Děkuji proto úvodem stálým jinoprávníkům za pozvání a přivítání. Vzhledem k tomu, že s blogováním nemám zkušenosti, napjatě očekávám, kdy ve snaze o přifouknutí vlastního ega vypustím nějakou neskutečnou ptákovinu, a jsem zvědav, na jak dlouho se mi tak podaří znemožnit.
Pokud jde o představování, posledních šest let pracuji jako asistent soudkyně Ireny Pelikánové u Tribunálu Evropské unie v Lucemburku. Těžiště mé práce spočívá ve studiu soudních spisů, analýze argumentů stran, přípravě interních zpráv pro porady senátu a redigování prvních návrhů soudních rozhodnutí.
Ale teď už k dnešnímu tématu.
Soudní rozhodování by mělo odpovídat celé řadě požadavků. Odhlédnu-li od obtížně uchopitelného konceptu "kvality", potažmo "přesvědčivosti", postačí snad jako pracovní minimalistická definice tvrzení, že soud by měl rozhodovat o předmětu sporu s ohledem na všechny relevantní argumenty stran a měl by tak činit srozumitelně, stabilně a pokud možno rychle.
Jedním ze způsobů, jak ovlivnit stabilitu a rychlost rozhodování, ale do jisté míry i jeho srozumitelnost, je stanovení více či méně závazných pravidel a nástrojů pro přípravu soudních rozhodnutí, a tedy jejich standardizace. Taková pravidla a nástroje mohou být přinejmenším trojího druhu.
1) Formát: jak má vypadat hlavička, úvod (strany, předmět sporu a složení soudu) a závěrečná stánka s podpisy; jaká je základní struktura rozhodnutí (např. právní rámec - skutkový stav - řízení - přípustnost - meritum - náklady - výrok); jaký formát mají mít jednotlivé odstavce a titulky; pravidla pro citace, odkazy a typografická pravidla.
2) Formulace neargumentačních částí. Soubor ustálených formulací pro "tradiční" součásti popisu skutkového stavu, jednotlivé procesní úkony stran a soudu a rozhodnutí o nákladech.
3) Formulace argumentačních částí. Soubor ustálených citací právního základu a existující judikatury ke konkrétním otázkám.
Každá z těchto tří kategorií může existovat ve dvou variantách: pasivní, kdy jsou příslušná pravidla nebo formulace stanoveny, ale jejich zohlednění či použití je na tom, kdo připravuje rozhodnutí, a aktivní, kdy je rozhodnutí ve větším či menším rozsahu automaticky generováno na základě zadaných kritérií a v souladu s definovanými pravidly.
Kategorie jsem seřadil podle vzrůstající míry standardizace, což má přinejmenším tři důsledky:
- čím vyšší číslo, tím větší úspora času (kdyby se aplikovaly všechny tři kategorie v aktivní podobě, mohlo by v hypotetickém případě dojít k tomu, že automatizovaný proces sám "vyplivne" přijatelné rozhodnutí);
- čím vyšší číslo, tím menší zásah lidského faktoru (k tomuto bodu se vrátím v otázkách);
- čím vyšší číslo, tím vyšší požadavky na stejnorodost nápadu nebo na vnitřní rozrůznění pravidel a nástrojů (první kategorie je aplikovatelná v podstatě bez rozdílu na všechna rozhodnutí; u druhé se bude aplikace lišit podle typu a průběhu řízení a předmětu sporu; aplikace třetí kategorie závisí na konkrétní argumentaci stran).
Pokud jde o situaci u Tribunálu, první kategorie sestává ze závazných pravidel a zahrnuje i aktivní prvky. Příprava návrhu rozhodnutí začíná automatickým generováním prázdné "kostry" dokumentu s hlavičkou, úvodem, záhlavím a poslední stranou na základě informací zadaných v dialogovém okně (číslo věci a typ dokumentu); systém si "vytáhne" údaje o stranách, předmětu sporu a složení soudu z databáze soudní kanceláře. Při další editaci dokumentu mohou být používány jen předdefinované styly. Pravidla pro strukturu, citace, odkazy a typografii jsou obsažena v poměrně vyčerpávající rukověti, kterou má na stole snad každý, kdo se přípravy rozhodnutí účastní.
