Mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací

Když právník řekne málo, může to znamenat různé věci: někdy 5 (tisíc korun), podruhé 15 (gramů marihuany). Co si ale představit, když se řekne mimořádně rozsáhlé?

Na své vyprávění o sbírání informací jsem chtěl původně navázat tím, že vás seznámím s výsledky. Bylo by to logické, po vašich příznivých ohlasech v diskusi jsem ale usoudil, že i cesta je někdy cíl. A tak vás budu ještě chvíli napínat a místo evropským voličům se budu věnovat českým úředníkům.

Minule jsem psal hlavně o tom, zda jsou obecní a městské úřady po technické stránce schopné používat datové schránky k poskytování informací. Je tu však ještě jiný problém: co když schopné jsou, ale zkrátka nechtějí? Že by mne někde úplně odmítli, s tím jsem se nesetkal, ostatně nechtěl jsem nic výbušného. Ve čtyřech případech (1 %) však žádali, abych nejprve slíbil, že za poskytnuté informace zaplatím, případně to rovnou udělal, a teprve poté že mi informace pošlou.

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v § 17/1 říká: „Povinné subjekty jsou v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací.“ Možnosti vyplývající v první větě se na můj případ zjevně nedaly použít: kopie dokumentů jsem nechtěl a za doručování do datových schránek odesílatel nic neplatí. Použít by tedy bylo možné jen druhou větu a naúčtovat mi mimořádně rozsáhlé vyhledání informací; povinný subjekt ji však musí předem vyčíslit a oznámit, na základě jakých skutečností tak učinil.

Když mne na nutnost úhrady upozornili poprvé a podruhé, napsal jsem jim zpátky slušný dopis, kde jsem tyhle okolnosti vysvětlil, a záhy poté jsem požadované informace – bezplatně – obdržel. Už to by to skoro vypadalo na happy-end; jenže pak jsem se začal ptát městských částí v Praze.

Napřed se ozvala jedna z menších MČ (zhruba 2 tisíce obyvatel): informace pro mne shromáždili, ale mám jim zaplatit 50 Kč za načatou půlhodinu, pak mi je pošlou. Místo peněz jsem opět poslal připravený slušný dopis argumentující zákonem, ale tentokrát nezabral. Úřad MČ mi odpověděl, že při vyřizování každé žádosti postupuje nejen podle zákona, „ale je současně vázán dalším vnitřním předpisem, a to Opatřením tajemnice č. XX/2009, kde je stanoven přesný postup při vyřizování žádostí o informace včetně sazebníku úhrad, který byl i ve vašem případě dodržen.“  Napřed jsem se zaradoval, jak pěkný materiál do seminářů ústavního práva jsem právě získal, ale pak mi nezbylo, než sednout a sepsat stížnost na magistrát. Ten mi vyhověl: vyhledání informací v délce 30 minut nelze považovat za mimořádně rozsáhlé, a proto nelze úhradu žádat. Tohle tedy dopadlo dobře, vzápětí dorazily i informace.

Ozvala se ale i jedna z větších MČ (kolem 60 tisíc obyvatel), která na to šla chytřeji: práci odhadli na 2 hodiny a zdůvodnili tím, že „materiály vzešlé z voleb do zastupitelstev obcí konaných ve dnech 15. a 16. 10. 2010 jsou již archivovány a uloženy v prostorách archivu úřadu městské části. Zpracování požadované informace proto vyžaduje šetření v archivu, kde je nutné podklady vyhledat a po jejich zapůjčení opět vyhledávat přímo v jednotlivých složkách“. Můj dopis nezabral ani zde, podal jsem proto opět stížnost magistrátu, tentokrát se dvěma argumenty. Zaprvé, 346 měst a obcí, dále všechny brněnské a 55 z 57 pražských městských částí mi informace poskytlo bezplatně, z čehož usuzuji, že nejde o data, jejichž vyhledání  by na běžném úřadě znamenalo práci v rozsahu dvou hodin. A zadruhé, i kdyby to tak bylo, dvě hodiny pořád nepředstavují mimořádně rozsáhlé vyhledávání dle zákona.

