Dle NOZ smlouvy platí: i když Vám prodám či pronajmu, co nevlastním

V českém právu zakořenilo následující pravidlo (dále jen "zneplatňovací dogma"): Uzavřu-li s Vámi smlouvu o majetkové dispozici, k níž nejsem oprávněn, je smlouva neplatná dle § 37 odst. 2 OZ: "Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný". Tak pokud Vám prodám automobil, který jsem platně nekoupil, nebo Vám pronajmu svůj byt, který jsem dříve pronajal jinému, je smlouva mezi mnou a Vámi neplatná, od počátku a nezhojitelně. V tomto příspěvku -- po stručném přehledu judikatury NS -- odůvodním, že zneplatňovací dogma:

1. může být vůči kupujícímu či nájemci hrubě nespravedlivé, neboť mu neumožňuje dosáhnout sjednaného plnění;
2. navíc vylučuje, aby kupující či nájemce uplatnil ve smlouvě ujednané sankční mechanismy, zejména smluvní pokuty;
3. může negativně zasáhnout i další osoby, nejen strany neplatné smlouvy; a
4. neodpovídá moderním úpravám (ani tomu, jak se nemožnost plnění aplikuje v Rakousku) a je výslovně opuštěno novým občanským zákoníkem ("NOZ"). Nově se uplatní následující pravidla: Zřídím-li Vám právo k věci, aniž mi věc patří, bude smlouva přesto platná. Avšak co do zřízení práva nenabude účinnosti, dokud k věci nezískám dispoziční oprávnění. Do té doby můžete od smlouvy odstoupit dle (za předpokladů) ustanovení o prodlení nebo (právních) vadách předmětu plnění.

Stručný přehled judikatury NS

Již v rozhodnutí 22 Cdo 1072/99 Nejvyšší soud vyslovil: právní úkon učiněný v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, je neplatný pro (tzv. počáteční právní) nemožnost plnění podle § 37 odst. 2. Neplatnost kupní smlouvy, kterou někdo prodává automobil, ačkoli mu nepatří, pak vyslovilo např. navazující rozhodnutí 33 Odo 713/2004. Pravidelně je neplatnost smlouvy (resp. zánik závazků ze smlouvy) pro nemožnost plnění shledávána, pokud ten, kdo uzavřel smlouvu o budoucím prodeji věci, tuto věc zcizí jinému (25 Cdo 4147/2008, 26 Odo 1406/2005).

Obdobné zásady platí ve vztahu k nájmu: Pronajmu-li někomu věc, kterou jsem dříve pronajal jinému, a jsou-li oba nájmy v kolizi, pak je pozdější nájemní smlouva neplatná (28 Cdo 2789/2007, 30 Cdo 3109/2005, 26 Cdo 2186/2009).

Pro spravedlnost nutno přiznat, že Nejvyšší soud zneplatňovací dogma omezuje v případech  smlouvy o postoupení pohledávky (platnost smlouvy o převodu neexistující pohledávky: 32 Cdo 2801/2007; platnost smlouvy o převodu pohledávky, kterou má dle očekávání stran postupitel teprve nabýt: 33 Cdo 4658/2009, 29 Cdo 1610/2007) a vylučuje v případech smluv zástavních (21 Cdo 957/2001). Mimo to je zneplatňovací dogma omezeno i textem zákona: Prodá-li nevlastník věc kupujícímu, který k ní v dobré víře nabude vlastnictví dle § 446 ObchZ nebo § 20 zákona o cenných papírech (srov. 29 Odo 1335/2005), musí být kupní smlouva platná (neboť dle neplatné smlouvy nabýt vlastnictví nelze).

1. Poškozená strana si nemůže vynutit plnění

Jako strana kupní či nájemní smlouvy se spoléháte na můj slib, že z Vás učiním vlastníka automobilu či nájemce bytu. Avšak je-li smlouva mezi mnou a Vámi neplatná (např. z důvodu, že jsem k okamžiku jejího uzavření neměl k předmětu smlouvy dispoziční oprávnění), znamená to, že po mně nemůžete plnění požadovat -- a to i pokud by se ukázalo, že je přece jen mohu poskytnout.