Druhá kategorie je formalizována jen zčásti a je pasivní. Existuje seznam formulí pokrývající běžné procesní záležitosti a náklady, ze kterého se při přípravě rozhodnutí kopírují a podle potřeby upravují či doplňují příslušné části. Pokud jde o vylíčení skutkového stavu, standardizace se v širší míře uplatňuje jen v oblasti ochranných známek.
Podobně je tomu u třetí kategorie. V oblasti ochranných známek existují ustálené "bloky" pro vybrané právní otázky, které byly shrnuty do vzorového dokumetu. Jejich používání je ovšem fakultativní. V ostatních oblastech dochází pouze ke standardizaci živelné, podle hesla "když už to někdo jednou tak pěkně sesumíroval, byla by škoda to nepoužít"; tu ovšem není namístě podceňovat.
Tímto jsem odkryl svoje karty a budu Vám nahlížet (ovšem s Vašim přispěním) přes rameno.
Otázky pro kolegy na soudní straně : jaká je situace v české kotlině? Existují pravidla pro přípravu a formulaci rozhodnutí, případně nástroje usnadňující jejich dodržování? Liší se situace na ÚS, NS, NSS a v rámci obecné soustavy? Existují nějaké smělé plány? Historické nezdary?
Otázka směřující (hlavně) na druhou stranu, do řad advokacie: co Vám na českých soudních rozhodnutích nejvíce vadí z formálního hlediska? Zkuste vymyslet co nejjednodušší pravidlo, jehož obecné zavedení by pokud možno nestálo žádné peníze a které by přineslo největší užitek pro všechny "uživatele" (schválně, jestli máte stejného favorita, jako já).
Otázka obecná: jak daleko podle Vás může standardizace soudních rozhodnutí zajít, aniž by se dostala do rozporu se základní premisou, podle níž mají rozhodovat soudci sami, a to na základě okolností konkrétního případu? Obáváte se toho, že pokud soudce bude mít po ruce víceméně kompletní sadu prefabrikovaných dílků, bude v pokušení poskládat z nich - ve snaze urychlit a zjednodušit si práci - čtverec, ačkoliv spor se vede o trojúhelník?
Díky moc za téma, které mne velmi zajímá.
OdpovědětVymazatČeské právo, narozdíl od práva EU, Německa nebo Francie, je co se týče stylu absolutně rozptýlené. Je tak možno říci, že žádný jednotný styl NS, NSS nebo ÚS neexistuje. Struktura rozhodnutí je jednotná jen co do nejobecnější roviny - vždy tam najdeme naraci, argumenty stran a právní závěry soudu, ale například naraci někdy najdeme na úvod, někdy ale též v argumentační části soudu, někdy je narace detailní, někdy skoro žádná.
Citační styly se liší (každý soudce cituje jinak), ostatně se liší i názory, co citovat. Někteří soudci necitují nic (kromě zákonů), někteří soudci jen judikaturu, někteří též literaturu, někteří cokoliv (blogy, internetové zdroje, Bibli, krásnou literaturu atd.). Někteří soudci používají poznámky pod čarou, většina nikoliv. Někteří soudci rozhodnutí strukturují, někteří pojmenovávají nadpisy, někteří číslují odstavce, někteří naopak nestrukturují nic a jejich rozhodnutí na deseti strnách pozůstává ze dvou či tří odstavců.
Styl se liší i co do jednoznačnosti a autoritativnosti - na jedné straně jednoduchý kognitivní styl (je to tak a tak, aniž napíšu proč), na druhé straně diskursivní (argumentační styl).
