27 prosince 2012

Marek Antoš: Okamurova ústavní stížnost o něco vážněji

Ústavní stížnost, kterou podal Tomio Okamura, si – možná dokonce záměrně – říká o vtipné či mírně bulvární reakce. Zaslouží si ale i vážnější zamyšlení, k čemuž se mezisváteční Jiné právo výborně hodí. Dovolím si vykopnout: nejde o ucelený komentář, ale spíš o pár prvních postřehů, budu se proto těšit na opravu či doplnění.

Ústavnímu soudu patří díky, že obratem zveřejnil celé znění ústavní stížnosti. Stojí za to si ji přečíst; ale pro ty, které odradí rozsah (26 stránek), se pokusím vytáhnout hlavní argumenty. Stížnost brojí proti rozhodnutím MV a NSS, proti ústavnosti prováděcího zákona i proti ústavnosti samotného čl. 56/5 Ústavy, který zakotvuje podmínky 50 tisíc podpisů; primárně však směřuje k abstraktní kontrole ústavnosti, čemuž i argumentace odpovídá.

1. Lhůta pro sběr podpisů 


Podpisy sbírané před účinností zákona (1. října) stěžovatel považuje za neplatné. Zákon sice obsahuje přechodné ustanovení (§ 75), podle něhož se i nezbytné úkony učiněné před dnem nabytí jeho účinnosti považují za úkony učiněné podle tohoto zákona, podle jeho výkladu se však vztahuje jen na úkony státních orgánů. Z toho pak dovozuje, že lhůta pro sběr podpisů voličů byla pouze 37 dnů (od 1. října do 6. listopadu 2012), tedy příliš krátká, z čehož plyne neúměrné zvýhodnění kandidátů navrhovaných poslanci či senátory.

(Účelový ústavně nekonformní výklad: není důvod zpochybnit platnost podpisů sesbíraných před datem účinnosti zákona.)


2. Lhůta pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí Ministerstva vnitra

Dvoudenní lhůtu považuje za příliš krátkou a v důsledku představující faktické zamezení přístupu k soudu.

(Něco na tom je, ale totéž platí i u všech dalších voleb v ČR. Problém je navíc už v ústavní rovině, protože volby se vyhlašují jen devadesát dnů předem (čl. 56/8), což nedává mnoho času nazbyt, má-li se všechno stihnout. Fakticky je navíc lhůta pětidenní, protože dva dny se počítají až od okamžiku doručení rozhodnutí Ministerstva vnitra, k němuž podle zákona dochází až po třech dnech od jeho vyvěšení. Diskutabilní je spíš judikatura NSS, podle níž nelze podání v průběhu řízení doplňovat; ta však nemůže být důvodem protiústavnosti zákona.)

Výtku NSS, že nedodal ve stížnosti přesnou matematickou analýzu, ale jen obecné námitky k metodice náhodných vzorků, odmítá s tím, že na to měl jen dva dny (pět dnů včetně víkendu).

(Tahle kritika také není zcela mimo, zvlášť když nejasnosti ohledně výběru náhodného vzorku na Ministerstvu vnitra vyplouvaly na povrch teprve postupně, mj. i s ohledem na postupně uvolňované informace o tom, jak probíhal. Vzhledem k apelační povaze řízení ve volebních věcech, které tím vybočuje z běžného správního soudnictví, si měl k této námitce NSS sám opatřit víc podkladů. Za úvahu by stálo i přibrání znalce: statistická specializace sice není právě rozšířená, ale i takoví znalci existují.)


3. Rozpor novely Ústavy s materiálním jádrem

Z čl. 21 Listiny dovozuje, že občané mají právo se podílet na správě veřejných věcí buď přímo, nebo prostřednictvím zástupců. Přímá volba z kandidátů nominovaných politickými stranami je kombinací obou možností, což Listina nepředpokládá, a proto je problematická.

(Nepříliš přesvědčivé. Přímá volba prezidenta republiky, jakkoliv to svádí, není projevem přímé, nýbrž nepřímé demokracie: občané si volí svého zástupce, který se teprve bude podílet na správě veřejných věcí. O žádnou kombinaci tedy nejde. Kromě toho formulace čl. 21 rozhodně není disjunktní. Tatáž situace, tedy možnost vybírat jen z kandidátů navržených politickými stranami, je i u Poslanecké sněmovny, krajů a Evropského parlamentu.)

Požadovaných 50 tisíc podpisů nepřiměřeně omezuje volební právo voličů, i v komparativním měřítku je to hodně, a může tak jít dokonce o skrytý způsob, jak „ve skutečnosti přímé volbě zabránit“.

(Není to málo, ale skutečnost, že šest kandidátů tu hranici překročilo, přesvědčivě ukazuje, že nejde o podmínku nesplnitelnou. Je to dokonce většina z celkového počtu kandidátů, jen menšina se spolehla na podpisy poslanců a senátorů. A navíc, i kdyby Ústava neumožňovala „občanské kandidáty“ vůbec, stále by to v komparativním měřítku nebylo nic výjimečného.)

Získávání podpisů je finančně náročné, proto jde o nepřímý majetkový cenzus: kandidovat může jen ten, kdo má dost peněz.

(Na rozdíl od volebních kaucí, které Okamura ve stížnosti preferuje, zde zákon dává více možností. Někteří kandidáti skutečně za podpisy platili, ale jiní se spolehli na dobrovolníky či na členy své politické strany a sesbírali podpisy s minimálními náklady – např. Zuzana Roithová či Taťána Fischerová.)

Rozdíly v postavení „občanských“ kandidátů a kandidátů politických stran jsou takové, že jde o zakázaný zásah do materiálního jádra Ústavy (čl. 9/2).

(Nezdá se.)

Zákon nutí ke sběru podpisů např. před nákupními centry, což je ponižující, a proto v rozporu s čl. 3 Úmluvy, který zakazuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení.

(Poněkud specifický výklad čl. 3 Úmluvy…)


4. Rozpor s petičním právem

Petiční právo je Listinou garantováno jako právo, nikoliv jako povinnost. Vyžadování podpisů pod petice podporující kandidáta však znamená určitý „přímus“, a proto jde o porušení ústavního práva. Úprava ve volebním zákoně je navíc v rozporu s obecnou úpravou v zákoně o právu petičním.

(Vůbec nejde o petici ve smyslu čl. 18: „ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi.“ Také petiční zákon se proto na tyto petice vůbec nevztahuje, jde jen o shodu pojmů. Lze si klást otázku, zda by nebylo lepší použít jiné označení, což by zabránilo nejasnostem, ale nevím, zda se nám ho podaří vymyslet.)


