Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí I. Kontext současné diskuse o pravidlech náhrady nákladů bagatelních inkasních sporů vedených dle formulářové žaloby

Přeji čtenářům Jiného práva úspěšný a po všech stránkách vydařený nový rok a děkuji majitelům Jiného práva za prostor pro třídílný příspěvek věnovaný zamyšlení nad pravidly přiznávání náhrad nákladů civilního řízení ve sporech o zaplacení do 10.000,-- Kč. Jsem si vědom, že u nás máme spoustu důležitých právních problémů, které pociťujeme jako mnohem naléhavější, než je tento přívěšek občanskoprávního soudního řízení. Avšak pravidla rozhodování o náhradách nákladů řízení mají na chod práva pocit spravedlnosti větší vliv, než se na první pohled zdá. V posledních dnech bylo téma připomenuto rozhodnutími ústavního soudu (v Nalusu zadejte „Bazcom“), jímž bylo odmítnuto téměř již přes devět desítek ústavních stížností proti rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem, což bylo pochopeno jako stvrzení tamní praxe tvrdé restrikce náhrady nákladů úspěšného účastníka, který podal tzv. formulářovou žalobu na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému v bagatelní věci (jistina ve sporu o zaplacení nepřevyšující 10.000,--Kč). Dovolte mi nejprve vymezit některé rysy kontextu celé věci, které jsou podle mého názoru důležité.

1) Význam svobodné a nezávislé advokacie pro chod práva a spravedlivý proces nelze přecenit. Dnes se již žádný ministr nebude hlásit k větě: „Některým advokátům otrnulo a vystupují na obranu obviněných, zatímco jejich úkolem je podporovat žalobu“ (ministr Alexej Čepička 14. 11. 1949), Nezávislá advokacie musí mít svou materiální bázi (rozuměj garanci relativní stability zdrojů, z nichž je financována). Bez advokacie není vlády práva. Financování profesionální právní pomoci je v praxi zajišťováno hned dvěma předpisy - advokátním tarifem (177/1996 Sb.) a vyhláškou o paušální výši odměny nákladů řízení (484/2000 Sb.) paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Pravidla nastavená těmito podzákonnými předpisy mají pro výkon advokacie srovnatelnou důležitost jako zákon o advokacii. Podoba obou předpisů této důležitosti neodpovídá .Všimněme si, že ačkoli pravidla náhrady nákladů řízení míří na jeho účastníky, fakticky rozhodují o rentabilitě advokacie (vykonávané podnikateli) a tím nepřímo i o kvalitě právní pomoci, kterou monopolně poskytují členové komory.
2) Hospodářské turbulence nás provází již třetím rokem. Tento fakt má vliv na všechny právní aktéry: účastníky (kteří se setkávají se situacemi dříve jimi samými nevídanými), soudy (jež předvídaly, že hospodářský propad přinese skokový nárůst případů např. vlivem snížené schopnosti dostát svým závazkům a zvýšené nutnosti soudit se o něco, nad čím se dříve mávlo rukou nebo třeba nutnosti žádat soud o korekci výši výživného),ale i na advokáty. Potíže s financováním dolehly i na advokáty, jejichž počet sice dál vzrůstá a vzrůstá i počet potenciálních klientů, avšak klesá procento klientů solventních. Své zdroje omezil i stát, který již druhým rokem snížil odměnu dle advokátního tarifu o 30 %.
3) Advokáti, kteří nemají, na rozdíl od státu, své jisté, se museli poohlédnout po nových příležitostech a promýšlet nové obchodní modely. Souběžně vzrostl počet nízkých pohledávek stejnorodých pohledávek, které již nebyli věřitelé ochotni odepsat. Působení těchto dvou vlivů dalo patrně vzniknout dynamickému růstu inkasních subjektů, jímž jsou buď advokáti samotní, anebo anonymní akciové společnosti zastupované advokáty, jimž vedle síťových podnikatelů dodávajících vodu, plyn a elektřinu, začaly pohledávky prodávat (či hromadně předávat k soudnímu vymáhání) subjekty napojené na veřejnou sféru (dopravní podniky, zdravotnická zařízení) ale i stát (policie či správa mýta).
