostředkovaných poznatků nebývalé analýzy zpracované experty, kteří jsou s danou oblastí práva, případně i soudy ji utvářejícími, v dennodenním styku.

Konečně „mlsné akademické jazýčky“ autorů této předmluvy děkují předsedovi Nejvyššího správního soudu Josefu Baxovi za opětovný kulinářský požitek servírovaný v podobě předkrmu k této knize.

Druhé vydání vychází z právního stavu ke konci srpna 2012.

Oxford & Praha
září 2012
Michal Bobek & Zdeněk Kühn

*****

OBSAH

Role judikatury v právním řádu (namísto předmluvy)
O autorech
Seznam užitých zkratek

Úvodem
1. VÝZNAM JUDIKATURY V KONTINENTÁLNÍM PRÁVU
1.1. Historie soudcovského práva v kontinentální Evropě
1.2. Vysvětlení expanze soudcovského práva ve 20. století
1.3. Současné pokusy popsat význam judikatury v kontinentálním právu
1.4. Kontinentální přístup k otázce závaznosti judikatury
2. PRECEDENT V TRADICI COMMON LAW
2.1. Common law
2.2. Závaznost precedentu
2.2.1. Kdo rozhodnutí vydal: závazný a přesvědčivý precedent
2.2.2. Která část rozhodnutí: ratio decidendi a obiter dicta
2.3. Práce s precedentem
2.4. Volnost a svázanost precedentem v tradici common law
3. ROLE JUDIKATURY V COMMON LAW A NA EVROPSKÉM KONTINENTU:
SROVNÁNÍ A ROZDÍLY
3.1. Odlišné chápání závaznosti
3.2. Odlišná koncepce práva a jeho pramenů
3.3. Právní jistota dosahovaánáa jiným způsobem
3.4. Odlišné funkce nejvyšších soudů: prospektivní a retrospektivní rozhodování
3.5. Shrnutí podaných argumentů
4. POŽADAVKY EVROPSKÉ ÚMLUVY O LIDSKÝCH PRÁVECH
KLADENÉ NA VNITROSTÁTNÍ JUDIKATURU
4.1. Původní (přímé) požadavky
4.1.1. Právo na veřejné vyhlášení rozhodnutí soudu
4.1.2. Právo na odůvodnění rozhodnutí soudu
4.1.3. Právo na konzistentní judikaturu soudů
4.1.4. Jiné požadavky
4.2. Odvozené (nepřímé) požadavky
4.2.1. Judikatura jako součást zákonného základu pro zásah do práv a svobod zaručených Úmluvou
4.2.2. Judikatura jako důkaz účinnosti vnitrostátního prostředku nápravy
5. ROLE JUDIKATURY V ČESKÉM PRÁVU
5.1. Druhy závaznosti soudního rozhodnutí v českém právu
5.1.1. Výrok nálezu Ústavního soudu, kterým je zrušen právní předpis (obecná derogační norma)
5.1.2. Závaznost soudního rozhodnutí v individuální kauze
5.1.3. Závaznost precedentního charakteru: obecný normativní význam judikatury
5.2. Normativní význam judikatury vyšších soudů, především Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, v českém právním řádu
5.2.1. Normativní síla judikatury
5.2.2. Judikatura jako podpůrný nebo ilustrativní argument
5.3. Závaznost judikatury Ústavního soudu
5.4. Faktory ospravedlňující nahrazení starého právního názoru právním názorem novým (změna judikatury)
5.5. Institucionalizovaná změna právního názoru vrcholných soudů
5.6. Stanoviska Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu
5.7. Prospektivní (precedentní) a retrospektivní judikování Nejvyššího soudu
5.7.1. Ústavní soud a omezování prospektivní funkce nejvyšších soudů
5.7.2. Pokus o mapování důvodů judikatury Ústavního soudu popírající prospektivitu judikatury Nejvyššího soudu
6. ČASOVÁ PŮSOBNOST JUDIKATURY
6.1. Retrospektivita a prospektivita soudcovského práva
6.2. Intertemporalita judikatorních odklonů v české praxi
6.2.1. Závaznost kasačního rozhodnutí ve vztahu k pozdějším judikatorním posunům téhož kasačního soudu
6.2.2. Judikatorní odklony a jejich intertemporalita obecně
6.3. Intertemporalita judikatorních odklonů v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu
6.4. Temporální dopady zrušení právního předpisu Ústavním soudem
