Nejnespravedlivější rozsudky

Možná čekáte seznam rozsudků, které se Vám nelíbily, ať už proto, že špatně interpretují unijní právo, nějaký štrasburský rozsudek nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu, které má původ ve stanovisku ze 70. let 20. století. Asi se mi taky možná nelíbí, ale pro mne je nejhorší seznam rozsudků, které nikdy nebyly vydány.

Kdo se v Čechách nedostane k soudu, ačkoli by se tam dostat měl?

Účastník správního řízení, který byl poučen, že proti rozhodnutí o jeho odvolání není přípustný opravný prostředek, a který netuší, že máme pár let v Česku správní soudnictví, kam by se, pokud by byl lépe poučen, určitě obrátil. Maminka samoživitelka s dvěma malými dětmi, která neví, kde se poradit a jak se bránit proti nesprávně vedené exekuci, a která toho má prostě tak moc, že ani nemá sílu se bránit (a třeba přijde o byt kvůli primárním dluhům v řádu stokorun). Mladý kluk, který si bez rozmyšlení koupil drahé kolo, jednou nezaplatil splátku a teď platí nekřesťanské sankce sjednané v příloze s miniaturním písmem a přisouzené rozhodcem, který rozhoduje všechny věci úvěrové firmy, která klukovi na to kolo půjčila.

A jak se zpravidla vysvětluje, proč nemají soudní rozsudek, ačkoli by měl být vydán ? Protože se do toho problému dostali svým přičiněním. Protože musíme šetřit státní peníze (aby bylo na podporu stavebního spoření či předražené silnice). Protože máme smluvní volnost. Protože Legislativní rada vlády pečlivě střeží čistotu oddělení soukromého a veřejného práva, a proto nemůže souhlasit se zákazem rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách …. Protože bezplatné právní poradny nejsou státem podporovány a najdete je jen v některých městech. A advokátů, kteří poradí dobře a levně či bezplatně lidem z ulice, je jenom pár. O ustanovování advokátů podle zákona o advokacii asi tihle lidé vůbec nic nevědí a většinou řeší současně několik sociálních, citových, zdravotních a právních problémů, takže nemají čas si s někým dopisovat a pak být stejně sofistikovaně a pro ně často nesrozumitelně odmítnuti.

Mám často pocit, že jsme jako učitelé na právnické fakultě zklamali, když vidím pěkně rostlého, dobře oblečeného mladíka v perfektně padnoucím obleku, jak omílá jedinou latinskou větu, kterou zná: „Vigilantibus iura scripta sunt.“ (A už jsem to slyšela v souvislosti s restitučními spory, u invalidního důchodu pro duševně nemocného nebo u případu Romky sterilizované v den, kdy porodila).

Šetřit se musí, ale myslím, že miliardové propady opravdu nevyřeší ani zdražení přístupu ke spravedlnosti o 100 % (kdo neviděl, ať se podívá na návrh novely zákona o soudních poplatcích), ani zarputilé mlčení (nebo mlžení) o právní pomoci nemajetným.

Abych byla vyvážená, musím říci, že i řada bohatých a úspěšných byla také připravena o svůj rozsudek. Ten se však netýkal náhrady škody nebo důchodu či výživného, ale rozhodnutí o vině a trestu, protože na vyšetřování korupční aféry byl po měsíci vyslán jeden přepracovaný policista, protože se státnímu zástupci zdály důkazy příliš slabé nebo protože ........

Tak co s tím uděláme ? Pokud nic, tak se vůbec nemůžeme divit, že lidi nedůvěřují soudům a nemají rádi právníky.
V oblasti chybějících rozsudků o vině a trestu nám nepomůže nic jiného než odstranění opakovaně probíraných deficitů organizace a práce české policie (včetně její externí kontroly), nové nastavení fungování státního zastupitelství, zkvalitnění trestního soudnictví a narušení mafiánské struktury politické a ekonomické moci v naší zemi. Tomu díky bohu nerozumím natolik, abych se cítila kompetentní se v tom angažovat.

