Tahle justice není pro starý

Název knihy Cormaca McCarthyho a stejnojmenného filmu bratří Coenů se mi v mírně modifikované podobě vybavil při pročítání návrhu novelizace zákona o soudech a soudcích a zákona o státním zastupitelství, kterou Ministerstvo spravedlnosti předložilo do připomínkového řízení. Jeho podstata je totiž velmi jednoduchá: soudcům a státním zástupcům zanikne funkce namísto současných 70 již při dovršení 65 let.

Z důvodové zprávy k tomuto návrhu plyne, že si klade dva cíle: systémový a individuální. Systémově se prý mění nároky na výkon funkce soudce, neboť je vyžadována „rychlá adaptabilita“, a to s ohledem na legislativní změny, elektronizaci justice a práci s evropským právem a judikaturou evropských soudů.

K tomu uvádím, že nároky na výkon funkce se mění neustále. Po roce 1990 došlo k zásadnímu „naplňování starých měchů novým vínem“, tj. k hodnotové diskontinuitě s komunistickým právem. Následovala etapa zásadních legislativních změn, spočívající ve zcela odlišném pojetí soukromého práva, vytváření podmínek pro fungování tržní ekonomiky, v novém daňovém systému i v rozdílném vnímání trestního práva. Poté následoval rozpad federativního státu a budování samostatného českého státu včetně jeho právního systému. Ještě později finišoval proces harmonizace českého práva s evropským právem, završený přistoupením k ES v roce 2004. Prostě, posledních 20 let nežijeme v prostředí stabilního právního státu a soudci se s touto skutečností vždy nějakým způsobem vypořádali. Netvrdím, že optimálně. Nelze však tvrdit, že připravovaný nový občanský zákoník či jiné zvažované právní předpisy jsou něčím zásadně náročnějším než celý polistopadový právní vývoj. Argument potřebou adaptability a zvýšených nároků legitimizující dřívější odchod soudců z justice proto považuji za toliko účelový.

Pokud se dále argumentuje elektronizací justice, jedná se o tvrzení spíše úsměvné. Dnes již totiž vůbec neplatí, že šedesátníci jsou většinově počítačově negramotní. Navíc, program e-justice je setrvale vykládán jako způsob zjednodušení a urychlení justice, takže absolutně nechápu, v čem má systémově zvyšovat nároky na osobu soudce a činit jeho práci obtížnější. Dokonce to můžeme otočit: pokud by tomu tak skutečně bylo, tak proč vůbec chceme e-justici?

Pojďme dále. Jako „individuální“ důvod zavedení zmíněné nižší věkové hranice navrhovatel uvádí, že práce soudce je tak náročná a odpovědná, že způsobuje rychlejší opotřebování a vyhoření. Nechci být příliš škodolibý, nicméně velmi by mne zajímalo, zda by zpracovatelé tohoto návrhu dokázali zmíněnou tezi s vážnou tváří obhájit na setkání s porodními asistentkami, učiteli základních škol, lékaři, řidiči MHD, pečovateli v hospicích či LDN anebo třeba i s číšníky, go-go tanečnicemi a sportovními trenéry. Nemyslím si, že je třeba cokoliv dodávat.

Zbývá poslední argument: úsporná rozpočtová opatření a potřeba snížit celkový počet soudců. K tomu lze namítnout, že pokud skutečně soudci někde přebývají, je třeba to samozřejmě řešit – nicméně vždy v konkrétním případě a s rozumem. Jestliže má proto některý soud nadbytek soudců, lze uvažovat o restrukturalizaci agendy, o domluvě se soudci o jejich přeložení jinam, o stop-stavu přidělování soudců na tento soud apod. Jestliže je v justici jako celku příliš soudců (což netuším, zda tento názor ministerstvo vlastně sdílí), pak prostě po nějaké období nemají být jmenováni soudci noví. Odchod jedné věkové skupiny soudců totiž vůbec nic neřeší, nemluvě o tom, že i z hlediska uváděných údajů o celkových rozpočtových úsporách se jedná skutečně o „drobné“. Pokud by totiž ani jeden z těchto „starých“ soudců nebyl nahrazen soudcem novým, ušetřilo by se podle ministerských údajů pouze cca 120 mil. Kč ročně. Opakuji, za předpokladu, že tato místa zůstanou neobsazena, což prostě nelze očekávat. Už proto ne, že další ze sledovaných cílů má být "zrychlení generační obměny a zvýšení konkurenčního prostředí v justici".

