Právníci-lingvisté na Soudním dvoře EU: Kdo jsme a kam jdeme?

Děkuji Michalovi Bobkovi za milé uvítání. Předpokládám, že s nabídkou hostování na jiném právu nepřišel proto, abych zavzpomínal na hezké časy strávené na Nejvyšším správním soudě, ale spíš aby vyzvěděl nějaké zákulisní informace z mého nynějšího působiště. Pokusím se tedy tuto představu naplnit, aniž bych porušil svou povinnost zachovávat služební tajemství.

K tomu možná nejprve můj osobní kontext: na české překladatelské oddělení Soudního dvora Evropské unie jsem nastoupil v prosinci 2010. S prací na něm jsem se seznámil dříve během dvou půlročních pobytů (v letech 2006 a 2007-2008), jeho „dřevní doby“ jsem nezažil. Mé postřehy v příspěvcích tohoto měsíce se tedy budou vztahovat k oddělení, které je již nějakým způsobem zavedené.

V dnešním příspěvku přiblížím, jak vypadá mé pracoviště, a letmo přiblížím náplň své práce.

Budova "T" sídlo poloviny překladatelů SDEU

Generální ředitelství překladatelské služby Soudního dvora zaměstnává téměř tisícovku osob, z toho 600-700 právníků-lingvistů všech možných národností. České oddělení (někdy je možné setkat se i s výrazem „divize“) čítá dlouhodobě 35-40 osob pracujících vesměs na dobu neurčitou. Sestává z jednoho vedoucího oddělení a dále – řazeno dle početnosti – z právníků-lingvistů, členů sekretariátu a korektorů. Pracovní tým české divize je v posledních letech poměrně stabilní, pokud nebereme v úvahu mateřské dovolené nahrazované dočasnými zaměstnanci.

Možná se čtenář pozastaví nad tím, proč se překládající pracovníci na Soudním dvoře titulují „právník-lingvista“ namísto mnohem jednoduššího a srozumitelnějšího „překladatel“. Možných vysvětlení je hned několik.

• První, nejjednodušší, je historické: takto si to vymysleli otcové-zakladatelé v padesátých letech minulého století. Zřejmě v té době měli tvůrci nových označení slabost pro dvojslovné názvy a zatím nebyla vůle to změnit.
• Druhé vysvětlení, rovněž relativně jednoduché, je obsahové: právníci-lingvisté na Soudním dvoře nejsou jen překladatelé. Je pravda, že překládání právních textů nejrůznější povahy je našim chlebem vezdejším a zabírá drtivou část pracovní náplně. Jenže nejen chlebem živ je člověk. Právnická složka pracovní náplně spočívá především ve funkci „referenční osoby“ [personne de référence] pro předběžné otázky došlé ze zemí, odkud právníci-lingvisté pocházejí. To obnáší mimo jiné povinnost vysvětlovat kolegům z jiných divizí kontext věci. Podrobněji se k úkolům referenční osoby budu věnovat v některém z dalších postů.
• Třetí, lze snad říci genetické vysvětlení, vychází z toho, že „překladatel“ u Soudního dvora musí být zároveň právník (s úplným právnickým vzděláním a dvouletou praxí v právní oblasti) i lingvista (zde nejsou požadavky na formální vzdělání tak striktní, ale uchazeč o místo musí doložit, kde a jak ke znalostem francouzštiny a nejméně jednoho dalšího úředního jazyka Evropské unie přišel). U Soudního dvora sice platí pravidlo, že každý překládá do svého rodného jazyka, ale platí na něm i právní fikce, podle které se za rodný jazyk považuje ten, v němž dotyčná osoba vystudovala právnickou fakultu.
• Čtvrté, které je vysvětlením jen s velkou dávkou nadsázky a ironie, je vysvětlení symbolické. Vychází z toho, že když už někdo vystudoval tak prestižní školu, jako jsou práva, a dostal místo u tak ctihodného zaměstnavatele, jako je Soudní dvůr, tak je škoda ho titulovat jednoslovným označením „překladatel“, když existuje mnohem vznešenější sousloví „právník-lingvista“. Tento aspekt vystupuje ještě víc do popředí v němčině, kde se naši kolegové honosí pojmenováním „Rechts- und Sprachsachverständige“. Pro toto „vysvětlení“ hraje i skutečnost, že zaměstnanci a úředníci Soudního dvora jsou mezi evropskými institucemi (údajně) jediní, kdo skládá do rukou předsedy slavnostní slib loajality a mlčenlivosti. S ohledem na příslušnost ke stavu však musím toto „vysvětlení“ zavrhnout.

Soudní dvůr EU - nejnovější stavební přírůstky

Jak jsem již zmínil, formální lingvistické vzdělání není pro právníky-lingvisty podmínkou sine qua non. V cizích jazycích je proto možné se dovzdělávat na jazykových kurzech pořádaných zaměstnavatelem. Pro právníky-lingvisty se dokonce pořádají specializované kurzy zaměřené na porozumění psanému textu (žádné aktivity typu listening či writing, známé z jazykových škol, a speaking jen v rámci komunikace s lektorem). Pokud jde o český jazyk, máme možnost se čas od času účastnit seminářů pořádaných sesterskými institucemi, na něž jezdí přednášet čeští jazykovědci nebo translatologové. V neposlední řadě působí přímo na divizi šikovné korektorky, jejichž e-mailový občasník „Korektorská osvěta“ napomáhá k mýcení nesprávných jazykových jevů, alespoň ve výstupech českého překladatelského oddělení. Zlí jazykové tvrdí, že v zápalu puristického mýcení dojde sem-tam i u rodilých mluvčích k vytvoření drobného jazykového traumatu.

Pro úplnost dodávám, že právníci-lingvisté působí i na překladatelských odděleních ostatních orgánů EU. Tam mají ovšem poněkud jinou funkci: na rozdíl od Soudního dvora v zásadě nepřekládají, spíše jen kontrolují práci obecných překladatelů. Komise, Rada a Parlament jazykově stojí na práci zaměstnanců s primárně jazykovým, nikoli právním vzděláním, protože právní agenda je jen částí jejich práce. Proto návrhy legislativních textů, rozhodnutí ve věcech hospodářské soutěže a další právní překlady kontroluje vždy ještě právník-lingvista, který má zkušenost s obsahem pojmů v cílovém jazyce. O přesnější náplni jejich práce se z první ruky třeba dozvíme od jiného hosta někdy v budoucnu.

To jsou tedy právníci-lingvisté, ve svém významu, prostředí i letmém kontextu. V dalším příspěvku nabídnu pohled na technickou stránku překládání pro Soudní dvůr. Do konce měsíce přiblížím také problematiku originálů a autentických verzí v řízení před Soudním dvorem. Zbude-li čas, budu se věnovat některým konkrétním „překladatelským oříškům“, se kterými se potýkáme.