Tentokrát však kosa narazila na kámen a magistrát původní rozhodnutí MČ potvrdil. První argument vyvrátil s tím, že každý úřad je jiný, takže co někde trvá chvilku, jinde může být náročnější. Navíc se úřady mohly i v případě větší pracnosti rozhodnout, že mi náklady účtovat nebudou, z čehož ale neplyne žádný závazek pro ostatní. Argumentovat srovnáním tedy nelze. (Připouštím, že něco na tom je, přestože statistika je mocná čarodějka a velká čísla jsou velká čísla.) Neuspěl ani druhý argument: magistrát konstatoval, že bližší vymezení pojmu „mimořádně rozsáhlé“ neexistuje, vodítko neposkytuje ani judikatura, musel si jej proto vyložit sám. K tomu účelu využil instrukci Ministerstva spravedlnosti z 14. 7. 2011 (dohledat lze na této stránce Nejvyššího soudu dole). Jde o interní předpis, podle něhož mají postupovat například soudy, pokud jsou samy žádány o poskytnutí informací. V § 5/2 je řečeno, že vyhledání informací trvající celkově méně než 1 hodinu nelze považovat za mimořádně rozsáhlé, tedy a contrario od hodiny výš už to mimořádně rozsáhlé je.

Připouštím, že se mohu mýlit, ale přinejmenším při použití jazykového výkladu jsem si pod „mimořádně rozsáhlým“ představoval spíš pět úředníků, kteří dva dny prolézají úřad od sklepa až po půdu, než hodinovou práci. Upřímně řečeno, pokud budeme poctivě měřit čas, do hodiny se nevejde skoro nic: je třeba žádost přečíst, pochopit její smysl, dohledat informace, napsat dopis žadateli atd. Pak by to ustanovení zákona vlastně nemělo vůbec žádný účinek: úhradu by bylo možné chtít za cokoliv. 

Abych se mohl opřít i o něco dalšího, zkusil jsem dohledat, kde se vůbec tohle ustanovení v zákoně vzalo a co o něm říká důvodová zpráva. A výsledek se dostavil: zavedla ho novela č. 61/2006 Sb. a důvodová zpráva o něm – tradičně – neříká nic, protože šlo o pozměňovací návrh. Okolnosti jsou ale výmluvné. Původní úprava úhrady nákladů z roku 1999 se zneužívala: například prý úřady občas chtěly nejen úhradu variabilních nákladů, ale i příspěvek na fixní náklady, jako např. na cenu informačního systému, který si úřad před časem pořídil a teď ho využije i při vyřízení žádosti. Vláda proto navrhla novelu s tím, že detaily následně upraví v nařízení vlády. Ve sněmovně se však věci chopil výbor pro vědu, vzdělávání atd. a možnost chtít peníze za vyhledávání informací navrhl vypustit úplně. Teprve poté následoval návrh poslance Čady, který navrhl doplnění do současného znění. Ve stenozáznamu je toto zdůvodnění: „Úhradu za vyhledání informací umožnit úřadům jen v případě poskytování rozsáhlých souborů požadovaných informací. Podmínka mimořádně rozsáhlého vyhledání informací by odstranila nejkřiklavější případy zneužívání práce úřadů ze strany žadatele, v některých případech dokonce vedoucí k nadměrnému zatížení příslušného úřadu.“  Ve třetím čtení pak oba návrhy prošly: obecná možnost požadovat úhradu tedy vypadla, nová věta pro mimořádné případy však přibyla.

Myslím si, že jazykový, teleologický i historický výklad zákona stojí na mojí straně a úřady pravdu nemají; tímto celoživotním univerzálním přesvědčením však trpí většina právníků, zpravidla už od prvního semestru studia, takže tomu nepřikládám velkou váhu.:-) Je ale pro mne docela poučné, jak může původní záměr zákonodárce v rozhodovací praxi zmutovat. Celé mne to navíc vede i k dalším otázkám, které už míří jinam. I kdybych – třeba soudní cestou – úřad přesvědčil, že dvě hodiny není mimořádně rozsáhlé vyhledávání, nepovede to jen k tomu, že příště stejnou práci ocení na pět nebo deset? Ostatně neudělá přesně tohle i ta prvně zmíněná místní část, která by bývala u magistrátu snadno uspěla, kdyby po mně nechtěla jen padesát korun, ale rovnou stovku? A má vůbec žadatel o informaci šanci nějak reálně zhodnotit, kolik práce s jeho žádostí bude úřad mít, a reálnou možnost jeho ocenění zpochybnit? Zvlášť když ani v mém velmi specifickém případě, kdy jsem se několika set úřadů ptal na úplně to samé, nelze zkušenost z jednoho úřadu přenést na jiný. A ad absurdum: i kdyby objektivně náklady existovaly, ale mohl za ně třeba vnitřní chaos na konkrétním úřadě, špatná organizace práce nebo archiv umístěný na druhé straně republiky, lze to přičítat k tíži žadatele? 

Těžko říci. Ty čtyři stovky jsem nezaplatil a přemýšlím, co dál. Možná má magistrát pravdu, že nám tu ještě chybí judikatura.