V každém případě bych uvítal minimálně konsensus na citačních uzancích, a určitě i nějaké prefabrikované členění rozhodnutí v tom směru, jak existuje u evropského soudu.
Pominu-li sjednocovací prvky ryze formálního charakteru (odsazení odstavců, řádkování, vzhled stránky apod.) vyplývající z vnitřních kancelářských předpisů pro soudy, mohu potvrdit sdělení dr. Kuhna (nevím, jak se píše do komentovacího okna přehlasované "u"...), že ani na úrovni Nejvyššího soudu neexistují jednotné postupy v praxi jednotlivých civilních senátů (trestní rozhodnutí jsou nadto strukturou též odlišná). Praktickou podobu navíc ovliňuje ještě ustanovení § 243c odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Ovšem i u tohoto "zkráceného odůvodnění" existuje odlišná podoba v praxi civilních senátů, stačí nahlédnout na www.nsoud.cz. Mohu ovšem potvrdit, že v oblasti citace se tato (ne-li výhradně, tak v drtivé většině případů) omezuje na citaci právních předpisů, judikatury a odborné literatury; zásadně v textu, nikoliv formou poznámek pod čarou. Jinak je samozřejmě základním vodítkem ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Zcela nedávno proběhlo na Ústavním soudě dvoudenní sympozium věnované odůvodňování soudních rozhodnutí s příslibem vydání sborníku, časový rámec pro jeho vydání mi však znám není.
OdpovědětVymazatDěkuji za zajímavý post. Škoda, že jsme Váš zájem o toto téma odhalili až nyní; jinak bychom Vás již dávno pozvali na seminář, který se bude na toto a spřízněná témata konat příští úterý na Nejvyšším správním soudu (ale jestli budete v Brně, určitě se stavte ;-).
OdpovědětVymazatVěcně se připojuji ke Zdeňkovi a mohu jenom dodat:
1) Projekty a nápady na různou míru standardizace soudního rozhodnutí, minimálně v rámci jedné instituce, jistě byly a budou. Žádný z českých soudů zatím nicméně není ani ve fázi sub 1) z Vašeho žebříčku. Sám jsem v tom neměl jasno, ale v mezidobí poučen již vím, že snaha o standardizaci třeba jenom typu písma nebo stylu citací v rámci jednoho soudu je ohrožením soudcovské nezávislosti! (tzv. ústavní kautela Garamondu [nebo že by šlo o enumeraci veřejnoprávních pretenzí Times New Roman?] Zkusím to vypátrat ;-).
2) Zajímavé u českých soudů ale je, že nerespektují Váš postupný žebříček standardizace. Ono totiž neexistuje standardizace základních věcí (formát, písmo, struktura), ale v praxi existuje standardizace sub 3), která spočívá v přetahování pasáží starších rozhodnutí doslova do rozhodnutí nových. Skuteční mistři tohoto oboru jsou schopni napsat celé odůvodnění koláží různých dřívějších rozhodnutí. Až krásně plasticky viditelné to bylo u soudců, kteří si ještě tolik netykali s počítačem, a nové judikáty vyráběli tak, že vystřihovali odstavce ze starých odůvodnění a lepili to na čisté listy A4 a mezi to vpisovali části „nového“ odůvodnění. Zajímavé bylo, když tyto své omalovánky zakládali do spisu. Což mě vždy dost děsilo, neboť jsem si představoval, jak podobné „čtení“ působilo na účastníky řízení a jejich ideu individualizované spravedlnosti.
3) Další roztříštěné úvahy na téma odůvodňování pak zde: http://www.eui.eu/Personal/Researchers/mbobek/docs/oduvodnovani.pdf
Formalisace je významná jen z hlediska percepce úrovně soudu: určitě je lepší dostat tohle než tohle (první odstavec odůvodnění je delší než jedna tisková strana!), ale co mi skutečně vadí, je mechanické "plnění" odůvodnění technikou copy&paste. Několikrát se např. stalo, že ÚS mi napsal do odmítavého odůvodnění, že vůbec neuvádím, která ústavní práva měla být zasažena, a já to přitom dělal na třech stranách ústavní stížnosti. To je pak hrozně nepříjemné klientovi vysvětlovat, a v takových chvílích bych vraždil.
