Ve stávající judikatuře ESLP týkající se střetu svobody projevu a osobnostních práv (typicky práva na čest) lze podle mě vysledovat tři základní přístupy: (1) zdůraznění rozdílů mezi skutkovým tvrzením a hodnotovými soudy a potlačení kritérií „o kom, kdo, co a kde“; (2) potlačení rozdílů mezi skutkovým tvrzením a hodnotovými soudy (zejména u politického projevu) a zdůraznění kritérií „o kom, kdo, co a kde“, resp. jednoho či více z těchto kritérií; a (3) důraz na přiměřenost sankce a s tím spojené vyhnutí se otázce, zda daný výrok jako takový požívá ochrany čl. 10 EÚLP. V tomto postu bych se chtěl zaměřit na jeden aspekt týkající se problematiky sankcí za projev nepožívající ochrany, a to konkrétně na to, zda při určování výše přiměřeného zadostiučinění hrají (resp. by měly hrát) roli majetkové poměry mluvčího (tj. žalovaného v žalobě na ochranu osobnosti).
Krátký úvod do problematiky
U soukromoprávních sankcí za zásah do osobnostních práv je v kontextu difamace nejspornějším bodem judikatury ESLP určování výše přípustného přiměřeného zadostiučinění. Ačkoliv ESLP s ohledem na doktrínu prostoru pro uvážení a princip subsidiarity ponechává smluvním stranám při určení přiměřeného zadostiučinění v penězích značnou volnost, opakovaně zdůraznil, že částka přiznaná za zásah do osobnostních práv musí být v rozumném vztahu ke způsobené újmě na cti [Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, rozsudek, 13. 7. 1995, č. 18139/91, § 49; či Steel a Morris proti Spojenému království, rozsudek, 15. 2. 2005, č. 68416/01, § 96]. Z tohoto důvodu shledal ESLP jako excesivní zadostiučinění ve výši 1,5 miliónu liber za urážku Lorda Aldingtona [Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, § 49-51]. Zde je ale nutno dodat, že tento případ je hodně specifický, neboť šlo nejen o nejvyšší přiznanou částkou přiznanou v difamačním sporu v historii anglického soudnictví, ale tato částka byla dokonce třikrát vyšší než druhá nejvyšší přiznaná částka.
Daleko spornější je již závěr ve věci Steel a Morris proti Spojenému království [rozsudek, 15. 2. 2005, č. 68416/01, § 96-97], kde ESLP shledal jako nepřiměřenou povinnost zaplatit zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 36 000 liber u prvního stěžovatele a 40 000 liber u druhého stěžovatele. V tomto případě vzal ESLP v potaz mj. závažnost sankce vzhledem ke skromným příjmům a majetku obou stěžovatelů, poměrně malý dopad „letákové akce“ stěžovatelů [a contrario Hertel proti Švýcarsku, rozsudek, 25. 8. 1998, č. 25181/94, § 96] a skutečnost, že poškozeným subjektem byla nadnárodní společnost McDonald’s [Steel a Morris proti Spojenému království, § 96]. Na závěru ESLP ve věci Steel a Morris proti Spojenému království nezměnila nic ani skutečnost, že přiznané zadostiučinění nebylo po stěžovatelích vymáháno [tamtéž, § 97].
Podobně jako ve věci Steel a Morris proti Spojenému království přihlédl k majetkovým poměrům mluvčího ESLP i ve věci Koprivica proti Černé Hoře, kde shledal relativně nízkou částku přiměřeného zadostiučinění v penězích (5.000 EUR) nepřiměřenou, a to s ohledem na výši penze stěžovatel, jež byla pětadvacetkrát nižší, a rovněž s přihlédnutím k příjmům obvyklým v Černé Hoře v daném období [rozsudek, 2. 11. 2011, č. 41158/09, § 65 a 73].
Otázka k diskusi
Výše zmíněné rozsudky ve věcech Steel a Morris proti Spojenému království a Koprivica proti Černé Hoře naznačují, že majetkové poměry mluvčího se stávají jedním z faktorů, které by měly vnitrostátní soudy při určování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích za zásah do osobnostních práv brát v potaz. Podobně se ESLP vyjádřil i v několika dalších kauzách z posledních let [srov. např. Lepojić proti Srbsku, rozsudek, 6. 11. 2007, č. 13909/05, § 77 in fine; či Sorguç proti Turecku, rozsudek, 23. 6. 2009, č. 17089/03, § 37]. Podle mě tak už nejde pouze o jednotlivé judikáty, ale o trend v judikatuře ESLP.*
Otázka zní: Je tento postup, kdy se výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění odvíjí (přinejmenším do jisté míry) od majetkových poměrů „škůdce“, správný/vhodný? Osobně nemám na tuto otázku zcela vyhraněný názor, ale ESLP mě zatím nepřesvědčil o tom, proč by měly vnitrostátní soudy přihlížet k majetkovým poměrům „škůdce“, když jde o náhradu újmy, a nikoliv o peněžitý trest (jako tomu je například u určování výše pokuty ve správním řízení). Nebo snad „personifikace práva“ dospěla tak daleko, že se závažnost újmy (nikoliv přípustnost projevu) mění podle bohatství/chudoby kritizující osoby? Rád se dozvím rovněž názory čtenářů JP ohledně kritérií používaných u určování výše přiměřeného zadostiučinění v difamačních sporech obecně.
* V judikatuře ESLP lze dohledat i rozsudky jdoucí proti tomuto trendu. Například v čerstvém rozsudku ve věci Růžový panter, o. s., proti České republice ESLP akceptoval přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, i když to mělo pro dané občanské sdružení v podstatě likvidační účinky [rozsudek, 2. 2. 2012, č. 20240/08, § 36].
Krátký úvod do problematiky
U soukromoprávních sankcí za zásah do osobnostních práv je v kontextu difamace nejspornějším bodem judikatury ESLP určování výše přípustného přiměřeného zadostiučinění. Ačkoliv ESLP s ohledem na doktrínu prostoru pro uvážení a princip subsidiarity ponechává smluvním stranám při určení přiměřeného zadostiučinění v penězích značnou volnost, opakovaně zdůraznil, že částka přiznaná za zásah do osobnostních práv musí být v rozumném vztahu ke způsobené újmě na cti [Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, rozsudek, 13. 7. 1995, č. 18139/91, § 49; či Steel a Morris proti Spojenému království, rozsudek, 15. 2. 2005, č. 68416/01, § 96]. Z tohoto důvodu shledal ESLP jako excesivní zadostiučinění ve výši 1,5 miliónu liber za urážku Lorda Aldingtona [Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, § 49-51]. Zde je ale nutno dodat, že tento případ je hodně specifický, neboť šlo nejen o nejvyšší přiznanou částkou přiznanou v difamačním sporu v historii anglického soudnictví, ale tato částka byla dokonce třikrát vyšší než druhá nejvyšší přiznaná částka.
