Ten, kdo sleduje svět politiky a svět práva, si mnohdy posteskne nad tím, jak se oba světy míjejí. Právo, které je založené na stále subtilnějším hledání rovnováhy mezi jednotlivými zájmy, posedlé vyvažováním vzájemných vztahů mezi jednotlivými právními principy a koneckonců udržující velmi křehkou strukturu složitě pospojovaných mocenských vztahů jednotlivých složek moci, se utápí v nekonečných a složitých a mnohdy až naivních úvahách. Na druhou stranu přímočarý a upřímný svět politiky jako kdyby nebral v úvahu složité rady mudrců práva a jde si svou cestou bez ohledu na principy a judikaturu Ústavního soudu. Tomu je, zdá se, definitivně konec.
V minulosti se Ústavní soud snažil v rámci symbolické komunikace s jinými pilíři moci naznačit zákonodárci, že nemůže tak úplně všechno, že například existuje nějaká Ústava, která, pokud není úplně k ničemu, má také nějaké principy, které je někdy třeba alespoň trochu dodržovat. Pravidla, pokud mají k něčemu sloužit, se mají dodržovat a ne měnit, když začnou překážet. Jako jeden z posledních pokusů o takovou komunikaci lze uvést například nález publikovaný ve sbírce pod č. 269/2010 Sb.; jde o derogační nález ve věci platové restrikce soudců pro rok 2010. Ústavní soud v něm spíše skromně naznačil, že není tak úplně vhodné se pokoušet opakovaně o něco, co už Ústavní soud opakovaně prohlásil za neústavní. Dále Ústavní soud jen šeptem hlesl, že je trochu nedůstojné měnit platové poměry pro každý rok ad hoc, a to někomu, kdo by měl být naopak takové nejistoty ušetřen.
Už jsem se očekával, že zákonodárce opět tupě navzdory varování Ústavního soudu přijme pravidlo, že platy soudců a státních zástupců jsou pro tento rok o nějaké to významné procento nižší, než poslední snížení nebo zmražení. Nestalo se tak. Zákonodárce tentokrát naopak vyslyšel náznaky z Brna a zvolil zcela jiný postup, ze kterého je zřejmé, že pečlivě vážil každého slova v nálezu č. 269/2010 Sb. Postup, který zákonodárce zvolil, svědčí naopak o dobré orientaci v problematice abstraktní kontroly norem. Svou sílu ovšem zákonodárce napřel směrem zcela opačným. Namísto toho, aby se pokusil dodržet rámec daný Ústavou, pokusil se tento rámec překročit způsobem, který je z hlediska případné kontroly ústavnosti nové normy technicky problematický. Připomíná to situaci, kdy reakcí na zločin a trest není pokání, ale naopak pokus o dokonalý zločin.
Pokud byly v minulosti platové restrikce po technické stránce vždy pojaty jako přechodné pravidlo, kdy platil nějaký koeficient oproti předpokládanému stavu (jednoduchá restrikce) nebo oproti naposled dosaženému stavu po předchozí restrikci – zmražení (tzv. tuplovaná restrikce), tak taková kontrola ústavnosti byla hračka. Byl tu soubor pravidel, který byl ideálním stavem, ten stále platil, pak tu byla jeho redukce a ta se prostě odstranila. Napsalo se odůvodnění, v něm pár vzkazů z Brna do Prahy, bylo vymalováno a jelo se dál. To se opakovalo skoro každý rok a z celého procesu se stal rituál, až pak prostě zákonodárci teď na podzim došla trpělivost. Možná také proto, že poslední rozhodnutí v této věci bylo ze strany Ústavního soudu poprvé jednomyslné. Recidiva běžné protiústavní normotvorby tak vyčerpala své možnosti jak přispět k teambuildingu Ústavního soudu. Bylo zapotřebí vymyslet něco nového.
Zákonodárce k otázce přistoupil svědomitě. Nejprve se zamyslel nad materiálním jádrem pudla, který mu brání měnit dosavadní pravidla. Celkem logicky dospěl k názoru, že jím je dosavadní systém odměňování, který původně měl být zárukou nezávislosti stavu jako celku. Ve světle ústavnosti neobstály jeho samostatně vedle stojící redukce. Rozhodl se tedy sáhnout do samé podstaty systému a nahradit původní koeficient vazby na příjmovou složku nepodnikatelské sféry. Tento radikální krok obohatil tím, že toto obecné pravidlo opět doplnil jiným zvláštním pravidlem, které na přechodnou dobu stanoví platový základ současně zcela jinak. Samotná změna původního systému (redukce nafurt) sama o sobě byla totiž nejspíš příliš trvalá a vytvářela pro soudce a státní zástupce příliš velkou jistotu a proto musela být doplněna ještě další redukcí, tedy přechodným pravidlem, které přechodně stanoví jinou platovou základnu. V případě soudců na léta 2011 až 2014, kdežto v případe státních zástupců jen na rok 2011.
V praxi zákon č. 425/2010 Sb., který tuto problematiku řeší, stanoví jedním ustanovením obecně nový redukovaný koeficient platové základny. Činí tak sice trvale, ale ihned samostatně vedle stanoví zvláštní pravidlo, které představuje přechodnou redukci na léta 2011 až 2014 ještě vyšší.
