Nejdůležitější lekce amerického ústavního práva poslední dekády

Jak vědí i pozorní diváci filmů o Batmanovi, jedním z hlavních dilemat boje s mezinárodním terorismem poslední dekády byl konflikt mezi svobodou a bezpečností. Tedy otázka, jak moc lidská práva omezíme v zájmu zajištění bezpečí. Jaký je v současnosti stav této debaty v USA? Lidskoprávní aktivisté sice před Nejvyšším soudem USA vyhráli případy jako Rasul a Boumediene, věznice na Guantánámu však stojí dál a už to vlastně ani nikomu moc nevadí. Jack Goldsmith, profesor na Harvard Law a bývalý vysoce postavený právník Bushovy administrativy, v tomto zdánlivě paradoxním vývoji vidí nejdůležitější lekci amerického ústavního práva poslední dekády.

Zdá se, že na začátku druhé dekády Války proti terorismu dosáhla americká odborná i laická veřejnost jisté rovnováhy v debatě ohledně boje s radikály. Mučení zůstává tabu, teroristé mají nárok na lidské zacházení a spravedlivý proces, ale dlouholeté držení těch nejnebezpečnějších teroristů bez soudu a procesy před vojenskými komisemi jsou již zřejmě akceptovány. Mezi komentátory této rovnováhy se nedávno se svou knihou a články přidal i Jack Goldsmith.

Prezidentský synoptikon

Jack Goldsmith během své přednášky na Georgetown Law na jaře 2012 představil svůj koncept „prezidentského synoptikonu“, který vyjadřuje, jak moderní technologie (internet, kamery, odposlechy) vytvořily jistou rovnováhu sil mezi teroristy, vládou a občany. Teroristé sice díky technologiím získali mnoho možností, jak na své cíle útočit, ale vlády mají také nové způsoby obrany, přičemž jsou zároveň kontrolovány ze všech stran, jestli své moci nezneužívají. Goldsmith takto ilustruje neustálé vyvažování v rámci amerického politického systému, který se po mimořádném posílení exekutivy za Bushovy první administrativy opět stabilizoval již během jeho druhého funkčního období, takže Obamovi již nezbylo tolik démonů, proti kterým by mohl bojovat.

I přes odpor mocných členů Bushovy vlády byl absolutní zákaz mučení v USA potvrzen, a to i v případě katastrofické hrozby terorismu. Americký synoptikon v případě mučení zafungoval, mezinárodní kritiku často umožnil například zveřejněním informací nebo debatou nad přelomovými rozsudky Nejvyššího soudu a postupně omezil mnohé pravomoci, které si exekutiva v několika letech nejistoty po 11. září 2001 nově vydobyla. Goldsmith tvrdí, že vzhledem k interním postihům v rámci CIA se například použití tzv. waterboardingu nemůže v USA opakovat, protože ani armáda, ale ani tajné služby v čele se CIA, již prý nejsou ochotny nekriticky naslouchat vládním právníkům a riskovat postih vůči svým lidem. Otázkou nicméně je, zda k opakování podobných přehmatů a rozšíření mimořádných pravomocí de facto nedochází v jiných případech, například v rámci cíleného zabíjení teroristů bezpilotními letouny.

Každotýdenní Faculty Colloquium na Georgetown Law, kam jsem se  spolu s pár J.D. studenty dostal jako jediný LL.M. greenhorn. Kolokvium organizuje Carlos Vázquez, profesor na Georgetown Law a člen U.N. Committee on the Elimination of Racial Discrimination.  Věhlasné hlavy amerického ústavního a mezinárodního práva si na kolokviu kritizují vlastní texty. Od studentů se očekává to stejné, což nebývá úplně jednoduché. Na fotce např. Jack Goldsmith (Harvard), Ruth Wedgwood (Johns Hopkins), Marty Lederman (Georgetown), Jane Stromseth (Georgetown) a další.

Guantánamo je ok

Situace je nicméně komplikovanější, co se týče vojenských komisí určených pro souzení teroristů a dlouhodobých detencí lidí bez jejich formálního obvinění. Zdá se, že po čtyřech letech Obamovy administrativy nejen americká politická a právní elita, ale i mezinárodní společenství akceptovalo nutnost těchto institutů pro dlouhodobý boj s terorismem. Hlavní argument Goldsmithe, který jej nazývá nejdůležitější lekcí v rámci amerického ústavního práva poslední dekády, je ostatně ten, že k tomuto konsensu přispěli i liberálové a obhájci lidských práv jako Michael Ratner. Ti však svůj boj po deseti letech považují za prohraný.

Lidskoprávní aktivisté na jedné straně vyhráli případy před Nejvyšším soudem USA jako Rasul a Boumediene, které vedly k propuštění asi 700 z původních 900 vězňů na Kubě a soudy navíc stanovily přísné podmínky pro vojenské komise či tvrdé standardy práva na spravedlivý proces. Výsledkem však na druhé straně nebylo zrušení Guantánama, ale jeho legalizace a legitimizace. Jak uvedl soudce Kennedy v rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Boumediene, ve kterém označil původní Bushův zákon o vojenských komisích za protiústavní: „Naše rozhodnutí nepodrývá pravomoci exekutivy jakožto vrchního velitele vojsk. Naopak, výkon těchto pravomocí je obhájen, nikoliv nahlodán, když jsou potvrzeny soudní mocí.“ Po jedenácti letech války proti terorismu tak na Kubě zůstává až 170 vězňů bez soudního procesu nebo obvinění, někteří jsou souzeni vojenskými komisemi a dalších asi 2000 vězňů je drženo v Afghánistánu.

Konec války s terorismem je navíc i po jedenácti letech stále v nedohlednu, i když s takřka zdecimovaným velením al-Káidy a stahováním západních vojsk z Afghánistánu se „mír“ snad blíží. Obamův „boj s al-Káidou“, jak jeho administrativa přejmenovala Bushovu „Válku proti teroru“, nicméně na existenci „války“ staví své zdůvodnění legálnosti cíleného zabíjení teroristů bezpilotními letouny, proto přílišný spěch s vyhlašováním příměří očekávat nemůžeme.

Teroristy držené na Guantánamu tak zřejmě nečeká brzké propuštění, i když Obama svým věrným během prezidentské kampaně v roce 2008 slíbil jeho zrušení „do jednoho roku“. Stal se pravý opak a věznice na Kubě se má čile k světu. Náměstek ministra obrany USA odpovědný za Guantánamo se tak může chlubit studentům na Georgetown Law, že na diskuse o vhodných standardech zacházení s vězněnými teroristy si jej teď zve i Mezinárodní výbor Červeného kříže.

Lukáš Hoder s podporou Fulbrightovy komise absolvoval mezinárodní právo na Georgetown University ve Washingtonu a působí jako člen Centra pro lidská práva a demokratizaci v Brně. Je autorem knihy Transatlantické vztahy v době krize, kterou vydalo nakladatelství MUNI Press v roce 2009.

Tento text vychází z obsáhlejšího článku, který vychází v sobotních Lidových novinách 8. září 2012.