Daleko spornější je již závěr ve věci Steel a Morris proti Spojenému království [rozsudek, 15. 2. 2005, č. 68416/01, § 96-97], kde ESLP shledal jako nepřiměřenou povinnost zaplatit zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 36 000 liber u prvního stěžovatele a 40 000 liber u druhého stěžovatele. V tomto případě vzal ESLP v potaz mj. závažnost sankce vzhledem ke skromným příjmům a majetku obou stěžovatelů, poměrně malý dopad „letákové akce“ stěžovatelů [a contrario Hertel proti Švýcarsku, rozsudek, 25. 8. 1998, č. 25181/94, § 96] a skutečnost, že poškozeným subjektem byla nadnárodní společnost McDonald’s [Steel a Morris proti Spojenému království, § 96]. Na závěru ESLP ve věci Steel a Morris proti Spojenému království nezměnila nic ani skutečnost, že přiznané zadostiučinění nebylo po stěžovatelích vymáháno [tamtéž, § 97].
Podobně jako ve věci Steel a Morris proti Spojenému království přihlédl k majetkovým poměrům mluvčího ESLP i ve věci Koprivica proti Černé Hoře, kde shledal relativně nízkou částku přiměřeného zadostiučinění v penězích (5.000 EUR) nepřiměřenou, a to s ohledem na výši penze stěžovatel, jež byla pětadvacetkrát nižší, a rovněž s přihlédnutím k příjmům obvyklým v Černé Hoře v daném období [rozsudek, 2. 11. 2011, č. 41158/09, § 65 a 73].
Otázka k diskusi
Výše zmíněné rozsudky ve věcech Steel a Morris proti Spojenému království a Koprivica proti Černé Hoře naznačují, že majetkové poměry mluvčího se stávají jedním z faktorů, které by měly vnitrostátní soudy při určování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích za zásah do osobnostních práv brát v potaz. Podobně se ESLP vyjádřil i v několika dalších kauzách z posledních let [srov. např. Lepojić proti Srbsku, rozsudek, 6. 11. 2007, č. 13909/05, § 77 in fine; či Sorguç proti Turecku, rozsudek, 23. 6. 2009, č. 17089/03, § 37]. Podle mě tak už nejde pouze o jednotlivé judikáty, ale o trend v judikatuře ESLP.*
Otázka zní: Je tento postup, kdy se výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění odvíjí (přinejmenším do jisté míry) od majetkových poměrů „škůdce“, správný/vhodný? Osobně nemám na tuto otázku zcela vyhraněný názor, ale ESLP mě zatím nepřesvědčil o tom, proč by měly vnitrostátní soudy přihlížet k majetkovým poměrům „škůdce“, když jde o náhradu újmy, a nikoliv o peněžitý trest (jako tomu je například u určování výše pokuty ve správním řízení). Nebo snad „personifikace práva“ dospěla tak daleko, že se závažnost újmy (nikoliv přípustnost projevu) mění podle bohatství/chudoby kritizující osoby? Rád se dozvím rovněž názory čtenářů JP ohledně kritérií používaných u určování výše přiměřeného zadostiučinění v difamačních sporech obecně.
* V judikatuře ESLP lze dohledat i rozsudky jdoucí proti tomuto trendu. Například v čerstvém rozsudku ve věci Růžový panter, o. s., proti České republice ESLP akceptoval přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, i když to mělo pro dané občanské sdružení v podstatě likvidační účinky [rozsudek, 2. 2. 2012, č. 20240/08, § 36].
Účel vyplácené částky není restituční, ale satisfakční, takže její výše může legitimně odrážet majetkové poměry delikventa: jistě nebudu cítit stejné zadostiučinění, jestliže mi zaplatí pět tisíc korun nemajetný soused nebo Bakala.
OdpovědětVymazatI poté, co jsem si Steel a Morris přečetl, mi ta logika přijde úplně zvrácená. Pokud správně chápu, tak ESLP v podstatě říká, že náhrada nemajetkové újmy by měla být nejen přímo úměrná majetku mluvčího, ale také nepřímo úměrná majetkovému postavení pomlouvaného.
OdpovědětVymazatSkoro mi přijde, že soudci byli vnitřně přesvědčeni, že pomlouvat nadnárodní společnosti je v pořádku, akorát nenašli argumenty, které by jim umožnily říct to nahlas.
Ono to konec konců vyplývá i ze zbytku rozsudku - nepřipadá mi, že by měl stát někomu platit advokáta jen proto, že tento někdo se zcela o své vůli pustil do věci, které vlastně vůbec nerozumí a která se ukáže být složitá. Navíc většina žalovaných aktivistů se omluvila, a žaloba proti nim byla stažena, pouze tito dva setrvali na své pozici. I to si myslím, že mělo vstoupit do úvahy ohledně právní pomoci. A nejzábavnější je moment, že McDonald jim přestal poskytovat záznamy z projednávání, které sám platil, poté, co oni odmítli slíbit, že je nebudou publikovat. Opravdu má stát takové jednání podporovat placením právní pomoci?
Ad Tomáš Pecina:
OdpovědětVymazatTohle rozhodně v argumentaci ESLP nevidím. ESLP doslova říká:
Under the Convention, an award of damages for defamation must bear a reasonable relationship of proportionality to the injury to reputation suffered.
Navíc si myslím, že ten účel restituční je. Situace je ovšem nestandardní v tom, že pomluva může z povahy věci zpravidla ohrozit jen majetkové hodnoty, které by vznikly v budoucnu, takže jsou z definice pouze předpokládané (pouze výjimečně dojde k tomu, že např. objednatel odstoupí od již uzavřené smlouvy). Proto se také nemusí dokazovat konkrétní újma a kauzální nexus - obojí je v podstatě až na výjimky nedokazatelné.
Např. v případě Steel a Morris by McDonald sice z interního účetnictví mohl prokázat, že došlo k poklesu prodejů. Možná by si dokonce mohl zaplatit marketingový průzkum, že došlo k nárůstu názorů odpovídajících sdělení pomlouvačů. Ale korelace neznamená kauzalitu, a z právního pohledu je mnoho způsobů, jak tu kauzalitu zpochybnit.