5. Matematická pochybení při realizaci kontroly petice stěžovatele

Znovu namítá i pochybení MV, které použilo součet místo průměru chybovosti, ačkoliv tento problém odstranil už NSS.

(Vzhledem k tomu, že tento problém odstranil už NSS, ale stěžovatel ani při použití správného vzorce nedosáhl požadovaného počtu 50 tisíc podpisů, není tato část argumentace příliš relevantní. Snad jen jako důkaz celkového „zatemnění“ volební procedury, ale pak není příliš přesvědčivý, protože příklad Jany Bobošíkové ukazuje, že v rámci pravidel volebního procesu existovala efektivní náprava.)

MV nesplnilo statistická pravidla pro výběr náhodných vzorů a pracovalo s celými archy namísto jednotlivých podpisů. Chybovost druhého vzorku byla u všech kandidátů vyšší než u prvního vzorku, což znevěrohodňuje celou metodu.

(Něco lze vysvětlit vyšší duplicitou ve druhém vzorku, ale rozhodně ne vše: chybovost totiž rostla i v ostatních parametrech, jako je chybná adresa apod. Tady bych však víc rozvíjel vlastní pohled na věc než samotnou stížnost, protože ta je na argumenty spíš skoupá a jen odkazuje na různé články, zejména na sérii z České pozice.)

Zákon je nejednoznačný, a tedy protiústavní.

(Teprve není-li možný ústavně konformní výklad, je možné zákon rušit.)


6. Podjatost Vojtěcha Šimíčka

Předseda volebního senátu Vojtěch Šimíček po vyhlášení rozhodnutí – a částečně nad jeho rámec – v médiích uvedl, že archy na podporu Tomia Okamury měly nejvyšší chybovost ze všech kandidátů a celé archy byly psány jednou rukou. Podle stěžovatele tím chtěl ve veřejnosti vyvolat dojem o podvodném jednání, což svědčí o jeho podjatosti při rozhodování.

(Hodnocení veřejného vystupování soudců je do určité míry věcí vkusu. Vojtěch Šimíček nicméně rozhodnutí svého senátu komentoval až po jeho vydání a z mezí podle mého názoru nevybočil.)


7. Kandidát nemůže chybovost ověřit

Protože kandidát sám nemůže ověřit pravost údajů (nemá přístup do registrů), zákon umožňuje, aby se stal obětí nekalých praktik, tj. podstrčení archů s úmyslně falešnými podpisy.

(Není to úplně pravda, záleží na způsobu sběru: viz Roithová, pro kterou sbírali podpisy členové KDU-ČSL po malých dávkách od svých známých, které osobně znali. Výsledná nízká chybovost tomu odpovídala. Pokud kandidát sbírá tak, že nemá nad jmény kontrolu, například s využitím placených brigádníků, musí zkrátka nasbírat dostatečnou rezervu, aby si mohl být jistý, že má 50 tisíc pravých podpisů.)

***

Vedle argumentační části je na ústavní stížnosti zajímavá i procesní otázka. Klíčové se zdá být, zda může Ústavní soud konání voleb odložit, případně jak. Zde se nabízejí paralely se zrušenými volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2009. Poslanec Melčák tehdy ústavní stížností brojil proti rozhodnutí prezidenta republiky o jejich vyhlášení, pročež Ústavní soud postupoval podle § 79 ZÚS a odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Tento postup nebyl prostý kontroverzí, mj. kvůli tomu, že vykonatelnost lze odložit pouze na návrh, a ten stížnost neobsahovala; Ústavní soud ho však našel „implicitně“. Tato ústavní stížnost směřuje primárně proti zamítavému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odložením jeho vykonatelnosti by si však stěžovatel pochopitelně nepomohl. Místo toho proto stížnost obsahuje návrh na vydání předběžného opatření podle § 80 ZÚS, které by vyslovilo, že rozhodnutí předsedy Senátu o vyhlášení volby prezidenta „pozbývá platnosti“. To je ovšem z několika důvodů problematické. Zaprvé, § 80 se týká situací, kdy ústavní stížnost směřuje „proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí“, což není splněno. Zadruhé, Ústavní soud má zakázat pokračování v zásahu, jde však o rozhodnutí předběžné, zatímco zde se petit domáhá úplného vyslovení neplatnosti. Nabízí se otázka, zda by nebylo procesně vhodnější ústavní stížností přímo napadat vedle usnesení NSS i rozhodnutí o vyhlášení voleb, a spojit to s návrhem podle § 79 místo § 80.

Z hlediska výsledku to však nemusí mít zásadní vliv: postup Ústavního soudu z roku 2009 ukazuje, že jestli bude mít vůli volby odložit, způsob si najde. A na to možná stěžovatel a jeho právní zástupci spoléhají celkově. Jejich taktikou je zřejmě napadnout vše, co napadnout lze (všechna rozhodnutí, zákon i ústavní článek), a nechat na Ústavním soudu, zda si z takto prostřeného stolu něco vybere. Odůvodnění stížnosti může být nepřesvědčivé, jím však Ústavní soud vázán není, a tak bude záležet jen na něm.

36 komentářů:

  1. Přirovnal-li jsem návrh pro NSS z pera adv. Samkové ke střelbě brokovnicí, tak zde se nám styl opakuje ovšem s tím, že střelba míří postupně na mnoho světových stran, příležitostně i do vlastních jiných částí stížnosti, aniž by bylo vymezeno, že se tak bude dít jen v případě neshledání závadnosti dříve ostřelených částí (nesestřelíme-li úspěšně pumu na větvi, lze kulometem porazit celý strom). Lze to částečně ospravedlnit chvatem. V takovém dokumentu je obtížné se vyznat a zjistit celou linii argumentace od skutkových tvrzení, důkazů, přes právní argumentaci jednoduchého práva až do porušení určitých ústavních práv. K tomu jsou u stížnosti velmi četné přílohy - vesměs ezinové články, které často rovněž obsahují právní argumentaci, aniž by bylo zcela jasné, zda se i tvrzení těchto článků mají zahrnout pod merit ústavní stížnosti, nebo jen část z nich a která. Spíše se spoléhá, že si čtenář (např. ústavní soudce) chybějící části domyslí podle své vlastní představy, i mimoprávní odbornosti a zásady Iura novit curia.