Z hlediska dosavadní judikatury Ústavního soudu je tento postup zajímavý tím, že dosavadní judikáty se ohánějí pojmy jako jistota, trvalost, neměnnost apod. Zákonodárce naopak definitivně dospěl k tomu, že v podstatě vydává každý rok jiný „kolektivní platový výměr“, jehož podoba se politicky dohaduje vždy během listopadu a prosince. S jistotou a trvalostí to pak má pramálo společného. S ohledem na to, že podobné nejistotě není dlouhodobě vystaveno žádné jiné povolání jako celek, je pak judikatura Ústavního soudu, která se snažila ve vztahu k justici vytvořit nějaké záruky nezávislosti, v podstatě ignorována. Oč je judikatura Ústavního soudu ustálenější a založená na stále širším konsensu soudu, o to víc, ji zákonodárce více obchází.
Ještě zajímavější je princip vrstvení norem, z nichž každá z vrstev může sama o sobě vyvolat pochybnosti o ústavnosti. Taková abstraktní kontrola ústavnosti skrze předložení věci obecným soudem tomu ústavnímu pro spatření rozporu zákona s ústavním pořádkem může v případě vrstvení norem pořádně zabrat. Doposud se obracel obecný soud vždy na ten ústavní s požadavkem na zrušení jednoho ustanovení zákona. Teď to sice soud může udělat také, ale pokud tak učiní, tak mu možná sice Ústavní soud vyhoví, ale až mu věc vrátí, tak mu platí zase jiná protiústavní norma a oba soudy si vzápětí celé proces musí zopakovat. Obecný soud by možná mohl zkusit učinit tak najednou, ale to naráží na problém, že předkládá k posouzení ústavnosti normu, kterou zatím v rozhodovací činnosti neaplikuje. Druhou vrstvu norem může totiž efektivně aplikovat, až když mu Ústavní soud zruší tu první vrstvu. Jestliže zrušení jednoho zákona zabere necelý rok, v případě vrstvení norem, které se překrývají podle principu speciality, pak může být tato doba násobena počtem vrstev. Zatím máme dvě, ale v budoucnu jich může být i více. V případě soudců se pak ustanovení první vrstvy v čase mění.
Kromě toho je celý systém doplněn ještě jedním pikantním závěrem. Jako dítě jsem slyšel jeden z městských mýtů tradovaných mezi žáky prvního stupně základní školy, o tom „jednom kamarádovi“, co dostal k vánocům dárek, z nějž odstranil obal, pod kterým byl další obal a zase další obal.... Odstraňování stále dalších vrstev obalu dárku vedlo až k tomu, že nakonec onen imaginární kamarád neměl v ruce nic, protože pod poslední vrstvičkou se už nic neskrývalo. Dnes tuším, že nikdo z dospělých by nejspíš takové zklamání žádnému dítěti nepřipravil, ale český zákonodárce, ten se nezdá. To je jinší chlapík. Pokud totiž Ústavní soud obě nanesené vrstvy norem sezná za protiústavní, tak se stane, že je obě zruší a pak neplatí nic. Žádný základ, žádný plat. Skutečnost, že zákon byl přijat 16. prosince a rozeslán 30. prosince pak paralelu s legislativním vánočním dárkem/nedárkem doplňuje i o symbolickou časovou souvislostí.
Vypadá to, že zákonodárce další střet se strážcem ústavnosti naopak předvídal a platovou restrikci tedy technicky postavil takovým způsobem, aby kontrola její ústavnosti byla výrazně složitější. Návod na takový postup připomíná některé metody nanášení jednotlivých vrstev krycích materiálů, které mají překrýt podstatu věci. Takový návod na použití legislativního nátěru může pak vypadat třeba takto:
Materiální jádro Ústavy dokonale očistíme derogační špachtlí od všech legislativních nánosů a nečistot. Povrch materiálního jádra zdrsníme mediálním pískem, nejlépe značky Populistar®. Jednotlivé vrstvy krycího laku nanášíme postupně a bezprostředně na sebe a vytvoříme tak kompaktní vícesložkový krycí nátěr. Nátěr zasychá vcelku prvního dne následujícího měsíce po nanesení. Během nanášení a práce s nátěrem nejezte, nepijte, nekuřte a vyvarujte se kontroly ústavnosti. Během práce a následné údržby povrchu dodržujte zásady hygieny a nepoužívejte ředidlo Kelsenit®.
Nechci tady tímto příměrem rozhodně obviňovat zákonodárce a pražské legislativce z kutilství. Naopak jde o profesionální práci a nepochybný důkaz toho, že judikatura Ústavního soudu je brána v potaz, byť jinak, než by si nejspíš Ústavní soud přál. Otázku hodnotového soudu nad touto profesionalitou pak přenechám každému čtenáři tohoto článku. Podotýkám jen, že problém ani tak nevidím v tom, jestli je třeba soudcům a státním zástupcům redukovat plat; osobně si myslím, že nikoliv. Problém spatřuji v tom, jak se stavět k již jednou vyřčeným věcným závěrům Ústavního soudu, a to za situace, kdy je nepochybné, že jde o judikaturu konstantní a opřenou o konsensus všech soudců Ústavního soudu (to platí jen o soudcích, v případě státních zástupců je tato otázka otevřená).