Zapomíná se však na řadu problémů, které navrhované řešení způsobí. Začnu problémy ústavněprávními. Pokud Ústavní soud v kauze Ivy Brožové judikoval, že součástí přístupu k veřejné funkci je i právo tuto funkci nerušeně vykonávat, jde v tomto případě o situaci značně podobnou. Pro několik desítek soudců by totiž komentovaná novela fakticky znamenala, že oproti existujícímu legitimnímu očekávání pozbudou funkci soudce ex lege v průběhu několika měsíců. V přechodných ustanoveních je totiž např. výslovně uvedeno, že soudcům narozeným v letech 1942-1946 zaniká funkce 31. 12. 2012 a narozeným v roce 1947 dne 31. 12. 2013. Dochází tak k nepředvídatelné změně pravidla v průběhu trvání této veřejné funkce, byť toliko v podobě nepravé retroaktivity.

Proti předložené změně však lze vznést i daleko zásadnější argumenty. Namátkou:

· Poměrně nedávno byla zvýšena spodní hranice vstupu do justice z 25 na 30 let. Argumentem bylo, že nemají soudit mladí soudci bez životních zkušeností. Jak má být vykládán racionální zákonodárce nyní? Že příliš velké životní zkušenosti soudcům škodí? To snad ne.

· Zvýšení spodní a snížení horní věkové hranice znamená, že maximální možná doba výkonu funkce soudce činí 35 let. Když si uvědomíme, že na tuto funkci se každý adept ve skutečnosti připravuje nejméně 24 let, není zbytečným luxusem jej dostatečně „nevytěžit“?

· Navrhované řešení je obecné a neadresné. Mohou být soudci pomalí, neschopní či vyhořelí ve čtyřiceti a naopak čiperky v sedmdesáti letech. Podívejme se ostatně i na statistiky průměrné délky života. Navíc, tendence českého důchodového systému směřuje k nezbytnému posouvání odchodu do důchodu. Navrhované řešení však jde směrem přesně opačným a v tomto směru zcela postrádá logiku.

· Na problémy s neschopností či liknavostí a pomalostí soudce dopadá případná kárná žaloba, nikoliv mechanické snížení věku. Navíc, pokud by schopný a citlivý předseda soudu dospěl k názoru, že některý z doyenů jeho soudu už nestíhá nutné pracovní tempo, není nic jednoduššího, než si s ním soukromě a lidsky promluvit a dohodnout se na oboustranně přijatelném řešení: např. dobrovolný odchod do důchodu ke konci roku. Kárná žaloba by měla zůstat jako krajní opatření. Pokud takto citlivého přístupu předseda není schopen, neměl by tuto funkci vykonávat. Legislativní řešení je však velmi nešťastné.

· Budu nyní i poněkud osobní. Považuji za svoje velké štěstí, že jsem mohl sedm let pracovat na „prvním“ Ústavním soudu. Je obecně známo, že se hned několika soudcům kuloárně říkalo „dědečci“. Dodávám: Pán bůh zaplať, že tam byli! Byli to totiž právě oni, kteří na soud přinášeli životní moudrost, zkušenosti a nadhled. Podobní „dědečci“ jsou neocenitelní i na obecných soudech a je požehnáním každého soudu, když mohou mladší soudci čerpat zkušenosti od svých nejstarších kolegů. Navrhovaná novela se tohoto cenného a velmi potřebného „mezigeneračního dialogu“ zcela zbytečně a mechanicky zbavuje. Prostě, vylévá s příslovečnou vaničkou i dítě.

Závěrem bych rád vyjádřil svůj názor, že v zákoně je ze stejných důvodů zbytečná i stávající hranice 70 let. Nikoliv proto, že – parafrázovanými slovy McCarthyho – „v téhle justici nemá nikdo šanci zestárnout“, nýbrž prostě proto, že neřeší žádný existující problém. A pokud ano, tak nevhodně a nepřiměřeně.