No tak s tým reštitučným účelom si tiež nie som istý. Už len preto, že osobnostné práva sú práva nemajetkovej povahy. Tu nevzniká škoda majetkovej povahy, naopak je poškedené osobnostné právo. Preto by som sa skôr prikláňal k tvrdeniu, že to bude funkcia satisfakčná. Nie je podľa mňa vhodné aby bola výška peňažného zadosťučinenia hodnotená na základe majetku poškodeného alebo majetku osoby ktorá sa deliktu dopustila, na druhú stranu pre občianske a všeobecne súkromné právo má byť základom narovnávať vzťahy a nie postihovať subjekty ktoré sa dopustili porušenia noriem dákou penalizáciou. Preto som nútený konštatovať, že výška finančného zadosťučinenia určená súdom by mala rešpektovať aj finančné pomery "previnilca", inak sa z roviny narovnávania vzťahov posúvame do roviny penalizácie. Tiež by som chcel poukázať na to, že by sa nemali miešať pojmy náhrada nemajetkovej újmy v peniazoch ( o ktorej pri defamujúcich sporoch hovoríme) a odpovednosť za škodu.
OdpovědětVymazatMatej Pustay
Myslím, že už jsme zde tu otázku řešili u tohoto postu:
OdpovědětVymazathttp://jinepravo.blogspot.com/2008/11/michal-ryka-koka-m-devt-ivot-kolik.html
Slo tam o to, od jaké úvahy se má odpíchnout výpočet výše odškodnění. Každá z úvah byla problematická.
"Finanční sankce totiž musí být přiměřená, ale není dáno čemu, toliko závažnosti a okolnostem. V zásadě jsou tři možnosti:
1) subjektivně poškozenému - nějaké protiprávní jednání zasáhlo do jeho osobnostní sféry (smrt živitele) a tomu musí odpovídat snakce, bez ohledu na škůdce.
2) objektivně chráněnému zájmu - určitá předpisem nebo judikaturou stanovená typová částka, bez ohledu na škůdce.
3) škůdci, aby jej citelně zasáhla, ale zcela nezlikvidovala. (To by mohla být ona "okolnost")
Případně kombinace. Na druhou stranu jsou se všemi spojené dost zásadní problémy:
Ad 1) přejet chudého tatínka je výhodnější, než přejet bohatého.
Ad 2) jak se stanoví paušální částka za přejetí tatínka?
Ad 3) je lepší, když vám tatínka přejede boháč, než chudák.
Omlouvám se za cynické vyznění příkladů, ale vyznívá z nich jistá absurdnost všech těch přístupů..."
Stejně se to dá pojmout i u difamujícího tvrzení. Co je základ - zásah tvrzení, nějaká obecná povaha tvrzení nebo poměry mluvčího, kterého je třeba citelně potrestat a tím dát poškozenému satsfakci? Podle mě všechny tři aspekty.
Jakmile určíte výši újmu, tak odškodné by přece mělo odpovídat oné újmě. "Sociální slevu" nechápu. Dokázal bych ještě zargumentovat "příplatek pro bohaté" - například, když někdo bohatý se prostě vyžívá v tom, že někoho uráží, újma není ale nijak závratná a on si tuhle zábavu ochotně zaplatí. Striktně ekonomicky bych měl teď říct, že i tak by náhrada škody měla být rovná újmě - když onen bohatý má tak vysoký užitek z urážení a poškozený je kompenzován, tak v součtu jsou na tom oba lépe s urážkou a odškodným. Ale chápal bych, kdyby soudy odmítly užitek škůdce z této perverzní zábavy jakkoli zohlednit.
OdpovědětVymazatV praxi určitě narazíte na případy, kdy výše samotné ÚJMY se odvíjí od majetkových poměrů mluvčího (stejná nactiutrhačná slova pronesená známou a dobře placenou osobností způsobí větší újmu než stejná slova pronesená "řadovým občanem"). Ale to už je jiný problém.
Narozdíl od jiných komentátorů mi přijde absurdní, pokud by majetkové poměry defamujícího nehrály roli. Ano, česká právní teorie hodně hovoří o restituční či satisfační roli přiměřeného zadostiučinění, ale hlavní důvod veškerých úprav náhrady škody/poskytnutí příměřeného zadostiučinění ("kompenzace"), atd. je jinde -- primárně jde o prevenci působení škody/újmy. Právo, které bude stavět jen na restitučním/satisfakčním charakteru kompenzací je špatné právo ... povede to k tomu, že se bude škodit/defamovat, atd., protože v řadě případů se to vyplatí, jelikož k placení kompenzace buď vůbec nejdode nebo se sice vyplatí kompenzace, ale výhoda nabytá škůdcem/defamujícím bude vyšší (a vyplatí se defamovat).
OdpovědětVymazatNaopak, pokud právo staví na prevenci, musí být výše kompenzace taková, aby odradila škůdce/defamátora. To pak vede nejen k tomu, že je třeba brát do úvahy majetkové poměry škůdce/defamujícího, ale je třeba se i dívat na to, jak bylo pravděpodobné, že dojde k platbě kompenzace. Toto je mimochodem hlavní důvod pro penalty damages, které už tu jednou byly v postu Zdenka Kuhna diskutovány.
Tudíž, trošku provokativně (pro echtovní českého juristy): k majetkových poměrům škůdce/defamátora by rozhodně melo být přihlíženo, a to ze stejných důvodů, proč by měly být připuštěny penalty damages.
Ostatně ne nadarmo ten princip vychází z UK, kde se míň přihlíží k dogma a víc ke zdravému rozumu.
Honza V.
Pokud jsem zde citován, tak se rovněž zapojím do diskuse.
OdpovědětVymazat1) Především je jasné, že funkce zadostiučinění je, jak již název sám napovídá, satisfakční a nikoli restituční (nahradit nemajetkovou újmu stricto sensu z podstaty věci ani nelze). I NS již ovšem (byť jen opatrně) v novější judikatuře připouští i preventivně-sankční působení peněz (např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1096/2009 ze dne 20.5.2010 či 30 Cdo 3322/2008 ze dne 27.10.2010):
Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat.
2) Jedná-li se pak o zohlednění majetkových poměrů původce neoprávněného zásahu v rámci okolností dle § 13 odst. 3 obč. zák., tak na poslední gremiální poradě moravsko-slezských "ochranářů" k tomu proběhla poměrně bouřlivá diskuse. Dokonale se ukázalo, že je-li ochrana osobnosti chápána jako typické soudcovské právo, vytvářené a dotvářené judikaturou, pak judikatura v dané otázce nebude hned tak předvídatelná a jednotná. Co soudce, to jiný názor :)
3) Můj osobní názor je pořád ve vývoji. V tuto chvíli se ale kloním k závěru (i při vědomí toho, že obecně nemá mít finanční satisfakce pro žalovaného likvidační - "rdousící" - efekt), že v případě velmi závažných zásahů (z hlediska vzniklé újmy či okolností zásahu)nemohou hrát majetkové poměry původce zásahu dominantní, ale pouze podpůrnou úlohu. V opačném případě by si totiž nemajetní, kterým by hrozili jen symbolické satisfakce, mohli dovolit téměř vše. V nejkrajnějším případě by si pak dokonce bohatí hypoteticky mohli na "špinavou práci" najímat chudé, kteří by za zásah do osobnostních práv nesli právě jen tu symbolickou odpovědnost.