OdpovědětVymazatDocela dbré by bylo, kdyby odkazy byly klikatelné, jako jsou v mých podáních, ale to by především soudy musely generovat pro své judikáty veřejné a skutečně permanentní permalinky (což nedělá dokonce ani ESLP).
Jednotnost formy soudních rozhodnutí mne netrápí. Ačkoli je lepší, když je to všechno dle stejného mustru jako u ESD, není to zcela zásadní, protože v gramotně napsaném dokumentu se člověk zorientuje.
OdpovědětVymazatZákladním problémem je nesrozumitelnost a nepřesvědčivost. To není úplně off topic, protože to souvisí. Člověk, který má upřímnou snahu být srozumitelný a přesvědčivý, tak sám od sebe zvolí přehlednou a systematickou formu výkladu, aniž by to měl nařízeno - prostě proto, že CHCE být správně pochopen.
Z mnoha rozhodnutí je však patrno, že autorovi je úplně fuk, bude-li pochopen, nebo, dokonce, nepřehlednou formou zastírá neschopnost s věcí se konzistentně vypořádat.
Dvě otázky a dovolím si částečně odpovědět na oboje (protože jsem byl tři roky asistentem na odvolačce a nyní jsem advokátem).
OdpovědětVymazatKdyž pominu zákonné náležitosti odůvodnění, byla na mém odvolacím soudě znatelná standardizace rozhodnutí i jinak. Například bylo teoreticky rozděleno do úseků (reprodukce výroku a stručná reprodukce odůvodnění rozsudku OS, reprodukce odvolacích důvodů, argument protistrany atd, nebudu to vypisovat celé). Tato forma však byla dodržována, což působilo velice přehledně. Stejně tak se dbalo na dodržování rozdílu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Na druhou stranu v době, kdy ESLP a po něm i Náš ÚS začal psát rozsudky v odstavcích, pokusil jsem se prosadit členění rozsudků KS do číslovaných odstavců, což mi neprošlo. Bohužel, protože odkazy na citace rozhodnutí ve formě odstavců jsou praktické. Jednak zpřehledňují text a jednak odpadá trapné opisování celých odstavců (nota bene když není k dispozici elektronická verze rozhodnutí odvolacího soudu a já to musím fyzicky opsat.)
Jako advokátovi mi vadí zbytnělé reprodukční části. Zrovna píši ústavní stížnost proti rozhodnutí, které má 7 stran, z toho jeden půlstránkový odstavec se věnuje složité právní otázce, o kterou ve věci jde. Zbytek je reprodukce podání stran, předchozího řízení a provedených důkazů. Soud má snad pocit, že dodal stranám adekvátní neodfláknuté rozhodnutí, ale ve skutečnosti dodal právě a jenom tu půlstranu. Kdyby existovala norma, která nutí soud rozhodnutí rozdělit, popsat názvy (reprodukční část, skutková zjištění, právní hodnocení...), pka by se nemohlo stávat, že reprodukční část tvoří 80% rozhodnutí, 10% náklady a 10% bude dohromady pomotaná skutková a právní část.
Pokud by nějaká forma rozhodnutí byla lepší než ty ostatní, dávno by byla preferována a vytlačila ty ostatní.
OdpovědětVymazatMartin Ján
Dan Dvořáček poměrně stručně vyjádřil vše.
OdpovědětVymazatDoplním jen, že chybí motivace aby autor CHTĚL být pochopen.
Nikdo jej nepotrestá, když není. Nikdo mu nepřipíše trestné body, když mu to shůry hodí na hlavu. Nikdo neukáže na odstrašující případ, že těch pět listů si vážený pan soudce mohl odpustit, neb vůbec nic neříkají. Povinná publikace soudních rozhodnutí s plnými jmény soudců je možná také dobrým opatřením proti balastu.