    Ad 5) Matematická pochybení

    Jsou napadána podstatně hlouběji než zde prezentujete. Tak na str. 16, 2. odst. in fine: "stěžovatel napadá výběr "kontrolních vzorků"." Dtto str. 17 ž 19, str. 20 v prvním odst. na stránce. Takové napadání lze (ÚS nutně nemusí) vyložit jak 1) jako pochybení MV při provedení zákona a následné nepřezkoumání této chybovosti NSS (selhavší ústavně zaručený soudní přezkum např. i pro příliš krátké lhůty podání návrhu i 15 denní lhůty pro rozhodnutí), tak 2) jako vadu prováděcího zákona, který pochybení provedení MV umožnil, 3) dokonce i vadu Ústavy s příliš krátkou lhůtou na provedení voleb v 56/8.
    Ovšem dle str. 20 odst. 2 (číslovaný 6.) je: "...naprosto nepřípustné, aby ústavní principy byly založeny na jakékoli formě "náhodnosti" ...", tj. stěžovatel odmítá princip náhodných vzorků pro provádění ústavního práva vůbec.
    Z mého pohledu je na "matematických pochybeních" zásadní vadou to, že rozhodnutí MV z 23. listopadu nelze přezkoumat a to ani kdyby NSS měl dostatek času. Resp. skutečnosti, které vyšly dodatečně (až po skončení řízení u NSS) najevo zejména v důsledku činnosti Tomáše Peciny, by byly na obnovu řízení, které však SŘS v tomto druhu věcí nepřipouští.

    OdpovědětVymazat
  2. ... pokračování:

    Ad 7) Neověřitelnost chybovosti kandidátem

    Nejsem si jist, zda následující je ve stížnosti explicitně obsaženo, a protože jsem nikdy neviděl předávací protokol o předání archů Okamurou Ministerstvu vnitra, ani následující nemohu rezolutně tvrdit.
    IMO je ale zcela podstatné, zda předávací protokol z předání archů ministerstvu obsahoval přesné mapování z číslování archů provedených kandidátem na čísla štítků, které byla na archy nalepeny pracovníky ministerstva. Pokud nikoli a štítky byly nalepovány tak, jak přišla která krabice s archy tomu kterému úředníku v "podatelně" pod ruku (což mi hearsay někým třetím bylo tvrzeno), a v souvislosti s tím, že MVnitra nevrátilo podle mediálních tvrzení Okamury archy kandidátovi (což ale celkem chápu), pak by kandidát neměl možnost kontaktovat jemu specificky určených cca 4.000 osob s vadnými záznamy (nebo aspoň část z nich) a zjistit nezávisle na MV, v čem spočívá chybovost proti registrům. Rozhodnutí MV totiž zjevně obsahuje čísla štítků a nikoli čísla archů uvedená kandidátem.
    IMO pokud by stěžovatel byl schopen ukázat třeba 5-10 osob, označených mu v rozhodnutí jako s vadným záznamem, a prokazatelně uvést, že rozdíl oproti jejich občanskému průkazu je malý nebo bagatelní (Bedřicha Smetany - Smetanova), tak by celé rozhodnutí MV bylo skutkově v troskách. Pokud takovou možnost měl a neprovedl ji, nebo nikoho nenalezl, pak si rozhodnutí MV v tomto ohledu stojí naopak poměrně dobře. Pokud takovou možnost ale neměl (tj. ani přístup do registrů - neměl, ani dodatečně vůči vlastním archům - ???), tak má rozhodování vůči němu rys založení na "tajné skutkové podstatě", což je IMO v rozporu s právním státem a opět i s požadavky soudní přezkoumatelnosti etc.

    OdpovědětVymazat
  3. Poněkud technicistní pohled na problematiku. Vadná argumentace neznamená vždy vadný názor, a je-li něco sepsáno emotivně (občas, uznávám, na samé hranici právnické blábolivosti), neznamená to nutně, že stěžovatel nemá pravdu.

    Příkladmo je zde nikoli prima facie nesmyslná námitka, že hovoří-li Ústava o přímé volbě, nelze tuto "přímost" realisovat tím, že voličům bude nabídnuta zákonodárci předvybraná sestava, a to ani komplementárně. Takže neústavní není podmínka petice s 50 tisíci podpisů, ale připuštění kandidátů nominovaných poslanci nebo senátory, protože taková volba není přímá, ale kombinovaná. Z čehož plyne vnitřní rozpornost Ústavy a protože součástí jejího materiálního ohniska je i požadavek bezrozpornosti, může ÚS zasáhnout (uznávám, je to lehce přitažené za vlasy, ale nic lepšího mne jako "jaderný" argument nenapadlo; když jsem byl autorkou dotázán, jasně jsem se vyjádřil, že jadernou argumentaci bych z textu úplně vynechal, protože ji mám za neúčelnou).

    Další možný argument (o který mám v úmyslu opřít svou vlastní volební stížnost, jakmile k ní budu mít procesní prostor a budu-li mít chuť ji napsat) je nemožnost dosáhnout soudního přezkumu vnitrem vyřazených podpisů, což je jasné porušení čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny. To je v právním státě absolutně nepřípustné vynětí správy ze soudní kontroly a nejsilnější ústavněprávní argument, který má Okamura v ruce.

    Dále dvou-/pětidenní lhůta, v dané situaci naprosto nedostatečná. Kandidát si za tak krátkou dobu ani při nejlepší vůli není schopen opatřit pomoc odborníka, kterou, jak se ukázalo, by pro přesvědčení majority byl nutně potřeboval.

    Nemožnost napravit "pochybení" způsobené tím, že podpisů bylo méně, než kolik se kandidát domníval. Když už nelze nikde legálně zjistit, které podpisy jsou podle zákona "neplatné", musí být možnost doplnit soubor do 50 tisíc aspoň dodatečně. Volby by neměla být sázková hra a kandidáta nelze vinit z fraudulentního jednání jeho petentů (přičemž podvodem je podle zákona třeba jen to, že petent neuvede adresu trvalého, ale skutečného pobytu). Dále není vůbec jisté, že ministerstvo nevyřazovalo i podpisy z důvodu změny údajů mezi datem podpisu a datem kontroly.

    Nově najevo vyšlé skutečnosti ohledně manipulace s archy (nesoulad s algorithmem v rozhodnutí). Obnova ve volebních věcech nepřichází v úvahu, proto je to validní argument pro ústavní stížnost.