4) Ze související judikatury:
Účelové zbavování se majetku nemůže být důvodem pro snížení peněžité satisfakce.
(rozsudek VS olomouc sp. zn. 1 Co 218/2010 ze dne 28.4.2011)
Přiznaná peněžitá satisfakce je přiměřená i s ohledem na poměry žalovaného, který je dosud studentem SOŚ, oboru
management obchodu a služeb, a jsou u něj reálné předpoklady, že studium po ukončení výkonu trestu odnětí svobody ukončí a díky svému vzdělání se pracovně uplatní a zlepší své majetkové a sociální poměry tak, že bude schopen přiznanou peněžitou satisfakci žalobcům uhradit; je také obecně známo, že prostředky k uspokojení žalobců ve stanovené míře lze získat z běžných produktů finančního trhu. Stanovená náhrada nemajetkové újmy proto není pro původce zásahu likvidační. Nelze také přehlédnout a pominout odpovědnost rodičů žalovaného za výchovu syna a za to, že mu
přenechali jako nezkušenému řidiči bez jakéhokoli omezení automobil (podle údajů z trestního řízení žalovaný používal automobil po získání řidičského oprávnění
denně), jehož registrovanou
držitelkou byla matka žalovaného a lze očekávat, že žalovanému ke splnění stanovených povinností a sanaci způsobených škod poskytnou pomoc, byť jde o apel toliko morální, nenárokový.
(rozsudek VS olomouc sp. zn. 1 Co 229/2010 ze dne 4.5.2011)
MR
Ad článok:
OdpovědětVymazatPrístupy (1) a (2) sa navzájom vylučujú, ich paralelná aplikácia nemôže byť v súlade s Dohovorom, nakoľko nikto in casu nevie, kedy ESĽP uplatní prístup (1) a kedy (2).
Prístup (3) bol zas použitý v prípade Steel a Morris - č. 64816/01, kde ESĽP zazlievam, že opomenul pri úvahe na niektoré okolnosti, ktoré uviedol vyššie pri sumarizácii prípadu (viď nižšie).
Súhlasím s tým, je to predsa pochopiteľné, že "částka přiznaná za zásah do osobnostních práv musí být v rozumném vztahu ke způsobené újmě na cti". A súhlasím aj so záverom článku o tom, že niet dôvod, aby sa pri určovaní výšky ujmy prihliadalo na majetkovú sféru postihnutého (by sa potom dali "objednávať pamflety u chudobných").
Keďže zodpovednosť za protiprávny zásah do cti (povesti) je objektívna, ani zavinenie nehrá rolu, pričom majetkové pomery škodcu sú síce objektívnejšie (sic!) kritérium, ale do istej miery taktiež závislé na vôli škodcu (podobne ako zavinenie okrem NN).
Možno ad J.Slanina, každopádne k prípadu Steel a Morris v UK:
ESĽP sa zaoberal trochu zvláštnymi skutočnosťami. Skromný príjem oboch sťažovateľov totiž nebol extrémne podstatný, ako skôr prínos k diskusii verejného záujmu, tým skôr, že sa ukázalo, že predsa je niekde závažný pes zakopaný (§ 34 rozhodnutia):
"the exploiting of children by advertising, the pretence by the respondents that their food had a positive nutritional benefit, and McDonald's responsibility for cruel practices in the rearing and slaughtering of some of the animals used for their products - the further allegation that, if one eats enough McDonald's food, one's diet may well become high in fat etc., with the very real risk of heart disease, was justified."
Keď vezmeme do úvahy, koľko % z tvrdení bolo pravdivých a koľko nie, aké závažné boli tie pravdivé pre verejnú diskusiu v UK, že London Greenpeace mali ciele obdobné s "klasickými Greenpeace", že ich letáková akcia bola v obmedzenom rozsahu (toto uvažoval aj súd), že McDonald's dokonca infiltrovala skupinu súkromnými detektívami (ak by všetky tvrdenia boli absurdné, McDonald's by nemala problém preukázať opak, bez zložitého trialu, takto je jasné, že potrebovali kompromitujúce materiály), a aj skutočnosť, že poškodený subjekt bol nadnárodnou korporáciou (súd uvažoval, a správne, lenže nanešťastie ďalej nerozvinul) atď., potom je zrejmé, že britské súdy to s "nevyhnutnosťou v demokratickej spoločnosti" prehnali ešte viac, než sa to zdalo ESĽP. Zodpovednosť za zásah do cti (povesti) je daná aj jediným nepravdivým tvrdením, ale pri úvahe o výške nemajetkovej ujmy sú uvedené "issues" dosť podstatné.
Zaráža ma však fakt, že ESĽP iba okrajovo uvažoval o prínose "leafletu" v diskusii verejného záujmu, čakal som viac, než len §§ 89-90 rozhodnutia. Očakával som, že sa ESĽP nebude zaoberať okrajovou námietkou, že McDonald's by vôbec nemala právo žalovať difamáciu (§§ 91-94! rozhodnutia), keďže to ani nebolo podstatné, ale že prihliadne na existujúcu povesť McDonald's, na publikácie typu The McDonaldization of Society (1993), že uváži spôsob, akým McDonald's získavala dôkazy (infiltrácia), že aký má táto spoločnosť vplyv a ako sa môže v tlači brániť v diskusii verejného záujmu, to, že takáto žaloba by mala byť "ultima ratio" v prípade, ak následky poškodenia povesti (nie je to česť, ale povesť, čo robí tiež dosť rozdiel) nemožno riešiť inak. Peňažná satisfakcia by mala byť použitá vtedy, ak nestačí morálna. Na toto ESĽP akosi nedal dôraz, čo ma prekvapuje.
Reakcia na "McLibel" (takto ten spor je známy) navyše preukazuje, že súdy v danom prípade spoločnosti nepomohli, skôr poškodili, a to práve tým, že verejnosť si všimla to, na čo súdy pozabudli.
Ondrej Pivarči
Judikát ohledně účelového zbavování se majetku bych potřeboval pro spor Kočka ml. v. Ďuričko, ale samozřejmě, přesně podle očekávání, aplikace Judikatura ho nezná. Opravdu by mě zajímalo, k čemu tu nedodělanou věc vůbec spouštěli…
OdpovědětVymazatESLP a vůbec soudy v oblasti kontinentální právní kultury určité věci nerady slyší, ale vyhnout se jim natrvalo nelze: "jednotná cena" za nemajetkovou újmu je prostě nespravedlivá. Výsledkem této licoměrnosti je, že v praxi dochází k extremní svévoli: např. Macek zaplatil za facku sto tisíc, kdežto "drzý fracek" by na Kalouskovi v nejlepším případě vysoudil omluvu. Jestli vůbec něco.
ad Ondrej Pivarči:
OdpovědětVymazatNemohu nesouhlasit. Případ Steel and Morris předkládá spoustu otázek, které by si judikaturní výklad zasluhovaly, ale ESLP své rozhodnutí založil jiných otázkách.
