Zánik mandátu poslance – ústavní minimalismus nebo adhocismus?

V současnosti je připravena změna Ústavy ČR, v jejímž důsledku by k okamžiku pravomocného odsouzení k výkonu trestu nepodmíněného odnětí svobody zanikl mandát poslance. Měl jsem za to, že se jedná jen o další příklad „ústavního adhocismu“, tedy o snahu řešit jeden aktuální problém zásahem do Ústavy, a že se diskuse o tomto návrhu vyčerpala na loňské konferenci Mezinárodního politologického ústavu „Judicializace politiky, nebo soudcokracie? Vztah soudnictví a politiky”. Jelikož však tento návrh považuje za rozumný i Jiří Přibáň, kterého si osobně velmi vážím, a to jako součást konceptu „ústavního minimalismu“ (viz sobotní příloha LN Právo a justice), je dobré o něm diskutovat dále a podrobněji.

Především by bylo třeba vyjasnit, co je vlastně smyslem navrhované změny: zda (1.) toliko zajištění efektivity jednání Poslanecké sněmovny (ale pak by se zřejmě mělo pamatovat na všechny poslance, u nichž je omezena osobní svoboda a nemohou se jednání sněmovny účastnit – tedy i vazebně stíhaných), anebo (2.) se jedná o sankci za závažné porušení právních předpisů a tedy i poslaneckého slibu (v tomto případě však nastupuje otázka, proč je sankcionován toliko případ odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody). V této nevyjasněnosti spatřuji první, vskutku koncepční problém navržené změny.

Moje hlavní výhrada je však taková, že tento návrh vlastně nic nevyřeší a může naopak vést k nastolení značné právní nejistoty a k další politizaci justice. Pokusím se to vyložit na smyšleném příkladu.

Poslanec Tonda bude pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody. Na místo odsouzeného poslance Tondy nastoupí jeho náhradník Pepa ze stejné politické strany. Trestní soud, který bude rozhodovat o odvolání, samozřejmě bude vědět, kdo je tímto náhradníkem, a bude-li číst noviny, bude také vědět, zda např. tento nový poslanec sympatizuje s vládou disponující nejtěsnější většinou či nikoliv. Co když odsouzený Tonda patřil třeba mezi přeběhlíky a jen díky jeho hlasu se vláda držela u moci? Pak nutně nastane situace, kdy trestní soud bude fakticky rozhodovat nejen o vině a trestu Tondy, nýbrž také o dalším setrvání vlády ve funkci. Čtenářům asi není třeba připomínat, že v tomto případě nebude důležité pouze, jak trestní soudy rozhodnou, nýbrž také, kdy tak učiní. Pokud totiž odvolací soud nerozhodne ihned, nýbrž třeba s ročním zpožděním, může to ve skutečnosti znamenat pro vládu záchranu do vypršení jejího funkčního období.

Pojďme však uvažovat dále. Bývalý poslanec Tonda je ve vězení, Pepa se stal zákonodárcem. Tonda s pravomocným odsouzením není srozuměn a podá dovolání anebo ústavní stížnost, tedy procesní prostředky, které směřují proti pravomocnému rozhodnutí. O těchto prostředcích bude rozhodovat Nejvyšší soud a Ústavní soud a je dost dobře možné, že jim vyhoví. Co to bude znamenat? Tonda se vrátí do poslanecké lavice (předložený návrh totiž nepředpokládá, že k zániku mandátu dojde nevratně, jako tomu je třeba u prezidenta v případě velezrady), Pepa do bývalého zaměstnání.

Pokud se v našem vymyšleném příběhu čtenář pořád ještě orientuje, trošku jej zkomplikuji. Nejvyšší (anebo Ústavní) soud zruší pravomocné odsuzující rozhodnutí třeba jen pro nějaké procesní pochybení (byl opomenut nějaký důkaz, nebylo nařízeno jednání apod.), které trestní soud napraví a rozhodne stejně jako předtím. Pro Tondu s Pepou to znamená, že se Tonda zase po několika týdnech či měsících na svobodě vrátí do káznice a Pepa opět usedne do poslanecké lavice. Nebudu předjímat, že naznačený „ping-pong“ se může ještě klidně jednou zopakovat a nechci ani spekulovat, jakému tlaku budou všechny označené soudy vystaveny při tomto typu rozhodování – nejen z hlediska věcného, nýbrž i časového.

Můj postoj je proto velmi prostinký: i při takovémto zdánlivě jednoduchém zásahu do Ústavy je třeba pečlivě vážit, zda excesy některých jedinců stojí za rizika, která jsem se pokusil - sice poněkud odlehčenou formou, ale míněna jsou zcela vážně - naznačit. Jakkoliv totiž nepopírám, že navržená změna je určitě možná, je otázka, zda je i vhodná či dokonce nutná. Tyto případy by totiž nemělo řešit právo, nýbrž politická kultura a trestní soudy by neměly suplovat práci politických stran, které jsou – coby monopolní subjekty podávající kandidátní listiny ve volbách do Poslanecké sněmovny – odpovědny za výsledné složení dolní komory. A pokud se jim holt některý poslanec nepovedl a není ochoten ani sám rezignovat na mandát, je to jejich problém, který by neměl řešit nikdo jiný.

Proto bych Jiřím Přibáněm prezentovaný koncept ústavního minimalismu ještě více redukoval a vyloučil bych z něj i tyto případy roubování obecných pravidel na individuální excesy. A pro případ, že předložený návrh ústavní změny nakonec schválen bude, prosím všechny politiky, až někdy v budoucnu nastane případ podobný výměny mandátu mezi Pepou a Tondou, aby nekritizovali soudy za to, že chtějí této zemi vládnout a rozhodovat o tom, jaká u nás bude vláda. Měli si to totiž uvědomit, když pro návrh hlasovali.