26 dubna 2012

Objektivní úvaha o subjektivní odpovědnosti za škody z provozu (nebo naopak)

S novým občanským zákoníkem přichází i změna v oblasti odpovědnosti za škodu z provozní činnosti. Zatímco starý OZ uplatňuje princip objektivní odpovědnosti (ne zcela, ale podmínky, za kterých se škůdce vyváže z odpovědnosti, jsou velice úzké), nový OZ zavádí odpovědnost subjektivní. Definuje ji pregnantně „Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo”. (Srov. §420a a §2924-2925 starého a nového OZ). Záměrem příspěvku je diskutovat, jak se ve svých ekonomických důsledcích tyto dvě pravidla liší, jak uvažovat o tom, co je „rozumná péče“ a – což je snad nejzajímavější – jak rozdílně subjektivní o objektivní odpovědnost působí v situacích, kdy rozumnou péčí je přemístění či zavření provozu.
Účelem institutu náhrady škody je reparovat újmu způsobenou poškozenému a dát motivaci potenciálním škůdcům, aby zachovávali přiměřenou péči a tím snížili riziko vzniku škody či její výši.
V čem jsou stejné
Zaměřme se nejprve na druhý účel a ilustrujme ho na jednoduchém příkladu. Pokud potenciální škůdce nevynaloží žádnou péči (hrubá nedbalost), způsobí tím škodu 100. Může vynaložit tři různě nákladné úrovně péče: nízkou, střední, a vysokou. Nízká péče ho stojí 5 a škodu sníží na 70. Střední péče stojí 15 a sníží škodu na 50, vysoká stojí 30 a sníží škodu na 40. Při objektivní odpovědnosti (strict liability) škůdce ví, že vždy bude platit vzniklou škodu, takže si sám může spočítat, jaká úroveň péče se mu nejvíce vyplatí. Při hrubé nedbalosti utratí 100 za náhradu škody. Při nízké péči utratí 5 za péči a 70 za náhradu škody, celkem 75. Analogicky při střední péči utratí celkem 65 a při vysoké 70. Takže zvolí střední úroveň.
Při subjektivní odpovědnosti (negligence) škůdce zvolí právě tu úroveň péče, kterou soudy uznají za „veškerou, kterou lze rozumně požadovat“, neboť se tím vyváže z povinnosti nahradit škodu.[1] Podle toho, kde je nastavena hranice odpovědnosti, motivuje subjektivní odpovědnost potenciální škůdce k nižší, vyšší, nebo stejné míře péče, než jakou by zvolili za objektivní odpovědnosti.
A kde má být ona hranice odpovědnosti? Lze rozumně požadovat nízkou péči? Ano, neboť nízká péče stojí škůdce 5 a škodu snižuje o 30. Ale to ještě není veškerá péče, kterou lze rozumně požadovat.  Střední péče stojí škůdce dodatečných 10 a škodu snižuje o dalších 20, tudíž požadovat i střední péči rozumně lze. Je rozumné požadovat i vysokou úroveň péče? Dovoluji si argumentovat, že ne, neboť k ní musí škůdce vynaložit dodatečných 15, ale škodu sníží jenom o 10. Snížení škody již neospravedlňuje dodatečné náklady na péči.
Rozumná úroveň péče se tak nerovná nejvyšší možné – nemusí nutně znamenat např. nejvyspělejší technologii na snížení emisí nebo nejúčinnější protihlukové izolace. Určitá opatření na snížení škod zkrátka bývají sice účinná, ale vzhledem k výslednému efektu neodůvodnitelně nákladná.
Stojí za povšimnutí, že při objektivní odpovědnosti volí škůdce právě onu rozumnou úroveň péče.[2] Pokud ji soudy dokáží najít, vedou subjektivní i objektivní odpovědnost ke stejnému výsledku.
V čem se tedy liší ekonomické důsledky objektivní a subjektivní odpovědnosti?
Velké rozdíly jsou v dosažení prvního cíle náhrady škody, tj. reparace újmy. Nejprve je nutné si uvědomit, že ke škodám dochází, i když potenciální škůdce nezanedbal rozumnou péči (byť jsou škody nižší či nastávají s nižší pravděpodobností). Za objektivní odpovědnosti bude poškozený kompenzován vždy. Za subjektivní odpovědnosti se kompenzace dostává jenom těm poškozeným, jejichž škůdce péči zanedbal. Teoreticky by neměli být kompenzován nikdy – škůdce by měl zvolit rozumnou péči a i při vzniku škody být zproštěn odpovědnosti. Pokud ke kompenzaci dochází, svědčí to o nějakém selhání – buď na straně škůdce, který péči opravdu zanedbal, nebo na straně soudu, který „přestřelil“ a požadoval vyšší než rozumnou péči. Poškození, jejichž škůdce péči nezanedbal, nesou škodu sami. Účel reparace újmy je tak naplňován dosti selektivně; subjektivní odpovědnost je proto i výhodnější pro potenciální škůdce.
Za subjektivní odpovědnosti by mělo být méně žalob ze strany poškozených. Pokud škůdce péči nezanedbal, nelze z něj nic vysoudit, kdežto při objektivní odpovědnosti by se mělo něco vysoudit vždy. Pro zajímavost v Česku v roce 2010 soudy pravomocně rozhodly 122 sporů o náhradě škody způsobené provozem[3], což k počtu potenciálně škodících provozů či průmyslových nehod se jeví jako velmi nízké číslo. Soukromoprávní žaloba se zdá být značně podvyužívanou cestou regulace škod z provozů, a díky novému OZ jejich počet zřejmě ještě klesne. Což na druhou stranu znamená administrativní úsporu pro stát i obě strany.