Kdyby řekl, že přínos veřejné diskusi je důležitější, než ojedinělé nepravdivé tvrzení, takže samotné přiznání peněžitého zadostiučinění v daném případě nepřiměřeně omezilo svobodu projevu a veřejnou diskusi, protože mluvčí nebyli v pozici zjistit podrobnosti z činnosti McDonalds, ale cítili povinnost informace, převážně pravdivé, zveřejnit, bylo by to pro mne v zásadě skousnutelné.
Otázka je, jestli lze judikaturu ESLP skloubit s tuzemskou judikaturou (a konec konců i předchozí judikaturou ESLP) tak, že se vychází ze způsobené újmy, ale přiměřené zadostiučinění nesmí mít likvidační ("rdousící") účinky na škůdce. ESLP totiž v Steel and Morris označil přiznané zadostiučinění v § 96 za "substantial", což podle mne lze přeložit jako "významné", "nezanedbatelné" a podobně, ale ne jako likvidační.
Bohužel ESLP neřešil v § 110 otázku kompenzace za "disproporční" přisouzenou částku, takže nevíme, jak si představoval "proporční".
Jinak infiltrace skupiny soukromými detektivy podle mne spíš obecně ukazuje na problém, že vůbec není snadné pomlouvače chytit při činu, pokud pomluvu páše letáky. Přijde mi, že bez infiltrace by vůbec neměli proti komu žalobu podat.
Zpočátku mi to také připadalo absurdní, přihlížet k majetkovým poměrům žalovaného jako k okolnosti, ale život mne velmi rychle naučil.
OdpovědětVymazatPokud musí platit 100.000 nejmenované vydavatelství, může to subjektivně chápat jako výhru; satisfakce se jim úspěšně rozpustí ve svýšeném prodeji časopisu/novin a příště to rádi udělají znovu.
Pokud má 100.000 platit neznámý důchodce, tak ho zlikvidujete.
Pokud vás to nezajímá, neb jste "spravedliví", pak budete muset vzít na vědomí, že ze zmíněného důchodce nevyrazí 100.000 ani zlý exekutor a vaše "spravedlivá" satisfakce zůstane jen na papíře.
Jinak bych to viděl u žalobce; tam si nějak nevzpomínám na případ, kdy bych k jeho majetkovým poměrům nějak přihlížel. V extrémním případě dvou vzájemně se soudících miliardářů na satisfakci z mé strany nedošlo a žaloba byla zamítnuta, takže zajímavou otázku, kolik přiznat, jsem nevyřešil.
Vrchní soud v Praze to v téže věci viděl jinak a jako úměrných dal žalobci 100.000,- Kč, což je běžné zadostiučinění, které by mohl dostat kdokoli jiný.
Takže v tomto případě zněla odpověď VS, že k postavení žalobce se přihlížet nemá.
Ad VJC:
OdpovědětVymazatTakto zjednodušeně bych to neviděl.
1) Chápal bych přístup některých kolegů, dle kterého může mít příliš vysoká satisfakce na žalovaného nejen preventivní, ale paradoxně mnohem více demotivující dopad ("takhle vysokou pálku stejně v životě nezaplatím, tak se na to placení rovnou vykašlu").
2) Jak jsem ale již naznačoval, v případě fatálních zásahů (zejména do práva na rodinný život sekundárních obětí při usmrcení či fatálním poškození zdraví primární oběti)není chudoba původce zásahu dominantním faktorem pro určení výše satisfakce. Zejména pokud jsou zde mimořádný rozsah újmy a mimořádné okolnosti zásahu, tak by imho měl soud i chudému žalovanému stanovit vysokou platební povinnost a moderace by tedy měla být užívána jen velmi obezřetně. Nelze a priori argumentovat tím, že takový rozsudek bude jen "cárem papíru" a odnímat tím žalobcům šanci vymoci v průběhu mnoha let i s využitím exekucí co nejvíce. Navíc je zde stále možnost stanovit plnění ve splátkách a pokusit se tak zajistit dlouhodobý satisfakční efekt rozsudku (VS v Olomouci již od svého dřívějšího nesprávného názoru, že to u ochrany osobnosti nejde, pod tlakem prvostupňové argumentace ustoupil).
3) Ukázkový příklad: chudý opilý důchodce v trabantu před očima sekundárních obětí na přechodu pro chodce usmrtí jedině nezletilé dítě rodičů, kteří již z bilogických důvodů nemohou mít dítě další. V takovém případě musí mimořádnost nad chudobou jednoznačně převážit. Vy byste snad zaváhal?
4) Jinak myslím, že svěží vítr vnese do této oblasti i současná možnost přiznávat satisfakce in favorem osob dotčených zásahem také v rámci adhezního řízení. Trestní kolegové se totiž patrně nebudou držet natolik při zdi, jak občas činí někteří z nás civilistů - viz aktuální vlaštovka ve věci "vdovce" odsouzeného zdejším soudem za vraždu známé spisovatelky. V textu je samozřejmě přítomna novinářská nepřesnost, nejde o ZSU, ale o satisfakci sekundární oběti:
http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/ingr-dostal-za-vrazdu-monyove-15-let-vezeni/761845&id_seznam=345
MR
Ad V.J.Cepl:
OdpovědětVymazatVýšku predsa primárne určuje žalobca. Že požaduje 100.000 rovnako od vydavateľstva a od nejakého dôchodcu, je problém žalobcu, ktorý bez ďalšieho nastaví žalobný petit rovnako. Keď ten dôchodca spôsobí závažnú ujmu, niet dôvod ho nežalovať o 100.000, žalobca však musí počítať s tým, že tých 100.000 nemá odkiaľ reálne dostať. Že je to vo svojej podstate likvidačné, je problém dôchodcu, ktorý nemá spôsobovať závažné ujmy.
Už iná kapitola je povrchnosť rozhodovania súdov, nakoľko chýba poriadna právna úprava a všetky včítane ESĽP v prípade McLibel, si rozhodujú ad hoc systémom, podľa kritérií, ktoré sa im azda zrovna prisnia, preto autor článku spomenul až 3 "náhľady". Potom je možné uvažovať o tom, že je "nespravodlivé", ak dôchodca dostane zaplatiť "likvidačných" 100.000 na ujme, avšak to je vada justície, ibaže by cez internet spôsobil naozaj závažný následok.