F.Švarc
Ona ta ne/standardizace je zajímavá již v protokolech. "PROTOKOL O JEDÁNÍ před soudem prvního stupně" může, jak se ukazuje, znamenat písemnost, která o žádném jednání není, neboť soud jednal bez účastníků (snad), které ani nepřizval. Samotný dokument však jinak stejně vyhlížející (šablona), však vytváří dojem, jako že účastníci se jen nedostavili (za příslušnou dojtečkou : nikdo (uvedeno).
OdpovědětVymazatDalší zajímavostí, již méně povokující k zamyšlení je PROTOKOL O VYHLÁŠENÍ ROZSUDKU, který lze při dobré vůli vnímat, jako jistou formu jednání. Proč dokument tedy nenazývat rovněž tak, jak zákon ukládá ? Když je to již předtišněno (šablona je připravena), zase není (ač to zákon ukládá) evidována přítomnost eventuelních nezvaných osob (veřejnosti). ??? Ono se zdá, že soudci umí, ale není to vždy pravda. Tohle není o špatné legislativě, to je nedbalost, profesionální slepota.
F.Švarc
Ad M.Bobek:
OdpovědětVymazatI ve světle Vašeho článku pro Právní rozhledy (rozdíl mezi tím, co člověka zajímá, a co soud do rozhodnutí píše) myslím, že min. NSS, aspoň ve vybraných kauzách, se posouvá dopředu, min. co se strukturování rozhodnutí týče. Příkladem nejvíce vyčnívajícím budiž nedávný "revizorský" rozsudek NSS, kde se člověk dokonce už na začátku dozví, oč se ve věci jedná (viz rozsudek NSS ze dne 09.9.2010, čj. 1 As 34/2010 - 73)
@Tomáš Pecina a Dan Dvořáček: nepodceňoval bych význam formálních pravidel, právě proto, že nutí soudce přesněji strukturovat diskurs; pokud pak není celá věc srozumitelnější, pak jsou nepravosti alespoň lépe vidět.
OdpovědětVymazatPříklad Michala Bílého s půlstránkou "přidané hodnoty" je v tomto ohledu přesný - v jasné struktuře se "copy and paste" metoda pozná na první pohled.
Podobně rozpor ukrytý v hloubi odůvodnění je mnohem méně hmatatelný než rozpor mezi body 35 a 75, a to jak pro autora, tak pro advokáta v případě odvolání.
Konečně u jasného odůvodnění respektujícího pravidlo "jeden odstavec, jeden argument" všichni mnohem lépe vidí, zda se soud vyjádřil ke všemu, co před něj bylo vzneseno.
Samozřejmě ale existuje problém schopností a vůle - kdo nechce či nedokáže být srozumitelný, bude se jakékoli formalizaci výstupu vzpírat. Tady je ovšem každá rada drahá. Pod dobrém to nejde a po zlém není - soudě podle Vašich příspěvků - jak.
Našli by sa tu aj taký, ktorých by rozlišovacia spôsobilosť atypických ochranných známok nadšene zaujímala :) Ďakujem za pekný článok.
OdpovědětVymazatoff topic: Michal Bobek v nadsázce použil sousloví "enumerace veřejnoprávních pretenzí" - mám za to, že jde o jakousi konstrukci nebo snad floskuli prof. Gerlocha, v jeho učebnci Teorie práva se objevuje, nikde jinde jsem ho už nezaznamenal, snad jen u Jana Wintra (Říše principů), jestli je to jinak, tak mne opravte...
OdpovědětVymazatVít Klimpl
Ad V. Klimpl: Kdo tento úděsný výraz původně vymyslel, netuším. Já ho mám z judikatury Ústavního soudu (naposledy např. v Pl.ÚS 4/10).
OdpovědětVymazat