O důvěře

Přátelé a známí se mne poměrně často ptají, jaký je největší rozdíl v životě "tam venku".

Pokud jde o "spotřebitelsko-uživatelský" náhled na svět, v Lucemburku člověk v obchodě běžně nedostane plnotučnou hořčici ani polohrubou mouku a točená plzeň je vzdáleným snem; řemeslné služby zhusta hraničí s absurdním dramatem (už jste někdy viděli opraváře bez nářadí?); mnoho věcí tvrá a trvá a trvá.

V opačném směru je největší rozdíl méně hmatatelný, a přesto (či proto) zásadnější: obchodníkova (ne)důvěra v to, že jsem víceméně slušný člověk, který jen nevymýšlí, jak ho okrást.

Tři příklady za všechny.

Manželce se rozbil mobilní telefon. Odnesl jsem ho do obchodu, kam jsem se po čtrnácti dnech vrátil. Ukázali mi, že přístroj funguje, dali mi ho, a - nic. Po čtvrt minutě jsem se nesměle zeptal, kde mám podepsat převzetí. Prý nikde. Žádná bumážka, žádné potvrzení, žádný podpis.

Objednávali jsme poštou vánoční dárky od místní pobočky jedné charitativní organizace. Nikde nebyly instrukce k platbě, ale říkali jsme si, že se předem ozvou, nebo tak něco. Neozvali. Přišla krabice s objednaným zbožím a fakturou - zaplaťte prosím do čtrnácti dnů na náš účet č.

Přátelům se tři dny před datem spotřeby zkazilo maso. Jako řádně asertivní spotřebitelé zabalili předmět doličný a vydali se do hypermarketu. Vrátili jim peníze. Vrátili jim dokonce dvojnásobek, "za starosti". Návdavkem jim řekli, že pokud příště bude zápach "opravdu nesnesitelný", nemusí zdroj ani nosit...

Shrnuto - i když i tady existují výjimky, obchodník vesměs nepředpokládá, že Vaší jedinou snahou je nezaplatit nebo předstírat, že jste nedostal zboží, a že všechny případné problémy si vymýšlíte nebo jste je způsobil vlastním neumětelstvím.

Ale jak tyhle báchorky o důvěře a slušnosti souvisejí s právem?

Na "mikroúrovni" konkrétního vztahu snižuje důvěra ve slušnost protistrany transakční náklady - není potřeba vymýšlet komplikovanou smluvní dokumentaci, vystavovat potvrzení a osvědčení, ověřovat první poslední, kontrasignovat zápisy o projednání reklamací. Právníci možná pláčí, protože mají méně práce; uživatelé práva jsou spokojeni, protože mají klid a nemusejí tolik utrácet za plačící právníky.

Na "makroúrovni" soukromého práva je důvěra či její nepřítomnost ještě významnější. Moderní soukromé právo totiž určitou míru slušnosti a důvěry v ni předpokládá jak explicitně, tak implicitně.

Explicitní předpoklad vychází ze základních pravidel ukotvených v soukromoprávních zásadách. Neminem laedere a pacta sunt servanda nejsou ničím jiným, než příkazem ke slušnosti; presumpce dobré víry mimo jiné znamená, že na takto uloženou slušnost se mají ostatní spolehnout.

Implicitní vazba souvisí s efektivitou práva. Bez ohledu na tradiční definici je iluzorní myslet si, že veřejnoprávní donucení dokáže zajistit bezvýhradné dodržování práva - jak říká Hercule Poirot, "to bychom museli mít každý svého konstábla, který by nás hlídal na každém kroku"; a také svého soudce, který by nás soudil za případná porušení.

Tak tomu ovšem (bohudíky) není. Systém inherentně předpokládá, že lidé jsou slušní a lze jim tedy důvěřovat, že se budou spontánně chovat v souladu s právem, v důsledku čehož se drtivá většina "právních případů" odehraje nekonfliktně. "Tvrdá" aplikace práva nastupuje jen tehdy, když se někdo chová "krajně neslušně" nebo není-li zjevné, kam až sahá vyžadovaná slušnost a tudíž přípustná míra důvěry.

Celý proces funguje i v opačném směru - míra důvěry ve slušnost toho druhého je vyjádřením důvěry ve funkčnost celého systému. Pokud totiž někdo ve svém jednání přecení slušnost ostatních, potažmo schopnost systému tuto slušnost zaručit či suplovat, tento tah se mu nevyplatí - jinými slovy si příliš mnoho lidí nechá vrátit peníze za maso, které ve skutečnosti snědli. "Oběť" pak zákonitě v budoucnu bude méně důvěřivá - buď se za cenu dodatečných transakčních nákladů pokusí odlišit slušné od neslušných, nebo prostě bude podezřívavější ke všem.

To už se ovšem nebezpečně blížím k hájemství teorie her, kam jsem neměl namířeno, kde se dost dobře nevyznám a kde se to navíc jenom hemží grafy, které by narušily prostou eleganci šablony Jiného práva. Takže se vrátím k úvodu a položím Vám pár otázek.

Jak je to s důvěrou v Čechách, zejména pak ve spotřebitelských vztazích? Blýská se na časy? Pokud ne (nebo ne dost), nabízí se otázka z kategorie zoufalých (protože kdybych měl univerzální a dostatečně efektivní odpověď, byl bych prorokem, nebo alespoň předsedou vlády): co dělat, aby se v českých zemích pozvedla důvěra ve slušnost ostatních, a tedy samozřejmě tato slušnost? Jak mohu přispět k tomu, abych si, až příště půjdu něco reklamovat, nevysloužil zachmuřený pohled a úvodní salvu "copak ste s tim dělal"?