    OdpovědětVymazat
  4. Jan Potměšil28/12/12 09:57

    Dle stránek ÚS má být zpravodajem dr. Rychetský. S ohledem na jeho výrazně kritické názory na zákon o přímé volbě prezidenta mě dost zajímá, jaký bude výsledek. A zda je či není relevantní uvažovat zde o podjatosti, jakkoliv nejsem zastáncem názoru, že se soudce nesmí k ničemu vyjadřovat.

    OdpovědětVymazat
  5. Souhlasím s Tomášem Pecinou.

    OdpovědětVymazat
  6. Pokud je ve stížnosti T. Okamury argumentováno jakýmsi majetkovým censem, tak je třeba si uvědomit, že ústavní požadavek 50 tisíc podpisů je testem politické podpory. Ne finančního zázemí.

    Jak již Marek píše, ukázalo se, že potřebné podpisy lze získat za pomoci dobrovolníků ve vyšší kvalitě.

    Osobně jsem na vážkách, zda využívání placených "naháněčů" není do jisté míry formou nekalé politické soutěže, ve které kandidáti s větším osobním majetkem mohou získat výhodu oproti kandidátům nemajetným, kteří se musejí spolehnout na pomoc dobrovolníků. Nejedná se jistě o prohřešek natolik závažný, aby zasluhoval právního postihu, ale určitou úroveň mravního faulu tam vidím.

    OdpovědětVymazat
  7. Nemyslím si, že jde o technicistní pohled. Naopak je to pohled veskrze racionální.
    Argument, že nelze "přímost" realisovat tím, že ..voličům bude nabídnuta zákonodárci předvybraná sestava, a to ani komplementárně.. je účelový.
    Přímá volba je klasický státovědný termín, který neznamená nic více či méně, než fakt, že voliči přímo vybírají své zástupce, nikoliv volitele, kteří zvolí za ně. Přímá volba může mít prvky přímé demokracie či nikoliv. Ústavodárce se rozhodl, že prvky přímé demokracie doplní (občanské návrhy), ale učinit tak rozhodně nemusel.

    V postu vidím jedinou slabinu a to trochu stručné odůvodnění, proč nejde o zásah do podstatných náležitostí DPS. Patrně je to způsobeno tím, že je to intuitivní a každému zřejmé (to však bylo u Melčáka podobné). Velmi se však těším, jak se s tímto argumentem vypořádá ÚS.

    PS: Fascinují mne některé komentáře pod blogem na Aktuálně..doporučuji si je přečíst o Silvestru místo televizní estrády..

    OdpovědětVymazat
  8. Ad článok a obsah ústavnej sťažnosti:

    Asi by som tú sťažnosť písal inak, skôr podľa argumentov T. Pecinu, resp. ešte inak.

    Ad 1 a 2)
    Podpisy pred účinnosťou by samozrejme mali byť platné, zaujímavé však je, že voľby boli vyhlásené v deň nadobudnutia účinnosti, takže aké zbieranie podpisov pred vyhlásením volieb?
    Azda podpisy pre "predpokladanú" voľbu?

    Navyše v kontexte toho, že pre volebné veci potom "musia byť superkrátke lehoty" na akékoľvek opravné prostriedky, by ma zaujímalo, prečo je lehota na realizáciu volieb podľa 56/8 Ústavy ČR taká krátka. Po skúsenostiach so zastupujúcim prezidentom v SR možno povedať, že je na škodu, keď neexistuje viazanosť vyhlásenia volieb na blížiace sa skončenie riadneho funkčného obdobia a pre mimoriadne udalosti mechanizmus "demokratického" zastupovania, napr. tým kandidátom, ktorý skončil druhý v poradí v posledných voľbách (zaiste by mal inú legitimitu, ako mal predseda vlády pri zastupovaní v SR).

    Čo sa týka opravného prostriedku vo volebných veciach mimo rámca správneho súdnictva, takáto procedúra síce zabezpečuje "plynulosť" vo volebných veciach, avšak MV napr. nenesie zodpovednosť podľa 82/1998 Sb., pričom pokiaľ by procedúra bola súčasťou správneho súdnictva, automaticky by spadala do rozsahu § 5 zákona 82/1998 Sb.

    Ad 3)
    Ako píše aj T. Pecina, priama voľba je priama voľba. A to aj vo voľbách do EP, Parlamentu či Senátu. Článok 5 Ústavy ČR hovorí o dobrovoľnej súťaži politických strán, článok 21 ods 4 Listiny dokonca o rovnakých podmienkach pre pasívne volebné právo. Avšak ak kandidáta navrhujú len politické strany, podmienkou pre status kandidáta je splniť podmienky politickej strany, ktoré nie sú vôbec normatívne upravené (teda predvídateľné, každá strana ich má iné), čiže zväčša nutnosť byť členom strany, resp. nejako jej nadbiehať. Také východisko pre pasívne volebné právo nepovažujem za základ pre slobodnú občiansku súťaž kandidátov.

    Inak, čl. 21 ods.1 Listiny a čl. 2 ods. 1 a 2 Ústavy ČR sa mi nezdajú príliš súladné.

    Ondrej Pivarči

    OdpovědětVymazat
  9. Pokusím se o trochu odlišný pohled.

    Podle mého názoru je základním problém způsob "ověřování" vůbec.....pokud ústava stanovila požadavek na podporu 50 000 občanů, dala tím zároveň příkaz zákonodárci, zajistit dodržení této podmínky. To však prováděcí zákon nesplňuje-a ani se o to nepokouší. Kontrola se týkala pouze "existence" osob na petici uvedených, přičemž potřebné údaje bylo možné získat o mnoha lidech i z veřejně přístupných zdrojů. Čili otázku, zda ti "občanští" kandidáti opravdu mají podporu vyjádřenou 50 000 občany, nelze vůbec zodpovědět, protože to nikdo neví a ani nemůže zjistit.

    V téhle souvislosti se ovšem nabízí otázka, jestli tento požadavek (na ověřitelnost) podpory, zákonodárce vůbec splnit mohl. V zásadě vidím tři způsoby kontroly:

    1) ověřovat autenticitu před podepsáním petice (model Rakousko) - tuto cestu zákonodárce zvolit nemohl, protože požadovaný počet podpisů je příliš velký (cca 7x větší než v Rakousku) - při zvolení této cesty by fakticky žádný kandidát nemohl požadovaný počet podpisů získat, čímž by došlo k faktické negaci této ústavou dané možnosti

    2) následným skutečným ověřením - tato cesta není možná ani fakticky, protože v omezeném čase by nebylo možné dané osoby vůbec kontaktovat (už jen proto, že kontaktní údaje-krom adresy,nejsou součástí petice)

    3) uváděním takových údajů, které dávají vysokou míru pravděpodobnosti, že je uvedla skutečně daná osoba (tedy v našich podmínkách rodného čísla) - toto řešení by mělo jednak podobné dopady jako varianta 1 - lidé by s pochopitelných obav o své soukromí petici nepodepsali a jednak by šlo o drastický zásah do systému ochrany osobních údajů, protože rodná čísla statisíců lidí nacházející se doslova "na ulicích" by znamenala (při významu RČ) velmi závažná rizika.