Jakkoliv jsem po vydání nálezu publikovaného pod č. 269/2010 Sb. nabyl dojmu, že je tato otázka již jednou definitivně vyřešena, tak si nyní kladu otázku jak zareaguje Brno na tvrdý protiúder z Prahy. Doufám, že neméně tvrdě. Nátěr, který dle mě neobstojí, snad ani nebude nutné loupat postupně. Také si myslím, že nebude ani příliš obtížné dojít k závěru, že po odstranění všech protiústavních norem lze aplikovat normu naposled platnou, pokud jiné platné normy není.
Bereme-li materiální jádro Ústavy vážně, tak bychom měli být s to předvídat a požadovat existenci nástrojů, které umí zajistit jeho funkci za každých okolností. V opačném případě postrádá kontrola ústavnosti v podstatě smysl. Znemožníme-li kontrolu ústavnosti ryze technickým postupem zákonodárce, tak sama o sobě postrádá účel, pokud jejím druhotným účelem není posílení intelektuální kapacity legislativního aparátu zákonodárce nebo vlády. Takový nezamýšlený důsledek sice není k zahození, ale rozhodně to není něco s čím bychom se měli spokojit.
Vzpomínám si, že jedna podobná debata o materiálním jádru ústavy už tu proběhla.
OdpovědětVymazatV souvislosti s Vašim postem mě ale napadá jiná otázka:
Podle jiných zásad nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci. Ve věci zvýšení nebo snížení platů soudců jsou materiálně zainteresováni všichni soudci. Jak jednotlivě (každému soudci jde o jeho vlastní peníze) tak povšechně (všichni to o sobě přesně vědí, jedná se tedy o dopad na příbuzné, manžele, kolegy atd.) Neznamená v tomto případě, že soudce rozhoduje o své vlastní věci? Na druhou stranu, kdo jiný?
V posledních týdnech jsem byl poněkud zaneprázdněn, ale slibuji, že post "platy soudců II" brzy přijde.
OdpovědětVymazatTakže jen krátce:
1) Zákonodárce dosud postupoval "hloupě", když se uchyloval k adhocismu a nahrával tak soudcům i samotnému ÚS. Kdyby byl chytrý, sáhl by na koeficient už dávno. Každý ale věděl, že to musí jednou přijít - bylo to jen otázkou času. Možná budou jednou soudci litovat, že nezkousli dočasné 5% snížení.
2) Soudci obecných soudů žijí v tom, že mají NÁROK na koeficient ve výší trojnásobku průměrného platu v nepodnikatelské sféře. Dovodit takový ÚSTAVNÍ NÁROK z principu nezávislosti soudní moci bude ale vyžadovat hodně intelektuální gymnastiky.
3) Základní politologická poučka říká, že žádný ústavní soud nemůže v dlouhodobém horizontu střet se sešikovanými ostatními mocemi ve státě ustát (kdo nevěří, ať běží např. do Maďarska). Obávám se, že pokud jde o platy soudců, tak jsou politici (a podle mě i občané - myslím tím samozřejmě nesoudce) sešikováni poměrně jednoznačně.
4) Nezapomínejme, že ve hře je i novelizace Ústavy - což bude (velmi pravděpodobně) další krok, pokud dojde k eskalaci konfliktu. Jakmile se otevře pandořina skříňka novelizace Ústavy (a to tím spíše Hlavy čtvrté), tak se mohou dít velké věci.
5) Stejně tak se zákonodárce/ústavodárce může "zabejčit" a stanovit platy soudců pevnou částkou a dalších 50 let je nezvýšit (jak je tomu v USA).
6) Pokud v Parlamentu projde snížení věkové hranice, s níž je spojen zánik funkce soudce ze zákona, obávám se, že se schyluje ke kolosálnímu střetu mezi soudcovským stavem a zbylými dvěma mocemi ve státě před ÚS - a to v "nejblbější možnou chvíli", tj. v době, kdy má dojít k téměř kompletní obměně ÚS. Pokud se do funkce prezidenta dostane nějaký populista, tak good luck Česká republiko...
BTW spoluviníkem nastalé situace je podle mě i samotný ÚS. Kdyby vymyslel nějaké smysluplné a lehce administrovatelné pravidlo (např. "platy soudců lze snížít ze závažných důvodů maximálně jednou za 5 let, a to vždy maximálně o 5%"), tak jsme nemuseli tyto věci vůbec řešit. Vlk by se nažral a koza by zůstala celá.
Každopádně úlohu ÚS nezávidím.
Ad DK: Bude prosím pokračovat vaše "odkrývání mýtů" o soudcovských platech, které jste slíbil?
OdpovědětVymazat"Sešikované moci"? To by chtělo vysvětletní, protože pokud máte na mysli exekutivu a legislativu, pak většina ve Sněmovně a exekutiva jsou sešikovány vždy, protože spadají vjedno; kultura autonomních poslanců u nás není.
No a zbývá sněmovní minorita, a ta zatím v otázkách justice a platů neprozrazuje soulad s většinou (viz kupř. příspěvky poslance Křečka).
A i se sněmovní většinou to není tak jednoduché, protože poslanci používají soudce jako razný štít svých platů (typicky jim například dali i paušální náhradu, aby to "bylo nastejno", avšak cudně opomněli uvést, že ta náhrada je desetinová). Soudcovská unie byla blízko pochopení tohoto faktu, když žádala pro justici samostatný zákon.