Spíše tedy mohu uvažovat o těch, u nichž by soudní rozsudek, který nebyl vydán, možná zastavil jejich sešup do sociální bídy, útěk do nemoci či přivrácení k nelegálním nebezpečným životním strategiím. A je třeba si uvědomit, že všechny tyto cesty pro společnost či jiné lidi mohou být velmi zatěžující či finančně náročné. Takže malá investice na začátek možná ušetří hodně peněz za pár let. Zjednodušeně řečeno: Když někomu trochu přispějeme z veřejných peněz na jeho spor s bývalým zaměstnavatelem či lichvářským věřitelem, tak mu nebudeme muset vyplácet mnohem vyšší částky na sociálních dávkách.

K tomu, abyste se domohli svých práv u soudu, potřebujete v Čechách a na Moravě zpravidla peníze na soudní poplatek, advokáta, doručovací adresu, schopnost identifikovat, v čem spočívá právní problém, znalost procedur a hodně času, síly a vytrvalosti. Dokonce, když potřebujete požádat o bezplatného advokáta, tak potřebujete alespoň minimální znalost svých nároků a procedur, doručovací adresu, čas. Tohle nemáte, pokud jste skutečně slabý, chudý, nemocný, unavený nebo hloupý. Oč jednodušší by bylo, kdyby každý věděl, že v jeho městě existuje nějaká kancelář, kde mu poradí, jak se v tom zmatku vyznat a co udělat.
Moc si vážím toho, že takové kanceláře někde jsou, protože jsou lidé, kteří se rozhodli je provozovat. Ale také jsou města, kde nic takového nenajdete. Jsem ráda, že jsou právníci a právničky, kteří se rozhodli provozovat specializované neziskové organizace, které v určité oblasti poskytují právní poradenství (typické je to v uprchlické a cizinecké agendě či při ochraně proti domácímu násilí), ale případné příspěvky na jejich činnost z veřejných zdrojů klesají a ze soukromých zdrojů skoro vůbec nepřichází.

Jsou advokáti, kteří sem tam radí zadarmo těm slabým, protože to považují za součást své profese, ale není jich dost.

Důvěryhodný stát, demokratická společnost založená na rovnosti lidí, nemůže vylučovat z přístupu k základním právům lidi jen podle jejich majetkové či sociální situace. Pokud Listina základních práv a svobod garantuje právo na přístup k soudu, pak má stát povinnost vytvořit takový systém bezplatné právní pomoci, aby nebylo právo na přístup k soudu jen právem bohatých nebo schopných. Asi nejpraktičtějším řešením by bylo, kdyby ta výše zmíněná místa, kam se můžete jít poradit, byla financována či spolufinancována státem, protože se to dlouhodobě vyplatí všem. Docela by pomohlo, kdyby nebylo poskytnuto tolik sluchu pokryteckým hlasům, že nesmíme lidem ubližovat rizikem nekvalitních právních služeb od neadvokátů.
Nějak nechápu, proč advokátům, kteří prodávají své služby při přeshraničních squeeze-outech nebo sepisech kupních smluv na nemovitosti vadí, že žadatelům o azyl nebo týraným ženám radí lidi, kteří nejsou advokáti. Opravdu je to pro ně nějak nebezpečné ? V dobře fungujících evropských právních systémech mají své místo při poskytování právní pomoci jak advokáti, tak nevládní organizace nebo vysoké školy právnického zaměření a zpravidla v tom není žádný velký problém.

Docela doporučuji podívat se, jak funguje bezplatná právní pomoc v zemích, kde by se nám líbilo žít a sledovat osud českého zákona o bezplatné právní pomoci nemajetným a ustanovení o osvobození od soudních poplatků, abychom zjistili, zda naše společnost považuje spravedlnost za nějakou hodnotu.

A když už jsem zmínila to pokrytectví. Co skutečně znamená povinné právní zastoupení před ústavními soudy nebo nejvyššími soudy ? Je to pomoc účastníkovi nebo síto omezující přístup k těmto soudům ? A je vůbec možné odůvodnit existenci takového síta ?