    Jiné způsoby, jak vyhovět implicitnímu příkazu ústavního zákona plynoucímu z požadavku na podporu 50 000 občany, mě nenapadají. Řešení zvolené zákonodárcem šlo cestou, která na požadavek ověření resignovala úplně (viz výše nebo např. body 75 a 76 odlišného stanoviska soudců Baxy, Passera a Malíka).

    Pakliže mě nenapadají cesty, jak zajistit naplnění zmiňovaného příkazu ústavního zákona, které by bylo fakticky a právně možné (tj. proveditelné a ústavně konformní zároveň), nabízí se úvaha, že změna ústavy porušila jednu z nejstarších právních zásad, známou již z antických dob - totiž, že právo nemůže přikazovat nemožné.

    Pokud tak ústavní zákon přesto činí, měl by být sám zrušen...... Pokud by však ústavní soud byl názoru, že existuje ústavně konformní cesta, jak 50 000 podporu opravdu ověřit, jsem na ni zvědav. Způsob, zvolený zákonodárcem, však ústavně konformní po mém soudu opravdu není.

    OdpovědětVymazat
  10. Ad TP

    Tady se ukazuje, jak nešťastná metafora tzv. materiálního jádra míjí to, o čem se opravdu píše v čl. 9/2.

    Čl 9/2 přece nestanoví, že je nepřípustné PORUŠIT principy demokratického právního státu. Stanoví, že je nepřípustné ZMĚNIT podstatné náležitosti demokratického právního státu.

    (Zákaz kouření PORUŠÍM tehdy, když kouřím. Zákaz kouření ZMĚNÍM tehdy, když dovolím kouření.)

    Nemyslím si, že články 54/2 a 56/5 jsou vzájemně inkonzistentní, ale i kdyby byly, znamenalo by to, že jsme ZMĚNILI podstatné náležitosti demokratického právního státu, takže už nejsme demokratickým právním státem?

    (Podstatné náležitosti X = pojmové znaky X.)

    Něco takového bych uznal, kdybychom i v logice norem používali tzv. princip exploze, podle kterého z inkonzistence plyne cokoli, ale to je samo o sobě absurdní.

    OdpovědětVymazat
  11. ještě: ...
    Ad 7) Neověřitelnost chybovosti kandidátem

    NSS Vol 11/2012-36, bod 68 na str. 13/27: Soud navrhovatele upozorňuje, že chybovost jeho petice je řádově větší než chybovost údajů petic většiny ostatních kandidátů ... , bod 73: ... všichni kandidáti přitom byli v naprosto stejné situaci ...

    M. Antoš: "záleží na způsobu sběru: viz Roithová ..."

    J. Slanina: "Jak již Marek píše, ukázalo se, že potřebné podpisy lze získat za pomoci dobrovolníků ve vyšší kvalitě. "

    Tento (v abstrakci jediný shodný) sylogismus je vadný (!), neboť vychází ze skutkově neověřených premis a zaráží mne, kolik právníků jej zde učinilo.

    První nepřezkoumanou premisou zde je, že petice všech kandidátů byly zpracovávány kvalitativně zcela shodně (stížnost namítá např. únavu brigádníků - ověřovatelů). Druhou premisou je homogenní chybovost registru. Ve skutečnosti ale nelze vyloučit, že registry mohou mít v různých místech státu (různé kraje navzájem, nebo město-venkov apod.) různou chybovost a že se to mohlo projevit např. v důsledku geografické rozrůzněnosti petentů různých kandidátů.

    Jinak řečeno: je-li postup úřadu dostatečně bezvadný v případě jednoho účastníka jednoho řízení, nelze z toho (bez dalšího) implikovat nic pro úplnou bezvadnost postupu v případě jiného účastníka jiného řízení.

    OdpovědětVymazat
  12. Jen jsem to zběžně prolétl, ale chybí mi tam ta námitka, kterou já sám považuji za podstatnou (na rozdíl od ostatních):

    Zákon MV nutí a MV nemá jinou možnost než ověřovat existenci osob uvedených v podpisových arších, ale nedává mu možnost ověřit, zda se tyto osoby skutečně pod petici podepsaly.

    Když budu mít k dispozici osobní údaje 150 tisíc osob, najmu brigádníky, aby je opsali, a zfalšuji podpisy, každý jinak, není šance, jak to odhalit.

    P.H.

    OdpovědětVymazat
  13. Miroslav Makajev: řešení, které je nejlépe souladné s hodnotami ústavního pořádku je takové, že nemůže-li MV prokázat petiční podvod, má být kandidát, který předložil zjevně nikoli padělaný soubor podpisů, "vpuštěn" do politické soutěže. Sbirání podpisu není nultým kolem voleb, ale nástrojem pro vyselektování nevolitelných.

    OdpovědětVymazat
  14. Ad TS: V tom případě jsme přestali být demokratickým právním státem, když si sněmovna zkrátila funkční/volební období, a začali jsme jít být, až když Ústavní soud vyhověl poslanci Melčákovi a zjednal nápravu.

    OdpovědětVymazat
  15. kocour: Ta námitka ve stížnosti je. Píše se tam, že je k dispozici email nějakého pána, který dostal poděkování od Fishera, že ho podpořil, přičemž ten pán tvrdí, že ho nijak nepodpořil.