Politologická poučka je, že tam kde získá politický monolit ústavní většinu (3/5 obou komor), takový dlouhodobý střet US neustoji. Takový monolit tu byl naposledy za doby kartelu ODS - ČSSD.
Uvidíme.
Petr Silínek
V rámci odhalování mýtů si dovoluji Davida upozornit, že se nejedná o pět procent, ale v podstatě o procent devět (5 v roce 2011, a 4 procenta v roce 2010, která byla zrušena) za situace od roku 2007 kompletně zmraženého platu.
OdpovědětVymazatAch jo, ty platy soudců a st. zástupců nedají některým spát, že pane Kosař?
OdpovědětVymazatTřeba u státních zástupců došlo v důsledku autorem pojednávané novely ke snížení stavu o cca 27 % k 1.1.2011 oproti stavu, pokud by tato novela nebyla přijata.
Ale davy byly uspokojeny (nebo spíše nikoli, chtělo to alespoň 50 % snížení a ještě výprask holí, že). Drábek v parlamentu povídal o max. platech ve státní správě (kdy zmínil jen tarify a osobko, pomlčel však skromně o odměnách, příplatcích za vedení a dalších složkách platu-Nečasova sekretářka či nejbližší podřízená současného min. školství by mohly vyprávět, totéž mnozí policejní náčelníci).
Důvodová zpráva k uvedené novele je taky velmi účelově napsaná.
Nikde žádná komparace s jinými státem placenými profesemi, třeba na úrovni vedoucích pracovníků krajských úřadů (ministerstva již vůbec nezohledňuji), policejního managementu, zohlednění dalších požitků, které tyto osoby narozdíl od soudců a státních zástupců mají. Nic. Jen demagogie. Já např. tvrdím, že policejní manager na nejnižší úrovni, započteme-li to, že bude mít odchodné a výsluhu, je na to dnes již lépe než soudce či státní zástupce.
Když se tedy ty platy tak snižují, proč ty další restrikce pro soudce a státní zástupce? Má pořád smysl zákaz prakticky jakékoli výdělečné činnosti? A co další omezení, víte o nich něco pane Kosař? Třeba to, že prakticky nemůžete být jako st. zástupce ani členem obecního zastupitelstva?
S pozdravem
Jan Solnař
Článok je pekný a pútavý. "Nicméně" pár postrehov:
OdpovědětVymazata) svet politiky by som úprimným nenazval, častokrát je výsledok viditeľný až po ťažších bojoch než je stredne ťažká akademická debata a narozdiel od právnickej debaty obvykle za zatvorenými dverami. ale rovnako ako svet práva ich možno považovať podľa mňa za svet manipulácie (riadenia, regulácie, autoritatívnosti).
b) po zločine a treste - dualita pokánie v. dokonalý zločin je zaujímavá, avšak pokiaľ si pripustíme, že ako zločin či trest, tak aj pokánie a dokonalý zločin sú klasifikácie konania z pozície moci, niečo je vadné v štáte dánskom (českom, slovenskom ...), ak je po treste za zločin možný pokus o dokonalý zločin a ak dochádza k pokusu o dokonalý zločin. z pohľadu parlamentu by totiž zločinom mohlo byť neustále derogovanie ním prijatých noriem zo strany ÚS a pokusom o dokonalý zločin šepot ÚS o nemeniteľnosti platových pomerov v justícii. Inak: keď "vôľa ľudu volá" po znížení / úprave / zvýšení platov v justícii, má demokratickú legitimitu ústavný súd jej v tom brániť? Do pozície akej moci sa postavím a poviem, že ktoré konanie je zločin a ktoré trest? Čia vôľa to bude a o aký racionálny argument ju opriem a musím ju vôbec takto podoprieť?
c) ad vrstvenie noriem ... ak má byť právny poriadok súborom platných právnych noriem vo vzťahu interdependencie (udržujúc tak integritu), prečo by nemohol v konaní iniciovanom všeobecným súdom ÚS preskúmavať aj ústavnosť "závislých noriem"? Predsa protiústavná norma "a priori" nemá čo hľadať v právnom poriadku. Či? Okrem toho, mám pocit, že in concreto pri naznačenom vrstvení noriem by musel všeobecný súd automaticky vylúčiť aplikáciu závislej normy pri konštatovaní protiústavnosti "pôvodnej" normy zo strany ÚS, keďže všeobecné súdy sú povolané chrániť nielen zákonnosť, ale aj ústavnosť (v SR = judikát ÚS SR II. ÚS 13/01, najmä argumentácia v bode II in fine, v ČR neviem).
