Exam Mode: in-class open / open + network / take home

Na rozdíl od několika českých právnických fakult se studenti na Harvard Law School nestresují tím, kdo bude jejich zkoušející, jaký je jeho (její) právní názor na určitou věc a zda se zrovna v den zkoušky daného studenta dobře či špatně vyspí. Veškeré zkoušky jsou totiž samozřejmě písemné a anonymní, aby byla zajištěna maximální objektivita hodnocení. Každý student proto má své identifikační číslo, kterým svou zkoušku “podepíše” a jeho jméno je tak přiřazeno až po přidělení známky, kdy je konečný výsledek ještě možné mírně modifikovat na základě práce ve třídě. Jedním z největších průšvihů, kterého se můžete dopustit je jakýkoli náznak sebeidentifikace při zkoušce, např. pokud bych, jakožto jediná LL.M. studentka ve třídě, uvedla odkaz na právní úpravu v ČR, dále (podezřelé) kontaktování vyučujících během zkouškového období a zejména plagiátorství. To je strašák, který na studenty během celého zkouškové období kouká doslova i na toaletách. Po celé škole jsou vyvěšeny plakáty upozorňující studenty na závažnost plagiátorství, jehož odhalení může velice lehce vyústit až ve vyloučení ze školy. Ostatně jednou z prvních knih, které jsme na začátku roku dostali, byla o tom, jak psát zkoušky a písemné práce a vyhnout se plagiátorství. Písemné práce jsou přísně kontrolovány a dle mé zkušenosti berou studenti plagiátorství opravdu vážně a dávají si tak velký pozor, aby své zdroje řádně citovali a nedostali se do zbytečných problémů.

Zkoušky píše každý na svém počítači ve speciálním softwaru, který umožňuje tři různé režimy: 1) “open book” ve třídě; 2) “open book” s možností přístupu na internet; a 3) “open book - take home”, kdy je na zkoušku zpravidla 8 hodin, studenti mohou používat jakékoli zdroje a mohou zkoušku vypracovat na jakémkoli místě. Ve všech případech samozřejmě platí přísný zákaz konzultace se třetími osobami. Způsob hodnocení, kdy se známky udělují na základě srovnání všech studentů ve třídě (curve), však garantuje, že si studenti během zkoušek neradí ani jakýmkoli jiným způsobem nespolupracují, neboť by se tím sami mohli dostat do konkurenční nevýhody se svými spolužáky. Když jsem zjistila, že mám na zkoušku 8 hodin a mohu používat jakékoli zdroje informací, tak jsem se zaradovala, ale radost mne záhy přešla. Otázky jsou často koncipovány tak, aby odpovědi zabraly přibližně právě 8 hodin, což nejen že nedává příliš času na googlování a dohánění nedostatku znalostí, ale člověk si též velice dobře rozmyslí, zda se vůbec naobědvá. Čili studium je samozřejmě nezbytné i v případě benevolentního režimu, kdy lze zkoušku psát v pohodlí vlastní postele. Čtenáře Jiného práva myslím nepřekvapí, že otázky směřují ke zjištění, jak studenti látku pochopili a umí aplikovat principy a právo, nikoli k přezkoušení přednesu namemorovaných paragrafů a pouček typu „právo je soubor právních norem“, přičemž důraz je kladen zejména na kvalitu argumentace. Často není pouze jedna správná odpověď, ale klíčová je kreativita při formování argumentů. Například v rámci předmětu smluvního práva jsme studovali právní názor na platnost smluv z pera soudce Cardoza a Holmse a měli jsme odůvodnit, proč se v daném případě přikloníme k tomu či onomu, co je lepší z pohledu law and economics a co je naopak prospěšnější pro společnost a mezilidské vztahy, atd. Domnívám se, že američtí studenti jsou v kreativním myšlení a v přemýšlení nad novými argumenty a možnostmi velice dobří. Mnohem lepší a zejména snaživější, než LL.M. studenti z Evropy. V rámci sokratovské metody učitelé náhodně vyvolávají studenty („cold call“), kteří se, přestože odpověď třeba neznají, do poslední chvíle snaží najít nějaký argument. V podstatě neexistuje, aby ve třídě zazněla odpověď „já nevím“. Sice se stane, že se Vás student Harvard Law School zeptá, jaký je rozdíl mezi republikou a federací (to je jen jedna z mnoha otázek, která mi vyrazila dech), ale následně ve třídě vymyslí brilantní a kreativní argument, který by Vás ani ve snu nenapadl.

Zkouškové období je samozřejmě velice stresové. Kromě všeobecného tlaku na dobré známky a obrovského množství materiálů, které musí studenti přečíst se též stává, že mají třeba tři velké zkoušky během jednoho týdne, přičemž data zkoušek jsou daná a není možné je měnit, nejsou-li k tomu závažné důvody. Nepříjemné chvíle zkouškového období, které trvá cca 2 týdny a kdy by se všudypřítomné napětí a stres dal krájet, se však fakulta snaží studentům zpříjemnit. Organizuje pravidelné profesionální antistresové masáže zad a krční páteře, nabízí čerstvé ovoce a vždy první den zkouškového období se v menze podává “půlnoční snídaně” – jak jinak, než lívance s javorovým sirupem a vajíčka se slaninou. To vše samozřejmě zdarma, resp. v rámci školného. Přestože se nejednalo o mou oblíbenou část akademického roku, tak musím uznat, že i zkouškové je na Harvardu opravdu zážitek.