Marek Antoš: Okamurova ústavní stížnost o něco vážněji

Ústavní stížnost, kterou podal Tomio Okamura, si – možná dokonce záměrně – říká o vtipné či mírně bulvární reakce. Zaslouží si ale i vážnější zamyšlení, k čemuž se mezisváteční Jiné právo výborně hodí. Dovolím si vykopnout: nejde o ucelený komentář, ale spíš o pár prvních postřehů, budu se proto těšit na opravu či doplnění.

Ústavnímu soudu patří díky, že obratem zveřejnil celé znění ústavní stížnosti. Stojí za to si ji přečíst; ale pro ty, které odradí rozsah (26 stránek), se pokusím vytáhnout hlavní argumenty. Stížnost brojí proti rozhodnutím MV a NSS, proti ústavnosti prováděcího zákona i proti ústavnosti samotného čl. 56/5 Ústavy, který zakotvuje podmínky 50 tisíc podpisů; primárně však směřuje k abstraktní kontrole ústavnosti, čemuž i argumentace odpovídá.

1. Lhůta pro sběr podpisů 

Podpisy sbírané před účinností zákona (1. října) stěžovatel považuje za neplatné. Zákon sice obsahuje přechodné ustanovení (§ 75), podle něhož se i nezbytné úkony učiněné před dnem nabytí jeho účinnosti považují za úkony učiněné podle tohoto zákona, podle jeho výkladu se však vztahuje jen na úkony státních orgánů. Z toho pak dovozuje, že lhůta pro sběr podpisů voličů byla pouze 37 dnů (od 1. října do 6. listopadu 2012), tedy příliš krátká, z čehož plyne neúměrné zvýhodnění kandidátů navrhovaných poslanci či senátory.

(Účelový ústavně nekonformní výklad: není důvod zpochybnit platnost podpisů sesbíraných před datem účinnosti zákona.)


2. Lhůta pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí Ministerstva vnitra

Dvoudenní lhůtu považuje za příliš krátkou a v důsledku představující faktické zamezení přístupu k soudu.

(Něco na tom je, ale totéž platí i u všech dalších voleb v ČR. Problém je navíc už v ústavní rovině, protože volby se vyhlašují jen devadesát dnů předem (čl. 56/8), což nedává mnoho času nazbyt, má-li se všechno stihnout. Fakticky je navíc lhůta pětidenní, protože dva dny se počítají až od okamžiku doručení rozhodnutí Ministerstva vnitra, k němuž podle zákona dochází až po třech dnech od jeho vyvěšení. Diskutabilní je spíš judikatura NSS, podle níž nelze podání v průběhu řízení doplňovat; ta však nemůže být důvodem protiústavnosti zákona.)

Výtku NSS, že nedodal ve stížnosti přesnou matematickou analýzu, ale jen obecné námitky k metodice náhodných vzorků, odmítá s tím, že na to měl jen dva dny (pět dnů včetně víkendu).

(Tahle kritika také není zcela mimo, zvlášť když nejasnosti ohledně výběru náhodného vzorku na Ministerstvu vnitra vyplouvaly na povrch teprve postupně, mj. i s ohledem na postupně uvolňované informace o tom, jak probíhal. Vzhledem k apelační povaze řízení ve volebních věcech, které tím vybočuje z běžného správního soudnictví, si měl k této námitce NSS sám opatřit víc podkladů. Za úvahu by stálo i přibrání znalce: statistická specializace sice není právě rozšířená, ale i takoví znalci existují.)


3. Rozpor novely Ústavy s materiálním jádrem

Z čl. 21 Listiny dovozuje, že občané mají právo se podílet na správě veřejných věcí buď přímo, nebo prostřednictvím zástupců. Přímá volba z kandidátů nominovaných politickými stranami je kombinací obou možností, což Listina nepředpokládá, a proto je problematická.