    Tomáš Pecina:"Příkladmo je zde nikoli prima facie nesmyslná námitka, že hovoří-li Ústava o přímé volbě, nelze tuto "přímost" realisovat tím, že voličům bude nabídnuta zákonodárci předvybraná sestava, a to ani komplementárně. Takže neústavní není podmínka petice s 50 tisíci podpisů, ale připuštění kandidátů nominovaných poslanci nebo senátory, protože taková volba není přímá, ale kombinovaná. Z čehož plyne vnitřní rozpornost Ústavy a protože součástí jejího materiálního ohniska je i požadavek bezrozpornosti, může ÚS zasáhnout."
    Samková tam píše cosi o disjunkci, jakože lze uplatnit jedno nebo druhé. Tato disjunkce (já ji nazývám ostrou) by však v textu Ústavy či čeho musel být označena čárkou před nebo (",nebo"), pokud čárka před "nebo" není je to klasická disjunkce, která nabývá nepravdivých hodnot pouze v případě, že by nedošlo k možnosti volby přímé ani volby přes zástupce .. kombinovaná podoba je tedy možná. ..

    OdpovědětVymazat
  16. Díky za doplnění a komentáře. Už jsem to tady i onde párkrát napsal, ale asi bych měl znovu před závorku uvést svůj názor, že odepření registrace T. Okamury považuji za neústavní. Nikoliv však kvůli tomu, že sám zákon či ústavní článek je nevyhnutelně neústavní, nýbrž kvůli tomu, že postup MV kvůli svým vadám neumožňuje s dostatečnou jistotou tvrdit, že T. Okamura nezískal Ústavou předepsaných 50 tisíc podpisů. In dubio pro libertate.

    Ústavní stížnost ale tímhle směrem (příliš) nejde, takže se přidržím spíš té abstraktní roviny.

    Pokud jde o ústavnost zákona, krystalizují dva základní argumenty, o které by se dalo opřít. Zaprvé jsou to krátké lhůty pro přezkum. Ty se mi ale zdají být přímým důsledkem krátké lhůty zakotvené v přímo Ústavě; nejsou tedy s Ústavou v rozporu, nýbrž jejím naplněním.:-) A zadruhé je to celý ten mechanismus ověřování (jen) na náhodném vzorku. Po mém soudu Ústavě neodporuje, je-li výsledek dostatečně důvěryhodný, tj. "lege artis" z hlediska pravidel statistiky. Závady, ke kterým prokazatelně došlo, však nastaly až při aplikací zákona ministerstvem, nikoliv v důsledku zákona samého. Že by šlo něco vyřešit lépe a elegantněji ještě neznamená, že to má Ústavní soud zrušit.

    "Neústavnosti Ústavy" jsem se v postu moc nevěnoval, protože tenhle směr mi celou dobu připadá úplně přitažený za vlasy. Přitom může přehlušit řadu argumentů, které považuji za důležitější nebo hájitelnější. O rozporu s čl. 9/2 by se snad (!) dalo uvažovat tehdy, pokud by byla nominace omezena tak výrazně, že by mohl kandidovat třeba jen nominant vlády či většiny poslanců a nikdo jiný: tedy pokud by šlo o zásah do politického pluralismu. A dokonce ani tady si nejsem jistý úplně, protože by to šlo vyložit jako snahu o získání dvojí legitimity pro hlavu státu, svorník státní moci: ze strany demokraticky zvolených poslanců i občanů přímo. Jenže tomu se zvolená úprava beztak ani vzdáleně neblíží: právo nominovat mají i drobné minority poslanců a ani zmíněných 50 tisíc podpisů zjevně není nesplnitelných (6 kandidátů je přineslo...). Sestava devíti kandidátů z různých částí politického i společenského spektra je dobrým důkazem, že ústavní podmínky pluralismus neohrožují. Argument nerovností "poslaneckých" a "občanských" kandidátů v žádném případě nedosahuje intenzity čl. 9/2, a navíc nevím, zda je vůbec validní. Všichni kandidáti mají možnost se rozhodnout, zda se budou ucházet o podpisy poslanců/senátorů nebo občanů, v tomto ohledu tedy platí rovnost příležitostí; rovnost výsledků asi nikdo prosazovat nechce. A do třetice, je-li s čl. 9/2 konformní nepřímá volba prezidenta republiky s omezeným právem nominace, proč by totéž nemělo platit o přímé volbě prezidenta s (méně) omezeným právem nominace? Ta je přeci demokratická více, nikoliv méně.

    Obecně mám pocit, že s čl. 9/2 by se mělo šetřit, a to nejen v rozhodování Ústavního soudu, ale i v akademické debatě. Když se přidržím své oblíbené paralely mezi Melčákem a Marbury v. Madison: americkému Nejvyššímu soudu trvalo 54 let, než svou v Marburym "objevenou" pravomoc prohlašovat zákony za neústavní použil znovu...

    Marek Antoš

    OdpovědětVymazat
  17. Ad TP

    Nález ÚS v kauze Melčák byl problematický právě proto, že ústavní zákon 195/2009 NEZMĚNIL podstatné náležitosti demokratického právního státu.

    OdpovědětVymazat
  18. V otázce intensity porušení ústavního řádu s MA víceméně souhlasím, ale o validní argument se podle mne v každém případě jedná.

    Zkusme si představit, že by stejným způsobem jako "přímá" volba presidenta bylo implementováno referendum: hlasovat může každý, ale hodnota poslaneckého hlasu je 50 000 hlasů občanů a senátorského 100 000 hlasů. Leckdo by namítl, že nejde o skutečný plebiscit, ale o jeho kombinaci s parlamentní legislativní procedurou.

    Další důležitou věcí je, že nelze rozumně zformulovat, jaký je účel parlamentních nominací. Navrhnout kandidáta, který by jinak 50 tisíc podpůrčích hlasů nezískal? Ale takový přece stejně nemá ve volbě šanci – nebo se mýlím?

    OdpovědětVymazat
  19. O. má IMO 3 silné stížnostní body:
    1) nepřezkoumatelnost rozhodnutí MV z důvodu nepřezkoumatelnosti náhodnosti vytvoření vzorků, což vyšlo najevo až dodatečně po rozhodnutí NSS.
    2a) nepřezkoumání chybovosti registrů a chybovosti činnosti ověřovatelů ze strany NSS
    2b) nepřezkoumatelnost ad 2a samotným kandidátem (za předpokladu, že nebylo mapování do čísel štítků nebo předání kopie petice, byť třeba digitální) = tajná skutková podstata.
    3) krátké lhůty pro návrh pro NSS i pro jednání soudu, které vyloučily 2b i kdyby bylo mapování nebo předání kopie petice.

