Mezinárodní arbitráž v ČR: reforma nutná

Česká republika by měla mít zájem na tom, aby její legislativa a judikatura jejích soudů byla vstřícná k mezinárodní obchodní arbitráži a napomáhala jejímu rozvoji. Předně je to v zájmu českých podnikatelských subjektů, které ke své činnosti potřebují mít k dispozici efektivní způsob řešení sporů vznikajících z jejich mezinárodního obchodu. Druhak by stát měl mít zájem na tom podporovat volbu České republiky jako místa konání rozhodčího řízení. Výhody jsou v takovém ohledu několikeré: konání mezinárodních rozhodčích řízení v ČR by k nám přineslo finanční prostředky za tyto a další služby, zvýšilo by to prestiž a konkurenceschopnost České republiky a v konečném důsledku by to podpořilo to, aby do České republiky směřovalo více investic a více obchodu.

Právní stav v České republice ve vztahu k mezinárodní arbitráži není dobrý. Nebyl dobrý před přijetím novely zákona č. 216/1994 Sb. (dále jen „Zákon“). Po nabytí účinnosti novely Zákona provedené zákonem č. 19/2012 Sb. (dále jen „Novela“) se situace ještě zhoršila. Největším problémem je, že řada aspektů české legislativy a judikatury neodpovídá mezinárodně uznávaným standardům, které jsou široce uznávány v této oblasti.

Právní stav před nabytím účinnosti Novely vykazoval zejména následující konkrétní negativa.

Vazba na občanský soudní řád. Dle ustanovení § 30 se na rozhodčí řízení přiměřeně použije zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Toto ustanovení může mít snad své odůvodnění ve vnitrostátní arbitráži. Proč by však měly české předpisy upravující soudní řízení být použity např. v řízení mezi italským prodávajícím a španělským kupujícím? V zájmu takových stran je spíše, aby jejich řízení bylo oproštěno od národních specifik a podléhalo stejným mezinárodním standardům, ať už je místo konání umístěno kdekoliv. Problematickými v tomto ohledu mohou být např. princip iura novit curia, úprava náhrady nákladů či povinnosti poučovat strany podle ustanovení § 118a osř.

Příliš úzká arbitrabilita. Ve srovnání s řadou jiných států je objektivní arbitrabilita v českém právu vymezena poměrně úzce. Zákon totiž požaduje splnění dvou základních podmínek: aby se jednalo o majetkový spor, a aby se jednalo o spor, ohledně nějž je možné uzavřít smír. Řada okolních států zná přitom pouze jednu z těchto podmínek. Už kombinace těchto dvou podmínek činí české vymezení objektivní arbitrability poměrně úzkým. Třetí podmínka, že pro rozhodování takového sporu by jinak byla dána pravomoc soudu, pak v mezinárodní arbitráži nedává smysl žádný. Proč by měly být tedy strany v mezinárodní arbitráži omezeny českým úzkým konceptem arbitrability?

Dvouinstanční přezkum. Z hlediska mezinárodní arbitráže je dalším problematickým prvkem české úpravy to, že české soudy rozhodují v řízeních souvisejících s rozhodčím řízení (zejména v řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu) dvouinstančně. Je všeobecně uznáváno, že jednou z největších výhod rozhodčího řízení je, že k vyřešení sporu dojde v relativně krátké době. Tato výhoda přijde vniveč, pokud díky dvouinstančnosti soudního rozhodování o přezkumu rozhodčího nálezu mohou být strany v nejistotě o tom, zda nález bude zrušen, ještě řadu let po jeho vydání.

Příslušnost nižších soudů. Další systémovou nevýhodou české úpravy je ta skutečnost, že o návrzích na zrušení rozhodčích nálezů rozhodují soudy nižších instancí. O osudu rozhodčích nálezů tak rozhodují soudci, kteří nemají žádnou zkušenost s rozhodčím řízením v mezinárodním obchodu a díky systému práce na okresních soudech ani nemají možnost si odbornost v tomto úzkém oboru vybudovat.