4) Soudní soustava čelí trvalému růstu věcí, u nichž je třeba naplnit rozhodovací funkci. Přitom procesní pravidla zůstala neměnná a proběhla finanční a personální restrikce. Pokud do soustavy pustíte vyšší vstupní tok, aniž by se posílily zdroje k jejímu zvládnutí, pak buď musíte zjednodušit proceduru vyřízení, anebo se řízení prodlouží a poroste počet nevyřízených věcí. Další možností, jak zvýšený tok zvládnout bez průtahů je příklon ke striktně formálnímu rozhodování. Další možnost není. Čtenáře, který na tomto místě navrhuje „odklon od lenosti“ a zvýšení pracovního tempa musím zklamat. Pro takové řešení prostor nevidím, mohu nabídnout jen podobenství s frontou na poště. Její délka může sice být způsobena nemístnou rozvážností paní na přepážce, ale ta, i kdyby se přetrhla, při určité míře toku klientů nezmůže nic proti nárůstu fronty. A když zvýší dále tempo, je nespokojená ona i klienti. Pomohlo by snížit počet „razítek“ či úkonů nutných při obsluze jednou klienta a někdy je třeba otevřít více přepážek či přijmout pomocníky pro snadné úkony. Zkrátka fronta automaticky neznačí flákání se. Není dobré tlačit, aby „se s tím člověk tolik nemazal“, neboť ono „to“ tvoří smysl a podstatu služby, kvůli níž je celý ten cirkus stvořen a placen. Ale zpět k nákladům.
Nezamýšlené důsledky dobře míněných opatření
5) Zrovna v době počátku vzrůstu nápadu zavedlo Ministerstvo spravedlnosti tzv. elektronický platební rozkaz, který měl být jedním z kroků k efektivnosti justice. Počáteční nedůvěra uživatelů měla být překonána i snížením soudního poplatku na polovinu. Trpké pousmání vyvolává vzpomínka na argument, že stát v tomto řízení ušetří, a proto i poplatek musí být menší. Proč trpkost? Tam, kde je elektronický pouze vstup, a kde proces zpracování je fakticky „papírový“, přičemž papírový je povinně výstup, jakož i veškerá komunikace s okolím v průběhu procesu, tam dvoukolejnost nemůže přinést nic jiného, než zvýšení časových, procesních a finančních nákladů. Z hlediska našeho tématu je podstatné, jak se snížení ceny soudního vymáhání promítlo do odhadu, jakou typovou kvalitu ještě může mít pohledávka, kterou se ještě stojí za to risknoit vymáhat Tato cena se snížila, snížil se i požadavek na nutnou kvalitu, a tedy vzrostlo procento pohledávek, které jsou u soudu vymáhány, což by přineslo růst i při konstantním nápadu. Souběžně se snížila motivace pečovat o to, aby pohledávka byla kvalitně ošetřena, tj, aby byly provedeny ty úkony, které vyústí v rozhodnutí pohledávku u soudu nepodána pro reálně hrozící neúspěch, anebo zajistí před podáním žaloby, že protistrana splní (nyní je pro žalobce připravujícího žalobu zaplacení před podáním žaloby). To vše se odehrálo v situaci, kdy začal nápad objektivně růst.
6) Dalším opatřením, které mělo ulevit soudní soustavě jako celku, bylo pětinásobné zvýšení hranice bagatelnosti sporu s finančně ohodnoceným předmětem, kde po rozhodnutí soudu prvního stupně není odvolání přípustné. U subjektů, které se snaží racionálně zvažovat, jakou pohledávku ještě stojí za to „zasoudit“, musel tento fakt spíše posílit chuť jít do rizika, zejména u jednoduchých sporů. Odpadla jedna z „komplikací“ přinášející potenciálně zvýšené náklady a snižující rentabilitu.
7) Dlouhodobým a stále uspokojivě nevyřešeným problémem je doručování soudních písemností, včetně rozsudků. Byly rozšířeny možnosti náhradního doručení, a to opět v době, kdy začal nápad dynamicky růst. Zvýšila se tak pravděpodobnost, že protistrana bude v řízení nečinná, což opět spíše snížilo vnímání rizika, že žaloba u soudu neuspěje.