    OdpovědětVymazat
  20. Ohledně Ústavy samotné se zde podle mne nejedná prvotně o možnost rozporu s jádrem ústavy, ale o možnost vzniku kolize více ústavních norem mezi sebou. Jestliže podle Ú 56/8 má být lhůta vyhlášení voleb nejméně 90 dnů předem, tak si vezměme nějaký realistický scénář:
    - 1 měsíc sběr podpisů,
    - 2 týdny vyhodnocování podpisů úřadem a na vydání rozhodnutí,
    - 2 týdny na návrh pro NSS (byly 2 dny),
    - 2 týdny pro rozhodování NSS (bylo 15 dnů),
    - 2 týdny volební kampaň.
    IMO je to všechno i tak moc krátké a potřebovali bychom aspoň jeden celý měsíc navíc.
    Podle mne je možné, že 3-měsíční ústavní lhůta je v rozporu s ústavními normami vyžadujícími soudní přezkum. A zde podle mne nelze pro kolize použít lex posterior derogat priori. Je otázka, jak řadit normy ústavního práva mezi sebou v případě kolize a zde se nabízí řešení, zda přeci jen ne např. podle toho, jak dalece jsou významné pro naplňování 9/2. Sekundární použití 9/2. Potlačení přezkumu je v rozporu, nemít prezidenta vůbec je také v rozporu, mít lhůtu delší by v rozporu s 9/2 nebylo.
    Možná mohl coby ústavně konformní (vůči všem částem Ústavy) obstát prováděcí zákon, který by přikazoval vyhlásit volby nejméně 4 měsíce předem
    - 1 měsíc sběr podpisů (s možností sbírat 6 měsíců předem),
    - 2 týdny vyhodnocování podpisů úřadem a na vydání rozhodnutí,
    - 3 týdny pro návrh NSS,
    - 3 týdny pro rozhodutí NSS,
    - 1 měsíc volební kampaň.
    Takové řešení by umožnilo nerušit části Ústavy, přesto brát do úvahy její 9/2. Právní jistota pak ale pochopitelně pláče, milý ústavodárče.

    OdpovědětVymazat
  21. Menší postřeh k možné podjatosti. JUDr. Langášek, nyní zaměstnanec ÚS, byl jmenován soudcem k NSS. Bylo by zajímavé vědět, zda na stížnosti bude pracovat a kam pak na NSS nastoupí.

    OdpovědětVymazat
  22. Souhlasím s Kocourem a domnívám se, že i podpis je údajem, který MV jistě uchovává po dovršení věku 15 ti let každého občana. Podpis se v průběhu života téměř nemění, výjimkou je nemoc či indispozice. (zák. č. 101/2000 Sb. § 4 a) osobním údajem …) Udělá pořádek veřejný ochránce práv?

    OdpovědětVymazat
  23. Tomáš Sobek: Vaše analogie se zákazem kouření je chybná. Pro čl. 9(2) musí být odlišena "hmotněprávní" nezměnitelnost, jejímž adresátem je Parlament i v režimu obyčejného zákonodárce ("Nesmíš změnit, že lidé volí zákonodárný sbor, nerozhodují-li přímo") a procesně-kompetenční nezměnitelnost, jejímž adresátem je Parlament podle čl. 9(1) ("Nelze změnit normy přikazující nezměnitelnost, např. tu, že lidé volí zákonodárný sbor..."). V tomto smyslu zákon č. 195/2009 Sb., chybně označený jako ústavní, byl přijat, aby změnil normu "Nelze změnit, že nelze ad hoc arbitrárně suspendovat Ústavu" na "Lze, neboť to lze teď".

    OdpovědětVymazat
  24. ad DS

    Vezměme, že existuje stát, jehož ústavní zákon číslo 1 (= Ústava) explicitně připouští, aby Parlament některé jeho normy dočasně nahradil ad hoc řešením ve formě dalšího ústavního zákona. Je to samo o sobě důvodem, abychom řekli, že tento stát není demokratickým právním státem?

    (Čl. 9/1 bych sem netahal. Ten říká pouze to, že jestliže chce Parlament doplnit nebo změnit Ústavu, musí to udělat ústavním zákonem. A contrario: Obyčejný zákon k tomu nestačí.)

    OdpovědětVymazat
  25. ad Tomáš Pecina:

    Vaše srovnání s referendem je poněkud pochybené. Pokud by stejným způsobem, jako volba prezidenta, bylo implementováno referendum, pak by se přece "privilegovanost" zákonodárců neprojevila při hlasování, ale při návrhu otázky pro referendum. Dejme tomu by tedy otázku pro referendum mohlo navrhnout 50 tisíc občanů, skupina poslanců, nebo skupina senátorů. Já nevím jak Vám, ale mě by to jako skutečný plebiscit připadalo.

    OdpovědětVymazat
  26. Ad ŠK:

    Zajímavá otázka. Souhlasil bych, pokud by se kandidáti na presidenta nevolili společně, ale nezávisle, takže nominace kandidáta A by nemohla jinak ovlivnit výsledek volby kandidáta B (prakticky by se to dalo realisovat tak, že voliči by místo volby jednoho kandidáta na volebních lístcích zaškrtávali libovolný počet kandidátů > 1). V takovém případě by možnost nominovat další kandidáty práva lidu-souveraina nijak neomezovala.

    Ale protože se v prvním kole vybírá jen jeden a dál postupují jen dva s nejvyšším počtem hlasů, může možnost nominace zákonodárci ovlivnit i výsledek těch, kteří řádně prošli předkolem, tj. sběrem podpůrčích hlasů.

    Představme si hypothetický případ, že do volby jdou jen tři občany nominovaní kandidáti, dva levicoví a jeden pravicový, s identickou (třetinovou) podporou. Jestliže za těchto okolností parlament nominuje dalšího pravicového kandidáta, třebaže jen se zlomkovou voličskou podporou, výsledkem bude, že projdou ti dva levicoví, protože pravicovému ubere hlasy, kdežto když nominuje levicového, projde pravicový a jeden z levicových. A kdyby byli donominováni dva, jeden pravicový a jeden levicový, bude to opět ve prospěch levicových, protože takto odebrané hlasy si mezi sebe rozdělí, kdežto pravicovému se odeberou všechny.

    V praxi to tak jednoduché není, ale na závěru, že možnost parlamentních nominací je ústavně pochybná, protože dovoluje zákonodárcům ovlivnit výsledek volby i tím, že nominují kandidáta bez reálné šance projít do druhého kola, to nic nemění.

    OdpovědětVymazat
  27. TS: Čl. 9(1) je toliko procedurální v tautologii Parlament = ústavodárce. Samozřejmě již více než 3 roky víme, že ÚS se přiklonil ke koncepci "žádná změna Ústavy bez jejího vlastního zmocnění - tj. Čl. 9(1). Toto pojetí je mi bližší než fikce identity lidu s parlamentem. Ta má původ ve vymezení vůči monarchii, což je dnes dost mrtvé právní téma, tudíž nikoli validní právní argument.