Patrně nejkřiklavější jsou případy nájmu, kde nájemce přichází o zákonnou ochranu jen proto, že si pronajal byt, který byl dříve pronajat jinému -- a to i pokud jiný již v bytě nebydlí a nájemce o dřívější nájemní smlouvě nemohl vědět. Exemplární je rozhodnutí 26 Cdo 548/2006: Zde soudy v roce 2005 (!) shledaly, že nájemcova smlouva z roku 2000 je neplatná (a tedy nájemce musí být vyklidit), neboť v roce 1997 si týž byt pronajala jiná osoba -- a to i přesto, že tato osoba byt před rokem 2000 opustila a od té doby si nečinila na užívání bytu nárok.

Z uvedeného dále plyne že judikatura Nejvyššího soudu otevírá široký prostor pro podvodné vyvázání se z povinnosti plnit: Rozhodne-li se pronajimatel, že nesplní svou povinnost přenechat Vám byt či jiný předmět nájmu, postačí mu sepsat antedatovanou nájemní smlouvu s kamarádem.

Případy, kdy Vám jsem s Vámi uzavřel smlouvu o prodeji či nájmu toho, co nemám, by neplatnost smlouvy způsobovat neměly. Vždyť není právně vyloučeno, abych věc získal (byť třeba se zvýšenými náklady). Navíc i pokud se mi předmět smlouvy nabýt nepodaří, stále budete mít zájem na tom, abych Vám např. zaplatil sjednanou smluvní pokutu. Bude-li však smlouva neplatná (neboť jedna ze stran není k okamžiku uzavření oprávněna převést či přenechat k užití předmět plnění), pak:

2. Poškozená strana nemůže uplatnit smluvně předvídané sankční mechanismy

Při počáteční neplatnosti smlouvy zejména nemůžete požadovat smluvní pokuty: Právo na ně Vám vznikne, jen pokud jsem porušil nějakou povinnost, avšak z neplatné smlouvy mi žádná povinnost vzniknout nemohla.

A tak Vám zůstane jen zákonné právo na náhradu škody (§ 42 OZ: „Vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.“; § 268 ObchZ: „Kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody ...“). Odškodnění však může být dosti omezené. Nehradí se nemajetková újma a můžete mít obtíže prokázat ušlý zisk. (Srov. nepřátelský přístup Nejvyššího soudu k náhradě ušlého zisku, a to zvláště v občanskoprávních vztazích, kde se neuplatní ustanovení § 381 ObchZ, které poškozenému umožňuje, aby namísto skutečného ušlého zisku požadoval ušlý zisk abstraktní.)

Připadá v úvahu argumentovat: Zaviním-li neplatnost smlouvy, pak odpovídám i za škodu, která Vám vznikne tím, že nemůžete uplatnit smluvně předvídanou smluvní pokutu. Tedy: smluvní pokutu bych Vám tak jako tak měl nahradit, ať už přímo (dle ustanovení platné smlouvy), anebo zpřevodovaně (dle ustanovení neplatné smlouvy ve spojení s § 42 OZ, resp. § 268 ObchZ). Avšak uvedené řešení je poněkud "přes ruku" a navíc mi není známo, že by k němu judikatura přistoupila. Ovšem v každém případě: Ani dle této konstrukce se nehradí nemajetková újma a navíc smluvní sankce mohou být nepeněžité povahy (obtíže při vyčíslení), resp. založené na přísnějším standardu odpovědnosti, než jaký zákon stanoví pro náhradu škody.

Není ani zcela zřejmé, že náhrada dle § 42 OZ, resp. § 268 ObchZ směřuje k tomu, posunout poškozeného k majetkovému stavu, jaký by tu byl při platnosti smlouvy (expectation damages, positive Interesse). Tak rozhodnutí 25 Cdo 4147/2008 naznačuje možnost, že se poskytne jen taková náhrada, aby se poškozený přiblížil k majetkovému stavu, jako by smlouvu nikdy neuzavíral (reliance damages, negative Interesse).