6.4.1. Ústavní soud zruší právní předpis a současně posune okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna
6.4.2. Rozhodování obecných soudů v dřívějších kauzách po vydání derogačního nálezu
6.4.3. Pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které aplikovalo zákon, zrušený později Ústavním soudem jako protiústavní
7. ARGUMENTACE A CITACE JUDIKATURY SOUDEM A ADVOKÁTEM
7.1. Zná soud judikaturu? K roli soudce a advokáta při argumentaci judikaturou
7.1.1. Vševědoucí soud a typy právního diskurzu
7.1.2. Rozsah zásady iura novit curia dnes
7.1.3. Advokát a argumentace judikaturou
7.1.4. Argumentace judikaturou unijních soudů
7.2. Právní věty a jejich význam v argumentaci judikaturou
7.3. Kazuistický pozitivismus, judikatorní koláže a další nešvary
7.4. Citace judikatury
7.4.1. Neurčité a vágní odkazy na judikatury
7.4.2. Argumentace nepublikovanou judikaturou
7.4.3. Příklady zahraničních citačních standardů judikatury
7.5. Jak citovat judikaturu: stručný návod
7.5.1. Ústavní soud
7.5.2. Nejvyšší soud
7.5.3. Nejvyšší správní soud
7.5.4. Jiné české soudy
7.5.5. Evropské soudy
7.5.6. Citace judikatury jiných států
7.5.7. Shrnutí
8. PUBLIKACE JUDIKATURY
8.1. Způsob publikace judikatury jako zrcadlo doby
8.1.1. Publikace judikatury před rokem 1948
8.1.2. Centralizovaná pravda: publikace judikatury v letech 1948–1989
8.1.3. Publikace judikatury po roce 1989
8.2. Elektronická publikace judikatury: změna pouze nosiče, nebo i přístupu?
8.3. Publikace judikatury v České republice: přetrvávající otazníky
8.3.1. Anonymizace
8.3.2. Míra vhodné editace publikované judikatury
8.3.3. Informační zahlcení
9. INFORMAČNÍ SYSTÉMY PRO PRÁCI S JUDIKATUROU:
AUTOMATIZOVANÉ ZPRACOVÁNÍ JUDIKATURY
9.1. Judikatura jako právní informace
9.2. Editace judikatury
9.3. Komprimace judikatury
9.4. Indexace judikatury
9.5. Poznámka ke struktuře rozhodnutí a formálním standardům
9.6. Možnosti evidenčních systémů
9.7. Shrnutí
10. VYHLEDÁVÁNÍ VE VYBRANÝCH INFORMAČNÍCH SYSTÉMECH
PRO PRÁCI S JUDIKATUROU
10.1. Ústavní soud – NALUS [nalus.usoud.cz]
10.2. Nejvyšší soud [www.nsoud.cz]
10.3. Evidenční systém judikatury vrchních a krajských soudů [http://www.nsoud.cz/Judikaturans_new/judikatura_vks.nsf/webSpreadSearch]
10.4. Nejvyšší správní soud [www.nssoud.cz]
10.5. Soudní dvůr Evropské unie – CURIA [curia.europa.eu]
10.6. Vyhledávač EUR-lex [eur-lex.europa.eu]
10.7. Evropský soud pro lidská práva – HUDOC [hudoc.echr.coe.int]
11. JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA EVROPSKÉ UNIE
11.1. Unijní soudy a Soudní dvůr Evropské unie
11.2. Rozsudek Soudního dvora
11.2.1. Struktura rozsudku
11.2.2. Styl odůvodnění
11.2.3. Citace rozhodnutí unijních soudů
11.3. Stanovisko generálního advokáta
11.4. Závaznost judikatury Soudního dvora pro vnitrostátní soudy
12. JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA
12.1. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
12.2. Rozhodnutí ESLP v právních řádech smluvních stran
12.2.1. Výkon jednotlivých rozhodnutí
12.2.2. Širší závaznost judikatury
12.2.3. Závaznost judikatury ESLP v právu vybraných smluvních stran
12.3. Judikatura ESLP v českém právu
12.3.1. Postavení Evropské úmluvy v českém právu
12.3.2. Postavení judikatury ESLP pohledem českých soudů
12.4. Použití judikatury ESLP ve vnitrostátní praxi
13. JUDIKATURA V ÚSTAVNÍM PRÁVU
13.1. Formy rozhodování Ústavního soudu a rozhodovací tělesa
13.1.1. Způsoby rozhodování Ústavního soudu
13.1.2. Volba způsobu rozhodování
13.1.3. Odlišné stanovisko
13.1.4. Rozhodovací tělesa
13.2. Rozhodnutí Ústavního soudu z hlediska formy
13.2.1. Úprava
