O touze právníka pracovat s „originálem“

Onehdá se mně kamarád (právník působící v českém prostředí) zeptal, proč se všechna ta judikatura překládá do češtiny, když často je mnohem srozumitelnější „anglický originál“.

Dobře chápu kamarádovu potřebu opřít se o jazykovou verzi, která čtenářsky působí možná přirozeněji a která je z jeho pohledu i pravděpodobně původnější než ta česká. Nicméně v této jeho otázce zazněly hned dva mylné předpoklady: jednak se do češtiny nepřekládá všechno, a jednak je angličtina původním jazykem jen v případě velmi malého procenta námi překládaných textů. Drtivá většina z textů psaných původně anglicky se navíc k běžnému uživateli judikatury Soudního dvora ani nedostane, neboť vedle veřejně dostupných stanovisek generálních advokátů jde vesměs o procesní písemnosti (žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nebo vyjádření vlád anglicky mluvících států).

V tomto příspěvku se pokusím přiblížit čtenáři Jiného práva vnitřní jazykové prostředí Soudního dvora a nastínit odlišnosti pojmů „originál“, „předloha k překladu“ a „rozhodné znění dokumentu“.


Jazykový režim Soudního dvora

Jazykový systém Soudního dvora je založen na třech hlavních zásadách, a sice na (1) zásadě jednacího jazyka (někdy též zvaného „jazyk řízení“), na (2) zásadě jednoho pracovního jazyka, kterým je od vzniku Soudního dvora až do současnosti francouzština, a na (3) zásadě respektování jazyka, který si ke svému vyjadřování zvolí jednotliví členové unijních soudů. Čtvrtou, doplňkovou zásadu by bylo možné nazvat zásada ekonomie provozu evropských institucí, neboť se snaží udržet objem zadaných překladů na uzdě (v roce 2011 byl Generálnímu ředitelství překladatelské služby Soudního dvora zadán k překladu téměř 1.000.000 stran).

(1) Zásada jednacího jazyka

Jednací jazyk se určuje podle jednacích řádů jednotlivých unijních soudů [tj. Soudního dvora stricto sensu, Tribunálu (pro pamětníky: dřívějšího Soudu prvního stupně) a Soudu pro veřejnou službu]. Jednacím jazykem je v zásadě jazyk, v němž je sepsán návrh, kterým se zahajuje řízení – typicky přímá žaloba nebo žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Jednací řády určují také pravidla, kdy musí být takový návrh sepsán v určitém konkrétním jazyce. Například směřuje-li žaloba proti členskému státu, musí být sepsána v jazyce tohoto členského státu. Naopak, napadá-li nějaká obchodní společnost rozhodnutí Komise dejme tomu v kartelové věci, může tak učinit v kterémkoli úředním jazyce Unie; zde není žádné omezení (tak např. v nedávno skončené kartelové věci žalovaly české rafinérské společnosti rozhodnutí Komise v angličtině – jednacím jazykem byla v důsledku toho angličtina). Změna jednacího jazyka je sice možná, nicméně dosáhnout jí je z procesního hlediska relativně náročné (musí s ní souhlasit ostatní účastníci řízení a musí ji povolit předseda příslušného soudního orgánu).

V jednacím jazyce se podávají anebo se do něj překládají veškeré procesní písemnosti a všechna ústní vyjádření bez ohledu na to, od koho pocházejí. U podání k unijním soudům zajišťují vyhotovení v jednacím jazyce nebo překlad do něj sami podatelé; u vyjádření členských států, svědků a znalců, jakož i u „autorských“ dokumentů unijních soudů a u vyjádření členů unijních soudů zajišťují tento překlad právníci-lingvisté a tlumočníci Soudního dvora.

Podle článku 41 Jednacího řádu Soudního dvora je znění vyhotovené v jednacím jazyce (případně v jiném jazyce povoleném podle příslušných článků Jednacího řádu) rozhodným zněním dokumentu. Obdobné ustanovení obsahuje i Jednací řád Tribunálu (článek 37). Jednací řád Soudu pro veřejnou službu nestanoví vlastní jazykový režim, ale v tomto ohledu odkazuje v plném rozsahu na Jednací řád Tribunálu.

Judikatura Soudního dvora je sice pramenem unijního práva a jako taková musí být přístupná každému občanovi Unie v jeho vlastním jazyce (je-li tento jazyk zároveň úředním jazykem Unie). Nicméně Soudní dvůr realisticky považuje přesvědčení o naprosté jednotě všech jazykových verzí za neudržitelné. Proto pro každou jednotlivou právní věc určil jazyk, který je „první mezi rovnými“. Na rozdíl od unijní legislativy, která je aspoň v hypotetické rovině rovnocenně závazná ve všech úředních jazycích Unie, mají tedy výstupy unijních soudů vždy jedno znění, které má ve srovnání s ostatními „navrch“ a které má v případě rozdílů mezi jednotlivými jazykovými verzemi vyšší právní sílu než ostatní. Při výkladu judikatury je proto irelevantní, zda Soudní dvůr určitý pojem vyložil například ve francouzštině a dalších 20 jazycích způsobem, který někomu třeba vyhovuje víc, a jen v češtině způsobem jiným, pokud je čeština jednacím jazykem.

Poznámka pro praxi: Jak poznáme, které znění je ono „první mezi rovnými“? V záhlaví každého rozsudku je vedle data jeho vydání vždy odkaz na poznámku pod čarou, ve které je uveden jednací jazyk. V Eur-Lexu je navíc jazyk řízení uveden v bibliografickém soupisu rozsudku v rubrice „Závazná jazyková znění“.