Ak sa postavíme k nálezu ÚS demokraticky ako ku každému inému právnemu pravidlu uverejnenému v zbierke (tušímže Sb. v ČR), toto tiež môže byť príslušnými formálno-právnymi postupmi prekonané, rovnako ako novela zákona môže zrušiť časť pôvodného znenia. Ak ÚS má záujem na tom, aby po derogácii protiústavných znení platili pôvodné ustanovenia predošlej "ústavnosúladnej" právnej úpravy, musel by zrušiť aj príslušné derogačné ustanovenia protiústavnej normy, toto však nemôže urobiť, pokiaľ nie sú protiústavné per se, pretože k tomu nie je oprávnený podľa (čl. 2 ods. 2 Ústavy SR, v ČR presne neviem ustanovenie). Ktorý štátny orgán môže riešiť právne vákuum? Žiadny, keďže žiadny nemá oprávnenie. Pokiaľ je "predmetom" právneho vákua správanie súkromnej osoby => každý môže konať tak, ako mu zákon nezakazuje ... vákuum je vyriešené. Pokiaľ však niet predpisu či inej autority z neho oprávnenej, kto má atrahovať moc rozhodnúť vákuum medzi 2 orgánmi verejnej moci? Pokiaľ by existovala povinnosť tvorby práva, bol by to parlament. Pokiaľ existuje povinnosť zachovať integrovaný a "materiálne ústavný" právny poriadok rozhodovacou činnosťou, je to ústavný súd. Tak kto je to?
Ondrej Pivarči
Děkuji panu Pivarčimu za komentář. Budu reagovat jen stručně.
OdpovědětVymazatAd a) Šlo o určitou nadsázku.
Ad b) dílem šlo také o nadsázku; metafora není domyšlená. K argumentaci ke konci bodu b) dodávám jen, že orientace dle aktuálního stavu vůle lidu má své limity. Smysl ústavního a jiného soudnictví je mimo právě záruka toho, že dříve vyjádřená vůle lidu (třeba Ústava), která stát zavazuje do budoucna, bude respektována i budoucnu; tento postulát, který nějak souvisí s právním státem, má své výhody třeba u trestu smrti nebo nezávislosti justice. Veřejné mínění a vůle lidu nemusí být identické, protože druhý jmenovaný pojem má význam v kontextu historického vývoje této vůle a proceduře jejího nalézání
Ad c) Soud je oprávněn předložit podle Ústavy pouze ten zákon nebo jeho část, který aplikuje. Je sporné, zda je oprávněn předložit normu, kterou zatím neaplikuje, ale mohl by ji teoreticky aplikovat, pokud by Ústavní soud zrušil ještě jinou normu. Procesně nepochybně čistý by byl procesní ping-pong: aplikuji jen normu A., tak ji předložím, kdežto normu B., nemohu zatím aplikovat, protože mi platí A., takže B. zatím nepředložím. Až mi Ústavní soud zruší A. a věc mi vrátí, tak najednou mohu aplikovat B., takže posílám znova k posouzení ústavnosti normu B.
A ta moje procesní otázka? Jak je to se souzením vlastní věci, zabýval se tím někdo někdy?
OdpovědětVymazat... orientace dle aktuálního stavu vůle lidu má své limity. Smysl ústavního a jiného soudnictví je mimo právě záruka toho, že dříve vyjádřená vůle lidu (třeba Ústava), která stát zavazuje do budoucna, bude respektována i budoucnu ...
OdpovědětVymazatPane Uhle,
chcete tím říct, že dříve vyjádřená vůle lidu je hodnotnější, než později vyjádřená vůle lidu? Takže vůle lidu vyjádřená v roce 1948 je hodnotnější, než vůle z roku 1991, resp. 1993, a ta zase hodnotnější než vůle z roku 2011?
Btw, měla i ústava z roku 1948 nějaké své materiální jádro?
Pavel Hasenkopf
Ad Kosař, že by soudci chtěli NÁROK na neměnný koeficient:
OdpovědětVymazatono nejde o NÁROK na koeficient 3, ale o NÁROK na to, aby nebyla měněna pravidla hry během hry, a to navíc k horšímu podle populistických nálad zákonodárce. Souhlasím se Solnařem, že populismu bylo učiněno za dost, jinou motivaci ve snižování platu soudcům nevidím. U státních zástupců je to stejné. A k debatám na téma, proč by soudci (a státní zástupci) měli brát jako poslanci či mít stejný koeficient snad jen krátkou poznámku - zatímco do PSP nebo Senátu může být zvolen kdekdo, i populista se základní školou nebo psychopat, soudcem a státním zástupcem se dnes jen tak někdo nestane - tříkolové výběrové řízení na čekatele, průběžné přezkušování čekatele (u kterého se náročnost liší kraj od kraje, ale principielně to není žádná legrace či společenská akce u kávy), závěrečné justičky a následně konkurz na místo hotového soudce nebo státního zástupce. kdo ze starších (soudců, státních zástupců, ale i advokátů) by tuto selekci vydržel?
Hovorka
Ďakujem pánovi Uhlovi ako autorovi za reakciu. A keď už mal takúto vôľu, budem sa snažiť odpovedať aj ja.
OdpovědětVymazata) Viem, že išlo o zveličenie, len to slovo úprimný mi k politike vôbec nevoňalo a nedalo mi to, inak súhlas.