Ondrej Pivarči
Chudoba původce není dominantím faktorem - to se ale, jako obvykle, shodujeme a to jsem také ani netvrdil. Do popředí se zjevila v důsledku autorova postu, který o jiných faktorech nemluvil.
OdpovědětVymazatTvrdil jsem pouze, že je faktorem.
Kdybych měl vymýšlet faktory, které jsou v posuzování výše zadostiučinění dominantní téměř vždy, pak to bude určitě ten extrémní negativní výsledek (smrt příbuzného, typicky)
a nebo možná úmysl. Nevzpomínám si na případ, kdy by se přímý úmysl v mém posuzování výše zadostiučinění dost výrazně neprojevil.
Stejně tak si nevzpomínám na případy zabití, kde by zadostiučinění kleslo pod meze, jejichž nedosažení bych pokládal snad až za urážlivé.
Obvykle se k této kritické hranici blížilo právě v případech, kdy to naráželo na "technické" problémy příliš chudého původce zásahu a spousty žalobců na straně druhé. Tam vznikají těžká dilemata, kdy rozhodování není vůbec snadné.
Ad VJC (a částečně MR):
OdpovědětVymazatPodle poznatků z mojí předchozí bankovní praxe je člověk neschopný (přinejmenším ve splátkách, jak zmiňuje MR) splatit 100 000 Kč výjimkou, nikoli pravidlem, byť bychom se omezili na skupinu tuzemských důchodců. Jakkoli je český národní zvyk si stěžovat, oni ti důchodci na tom až zas tak špatně nejsou a běžně si od bank takovéto částky půjčují a bezproblémově je splácejí. Často ani úvěr nepoužijí pro sebe, ale pro děti/vnoučata.
Navíc pro fyzické osoby nepodnikatele (tedy mj. ty "neznámé důchodce") existuje institut oddlužení, který jim při insolvenci umožňuje fakticky plnění věřitelům (včetně osob, kterým zasáhli do osobnostních práv) snížit až na 30% (při postupu podle § 415 InsZ dokonce i méně). Tím pádem si myslím, že není důvod již při stanovování peněžitého zadostiučinění myslet na majetkové poměry žalovaného.
Ostatně, v Belgii bylo poměrně běžné, že si klienti brali úvěr na to, aby zaplatili náhradu škody apod.
Pokud místo 100 000 Kč přiznáte z důvodu špatné finanční situace žalovaného jen 30 000 Kč, může snadno dojít k tomu, že to nakonec bude 9 000 Kč. Mnohem přiměřenější by mi tedy přišlo přiznat obvyklou částku odpovídající újmě, s vědomím, že v případě oddlužení z toho nakonec bude třeba ta 1/3.
Rozumím problému u osob, které si na porušování osobnostních práv takřka založily své podnikání, na druhou stranu z jejich strany přece jen zpravidla jde o zásahy mnohem intenzivnější, ne?
Ad J. Slanina:
OdpovědětVymazatEšte by som dokonca dodal, že pravdivosť týchto tvrdení preukázaná pred súdom by mohla byť dostatočným dôvodom na automatické trestné stíhanie niektorých ľudí zo spoločnosti (zásada legality a oficiality platí trošku modifikovane aj vo Veľkej Británii).
Otázka skôr neznie, či možno skĺbiť tuzemskú judikatúru s ESĽP case-law, ale skôr prečo domáce rozhodnutia nezodpovedajú case-law ESĽP, pričom konkrétne táto otázka znie - prečo by sa mala "likvidačnosť" vôbec riešiť. ESĽP podľa mňa má mať tento aspekt na háku, dôvody som vysvetlil v reakcii na V.J.Cepla.
Infiltrácia detektívami skôr ukazuje podľa mňa na problém, kam až sú predstavitelia tej spoločnosti ochotní zájsť, aby vytĺkli z celej záležitosti zisk, ktorý zacítili, lebo samozrejme, asi nežiadali tých 40.000 libier náhodou. Pretože proti letákom nejakého združenia bez subjektivity sa dá brániť jednoducho ... protidôkazom pravdy, navyše s tým, že je to len "jedna pani povedala" a "urban legend". Ich protireakcia samotná dodala obvineniam "nejakej samozvanej Greenpeace" dôležitosť, ktorú by v prípade absurdnosti letákov nemali mať.
Myslím si, že toto vycítili aj samotní Steel a Morris a preto bojovali tvrdo a do konca, za čo majú môj rešpekt. Rešpekt majú aj preto, že väčšina ich obvinení mala reálny základ, hoci priame dôkazy nemali.
Ondrej Pivarči
Ad VJC:
OdpovědětVymazatPo vyjasnění kontextu si tedy, ostatně jako obvykle, rozumíme :)
Ad JS:
Naprostý souhlas, přestě na této tezi je založen i rozsudek VS v Olomouci, citovaný v mém prvotním komentáři ("je také obecně známo, že prostředky k uspokojení žalobců ve stanovené míře lze získat z běžných produktů finančního trhu").
MR
Ad Ondrej Pivarči a Jan Slanina -
OdpovědětVymazat- vidím, že to chce zasadit do kontextu konkrétních čísel.
1) V případech zadostiučinění pro jedinou osobu u zabití si nevzpomínám, že bych se někdy ocitl pod 100.000,- Kč.
2) "Sociální" problém vzniká typicky v případech více žalujících osob, většinou zbylého manžela a dětí. Nejextrémnější a nejdramatičtější případ byl několikrát na Vrchním soudu a jednou na Nejvyšším, 30 Cdo 1088/2005-157. Šlo o případ, kdy řidič náklaďáku vjel do protisměru a zabil dva muže ve škodovce, kdy každý měl svoji rodinu. Celkem bylo 7 žalobců, z čehož dvě pozůstalé manželky a pět nezletilých dětí. Žalovaný přišel o práci v souladu se zákazem činnosti.
3) Vývoj zadostiučinění je zachycen v citovaném rozsudku; moje první verze zněla 100.000,- Kč matkám a 50.000 dětem, což dohromady dávalo v součtu 550.000. Vrchní soud to složitým výpočtem snížil na celkových 225.000,- Kč, při čemž na poslední dvě děti vycházelo po 16.667,- Kč. Jedním z hlavních argumentů byly sociální možnosti žalovaného. Nejvyšší soud zrušil i to a nanesl otázku, zda se nemá zadostiučinění vůbec zamítnout (viz rozsudek).
3) Po té jsem vyhlásil kompromisní verzi, kde matky dostaly po 75.000Kč a každé dítě 30.000, celkem tedy 300.000,- což v případě těch jednpotlivých dětí bylo nejnižší zadostiučinění tohoto druhu, které jsem kdy přiznal.