(Nepříliš přesvědčivé. Přímá volba prezidenta republiky, jakkoliv to svádí, není projevem přímé, nýbrž nepřímé demokracie: občané si volí svého zástupce, který se teprve bude podílet na správě veřejných věcí. O žádnou kombinaci tedy nejde. Kromě toho formulace čl. 21 rozhodně není disjunktní. Tatáž situace, tedy možnost vybírat jen z kandidátů navržených politickými stranami, je i u Poslanecké sněmovny, krajů a Evropského parlamentu.)

Požadovaných 50 tisíc podpisů nepřiměřeně omezuje volební právo voličů, i v komparativním měřítku je to hodně, a může tak jít dokonce o skrytý způsob, jak „ve skutečnosti přímé volbě zabránit“.

(Není to málo, ale skutečnost, že šest kandidátů tu hranici překročilo, přesvědčivě ukazuje, že nejde o podmínku nesplnitelnou. Je to dokonce většina z celkového počtu kandidátů, jen menšina se spolehla na podpisy poslanců a senátorů. A navíc, i kdyby Ústava neumožňovala „občanské kandidáty“ vůbec, stále by to v komparativním měřítku nebylo nic výjimečného.)

Získávání podpisů je finančně náročné, proto jde o nepřímý majetkový cenzus: kandidovat může jen ten, kdo má dost peněz.

(Na rozdíl od volebních kaucí, které Okamura ve stížnosti preferuje, zde zákon dává více možností. Někteří kandidáti skutečně za podpisy platili, ale jiní se spolehli na dobrovolníky či na členy své politické strany a sesbírali podpisy s minimálními náklady – např. Zuzana Roithová či Taťána Fischerová.)

Rozdíly v postavení „občanských“ kandidátů a kandidátů politických stran jsou takové, že jde o zakázaný zásah do materiálního jádra Ústavy (čl. 9/2).

(Nezdá se.)

Zákon nutí ke sběru podpisů např. před nákupními centry, což je ponižující, a proto v rozporu s čl. 3 Úmluvy, který zakazuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení.

(Poněkud specifický výklad čl. 3 Úmluvy…)


4. Rozpor s petičním právem

Petiční právo je Listinou garantováno jako právo, nikoliv jako povinnost. Vyžadování podpisů pod petice podporující kandidáta však znamená určitý „přímus“, a proto jde o porušení ústavního práva. Úprava ve volebním zákoně je navíc v rozporu s obecnou úpravou v zákoně o právu petičním.

(Vůbec nejde o petici ve smyslu čl. 18: „ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi.“ Také petiční zákon se proto na tyto petice vůbec nevztahuje, jde jen o shodu pojmů. Lze si klást otázku, zda by nebylo lepší použít jiné označení, což by zabránilo nejasnostem, ale nevím, zda se nám ho podaří vymyslet.)


5. Matematická pochybení při realizaci kontroly petice stěžovatele

Znovu namítá i pochybení MV, které použilo součet místo průměru chybovosti, ačkoliv tento problém odstranil už NSS.

(Vzhledem k tomu, že tento problém odstranil už NSS, ale stěžovatel ani při použití správného vzorce nedosáhl požadovaného počtu 50 tisíc podpisů, není tato část argumentace příliš relevantní. Snad jen jako důkaz celkového „zatemnění“ volební procedury, ale pak není příliš přesvědčivý, protože příklad Jany Bobošíkové ukazuje, že v rámci pravidel volebního procesu existovala efektivní náprava.)

MV nesplnilo statistická pravidla pro výběr náhodných vzorů a pracovalo s celými archy namísto jednotlivých podpisů. Chybovost druhého vzorku byla u všech kandidátů vyšší než u prvního vzorku, což znevěrohodňuje celou metodu.

(Něco lze vysvětlit vyšší duplicitou ve druhém vzorku, ale rozhodně ne vše: chybovost totiž rostla i v ostatních parametrech, jako je chybná adresa apod. Tady bych však víc rozvíjel vlastní pohled na věc než samotnou stížnost, protože ta je na argumenty spíš skoupá a jen odkazuje na různé články, zejména na sérii z České pozice.)

