Pavel Molek: Ke komu soudy mluví aneb Melčák a Schrödingerova kočka

„Mějte na paměti, že prvostupňoví soudci se zásadně liší od odvolacích soudců. Zaměřují se na dosahování správného výsledku v daném konkrétním případě, ne na vytvoření pravidla, které bude působit spravedlivě v celé množině případů. A tohoto cíle dosahují především tím, jak nakládají s fakty.... V mnoha státech jsou prvostupňoví soudci lépe než odvolací soudci disponováni k tomu, aby následovali předchozí rozhodnutí, snad proto, že jejich rozhodnutí jsou podrobována dalšímu přezkumu. Proto je i pro advokáta vhodnější, aby se před prvostupňovým soudem zaměřil na fakta a předchozí judikaturu relevantních soudů a méně na obecnější argumentaci „veřejným blahem“.“Antonin Scalia a Bryan A. Garner: Making Your Case, Thomson/West, St. Paul 2008, str. 7)

Jak z řad odborné, tak z řad té ostatní veřejnosti se neustále objevuje oprávněná kritika, že soudní rozhodnutí jsou nesrozumitelná. Myslím si, že tato kritika je oprávněná pouze zčásti, ovšem než k tomuto výroku připojím i patřičné odůvodnění, dovolím si krátkou odbočku pro kočku.

Představme si kočku neprodyšně uzavřenou v neprůhledné krabici. V krabici je také umístěn přístroj obsahující radioaktivní nuklid a nádobu s jedovatým plynem. Pokus je navržen tak, že po jedné hodině je padesátiprocentní šance, že se nuklid rozložil. Pokud přístroj detekuje rozpad nuklidu, uvolní plyn, který otráví kočku. Podle principů kvantové mechaniky se nuklid, který není pozorován, nachází v superpozici stavu „rozloženého nuklidu“ a stavu „nerozloženého nuklidu“ (existuje jakoby v obou stavech zároveň). Z toho vyplývá, že i celá soustava by se měla nacházet v superpozici stavů rozpadlý nuklid, a tedy mrtvá kočka; a nerozpadlý nuklid, a tedy živá kočka. Avšak pokud otevřeme krabici, uvidíme pouze jeden z těchto stavů, kočka rozhodně nemůže být „zároveň živá i mrtvá“ (alespoň pokud nemáme na mysli onen vtip, kde se paní Schrödingerová ptá manžela, zda neví, kde je jejich kočka, a on odpoví, že neví, že je nějaká „polomrtvá....“).

Nerozumíte? A tak je to z pohledu laiků mnohdy i se soudními rozhodnutími: Vtip je v tom, že něco, čemu laik nerozumí, ovlivňuje jeho život (a někdy životy nás všech), laici jsou v pozici Schrödingerovy kočky: laik mnohdy otevře rozsudek a dozví se, jestli jev, kterému vůbec nerozumí (a tady by mohla být řada příkladů, stačí místo rozpadu nuklidů dosadit prekluzi lhůt k vyměření daně či materiální ohnisko ústavy.....) a po přečtení rozsudku mu rozumí ještě méně, ho výrokem buď otrávil nebo ne.

Není tomu tak ale nutně u všech rozsudků. Jinak řečeno, soud by si měl uvědomit, ke komu mluví v tom kterém rozsudku. V zásadě nastávají podle mne tři možnosti:

1. Tam, kde mluví soud jen ke stranám (typicky u rozsudků nižších stupňů), by měl být rozsudek stručný, jasný, srozumitelný pro každého, koho se týká. Trochu by měl připomínat pohádku Boženy Němcové a strany by se z něj měly dozvědět, kdo zvítězil a proč, a vrátit se do svých životů, jen o nějakou tu korunu, manželku či rok svobody chudší nebo bohatší.
2. Tam, kde soud mluví primárně k právnické veřejnosti na specializovaná témata (hospodářská soutěž a další pikantérie pro labužníky), si lze dovolit rozsudek pro labužníky, vážící každé slovo, každý obrat, symbol, rozsudek, který nemá být čten jen cestou ze soudní síně, ale doma (rozuměj, v kanceláři), v rozjímavém klidu. Zde si můžeme klidně dovolit, aby rozsudek připomínal Dantovu Božskou komedii a aby se právníci poznali od laiků podle toho, že rozsudku převážně rozumí, a odborníci od právních praktiků podle toho, jak moc mu rozumí.
3. Největší problém samozřejmě nastává tam, kde má rozsudek hovořit jak k celé společnosti, tak k akademikům (příkladem jsou nálezy ÚS ve věcech lustrace, nález ve věci Rudolfa Dreithalera a Benešových dekretů či rozhodnutí NSS ve věci rozpouštění Dělnické strany). Takový rozsudek by měl trochu připomínat Shakespearova Hamleta nebo Máchův Máj: společnost si ho přečte (měli to pěkně secvičeno, to bylo dojemné, jak se ta Ofélie a Jarmila utopily), akademik se raduje, že tam našel i různé nuance a skryté významy (reminiscence na situaci v tudorovské Anglii a zvlášť zdařilý obrat v blankversu, scéna divadla v divadle, či pěkný oxymorón), ale ten i onen se dobře pobaví.