b) pochopil som zmysel tej Vašej argumentácie, aj preto som uviedol, že pútavý článok ... s tou vôľou ľudu ... prečo má mať "predošlá" vôľa ľudu prioritu pred "neskoršou"? podľa prior tempore potior iure? nevidím dôvod pre uprednostnenie určitej vôle na základe určenia času, keďže čas je len mierou pohybu a nie absolútna veličina (viď state I. Prigogina) a pochybujem, že je nejakou kvalitatívnou mierkou pre normatívne vyjadrenie "vôle ľudu". Podľa mňa nezávislosť od vôle subjektu(analogicky ako nezávislosť od iných zložiek moci v prípade sudcu) je obsiahnutá v základoch vedeckej metódy a preto veda by mohla mať čo povedať do kvality právneho poriadku a jeho tvorby či aplikácie. Ak by napríklad ľudské práva mali byť iba odrazom skoršej vôle ľudu, ktorá náhodou vďaka prežitým hrôzam 2. svetovej vojny sa zhodla na určitom štandarde a potom ho autoritatívne cez vzdelávanie odovzdáva ďalšej generácii, nezdá sa mi to vhodnou poistkou pred "ďalšou vojnou". Jednoducho diktát vôle, či už skoršej, alebo neskoršej, vôbec nepovažujem za vhodný základ pre právny štát. A ak je ústavný súd len hrboľom na ceste vôle "suveréna" za svojím cieľom a nemôže ju zastaviť, nemá zmysel (viď spomínané Maďarsko). "Voľu ľudu" ako pojem používam len pre zjednodušenie, pretože som si vedomý skutočnosti, že záujmy zákonodarcu korešpondujú so záujmami väčšiny ľudí (aspoň v SR určite z toho, čo vnímam) minimálne. Čo má byť teda zárukou právneho štátu proti demokratickej "vôli ľudu", keď ústavný súd a jeho názor "môže byť zrušený" aktom parlamentu? "Materiálne jadro Ústavy"?
c) Viem, aký je stav de lege lata. Vyjadril som sa skôr de lege ferenda. Predsa ak jedna norma je závislá od druhej pri ich aplikácii, nemôžem aplikovať izolovane iba jednu ako celok. Okrem toho, procesný ping-pong pri "blokáde" normy B. platnosťou normy A. vo Vašom prípade podľa mňa nie je celkom "čistý", pretože odkiaľ všeobecný súd vie, že norma A. je nesúladná s B. a nemôže preto aplikovať B., následkom čoho podá podnet len pri norme A.? Ale toto už je "vysoká teória", bol by som zvedavý skôr na praktický dopad.
Ondrej Pivarči
Ad MB: Ne, nezabýval, nikdy! Soudce obecného soudu, který dostane na stůl žalobu svého kolegy, nerozhoduje o svém nároku. Jeho rozhodovací činnost se navíc omezí pouze na to, že dospěje k závěru, že je zde norma, která by mohla být v rozporu s ústavním pořádkem a věc předloží Ústavnímu soudu. Platové poměry soudců Ústavního soudu jsou upraveny jinou normou a jejich rozhodování se tedy netýká jich samotných, takže o podjatost nejde. Lze samozřejmě dojít i k opačnému závěru, ale ten by musel vyjít z koncepce podjatosti, kterou české právo nesdílí. Možnost dotčením podobným právním problémem totiž nezakládá podjatost. To by pak kýmkoliv okradený soudce nesměl soudit žádné zloděje a rozvedený (nebo i snad ženatý) soudce by nesměl rozvádět a řešit spory mezi manželi. V takovém případě by pak skutečně došlo k odepření spravedlnosti soudcům.
OdpovědětVymazatAd PH: Ústava z roku 1948 měla samozřejmě materiální jádro, ale nebylo nezměnitelné. I kdyby bylo nezměnitelné, tak by revoluční změnou v roce 1989 došlo ke změně režimu a založení nového jádra a popření toho starého (diskontinuitně). I dnes je samozřejmě možné změnit režim a diskontinuitně založit nový. Nejde tak ovšem učinit prostým zákonem, ale musela by se nějakým revolučním způsobem přijmout nová ústava. Ta by samozřejmě mohla třeba stanovit, že soudci jsou odměňováni třeba dle úvahy prezidenta, kterému jsou podřízeni. Je ovšem otázka, jestli je to to, co zrovna chceme. Já osobně ne.
Jenže individuálním aktem dotčený kolega soudce a obecnou normou dotčený kolega soudce, to je jiný šálek kávy. Nebo jinak, dovedete si představit soudce, který kdyby rozhodoval o aplikaci normy o snížení platů soudců, by řekl, že norma je v pořádku a aplikuje se? Stalo se to někdy? To není rýpání, já fakt netuším, ptám se opravdu jen z neznalosti.
OdpovědětVymazatad Pavel Uhl
OdpovědětVymazat22.2.11 14:15
(adMB) logika vysvětlení je uchvacující! Určitě by ale pan Uhl souhlasil, že soudce X okradený zlodějem A, by neměl rozhodovat o vině zloděje A, nebo že bývalý manžel ženy B, soudce Y, by neměl rozhodovat o jejím nároku vůči jejímu stávajícímu manželovi, ne?
(adPH)
co když ale v roce 1989 žádná revoluce nebyla? (já například jsem se žádné revoluce nevšiml a pak je tu právní kontinuita,ne?).
Děkuji panu Fortunovi za věcné rozebrání mých argumentů.