Zákon je nejednoznačný, a tedy protiústavní.

(Teprve není-li možný ústavně konformní výklad, je možné zákon rušit.)


6. Podjatost Vojtěcha Šimíčka

Předseda volebního senátu Vojtěch Šimíček po vyhlášení rozhodnutí – a částečně nad jeho rámec – v médiích uvedl, že archy na podporu Tomia Okamury měly nejvyšší chybovost ze všech kandidátů a celé archy byly psány jednou rukou. Podle stěžovatele tím chtěl ve veřejnosti vyvolat dojem o podvodném jednání, což svědčí o jeho podjatosti při rozhodování.

(Hodnocení veřejného vystupování soudců je do určité míry věcí vkusu. Vojtěch Šimíček nicméně rozhodnutí svého senátu komentoval až po jeho vydání a z mezí podle mého názoru nevybočil.)


7. Kandidát nemůže chybovost ověřit

Protože kandidát sám nemůže ověřit pravost údajů (nemá přístup do registrů), zákon umožňuje, aby se stal obětí nekalých praktik, tj. podstrčení archů s úmyslně falešnými podpisy.

(Není to úplně pravda, záleží na způsobu sběru: viz Roithová, pro kterou sbírali podpisy členové KDU-ČSL po malých dávkách od svých známých, které osobně znali. Výsledná nízká chybovost tomu odpovídala. Pokud kandidát sbírá tak, že nemá nad jmény kontrolu, například s využitím placených brigádníků, musí zkrátka nasbírat dostatečnou rezervu, aby si mohl být jistý, že má 50 tisíc pravých podpisů.)

***

Vedle argumentační části je na ústavní stížnosti zajímavá i procesní otázka. Klíčové se zdá být, zda může Ústavní soud konání voleb odložit, případně jak. Zde se nabízejí paralely se zrušenými volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2009. Poslanec Melčák tehdy ústavní stížností brojil proti rozhodnutí prezidenta republiky o jejich vyhlášení, pročež Ústavní soud postupoval podle § 79 ZÚS a odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Tento postup nebyl prostý kontroverzí, mj. kvůli tomu, že vykonatelnost lze odložit pouze na návrh, a ten stížnost neobsahovala; Ústavní soud ho však našel „implicitně“. Tato ústavní stížnost směřuje primárně proti zamítavému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odložením jeho vykonatelnosti by si však stěžovatel pochopitelně nepomohl. Místo toho proto stížnost obsahuje návrh na vydání předběžného opatření podle § 80 ZÚS, které by vyslovilo, že rozhodnutí předsedy Senátu o vyhlášení volby prezidenta „pozbývá platnosti“. To je ovšem z několika důvodů problematické. Zaprvé, § 80 se týká situací, kdy ústavní stížnost směřuje „proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí“, což není splněno. Zadruhé, Ústavní soud má zakázat pokračování v zásahu, jde však o rozhodnutí předběžné, zatímco zde se petit domáhá úplného vyslovení neplatnosti. Nabízí se otázka, zda by nebylo procesně vhodnější ústavní stížností přímo napadat vedle usnesení NSS i rozhodnutí o vyhlášení voleb, a spojit to s návrhem podle § 79 místo § 80.

Z hlediska výsledku to však nemusí mít zásadní vliv: postup Ústavního soudu z roku 2009 ukazuje, že jestli bude mít vůli volby odložit, způsob si najde. A na to možná stěžovatel a jeho právní zástupci spoléhají celkově. Jejich taktikou je zřejmě napadnout vše, co napadnout lze (všechna rozhodnutí, zákon i ústavní článek), a nechat na Ústavním soudu, zda si z takto prostřeného stolu něco vybere. Odůvodnění stížnosti může být nepřesvědčivé, jím však Ústavní soud vázán není, a tak bude záležet jen na něm.