Pokud se netrefíme, může u první a třetí varianty dojít k paradoxu Schrödingerovy kočky a ti, jimž je rozhodnutí primárně určeno, tedy obecný lid, či ti obecní lidé, kteří se právě sešli u Okresního soudu v Pelhřimově, mají po přečtení rozsudku (či jeho části, kterou zvládli před rezignací či usnutím) asi tento dojem: z důvodů těch a těch (nesnažme se jim rozumět) – se kočka otrávila. Příkladem takového rozhodnutí je pro mne třeba nález ve věci poslance Melčáka: „Artikuluje-li Ústavní soud nezbytnost vztažení kategorie ústavních zákonů do rámce pojmu „zákon“ v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy z pohledu přezkumu jejich souladu s čl. 9 odst. 2 Ústavy, a to s případnými derogačními důsledky, činí tak v návaznosti na svoji judikaturu počínající klíčovým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a činí tak v souladu s hodnotami a principy, jimiž se řídí ústavní systémy v demokratických zemích. Ochrana materiálního jádra Ústavy, tj. imperativ nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy, není pouhým apelem, proklamací, nýbrž ústavním ustanovením s normativními důsledky. Alexander Hamilton v čl. 78 Listů Federalistů ukázal, že „prostředníkem mezi lidem a zákonodárným sborem mají být soudy, aby mimo jiné udržovaly zákonodárství v mezích jeho pověření“. Bez uvedeného promítnutí čl. 9 odst. 2 Ústavy do interpretace ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy by v něm zakotvená nepřípustnost změny podstatných náležitostí demokratického právního státu pozbyla normativní povahy a zůstala toliko politickou, příp. morální výzvou.“ Přečtu-li si tuto pasáž z části IV. nálezu Pl. ÚS 27/09, mám pocit, že jsem studoval jen proto, abych jí porozuměl, a na běžného čtenáře pak ÚS musí působit trochu jako kabalistické shromáždění radující se z používání nesrozumitelných konceptů ovlivňujících celou společnost. Kočka vybuchla, volby nebudou. Proč? Protože „artikuluje-li Ústavní soud nezbytnost vztažení kategorie ústavních zákonů do rámce....“
U druhé varianty podle mi tato komplikovanost nevadí, tam je naopak riziko, že pro individuální strom daného případu zapomene soud na les ležící kolem, tedy související situace. Jinak řečeno, že v přílišné snaze přiblížit případ straně (což měl být spíš úkol jejího právního zástupce), vyvolá soud nějakým svým dovysvětlením („Abych vám to vysvětlil, to máte tak....“) nechtěné precedenční důsledky. Lze jistě namítnout, že i zde jde přeci o jednotlivce, nicméně u vyšších soudů je jednotlivec spíš v roli podvozku (a máme-li možnost ho z toho podvozku zcela sundat nástroji selekce, netvařme se, že zrovna poskytnutí rozhodnutí, jemuž plně nerozumí, je nějaká pohroma).

Co z toho plyne? Píšeme-li, měli bychom si nejdřív uvědomit, jakou povahu vytvářené rozhodnutí má mít, přičemž se stupněm soudu to koreluje, ale ne úplně: i na nejvyšších soudech je řada rozhodnutí první varianty, kde jde v první řadě o poselství pro jednotlivce, nikoli o třeskutě nové nápady nebo zásadní sjednocování judikatury; naopak i na nižších soudech je řada rozhodnutí třetí varianty, na něž čeká celá společnost, a protože je to právě ona, komu justice slouží, má právo se dozvědět poselství toho rozsudku ve srozumitelné podobě (pozitivní příklad je třeba rozhodování Krajského soudu v Praze ve věci justiční mafie, jakkoli si to vrchní - myslím vrchní soud - nemyslí).

Neříkám tedy, že by soudy vždy měly mluvit srozumitelněji, ani že by nižší soudy měly vždy mluvit jednoduše a prostince, zatímco vyšší soudy by měly hovořit co nejsložitěji; pro některé soudy je typičtější některá varianta, ale všechny by si u každého rozsudku, resp. nálezu (u usnesení to není takový problém, aspoň pokud nemluvíme o těch usneseních ÚS, která jsou fakticky nálezy), měly ujasnit, ke komu má právě ten jejich rozsudek mluvit, a podle toho mu přizpůsobit styl:

V první variantě používat krátké jednoduché věty, pokusit se omezit právnickou hantýrku (více faktů, méně práva), a předat své poselství těm stranám, které jsou v soudní síni; nebát se napsat text, který si advokát přečte jen z povinnosti a akademik nikdy, zato mu porozumí strany. Cílem je srozumitelnost.
V druhé variantě psát s vědomím, že každá opomenutá souvislost vyvolá potíže ve spoustě dalších rozhodnutí, každé jednotlivé slovo nebo obrat v tomto rozsudku bude podroben bedlivému zkoumání Ministerstva financí, Komory daňových poradců, ÚOHS apod., a tak je třeba každé slovo vážit na vahách (subjektivní právo versus subjektivní nárok) a v pochybnostech mezi srozumitelností a pregnantností se nebát dát přednost pregnantnosti. Cílem je přesnost.
Ve třetí variantě psát s vědomím, že rozhodnutí musí uspokojit jak společnost, tak právnickou veřejnost, neboť ti i oni budou rozsudek číst a kritizovat. Pozitivními příklady jsou třeba nález ve věci Dreithaler nebo Dělnická strana s obrázkovým doprovodem a shrnutím. Jinak řečeno, cílem je napsat rozsudek, který veřejnost pochopí a právníka povznese. Cílem je náročná kombinace srozumitelnosti i preciznosti, ale kolikrát nám taková věc přistane na stole, že?

Omlouvám svou drzost, že takové soudní embryo jako já píše takovýhle post, omluvou mi budiž, že jsem si myšlenky postu nechával dozrát v konfrontaci s mnohem povolanějšími vystupujícími na lednovém semináři NSS o odůvodňování soudních rozhodnutí.

Teď už zbývá jen pochopit, jak je to tedy s tou kočkou....