Subjektivní odpovědnost ale vede k vyšším administrativním nákladům v případech, kdy k žalobě skutečně dojde. Musí se dokazovat, zda škůdce rozumnou péči zanedbal, kterýžto problém při objektivní odpovědnosti odpadá. Zvyšuje se i riziko chyby, že škůdce bude odsouzen neoprávněně – v praxi je nelze zcela přesně pozorovat skutečně vynaloženou péči a najít rozumný standard péče. Soud nemá k dispozici hezky uspořádaná čísla jako v našem příkladu – spíše vidí jednu skutečně způsobenou výši škody a různé posudky, jaká úroveň péče se v daném odvětví považuje za rozumný standard. Onen profesní standard může být výrazně ovlivněn veřejnoprávní regulací, která mohla nebo také nemusela standard nastavit na rozumné úrovni.[4]
Když je rozumné nebýt
Velmi podstatným aspektem u škod z provozu je samotná činnost provozu. Pokud již provoz existuje, provozovatel by samozřejmě měl vynakládat rozumnou péči a škody tím nějak omezí. Ale možná v daném případě existuje ještě rozumnější způsob, jak omezit škody - kdyby provoz vůbec nebyl nebo byl někde jinde. To, že i při vynaložení řádné péče bude škůdce působit nějaké škody, by mělo hrát roli při rozhodování, zda provoz otevřít či nikoli. Vraťme se k číselnému příkladu a předpokládejme, že některé provozy (ještě bez započtení nákladů na péči a případné odškodné) generují svým majitelům zisk 90 a některé 60. Zároveň ale i při rozumné péči vyvolávájí další náklady v celkové výši 65 (15 náklady na péči, 50 způsobená škoda). Tudíž provozy, které vydělávají jen 60, nadělají „více škody než užitku“ a neměly by být ani otevřeny.
Při objektivní odpovědnosti také nebudou - škůdce nese plných 65 nákladů na péči i odškodné a otevření provozu se mu nevyplatí. Při subjektivní odpovědnosti nastává problém – škůdce ví, že mu stačí nezanedbat rozumnou péči, která ho stojí jen 15, škodu platit nemusí a otevření provozu se mu vyplatí.
Tento aspekt je při subjektivní odpovědnosti velmi obtížné zohlednit. NOZ tak činí u poměrně úzce vymezeného typu provozů – je-li provoz „zvláště nebezpečný“ (§2925, například nakládání s výbušninami), je odpovědnost provozovatele objektivní. To má svou ekonomickou logiku – jeden způsob, jak omezit nebezpečí při manipulaci s výbušninami, je zachovávat veškerá bezpečnostní pravidla. Podstatně účinnější je ale nehrát si s nimi vůbec – tj. je primárně žádoucí omezit manipulace s výbušninami na naprosto nezbytné minimum.
Argumenty předchozích odstavců ale platí u každého provozu. Je faktem, že subjektivní odpovědnost implicitně dotuje provozovatele a může vést k neekfetivně vysokému počtu provozů. Právní regulace rozhodování, zda provoz otevřít či ne s ohledem na to, že bude působit i nějaké škody, je potom zcela ponechána veřejnoprávní regulací (územní plánování, poplatky za znečišťování atd).
Jeví-li se ne-otevření či přemístění provozu v dané situaci jako rozumný způsob, jak omezit škodu, soudy by jej i při pravidlu subjektivní odpovědnosti zohlednit měly. Jednou možností je posunout o něco výš standard rozumné péče, a de facto se přiblížit objektivní odpovědnosti. Druhou možností je zahrnout do standardu rozumné péče samotné rozhodování, zda provoz otevřít či neotevřít, případně kde. Tj. klást otázky typu – bylo opravdu žádoucí vůbec otevřít, případně ho otevřít právě tam, kde je? Ano, před havárií jste zachoval rozumnou péči, ale musel jste provoz ausgerechnet umístit u rybníka plného ryb, když byla možnost ho umístit i jinde, kde by škoda nevznikla?[5]
Toto extensivní rozšíření konceptu veškerá rozumná péče má opravdu význam jen u těch provozů, u kterých je relevantní volba, zda a kde provoz otevřít s hledem na možné škody. Dobře to ukáže příklad (záměrně provokativní). Představme si žaloby proti letišti v Ruzyni za náhradu škody za snížení tržní ceny rezidenčních nemovitostí v okolí. Každá milionová metropole má velké mezinárodní letiště, přínosy jsou zjevně nad veškerými náklady. Přiznání objektivní odpovědnosti nic nezmění na tom, že toto velké zavedené letiště fungovat bude. Ale vedlo by k velkým administrativním nákladům z velkého množství soudních sporů. Subjektivní odpovědnost se jeví jako optimální způsob, jak přimět letiště, aby omezilo škody na rozumnou míru (kdy a jak se létá atd).
Oproti tomu, bude-li kdy otevřeno ještě jedno letiště, je objektivní odpovědnost (nebo alespoň velmi přísně nastavená subjektivní odpovědnost) zcela namístě! Hlavní část škod nevznikne tím, zda se bude létat o něco více či méně, ale prostě tím, že se létat vůbec bude. Dvě letiště v Praze být mohou nebo také nemusí, a přiznání objektivní odpovědnosti může mít – na rozdíl od letiště prvního – reálný vliv na to, zda druhé letiště nakonec bude či nikoli. Čímž nijak netvrdím, zda druhé letiště je žádoucí či nikoli, ale pouze tvrdím, že v tomto případě by objektivní odpovědnost přinutila potenciálního investora zohlednit vzniklé škody, zatímco subjektivní nikoli, a u prvního letiště je toto rozlišení irelevantní.[6]