Některé případy svědčící o dysfunkci
8) Mnoho z výše zmíněných problémů by neexistovalo, kdyby soudní poplatek pokrýval náklady soudního sporu (včetně určité marže). Justice by měla z nárůstu práce prospěch. Kdyby nezvládala, navýšila by kapacity. Tak tomu být nemůže, neboť poplatek nesmí být tak vysoký, aby odrazoval oprávněné od záměru vymáhat svůj nárok soudně (právní stát zakazuje odepření spravedlnosti); musí být přiměřený průměrné příjmové hladině, což však zároveň znamená, že poplatek nevyváží náklady, které státu se sporem vznikají.
9) Věci navržené k vyřízení elektronickým platebním rozkazem měly být pro soudy snadno k vyřízení. Tomu odpovídá také výkonový koeficient, jímž ministerstvo těchto případech hodnotí práci soudu, a podle něhož přiděluje finance. Vlivem snížené kvality takto uplatněných pohledávek (viz výše) je procento věcí EC projednávaných standardní procedurou velmi velké. Elektronickým platebním rozkazem jsou rozhodovány věci, kde žalovaný nepřebírá poštu na adrese trvalého pobytu, a vydaný rozkaz je třeba nejprve zrušit a pak běžně projednat. Výjimkou nejsou ani několikerá ústní jednání, řízení, v nichž jsou zpracovávány znalecké posudky (např. na podpis atd.). Elektronickým platebním rozkazem jsou vymáhány i náhrady škody a další a další věci, které rozhodně nejsou jednoduchými platebními žalobami, které lze projednat a rozhodnout po půlhodinovém jednání.
Dopad na podobu civilního řízení
10) Hospodářská krize přinesla skokový nárůst jak počtu bagatelních platebních sporů, tak počtu inkasních subjektů vymáhajících zaplacení hromadným způsobem. Ministerstvo spravedlnosti z hlediska přidělování zdrojů považuje tyto platební spory za jednoduché, za spory snadno a rychle rozsouditelné. To platí, pokud automaticky předpokládáme, že drtivá většina těchto návrhů je předložena k rozhodnutí v řádné podobě, tedy plně zdokumentované, důkazně podložené, s pravdivými a úplnými tvrzeními a v případech, kdy žalovaný svým chováním skutečně dal najevo, že odmítá plnit. (Ponechme stranou, že implicitní „pracovní normy“ ministerstva spravedlnosti zde automaticky předpokládají, že v drtivé většině těchto sporů nebude vůbec nařízeno jednání.) Jenže tento předpoklad není ani zdaleka automaticky splněn.
11) Jistě, soud při svém rozhodování vychází i z poznatků z předchozí rozhodovací praxe, mezi něž patří i zkušenost s tím kterým účastníkem, s jeho obecnou věrohodností a s věrohodností a povahou jím předkládaných údajů. Objeví-li se však inkasní subjekt zcela nový, tam tyto poznatky chybí. Časové náklady zde jsou nepochybně vyšší, než u „rutinního“ sporu vedeného zavedenými subjekty a tyto náklady vzrostou, objeví-li se poznatky nasvědčující, že spor není v některém ohledu standardní (například že daný subjekt masově žaluje i pět a více let promlčené pohledávky), anebo jde o věc zcela novou (žaloba na doplacení pár korun silničního mýta z doby před dvěma lety nepochybně vyžaduje důkladné seznámení se s povahou údajů které žalobce předkládá k uvěření, což zesílí zejména tam, kde žalovaný spíš mimoděk upozorní, že žalovaná částka činí promile z plnění, které žalobci v dané době bez obtíží, řádně a včas zaplatil). Pořád je nutno mít na zřeteli, že žaloba může být podána v důsledku administrativní chyby. Připomeňme, že vše se tak děje v situaci, kdy je na soudy vyvíjen tlak, aby i tyto spory rozhodovaly rychleji a rychleji (k běžnému civilnímu nápadu rozhodnout dalších dvacet až třicet platebních sporů rúzných žalobců). Tlak tvořený tabulkovými koeficienty výkonnosti je v této situaci tlakem na formalismus, který v případě rozkazního a kvazirozkazního řízení (§ 115a o.s.ř.) zvýhodňuje žalobce. (pokračování).