    OdpovědětVymazat
  28. TS: ano, říkejme tomu klidně evolutivní výklad, ale není demokracie, ani právního státu tam, kde jeden státní orgán se může právně platně prohlásit diktátorem.

    OdpovědětVymazat
  29. Ad DS

    Kdyby ústavodárce opravdu zamýšlel čl. 9/1 jako kompetenční normu, formuloval by ho takto:

    "Ústava může být ústavními zákony pouze doplňována či měněna."

    Jinak doporučuji výbornou knihu Radoslava Procházky Ľud a sudcovia v konštitučnej demokracii (2011), kde Rado přesvědčivě argumentuje, že Parlament má obecnou pravomoc přijímat ústavní zákony stejně jako má obecnou pravomoc přijímat obyčejné zákony.

    OdpovědětVymazat
  30. Ad TP:
    Při běžném počtu cca 5 milionů platných hlasů ve významnějších volbách je 50 000 hlasů cca 1%.

    Aby kandidát navržený poslanci či senátory měl schopnost reálně ovlivnit výsledek voleb, musí být schopen získat minimálně jednotky procent hlasů, což znamená, že by byl patrně schopen získat i podporu 50 000 voličů - mohl by se tedy nominovat i prostřednictvím občanské nominace.

    A naopak i občanská nominace může účelově ovlivnit volby způsobem, který jste naznačil, byť je to pracnější.

    OdpovědětVymazat
  31. Poněkud mě zneklidňuje, že Ústavní soud je neúplný (má jen 13 soudců), takže požadovaný počet 9 soudců se pro případné zrušení části volebního zákona bude hůře dosahovat než při plném počtu 15 členů. To pokládám zase za vadu zákona o ÚS - kvůli tomu nemá např. takřka smysl případná námitka o podjatosti soudce od toho, kdo se domáhá zrušení zákona nebo jeho části. Též nevím, zda to neodporuje zásadě rovnosti účastníků řízení, nehledě o již popisovaném paradoxu o formulaci "většinového" stanoviska, když může jít ve skutečnosti o stanovisko 7 soudců proti osmi požadujícím zrušení zákona.
    A spolu s ve světě neobvyklou možností opakovaného jmenování do funkce ústavního soudce, v němž hraje prezident významnou roli, není rozhodování o volbě příštího prezidenta ideálně nezávislé.

    Luděk Belán

    OdpovědětVymazat
  32. TS: jistě, ale pak by zase daná formulace umožnila výklad, že Ústavu lze měnit či doplňovat i jinak než ústavními zákony a nezapomeňme, že kontextuální výklad je pořád ještě interpretativní "nadstandard". ČNR zvolila při koncipování ústavodárného aktu formulaci nevzbuzující takovéto pochyby. V každém případě je jedno, zda bude čl. 9(1) pozitivním zmocněním, neboť čl. 9(2) je negativním a arbitrárni ad hoc suspendování Ústavy bylo shledáno rozporným jak s (1) tak s (2).

    OdpovědětVymazat
  33. Ad JS:

    Není pravda, že získat jeden podpis je srovnatelně obtížné jako získat jeden hlas (a proto nemá pravdu např. David Schmidt, jestliže tvrdí, že relativní úspěch v prvním kole zhojí nedostatek podpisů pod peticí).

    Musíte si uvědomit, že volba je tajná, kdežto osobní údaj na petici se dostane do rukou mnoha osob, včetně takových, kterým by je potenciální petent rozhodně poskytnout nechtěl. Obecně je získání podpisu složitější než získání hlasu.

    Nejvýraznější je to u kontroversních nebo rovnou "extremistických" kandidátů. Takový Vandas je fakticky bez šance dostat 50 tisíc podpisů, protože nikdo nebude riskovat, že se ocitne v policejní databasi "závadových" osob příznačně nazvané OČISTA, kam si policie zapisuje, kdo kdy kde byl, od demonstrací po oslavy narozenin. Záznam o tom, že ten-a-ten podepsal Vandasovu petici, by byl k profilování vnitřních nepřátel jistě cenný. Podrobnosti o OČISTĚ, včetně ukázky, jak takový záznam o závadové osobě vypadá, najdete na mém blogu.

    Ale nemusí jít jen o tyto případy, hodně lidí si střeží soukromí a není jen tak ochotno napsat někomu na ulici do kolonky své jméno, adresu a datum narození.

    OdpovědětVymazat
  34. Ad DS

    Stačí změnit čtyři hlásky ve slově "chléb" a dostaneme slovo "pivo".

    OdpovědětVymazat
  35. Anonymní1/1/13 16:07

    Je-li stanovena povinnost, aby kandidát na prezidenta, měl podporu alespoň 50 tis. občanů, pak by se toto pravidlo mělo uplatňovat vůči všem kandidátům. Většina politických stran si ovšem může o takovém počtu členů nechat jen zdát. Sympatizanty, kteří konkrétní stranu volili v parlamentních volbách, nelze počítat, protože v parlamentních volbách se voliči vyslovovali k jiným otázkám, než je osoba prezidenta. Toto pravidlo je na první pohled nefér vůči občanským kandidátům.
    P. Zima

    OdpovědětVymazat
  36. Přiznám se, že nejrůznější argumentace obavou o vlastní osobní údaje (ať již T. Okamura ve své stížnosti nebo zde T. Pecina) se mi jeví být nesmyslná.

    Cca 2 miliony obyvatelů této země jsou zapsány v registru živnostenského podnikání nebo v obchodním rejstříku, kde si jejich jméno, příjmení, datum narození a místo bydliště může vyhledat kdokoli. Zejména vyhledávání v ARES je velmi účinné. Nezdá se, že by obava z úplného zveřejnění vlastních osobních údajů jakkoli bránila ochotě živnostensky podnikat či se angažovat v orgánech právnických osob.

    Jsou i jiné databáze, kde lze najít obdobná data, byť je eventuelně potřeba je kombinovat.

    Proč by tedy tato obava měla bránit podpisu petice prezidentského kandidáta obecně?

    Pokud se voliči obávají ostudy spojené s podporou konkrétního kandidáta, těžko si lze představit přesvědčivější delegitimizaci jeho prezidentských pretenzí.

    OdpovědětVymazat