13.2.2. Struktura
13.2.3. Jazyk
13.3. Práce s prameny
13.3.1. Práce Ústavního soudu s vlastní judikaturou
13.3.2. Práce s judikaturou obecných soudů
13.3.3. Práce s judikaturou zahraničních soudů
13.3.4. Práce s judikaturou mezinárodních soudů
13.3.5. Práce s literaturou
13.3.6. Dopad práce s prameny na argumentaci účastníků řízení
13.4. Závaznost judikatury Ústavního soudu
13.4.1. Interní (horizontální) závaznost judikatury Ústavního soudu
Res iudicata
„Vnitřní“ precedenční účinky rozhodnutí
Pravá změna judikatury
Nepravá změna judikatury
13.4.2. Externí (vertikální) závaznost judikatury Ústavního soudu
Závaznost v konkrétní věci
Precedenční závaznost
Následky nerespektování (precedenční) závaznosti
Interpretativní výroky a jejich vztah k závaznosti judikatury Ústavního soudu
13.4.3. K intertemporálním účinkům změny judikatury Ústavního soudu
14. JUDIKATURA VE SPRÁVNÍM PRÁVU
14.1. Postavení správního soudnictví a formy rozhodování
14.2. Způsoby sjednocování rozhodovací činnosti
14.2.1. Rozšířený a „superrozšířený“ senát
14.2.2. Zásadní usnesení
14.2.3. Stanoviska
14.3. Systém publikace rozhodnutí
14.4. Vztah k ostatním vrcholným soudům
14.4.1. Vztah k Nejvyššímu soudu
14.4.2. Vztah k Ústavnímu soudu
14.5. Vztah k mezinárodnímu a evropskému právu
14.5.1. Vztah k unijnímu právu a judikatuře Soudního dvora EU
14.5.2. Vztah k Evropskému soudu pro lidská práva
14.5.3. Vztah k dalším pramenům mezinárodního práva
14.5.4. Vztah k judikatuře zahraničních soudů
14.6. Typické oblasti rozhodovací činnosti
15. JUDIKATURA V OBČANSKÉM A OBCHODNÍM PRÁVU
15.1. Sjednocování rozporné judikatury nižších soudů a Nejvyššího soudu
15.1.1. Institucionalizovaná změna právního názoru Nejvyššího soudu
15.1.2. Příklady kauz řešených velkým senátem
15.1.3. Změna právního názoru cestou odlišení skutkových okolností
15.1.4. Změna právního názoru mimo institucionalizovanou cestu
15.1.5. Stanoviska Nejvyššího soudu
15.2. Systém publikace judikatury
15.2.1. Zpřístupnění judikatury prostřednictvím internetu
15.2.2. Citace judikatury a práce s ní
15.2.3. Judikatura z let 1948–1989
15.2.4. Judikatura z doby před rokem 1948
15.3. Práce s judikaturou a právem Evropské unie
15.4. Práce s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
15.5. Srovnávací právo
15.6. Právo mezinárodní a unifikační
15.7. Argumentace právní doktrínou
15.8. Vztah obecných soudů a Ústavního soudu
16. JUDIKATURA V TRESTNÍM PRÁVU
16.1. Rozhodování trestních soudů v historických souvislostech
16.1.1. Evropský rozměr
16.1.2. Český a československý rozměr
16.2. Formy rozhodování trestních soudů
16.2.1. Formy soudních rozhodnutí
16.2.2. Náležitosti soudních rozhodnutí
16.2.3. Problematika utajování odlišného názoru v trestních věcech
16.3. Prameny trestní judikatury
16.3.1. Periodické tituly
16.3.2. Neperiodické tituly
16.3.3. Internetové zdroje
16.3.4. Problematika anonymizace trestních judikátů
16.4. Judikatura obecných soudů v trestních věcech
16.4.1. Judikatura trestního kolegia Nejvyššího soudu
Stížnost pro porušení zákona
Dovolání
16.4.2. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu
16.5. Judikatura Ústavního soudu v trestních věcech
16.5.1. Příklady judikatorní interakce Ústavního soudu a Nejvyššího soudu
16.6. Používaní judikatury a argumentace judikaturou v trestněprávní praxi
16.6.1. Práce soudů s judikaturou a jinými prameny
16.6.2. Práce procesních stran s judikaturou
16.6.3. Vědecká a pedagogická práce s trestní judikaturou
16.7. Několik kritických poznámek k současné judikatuře trestních soudů

Summary
Rejstřík