3. Neplatnost smlouvy může zasáhnout třetí osoby

Neplatnost smlouvy může zasáhnout též věřitele smluvní strany, resp. další nabyvatele v pořadí. Vezměme si následující situaci "řetězového plnění" (pozn.: předpokládejme, že se neuplatní ustanovení NOZ o nabytí v dobré víře od neoprávněného): Městu M patří určitá věc. Dne 1.1.2010 M tuto věc prodalo paní A. Ta ji následně prodala panu B, ten dále panu C a ten panu D. Následně A zjistila (aniž by tato informace byla známa B, C, D), že věc pořídila neplatně: město M věc prodalo bez zákonem požadovaného souhlasu zastupitelstva. Paní A však dosáhla nápravy: dne 1.1.2011 jí M věc prodalo ještě jednou, tentokrát s požadovaným souhlasem.

Nabízí se dvojí řešení:

(1) Zneplatňovací dogma: Paní A nabyla věc v rozporu se zákonem, a proto neplatně (o tom není sporu). Protože, ale A s věcí disponovala, když jí nepatřila, je neplatná i smlouva mezi A a B. Z téhož důvodu je neplatná i smlouva mezi B a C, jakož i smlouva mezi C a D. Tedy nastane stav rozporný s tím, co strany ujednaly, a zbytečná a překvapující nutnost vypořádat bezdůvodné obohacení.

(2) Rozumnější přístup: Pokud A věc nakonec nabyla, pak k tomuto okamžiku přejde v souladu s vůlí jednotlivých stran na B, z něj na C a z toho na D. Tedy nastane stav, který strany od počátku předpokládaly a k němuž se A zavázala vůči B, B vůči C a C vůči D.   

Poznámka: Nový občanský zákoník sice neobsahuje obdobu § 185 II BGB ("Dispozice nabude účinnosti, jakmile ji oprávněný schválí, nebo jakmile ten, kdo s předmětem disponoval, jej nabude...") ani čl. VIII-2:102 (1) DCFR: "Pokud převodce není k převodu vlastnictví oprávněn k okamžiku, kdy k němu má dojít, převod nastane, když převodce takové právo získá nebo když oprávněná osoba převod schválí." Avšak mám za to, že uvedená pravidla se po účinnosti NOZ použijí i bez jejich výslovného zakotvení, neboť jsou přirozeným důsledkem § 1760 NOZ (srov. část 4. tohoto příspěvku níže).

4. Nová úprava v NOZ

Ustanovení § 1760 NOZ staví platnost smlouvy najisto: "Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává." Smlouva, na kterou dopadá § 1760 NOZ, platí, stejně tak i závazek z ní. Pokud jej povinný nesplní, může oprávněný uplatňovat nároky z vad či prodlení, včetně ujednaných sankcí.

Uvedené ustanovení je inspirováno čl. II.-7:102 DCFR: "Smlouva není vcelku ani zčásti neplatná z pouhého důvodu, že k okamžiku jejího uzavření není možné splnit závazek nebo že strana smlouvy není oprávněna nakládat s hodnotou, k níž se smlouva vztahuje." NOZ však nepřebírá první část (smlouva není neplatná jen proto, že závazek z ní nelze splnit) citovaného ustanovení: namísto toho, co by NOZ přistoupil na moderní řešení posilující právní jistotu, obsahuje i nadále výslovné ustanovení o počáteční nemožnosti plnění (§ 580 odst. 2 NOZ). Jakkoli z § 1760 NOZ nepochybně plyne, že pro nedostatek dispozičního oprávnění počáteční nemožnost plnění nastat nemůže, nelze vyloučit neplatnost smlouvy, pokud strany ujednaly individuální předmět plnění a ten zanikl. (Taková neplatnost vede k nespravedlivým důsledkům, jestliže povinná strana zánik předmětu plnění zapříčinila a oprávněná strana při uzavírání smlouvy o zániku nevěděla). Je tu však naděje, že ustanovení o nemožnosti plnění bude vykládáno restriktivně, po vzoru rakouské doktríny a judikatury k § 878 ABGB.