Judikatura českých soudů nerozlišuje. Zákon se vztahuje jak na rozhodčí řízení vnitrostátní, tak i na mezinárodní obchodní arbitráž. S tím souvisí i negativum stavu v České republice spočívající v tom, že judikatura soudů většinou nerozlišuje mezi vnitrostátní a mezinárodní arbitráží či mezi obchodní a spotřebitelskou arbitráží. Vzhledem k tomu není jistota, zda lze u některých judikátů vyloučit jejich použití na mezinárodní arbitráž. Mám na mysli zejména ty judikáty, které měly za cíl vypořádat se s problematickou praxí některých českých arbitrážních center. Jejich právní věty jsou však formulovány tak obecně, že hrozí jejich aplikace i na mezinárodní arbitráž (zejména v otázce platnosti rozhodčích doložek).

Předběžná opatření. Na mezinárodní scéně bylo výrazným trendem posledních let rozšiřování možnosti arbitrů či arbitrážních tribunálů vydávat předběžná opatření. Dle ustanovení § 22 Zákona však lze žádat o nařízení předběžného opatření pouze (obecný) soud.

Nedobrá situace v České republice se dále zhoršila po nabytí účinnosti Novely. Nová právní úprava má z hlediska mezinárodní arbitráže následující negativa.

Požadavek bezúhonnosti. Nově je na každého rozhodce kladen požadavek bezúhonnosti. Problém je, že požadavek bezúhonnosti rozhodce se týká všech sporů (tedy nejenom sporů ze spotřebitelských smluv) a že tento pojem je definován velice úzce. Podmínku bezúhonnosti nesplní ten rozhodce, který byl odsouzen za trestný čin (i nedbalostní). Takovým trestným činem může být např. zavinění autonehody. Opravdu chceme znemožnit věhlasným světovým rozhodcům rozhodovat spory v České republice jenom proto, že např. zavinili autonehodu?

Ustanovení § 19 odst. 4 Zákona. Podle výše uvedeného ustanovení musí být řád vydaný někým jiným než stálým rozhodčím soudem přiložen k rozhodčí smlouvě. Je třeba si připomenout, že věhlasné světové instituce a organizace jako např. International Chamber of Commerce v Paříži či UNCITRAL nejsou stálými rozhodčími soudy ve smyslu ustanovení § 13 Zákona. Řízení podle jimi vydaných pravidel je tedy v terminologii Zákona řízením ad hoc. Pokud by české soudy aplikovaly výše uvedené ustanovení doslovně, musely by vyžadovat, aby řády těchto center byly k rozhodčím smlouvám přiloženy. To by se rovnalo jednak mezinárodní ostudě, protože by Česká republika byla pravděpodobně jediným státem, který něco takového vyžaduje, jednak by se mohlo jednat o porušení čl. II Newyorské úmluvy, pokud by soudy takovou rozhodčí doložku neuznaly.

Věcný přezkum. V ustanovení § 31 Zákona přibyly dva další důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ve spotřebitelských sporech. Problematickým je zejména nově zavedený věcný přezkum nálezů. Pokud si soudci zvyknou přezkoumávat běžně rozhodčí nálezy ve spotřebitelských věcech i co se týče merita, existuje určité nebezpečí, že si na tuto praxi zvyknou a budou podobným způsobem přistupovat i k ryze obchodním či investičním rozhodčím nálezům. Toto riziko je umocněno ještě velmi širokým pojetím spotřebitele v českém právu. V mnoha sporech, kde je na jedné straně fyzická osoba, nebude zcela jasné, zda se nemůže jednat o spor ze spotřebitelské smlouvy.

Zákon č. 186/2011 Sb. Tento zákon zavedl i pro rozhodce za určitých situací povinnost sdělit informace o rozhodčím řízení některým správním orgánům a předat jim dokumenty či celé spisy. Tato povinnost je v příkrém rozporu s povinností mlčenlivosti, kterou je rozhodce vázán.

Vzhledem k výše uvedenému jsem přesvědčen, že je třeba rozštěpit českou právní úpravu rozhodčího řízení tím, že pro mezinárodní arbitráž bude přijata speciální komplexní právní úprava. Základem takové právní úpravy by měl dle mého názoru rozhodně být Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži. To by vyřešilo většinu problémů, které jsem nastínil výše.

Zbyšek Kordač, Londýn