OdpovědětVymazatCo se týče podjatosti, tak si myslím, že jím uváděný příklad je sice pravdivý, ale nepřiléhavý. Pokud bychom akceptovali logiku předestřenou v předchozí argumentaci, tak by byli možné v zásadě dva scénáře. (I.) Všichni soudci ve státě se postupně vyloučí pro podjatost a nakonec věc skončí patem. Žalobce napadne výsledek ústavní stížnosti a domůže se projednání nějakým ze soudců, jehož výběr Ústavní soud nějak naznačí (asi ten první). Právo na projednání věci nelze upřít za žádných okolností a judikatura vztahující se k otázkám podjatosti se tomuto cíli prostě někdy přizpůsobuje. (II.) Druhá možnost by byla, že by věc mohl projednat soudce, který by byl jmenován za platnosti nových restriktivních podmínek a nemohl by si tedy nárokovat plat z doby, kdy nebyl soudcem, protože v jeho případě by nedošlo k restrikci a zkrácení jeho legitimního očekávání. Tutéž roli by mohl teoreticky splnit i soudce, který zrovna končí, protože výsledek sporu se už na jeho platu nemůže odrazit (odstranění restrikce má nutně vždy nějaké zpoždění). Napadá Vás nějaké jiné řešení? Ať už by bylo jakékoliv, vždy by otázku musel někdo rozhodnout. Řešit tuto otázku takto složitě ovšem jen ve vztahu k problému, kdo tu věc „pošle“ na Ústavní soud, mi nepřijde zas až tak smysluplné, protože jádro rozhodnutí leží na Ústavním soudu, který podjatý být nemůže, jelikož jeho platů se to netýká. Ústavní soud je a bude podroben restrikci bez ohledu na jeho rozhodnutí ohledně platů soudců obecných soudů. Podjatost pošťáků není zas až tak podstatná.
Co se týče hypotézy, že v roce 1989 žádná revoluce nebyla a že platí právní kontinuita, tak této hluboké, nevyvratitelné a fakty podepřené myšlence lze oponovat jen stěží. Nicméně, pokud je do právního řádu, a to i v rámci kontinuity vloženo pravidlo, že odteď platí nějaká pravidla, která už v budoucnu měnit nelze, tak to principu kontinuity nijak neprotiřečí, pokud v předchozím systému norem nebylo pravidlo, že takové pravidlo přijmout nelze. A to nebylo. Takže to berte, prosím, tak, že ústavodárce se jednoho dne podle dosavadních pravidel rozhodl, že něco odteď už platí „nafurt“.
Fortuna:
OdpovědětVymazatZjevně máme štěstí, že soudruhy nenapadlo dát si do Ústavy klauzuli o nezměnitelnosti ...
Pavel Uhl:
"I dnes je samozřejmě možné změnit režim a diskontinuitně založit nový. Nejde tak ovšem učinit prostým zákonem, ale musela by se nějakým revolučním způsobem přijmout nová ústava."
Takže revoluce je nutná, pokojnou cestou to nejde, i kdyby se nakrásně všichni dohodli?
Otázka: Co když vypustíme jen klauzuli nezměnitelnosti - bude to v rozporu s materiálním jádrem? A pokud ano a přijmeme zcela novou ústavu, která se od té současné bude lišit právě jen absencí klauzule nezměnitelnosti, tak to bude v souladu s ústavou?
P.H.
Ad PH: Co když vypustíme jen klauzuli nezměnitelnosti - bude to v rozporu s materiálním jádrem?
OdpovědětVymazatAno, bude.
A pokud ano a přijmeme zcela novou ústavu, která se od té současné bude lišit právě jen absencí klauzule nezměnitelnosti, tak to bude v souladu s ústavou?
Ne, nebude.
PU: Máte pravdu, takhle jsem se na to nepodíval.
OdpovědětVymazatad Pavel Uhl
OdpovědětVymazat22.2.2011 22:06
I já děkuji za reakci.
Obecně, platí jedna maxima: vymysli si něco, co nedává smysl a pak deptej studenta za jeho neschopnost věc řešit (toto je třeba krásně vidět ve filmu Planeta opic, když je Taylor souzen orangutány). Nastavím-li věc tak, že dva lidé mají spor o tom, kolik slonů létalo a jakou měli barvu (tedy ne, zda sloni mohou létat), pokus spor řešit povede jen k větším a větším nesmyslům.
Co se týče podjatosti, tak na předestřenou logiku nepřistupuji.
Souhlasím s panem Bílým, a to že nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci (má to svoji logiku: soudit správně mohu jen když jsem nestranný, nestranný nejsem, když já mám požitek z takového rozhodnutí a vlastně nemohu být popsán ani jako soudce v takové věci, neboť nesoudím ale rozhoduji jak moc nebo málo já budu mít).
Zda mne napadá nějaké řešení? Přistoupíme-li na platnost a význam Ústavy ČR pak řešení je přece toto:
Lid je obecná vůle, z které plyne svrchovaná moc. Lid tuto svrchovanou moc deleguje na členy parlamentu. Náš systém je demokratický a v něm platí dělba mocí (3).
Aby vůbec mohly věci fungovat, musejí tu být lidé, kteří vědí, jak mají věcí být a navíc vědí, že mají povinnost svoje přesvědčení o tom, co má být, předložit parlamentu ke schválení (problém nastává, když takoví lidé nejsou). A tak se domnívám, že jediná správná cesta je pro takové lidi dát dohromady rámec pro tyto a podobné problémy.
V případě platu soudců, je návrh na platy pak předložen parlamentu a když jej parlament schválí, tak to bude. Tak jak respektuji Moc soudní, tak respektuji vůli lidu a soudci musí udělat to samé. V opačném případě nastává situace, kterou pan Uhl popisuje.