(2) Zásada jednoho pracovního jazyka

Před 60 lety se soudci Soudního dvora tehdejšího Evropského sdružení uhlí a oceli dohodli, že jako jednotný pracovní jazyk budou používat francouzštinu. Tehdy to bylo přirozené: z šesti členských států byla francouzština úředním jazykem ve třech, v dalších dvou patřila znalost francouzštiny k bontónu. Německo by v padesátých letech 20. stolení nejspíš stejně nemělo nárok na jakýkoli náznak protestu, Spojené království a další anglicky mluvící země stály mimo ESUO. A protože je Soudní dvůr jedním z nejkonzervativnějších orgánů EU (ne-li orgánem nejkonzervativnějším), nedošlo od té doby k žádné změně.

Veškeré procesní písemnosti, které jsou Soudnímu dvoru adresovány, musí tedy dodnes mít svou francouzskou verzi. Není-li francouzština zároveň jednacím jazykem v dané věci, zajišťuje si případný překlad Soudní dvůr sám.

I rozhodnutí všech tří soudů se dodnes píší (či, módně řečeno, „draftují“) ve francouzštině. Francouzská verze je tak předlohou k překladu všech rozsudků, posudků a usnesení. Je-li jednacím jazykem francouzština, je zároveň rozhodným zněním a v některých věcech i zněním jediným. Jen v tomto případě bych se nebránil použít v souvislosti s výstupem Soudního dvora slovo „originál“. V ostatních případech může totiž použití tohoto slova vést k nejistotě, zda měl mluvčí na mysli předlohu (tedy dokument v jazyce, ze kterého se překládalo), anebo rozhodné znění (tedy dokument v jazyce, který je pro daný případ závazný).

(3) Zásada respektování volby jazyka jednotlivých členů unijních soudů

Tuto zásadu lze stručně vyjádřit větou, že každý soudce a každý generální advokát má právo obracet se při ústním jednání na kolegy a na účastníky řízení v jazyce, který si zvolí. Zpravidla bývá tímto jazykem jeho rodný jazyk, jednací jazyk (pokud ho dotyčný ovládá) anebo francouzština.

Generální advokáti mohou navíc přednášet a psát svá stanoviska také v kterémkoli úředním jazyce, který uznají za vhodný. Tento jazyk bývá ve stanoviscích uveden v první poznámce pod čarou jako „původní jazyk“ a v Eur-Lexu (v bibliografickém soupisu stanoviska) v rubrice „Závazná jazyková znění“.


Co a jak se tedy překládá?

Jak jsem již naznačil, nepřekládají všechna rozhodnutí do všech jazyků. Říká se, že je tomu tak především z finančních důvodů.

Do všech úředních jazyků se zásadně překládají jen rozsudky Soudního dvora a stanoviska generálních advokátů v řízeních o předběžných otázkách podle článku 267 SFEU, kde před finančním hlediskem dominuje potřeba jednotného výkladu unijního práva. Obdobnou povahu mají samozřejmě i posudky podle čl. 218 odst. 11 SFEU. Rozsudky a usnesení Soudního dvora v ostatních věcech se do všech jazyků překládají jen tehdy, mají-li velký význam pro výklad unijního práva. Jako příklad mohu uvést řízení proti členskému státu pro nesplnění povinnosti vyplývající ze směrnice, ve kterém je třeba jednotně vyložit určitý pojem použitý v této směrnici.
Rozhodnutí Tribunálu se do všech jazyků překládají jen tehdy, přinášejí-li nový právní pohled na věc, či jinými slovy, obsahují-li „právní větu“. Novinkou je možnost Tribunálu nechat i v těchto případech přeložit do jiných jazyků než jazyka řízení jen výňatky z takových rozhodnutí.
Rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu se do jiných jazyků než do jazyka řízení překládají jen zřídka.

Výstupy unijních soudů se překládají přímo. Jednotlivá jazyková oddělení by měla zajistit dostatečný počet právníků-lingvistů ovládajících francouzštinu a jazyky, kterými píší generální advokáti. V případě generálních advokátů lze však v praxi pozorovat spíše trend opačný, a sice že generální advokáti z oblastí tzv. menších jazyků se přizpůsobují možnostem svého působiště a dříve nebo později na svůj vlastní jazyk rezignují. Stanoviska pak vypracovávají ve francouzštině, angličtině nebo němčině. Z poslední doby lze příkladmo jmenovat M. Poiarese Madura, který se vzdal portugalštiny, J. Mazáka, který upustil od slovenštiny, V. Trstenjak, která po několika pokusech zanechala slovinštinu, či N. Jääskinena, který nepíše finsky. Jejich stanoviska tak není třeba překládat přes pivotní jazyky (o těch chci psát v příštím příspěvku).

* * *

Touha pracovat s „originálem“ může v případě unijní judikatury přinést nečekané komplikace. Člověk s takovou tužbou si musí nejprve sám pro sebe stanovit, co bude považovat za originál – tedy zda chce pracovat s dokumentem v jazyce, ve kterém přemýšlel jeho autor (čili s „předlohou k překladu“), anebo s dokumentem v jazyce, který mu propůjčuje nejvyšší právní sílu (tj. s jeho „rozhodným zněním“). Pokud si zvolí druhé z uvedených pojetí „originálu“, může narazit na omezení svých jazykových schopností. V takovém případě nezbývá než spolehnout se na to, že dokument byl přeložen dobře i do jazyka, který není jazykem řízení.