[1] Nemusí to nutně platit vždy. Pokud soudy požadují extrémní úroveň péče, může být pro škůdce výhodnější tento standard ignorovat a zvolit stejnou úroveň, jako při objektivní odpovědnosti. Kdybychom náš příklad doplnili o extra-vysokou úroveň péče, která stojí 70 a snižuje škodu na 20, pak při dodržování přehnaného standardu utrácí škůdce 70 za péči (a nic za odškodné), zatímco při střední úrovni utratí 65 za péči a odškodné dohromady, což je výhodnější.
[2] To není náhoda daná zvolenými čísly v příkladu, ale obecný výsledek, neboť škůdce při objektivní odpovědnosti nese plně veškeré náklady – jak škodu, kterou sám způsobuje, tak své vlastní náklady na péči. Volí tedy právě tu rozumnou úroveň péče, při které celkové náklady jsou minimální.
[3] Ministerstvo spravedlnosti: Statistický přehled soudních agend za rok 2010, část II, str. 28. Číslo zahrnuje i 6 případů škody způsobené zvlášť nebezpečným provozem. Samozřejmě nevíme, kolik potenciálních sporů bylo vyřešeno mimosoudním vyrovnáním.
[4] Ideálně by za veřejnoprávní regulací měla být expertní kalkulace nákladů a výnosů, vedoucí k nalezení efektivní úrovně péče. Ze zahraniční literatury je bohatě příkladů, kdy veřejnoprávní regulace se „netrefuje“ – viz některé na úvodu přehledového článku Viscusi (1994).
[5] A to bez ohledu na to, že při schvalování stavby na daném místě úřady stavbu povolily – zkrátka byla možnost škodu eliminovat tím, že by se provoz umístil jinde.
[6] Závěr úvahy je překvapivý (či paradoxní?) v tom, že vlastně doporučuje na stejný právní problém a pro různé subjekty uplatnit rozdílný metr. Samozřejmě existují i čistě utilitární důvody, proč by právo takto diskriminační být nemělo.

2 komentáře:

  1. Určite zaujímavý príspevok. Trošku moderného pohľadu právo x efektivita určite neuškodí. Nič menej možno pár bodov. Law of diminishing returns aplikované na závislosť nákladov na náhradu škody a zníženiu škody bude pravdepodobne vo väčšine prípadov platiť a je to určite dobrý argument. Áno, škodca by si mal byť schopný spočítať čo sa mu oplatí. Lenže práve v tom vidím výhody objektívnej odpovednosti. Prípadný škodca si akosi automaticky može zarátať určitý náklad ktorý mu môže vzniknúť z odpovednosti za škodu. A na druhej strane poškodenému bude nahradená škoda. V prípade subjektívnej odpovednosti si škodca taktiež može vykalkulovať náklady, dokonca presnejšie, pretože pri ustálení judikatúry bude vedieť, aké opatrenia musí vykonať a koľko ho budú stáť, tak aby sa vyvynil. Poškodený nebude mať nárok na náhradu. A to je podľa mňa problém. Pretože stále je tu určitá provozná činnosť, stále je tu potencionálna škoda akurát vzhľadom na fakt, že škodca vynaložil náklady ktoré mohol dopredu zakalkulovať do rozpočtu nebude odpovedný. To podľa mňa trošku podríva význam občianskeho práva ako nástroja dosahovania rovnováhy medzi subjektmi. Naviac ak tu je jeden subjekt aspoň z môjho pohľadu v postavení silnejšieho (provozce - škodca). Preto si myslím, že princíp objektívnej odpovednosti je lepší. Koniec koncov podnikateľ poniká na vlastné riziko a ak nie je schopný ho niesť (napríklad v podobe objektívnej odpovednosti za škodu) nemá podnikať. Aspoň toľko môj názor.
    Matej Pustay

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní11/1/14 10:05

    http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/doprava/clanek.phtml?id=778361#forum

    no comment .. aneb raději bych žil jinde

    OdpovědětVymazat