4) Činím z toho závěr, že sociální možnosti jakožto argument na žalované straně vnímám jako okolnost podle ust. §13 odst. 3 o.z., nicméně nikoli rozhodující, uplatňující se spíše výjmečně a mající jasné hranice. A je fér uvést, že oba moje nadřízené soudy to takto naprosto nevnímají a přikládají argumentu daleko větší váhu, umožňující snad až zamítnutí nároku (což jsem v praxi ale nikdy neviděl). A je to v souladu se všeobecně nižší hladinou zadostiučinění, kterou považují Vrchní a Nejvyšší soud za adekvátní.
Ad V.J.Cepl (07.03.12 9:26):
OdpovědětVymazatVida, a máme tu presne ten dôvod, prečo existujú rôzne druhy zodpovednosti za škodu ...
J. Slanina a ja analyzujeme prípad ujmy na povesti právnickej osoby, Vy a M.Ryška analyzujete prípad ujmy za zásah do súkromného a rodinného života, čo sú "tak trošku" kvalitatívne nesúmeriteľné ujmy. Okolnosti ujmy pri zásahoch do tak rozdielnych "sfér" sú tiež samozrejme diametrálne odlišné.
Posudzovať sociálnu situáciu žalovaného v prípadoch protiprávneho zásahu do súkromného a rodinného života má podstatne iný kontext než posudzovanie rovnakej okolnosti v prípade protiprávneho zásahu do povesti podniku. V oboch prípadoch mi však príde nevhodné (asi v súlade s "ružovou bibliou prof. Knapa") vôbec sociálnu situáciu žalovaného brať na zreteľ.
Súhlasím s Vami, čo sa týka určenia výšky 550.000 Kč spolu v tom konkrétnom prípade, a nevidím dôvod, prečo by sa malo prihliadať na sociálnu situáciu vodiča. Skôr by sa malo prihliadnuť na úmysel / nedbanlivosť / náhodu, na intenzitu rodinných vzťahov a pod.
Pri niektorých typoch protiprávnych zásahov (napr. do cti človeka či povesti PO) však existujú často používané kritériá, ktoré určujú, či je zásah protiprávny a či je závažný. Preto aspoň exemplifikatívna normatívna regulácia zodpovednosti za takýto zásah by nezaškodila, nech je aj pre smrteľníkov, ktorí sa denne nehrabú v stohách judikatúry predvídateľné, že keď budú prejavovať svoj názor na určitú obchodnú spoločnosť, musí v prípade kritiky byť podložený faktami, resp. predvídateľné, že ak niekto usmrtí čo aj nechtiac niekoho na vozovke, tak je to chyba, za ktorú sa podstatne platí aj v peniazoch (možno to niektorých priamo donúti investovať do bezpečnosti na cestách, ba dokonca nad tým možno začnú uvažovať efektívnejšie aj subjekty verejného práva, lebo cesty sú dnes divoká rally).
Ondrej Pivarči
Já jsem to tedy pojímal obecněji.
OdpovědětVymazatPomluva fyzické osoby může mít při dostatečné intenzitě likvidační účinky na soukromý a rodinný život pomluveného, ať už přímo nebo zprostředkovaně (tím, že dotčené fyzické osobě znemožní její profesní činnost s následnými dopady do sféry soukromé a rodinné).
Neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby může mít pro tuto právnickou osobu rovněž likvidační účinek.
Kde je potom ten zásadní rozdíl?
Ondrej Pivarči:
OdpovědětVymazatVrátím se tedy v argumentaci trochu výš:
"Výšku predsa primárne určuje žalobca. Že požaduje 100.000 rovnako od vydavateľstva a od nejakého dôchodcu, je problém žalobcu..."
- pokud vás žalobce "zavře v petitu", že chce za něco dolní hranici uvažovaného zadostiučinění, pak soud vlastně nemá co posuzovat a prostě to přizná.
Existuje ale stále docela masivní skupina žalobců, která žádá třeba 5 milionů za velmi pestrou skupinu zásahů do práv, třeba právě za pomluvu. Takže to rozhodovací distinkci soudu umožňuje, ba přímo vynucuje; a otázka "kolik" je leitmotivem sporu.
"Vieweghovský" rozměr, že původce zásahu byl bohatá instituce, takže malé zadostiučinění nemá cenu, i když šlo o poměrně malý zásah, bych viděl třeba ve slavném sporu "Václavka a Dášeňka" 30 Cdo 2304/99. Velmi často se mi stávalo, že tento rozsudek používali advokáti jako argument a minore ad maius, "pokud soud dal za takovou blbinu 250.000, pak my chceme daleko víc".
Z vlastní praxe si vzpomínám jen na několik takto vysokých zadostiučinění za urážku; nejvíc bylo 2x300.000 dvěma žalobcům za sexuální pomluvu, u které bylo zjištěno, že je naprosto úmyslná, záměrná a původce zásahu se pokusil následky maximálně zvýšit - 30 Cdo 2089/2003. Sociální rozměr tam ovšem nehrál žádnou roli ani na jedné straně.
Ad J. Slanina:
OdpovědětVymazatOhováranie (čiže protiprávny zásah do cti fyzickej osoby) môže mať aj účinky na jej súkromný život (ak sa dotkne privátnych vzťahov FO, nielen vonkajších sfér typu profesijná), v každom prípade je to zásah do jej osobnosti, ktorú má určitú autonómiu rozvíjať.
PO však nie je človek, len umelá entita. Zásah do jej dobrej povesti je "iba" protiprávnou deformáciou trhu. Obrana PO voči ohováraniu je len "ďalším nákladom / výdavkom", kdežto u človeka zďaleka nie. Nemožno poškodiť "súkromný a rodinný život" PO, len človeka.
Z uvedeného vyplýva, že napr. pri zásahu do cti človeka nemusí dôkaz pravdy znamenať automaticky oprávnenosť zásahu, kdežto pri ujme na povesti PO je to pravidlom.
PO a FO (ľudia) nie sú si fakticky rovné, takúto fikciu používa iba archaická právna úprava. Niektoré nemajetkové hodnoty môžu mať podobné - napr. meno (názov), česť (dobrá povesť), súkromie (obchodné tajomstvo, know-how a spol.) a pod., avšak nie sú rovnaké.
Príkladmo je možné, aby sa 2 ľudia volali Ján Novák, kdežto 2 Coca Coly sú neprípustné;
dobrá povesť existuje iba v rámci trhu, odlišne od cti, ktorá sa týka všetkých osobných vzťahov FO;
súkromie je chránená sféra vzťahov a informácií, pri ktorej jednotlivec rozhoduje, ktoré odhalí, resp. určuje okolnosti zverejnenia, okrem výnimiek vo verejnom záujme (napr. zákonná domová prehliadka), kdežto obchodné tajomstvo je dané priamo zákonným vymedzením, musí byť jasne označené a niektoré informácie či vzťahy nemôžu byť jeho predmetom;
PO tiež nemá dôstojnosť (hodnota ľudskosti a osobnosti pre samého seba) ani "osobnú slobodu" (časopriestorová realizácia) a telesnú integritu (fyzický aspekt).