1989 a to vše kolem:
revoluce, ale sametová, zločinný režim, na který se právně navázalo...
(P.H. 22.2.11 22:11: s tím štěstím bych byl opatrný, zatím máte pravdu, ano..)
Jsem toho názoru, že žádná revoluce nebyla a máme-li mít právní stát nelze právně navázat na zločinný režim. To je rozpor jako hrom. Myšlenka, že některé zákony jsou na "furt", nebo na furt, považuji za ještě více zcestnou a popravdě řečeno odstavci moc nerozumím.
Mirek Vorlický
Po delší době zas... tedy: Dobrý den všem.
OdpovědětVymazatPavel Uhl - Nesdílím zcela Vaše přesvědčení, že v podstatě legislativně technická formalita by mohla vést k zániku pravidla vyjádřeného v čl. 9 odst. 2 Ústavy. Jednalo by se o zjevné obvházení smyslu a účelu daného pravidla, byť třeba v této fázi ještě nenaplněné. Podle mého názoru jedinou možností, jak toto pravidlo reálně změnit je nahradit jej něčím, co bude poskytovat stejné garance trvalosti demokratického právního státu.
Dobrý den. Děkuji za dobrý článek a za přínosnou diskusi :-)
OdpovědětVymazatPavel Uhl 22.2.11 23:26
Pokud jsem Vás dobře pochopil, tak přijetí zcela nové Ústavy, která absentuje prvky demokratického právního státu, nepovažujete za možné s ohledem na tuto klauzuli.
Ale co celková změna oněch podstatných náležitostí demokratického právního státu založená na právní diskontinuitě? Mám tím na mysli revoluci (jedno jestli násilnou nebo ne), která by nastolila zcela nový společenský řád a nová vůle lidu by vygenerovala novou Ústavu. Nedemokratickou. Jak by měla klauzule nezměnitelnosti reagovat na tuto situaci? Je ona klauzule nad vůlí moci ustavující? Dá se na této klauzuli postavit soudní vypořádání se s takovou změnou, pokud se po čase vše vrátí k demokratickému právnímu státu? Je ona klauzule nad lidem?
Osobně si myslím že ano. Ale nejsem si úplně jistý argumenty. Rád bych se zeptal na Váš názor.
P.U.: I dnes je samozřejmě možné změnit režim a diskontinuitně založit nový. Nejde tak ovšem učinit prostým zákonem, ale musela by se nějakým revolučním způsobem přijmout nová ústava." P.U.
OdpovědětVymazatP.H.: Co když vypustíme jen klauzuli nezměnitelnosti - bude to v rozporu s materiálním jádrem?
P.U.: Ano, bude.
P.H.: A pokud ano a přijmeme zcela novou ústavu, která se od té současné bude lišit právě jen absencí klauzule nezměnitelnosti, tak to bude v souladu s ústavou?
P.U.: Ne, nebude.
**
Děkuji.
Takže materiální jádro Ústavy stojí jen na formalitě, protože v obou případech - ať novelou, nebo novou ústavou - bude dosaženo zcela nového textu ústavy ...
Díky, to mi stačí.
Pavel Hasenkopf
Oprava příspěvku z 11.54:
OdpovědětVymazatTakže materiální jádro Ústavy stojí jen na formalitě, protože v obou případech - ať novelou, nebo novou ústavou - bude dosaženo zcela STEJNÉHO textu ústavy ...
P.H.
Některé zde uvedené postřehy a komentáře mi připadají až příliš abstraktní a těžko srozumitelné.
OdpovědětVymazatMám tuto představu:
...(čistě teoreticky)... všichni voliči ČR se dobrovolně a spořádaně sejdou pod horou Říp (na svůj vlastní popud) a dobrovolně odsouhlasí (82% většinou) že všichni soudci (tedy všichni a každý) budou za výkon své služby, první pracovní den v měsíci odměňováni sumou 10.000,-Kč, vždy za předešlý kalendářní měsíc.
můj dotaz:
Směl by někdo proti takovému
rozhodnutí brojit?
FORTUNA - Nikoliv - do doby než by byla povinnost vkonávat funkci soudce jako jediné povolání.
OdpovědětVymazatad Zdenek Tesner
OdpovědětVymazat24.2.2011 10:19
ano, kdyby někdo MUSEL být soudcem a musel být závislý jen na 10.000,-Kč potom by směl brojit proti tak malé odměně. Tak to mám chápat?
(s tím bych i souhlasil)
Mirek Vorlický
Pokud dojde k odstranění druhého nátěru, je neústavnost nového koeficientu 2,5 evidentní:
OdpovědětVymazatpři zrušení fixace základny pro léta 2011 - 2014 by došlo k výraznému propadu základny v roce 2013:
soudcovské základny:
2005: 50400
2006: 53300
2007, 2008, 2009, 2010: 56850 (zmražení aprobované Ústavním soudem)
2011: při zrušení fixu: 23100 * 2,5 = 57800
2012: při zrušení fixu: cca 23100 * 2,5 = 57800
2013: při zrušení fixu: (předpokládejme snížení mezd v nepodnikatelské sféře o 8% v roce 2011): 21250 * 2,5 = 53100
2014: dtto 2013
t.j. od 2013 propad základny na úroveň cca roku 2006, t.j. dlouhodobé zmražení a následné snížení platů soudců