O naději a zklamání

V loňském roce Evropský soud pro lidská práva (ESLP) samosoudcem prohlásil za nepřijatelné 46 930 stížností (podle čl. 27 EÚLP tak samosoudce může rozhodnout, pokud takové rozhodnutí lze učinit bez dalšího přezkoumání). Přesné statistiky o důvodech odmítnutí se nevedou. Lze však odhadovat, že možná až polovina z nich obsahovala námitku, která byla odmítnuta s odkazem na doktrínu čtvrté instance. Na vzorku 200 stížností proti Česku zamítnutých samosoudcem v roce 2010 jsme s kolegou Ľubo Majerčíkem zjistili, že 9% bylo odmítnuto čistě z důvodu, že Soud není další (zpravidla čtvrtou, v českém kontextu běžněji dokonce pátou) přezkumnou instancí. Obdobně v kontextu odmítnutých stížností proti Británii kolega Paul Harvey uvádí, že velká část z nich jsou stížnosti čtvrté instance.

Podle doktríny čtvrté instance ESLP nemá pravomoc a nebude přezkoumávat právní ani skutkové závěry vnitrostátních soudů, pokud jde o výklad vnitrostátního práva. Není tedy například zásadně přijatelná námitka pod čl. 6 EÚLP (právo na spravedlivý proces), že vnitrostátní soudy rozhodly špatně.

Chtěl bych se v tomhle postu krátce zamyslet nad důvody, které stěžovatele k podávání těchto, zjevně nepřijatelných, stížností vedou.

Doktrína čtvrté instance není specialitou ESLP, ale její obdobu zná například i český Ústavní soud (ÚS), který soustavně judikuje, že „zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy“, případně používá obdobnou formulaci. ÚS v roce 2010 podle informací ze své ročenky z celkového počtu 3719 rozhodnutí odmítl 2340 jako zjevně neopodstatněných. Nevím kolik z těchto stížností bylo stížností tzv. čtvrté instance, ale určitě to nebylo množství zanedbatelné (jako příklad klasického zamítavého rozhodnutí tohoto typu viz např. III. ÚS 3081/11). Soudím-li podle rozhodnutí Ústavního soudu, se kterými se setkávám ve spisech týkajících se stížností u ESLP, tak jich rozhodně málo nebude.

Otázka, která mě v této souvislosti napadá, je, proč stěžovatelé tyto stížnosti podávají, když jejich šance na úspěšnost je prakticky nulová.

První odpověď může být proč ne, když jak ústavní stížnost, tak stížnost k ESLP je zadarmo. Taková odpověď však jistě neuspokojuje. Samotné podání stížnosti sice nemusí být zpoplatněno, ale náklady jistě nenulové nejsou. Za podání stížnosti je třeba zaplatit odměnu advokátovi. Popřípadě, pokud podává stěžovatel stížnost k ESLP bez advokáta, tak s ní stráví spoustu času a nikdo přeci nebude dělat zbytečnou práci.

Samozřejmě, že důvodem podávání těchto stížností může být obyčejná neznalost, kdy stěžovatelé nemají dostatečné znalosti o pravomocích Ústavního soudu, či ESLP. Tyto stěžovatele však nechme nyní stranou (byť taková informace by byla jistě důležitá a znamenala by mimo jiné nutnost více veřejnosti ozřejmit pravomoci těchto soudů, pro ilustraci posledních snah ESLP viz video zde). Toto vysvětlení se navíc týká spíše pouze ESLP a stížností podaných bez advokáta. U stížností podaných advokátem totiž přepokládám, že tito mají dostatečné znalosti o pravomocích ÚS a ESLP a klienta řádně poučí, že jeho stížnost nemá valnou šanci na úspěch. Navíc v již zmíněném článku jsme s kolegou nezjistili, že advokáti námitky čtvrté instance nepodávali.

Jedno z možných vysvětlení, u kterého bych se chtěl zastavit, je, že byť šance na úspěšnost takové stížnosti může být téměř nulová, tak přeci jen není úplně beznadějná. V takové situaci potom i řádně poučený klient může na podání stížnosti trvat. Zvlášť pokud jde o věc, která je pro něj velmi důležitá a skutečně subjektivně cítí, že řádné soudy rozhodly nespravedlivě. Pokud tedy existuje alespoň nějaká naděje... Vnitřně dokážu jistě takového člověka, pro kterého třeba daný spor představuje téměř životní záležitost, pochopit. Otázka tedy je, jak velká, zda vůbec nějaká, ta naděje je.