Z toho plynie aj rozdiel v posudzovaní nemajetkovej ujmy. Len z pohľadu ľudskej dôstojnosti je a priori každý protiprávny zásah "naoko rovnakej intenzity" do cti človeka závažnejší než protiprávny zásah do povesti PO, a práve v extrémnom uhle pohľadu sa to prejaví najviac. Likvidácia právnickej osoby je zmena na trhu, čo je podstatne menej závažný následok než psychická ujma z dôvodu zhoršenia vzťahov FO (už nehovoriac o "likvidácii FO").
Vychádzajúc z antropocentristického poňatia právneho poriadku (základom je aj podľa medzinárodnoprávnych dokumentov dignitas humana), nie je dôvod dať na rovnakú úroveň "likvidačné účinky na súkromný a rodinný život FO" a "likvidačný účinok voči PO". Priznávanie určitej peňažnej satisfakcie za nemajetkovú ujmu by tomu malo zodpovedať.
Niekto môže namietať, že koniec PO môže znamenať aj následky pre mnoho FO, ktoré boli jej súčasťou (ak PO je korporácia), a že teda priznaná peňažná satisfakcia pre PO by pomohla integrovaným FO kompenzovať tieto následky na ich osobnostiach. S týmto nesúhlasím, nakoľko náhrada ujmy sa priznáva priamo PO, ktorej subjektivita je odlišná od subjektivity združených či zamestnaných FO v PO, čo môže spôsobiť, že u väčšiny takýchto FO sa kompenzácia ani neprejaví.
Ľudská dôstojnosť je to, čo odlišuje človeka od robota, ktorý by tiež mohol mať "česť, súkromie, fyzickú integritu či osobnú slobodu". Rovná ľudská dôstojnosť znamená, že si človek váži svoju ľudskosť a rovnakou mierou si váži aj ľudskosť iných, a to prednostne pred inými hodnotami, čo je základom dnešnej doktríny ľudských práv a antropocentrizmu práva vôbec.
Ondrej Pivarči
Ad V.J.Cepl (08.03.12 10:28):
OdpovědětVymazatIn medias res:
Nemíňame sa tak trošku, resp. mám pocit, že naše argumenty smerujú k čomusi inému?
Keď som reagoval na Vás, tak primárne na tieto tvrdenia (05.03.12 18:01):
"Zpočátku mi to také připadalo absurdní, přihlížet k majetkovým poměrům žalovaného jako k okolnosti, ale život mne velmi rychle naučil." (a ďalšie nadväzné vety)
Ja považujem prihliadanie k majetkovým pomerom žalovaného za nezmysel, jednak je to podľa mňa irelevantné vzhľadom k jeho zodpovednosti a jednak je zbytočné tým zahlcovať dokazovanie, a to som sa snažil vysvetliť aj vzhľadom k postoju ESĽP.
Vy pravdepodobne máte na mysli, že počet žalobcov môže dosť ovplyvniť výšku satisfakcie a jej dopad na žalovaného, a že žalovaný si prakticky počet žalobcov nevyberá (v extrémoch, napr. ten nákladiak, nevie, koľko členov má pozostalá rodina, resp. môže byť početnejšia, čo však priamo so zodpovednosťou per se nesúvisí) a preto zaplatí viac "len z dôvodu vyššieho počtu žalobcov", čo môže byť pre neho "likvidačné".
Ja k tomuto argumentu tvrdím: tak nech zaplatí viac, čiže sociálnu situáciu by som nerozlišoval.
Pri rizikových povolaniach existuje vždy možnosť sa poistiť, na úhradu vysokej kompenzácie si vždy možno vziať úver, vždy je možné dbať o bezpečnosť viac, preto keď som majetkovo chudobnejší, tak dávam väčší pozor. A že bohatí by boli potom trúfalejší? Nuž, ak by sme nemajetkovú ujmu priznávali ako percento z príjmu (opačný extrém), bolo by to možno "sociálne spravodlivé", ale podľa súčasnej legislatívy diskriminujúce (ako keby bohatší človek platil vyššiu pokutu za prekročenie rýchlosti). Preto rozumiem motívu tých advokátov, že ak "za takú blbinu chceli 250.000..", keďže žiadajú nediskrimináciu na základe výšky majetku. Chybu skôr podľa mňa urobil súd, ktorý takú vysokú sumu priznal ako precedens.
Podľa mňa za "nástroj sociálnej spravodlivosti" slúži skôr progresívna sadzba dane a systém sociálneho zabezpečenia, než kompenzácie nemajetkovej ujmy. Mám za to, že satisfakčnosť sa posudzuje na strane toho, kto ujmu utrpel, hoci nie podľa toho, "ako to bude cítiť", ale podľa objektívnych kritérií (každý totiž "cíti" inak, aj preto sme ľudia) a peňažná náhrada ujmy má mať satisfakčnú funkciu a nie punitívny charakter (trest za ohováranie, resp. za závažnejší následok autonehody patrí do práva verejného). Že výnos z prípadného prepadnutia majetku ide vždy štátu, a nie sčasti aj poškodenému (v zmysle práva trestného), je chyba legislatívy.
Ondrej Pivarči
Zajímavé je, že u náhrady škody faktor majetkových poměrů žalovaného úlohu nehraje.
OdpovědětVymazatJestliže mi boháč rozbije auto za sto tisíc, zaplatí sto tisíc a ani o korunu navíc. Chudák ale totéž (alespoň tak bude znít rozsudek). Nepřiznat toto plnění lze jen pro rozpor s dobrými mravy (což v příkladu není).
Jaký je tedy rozdíl mezi náhradou za rozbité auto (kde mi soud klidně přizná milion) a za rozbitou čest, kde mi to nepřizná? Inu v tom, že soud ve skutečnosti vždycky bere v potaz majetkovou situaci škůdce, pokud může. A myslím, že je to tak správně (jen by měli za čest přiznávat více, já si své cti vážím více, než svého vozu:-), pokud má odškodnění plnit funkci preventivní; naopak jsem de lege ferenda velkým zastáncem punitive damages:-)
http://www.novinky.cz/domaci/262890-bulvar-musi-za-vymysly-platit-tak-aby-se-mu-nevyplatilo-lhat-rozhodl-soud.html
OdpovědětVymazatže by? Musím rozhodnutí nastudovat...