Bez toho, abych nějak blíže pátral, jsem v nedávné době narazil namátkou na následující tři rozhodnutí Ústavního soudu, kde se podle mého názoru zachoval jako klasická čtvrtá instance a rozhodnutí obecných soudů zrušil, protože měl na věc jiný názor:

1. III. ÚS 107/04 kauza navrácení zámku Opočno rodině Colloredo Mansfeld. Obecné soudy majetek navrátily restituentům, Ústavní soud však měl jiný názor než obecné soudy na otázku, zda byly splněny podmínky restitučního zákona a jejich rozhodnutí zrušil. ÚS kritizoval obecné soudy, že si neopatřily dostatek důkazů, špatně důkazy hodnotily a učinily špatné právní závěry v oblasti tzv. obyčejného práva.
2. II. ÚS 372/04 kauza týkající se odměn a náhrad hotových výdajů exekutora při zastavení exekuce. ÚS nesouhlasil s interpretací občanského soudního řádu a exekučního řádu provedenou obecnými soudy.
3. I. ÚS 1737/08, kde ÚS nesouhlasil se závěry obecných soudů, že bezdůvodné obohacení nebylo úmyslné, což bylo zásadní z důvodu rozhodnutí jak dlouhá promlčecí doba se uplatní (viz § 43 rozhodnutí).
   

Je tedy dost možné, že za podávání stížností, které ÚS či ESLP staví do pozice další přezkumné instance si tyto soudy mohou částečně samy, protože je prostě systematicky neodmítají, ale občas takovým stěžovatelům dají za pravdu. To pak budí naděje u dalších a dalších stěžovatelů. Chápu, že pokud jsou ústavní soudci přesvědčeni, že obecné soudy rozhodly špatně, tak vyžaduje velkou dávku sebezapření takovou stížnost odmítnout. U ESLP jsem se již sám setkal s několika stížnostmi, kdy jsem byl silně přesvědčen, že vnitrostátní soudy rozhodly mylně. Soudcům rozhodujícím o dané stížnosti jsem toto sdělil, ale přesto jsem jim navrhoval stížnost odmítnout, protože staví ESLP do pozice další přezkumné instance, která mu nepřísluší. V konečném důsledku tak tedy jde o to, jak který soud sám sebe vnímá. Pokud se Ústavní soud domnívá, že v některých případech, které považuje za „extrémní“, by měl rozhodnutí obecných soudů zrušit, má-li jiný názor, tak je to jistě možné. Nakonec interpretaci, že právo na spravedlivý proces neobsahuje pouze procesní záruky, razili, byť neúspěšně, i někteří soudci ESLP (viz disent soudce Loucaidese ve věci Göktan proti Francii, 2. 7. 2002, č. 33402/96) Ústavní soud však pak také musí počítat s tím, že další a další stěžovatelé to budou zkoušet a budou se na něj obracet s desítkami stížností, které zpravidla odmítá jako zjevně neopodstatněné.

U ESLP jasně převažuje povědomí, že jako další přezkumná instance působit nebude. V posledních letech nevím o žádné stížnosti, kde by toto pravidlo ESLP porušil a přitom počet takových námitek jde každý z posledních roků možná do desetitisíců. A i případy z minulosti, kdy se tak zachoval by šly spočítat na prstech jedné ruky. Jedním z případů je Khamidov proti Rusku (15. 11. 2007, č. 72118/01), kde ruské soudy při posuzování civilní žaloby o náhradu škody naprosto flagrantně ignorovaly řadu důkazů předložených stěžovatelem, včetně úředních listin, které potvrzovaly poškození stěžovatelova majetku státem. Nutno si však také povšimnout, že šlo o případ čečenského stěžovatele a žaloba byla podána u moskevského soudu proti ministerstvu vnitra za škody způsobené ruskými bezpečnostními silami na jeho pozemku za čečensko-ruské války. Z případu tedy přímo čiší určitá nevole ruských soudů dát za pravdu čečenskému stěžovateli v žalobě proti státu. Tyto okolnosti jsou asi s čímkoliv v Česku ztěží srovnatelné. Pokud jde o stížnosti u ESLP proti Česku, tak mi není známo, že by kdy bylo shledáno porušení Úmluvy z důvodu, který by šlo považovat za výjimku z pravidla, že Soud nepůsobí jako čtvrtá instance. Úspěšnost takové stížnosti ve Štrasburku je tedy skutečně prakticky nulová.

V důsledku tedy naděje, že ESLP prohlásí, že spor byl rozhodnut špatně, neumírá až při přezkumu ve Štrasburku, ale již před ním. Obecněji lze také říci, že jde o dobrý příklad principu, že ne každá nespravedlivost světa se transponuje do porušení lidského práva.