Silvestrovské rozloučení a nový host na leden 2011

Nejprve si touto cestou, když již to píši na Silvestra, dovolím všem čtenářům JP popřát vše nejlepší v nadcházejícím novém roce ...

Dále pak děkuji za všechny stále blogery Bohumilu Havlovi za jeho hostování v uplynulém měsíci. V mém případě zejm. za ten první příspěvek, jelikož mne podnítil k přečtení si komentovaného zajímavého judikátu NSS.

Současně dále vítám našeho prvního hosta pro rok 2011, kterým je Jan Převrátil (t.č. asistent soudkyně Tribunálu v Lucemburku). Přiznám se, že při jeho oslovení s nabídkou hostování jsem zprvu myslel zejména na nějaké zajímavé právní příspěvky o evropském právu, což by se s ohledem na jeho profesní zaměření nabízelo a trochu by se tím ostatně navázalo na dřívější období Jiného práva, kdy (aniž bych však dělal přesnou statistiku) bylo podle mého názoru tématu evropského práva věnováno na JP podstatně více prostoru než nyní. V této souvislosti mi však náš nadcházející host trefně odpověděl:

"Jeden caveat: nemohu referovat o vecech, na kterych delam/jsem delal, a u zbytku specificke unijni/soudni agendy si zase nejsem jist, jestli ma smysl, abych referoval prave ja, protoze je zakonite nemam promyslene tak do hloubky; navic bych nerad pojimal blogovani jako pokracovani sve soudni prace jinymi prostredky. Nelze proto z me strany ocekavat nejake frapantni analyzy pripadu, popis poslednich trendu judikatury apod.

Nasel jsem ovsem par temat tykajicich se obecne soudni prace, specifik prace u ESD/Tribunalu, zivota v Lucemburku, zivota pravnika a zivota povsechne, ktera by snad stala za post.

Takto naznačená možná témata nás pochopitelně zaujala a proto Honzovi děkuji, že nabídku na hostování přijal. V průběhu ledna se pak těšíme na jeho posty.

Ještě jednou vše nejlepší v novém roce.

Ke světlým zítřkům

V dnešním monitoru tisku jsem si přečetl, že Ministerstvo spravedlnosti plánuje spustit centrální elektronickou aplikaci na portálu justice, která nabídne pro veřejnost internetový přístup k anonymizovaným rozsudkům všech obecných soudů s inteligentními možnostmi vyhledávání. Tuto informaci „vypustil“ náměstek ministra spravedlnosti František Korbel (Co všechno se máme dozvědět "od soudu"? Právo a Byznys, str. 12). Tento krok nelze než pozitivně kvitovat, byť František Korbel jedním dechem dodává, že zpočátku bude patrně zpřístupněna pouze judikatura od krajských soudů nahoru. Doufejme jen, že tato snaha nevyšumí „po česku“ do ztracena. Když už se v tomto směru něco pohnulo na Ministerstvu spravedlnosti, mohly by se přidat i oba vrcholné obecné soudy (NS a NSS) a konečně zveřejnit kompletní databázi právních vět. Kdyby se podařilo realizovat v roce 2011 alespoň jeden z výše uvedených kroků, bylo by to fajn.

Přeji všem v roce 2011 jen to dobré.

Tomáš Sobek: Bůh materiálního jádra

Zdeněk Koudelka ve svém blogpostu Zlaté tele v právu kritizuje teorii materiálního jádra ústavy, přičemž tvrdí, že demokratická ústava by měla být prostá transcendentálního předpokladu tohoto typu. Ideu materiálního jádra chápe jako náboženské reziduum, které je v kolizi s principem demokratického sebeurčení lidu. To není žádná novinka, takto uvažovali už tzv. zákonní pozitivisté (např. Gerhard Anschütz, Richard Thoma).

Nebudu s Koudelkou polemizovat, jenom poznamenám, že někteří autoři odvozují ideu materiálního jádra ústavy právě z principu demokratického sebeurčení lidu. Např. Gustav Radbruch ve svém článku Der Relativismus in der Rechtsphilosophie (1934) argumentuje, že princip demokratického sebeurčení lidu vede k tomu, že lid (resp. jeho zástupci) může demokraticky změnit svoji demokratickou ústavu na nedemokratickou (tzv. paradox demokracie), takže pokud má být onen princip zachován, musíme předpokládat alespoň to, že lid se nemůže vzdát možnosti rozhodovat o ústavě jako takové. Nezadatelné právo lidu disponovat svojí ústavou je transcendentálním předpokladem principu demokratického sebeurčení lidu. Toto právo je tedy (minimálním) materiálním jádrem každé ústavy, i když není výslovně stanoveno. Radbruch chtěl říct, že i suverenita lidu má své transcendentální předpoklady: Demokracie může činit cokoli, kromě toho, že se nemůže s konečnou platností vzdát sebe sama. V kontextu Koudelkova blogpostu je důležité to, že Radbruch svoji argumentaci založil na filozofickém relativismu, nikoli na existenci Boha. Dnešní většina má pouze relativní význam, nemůže mít absolutní platnost tak, aby definitivně vyloučila rozhodování budoucích většin. I Koudelka vlastně předpokládá, že ústava má nějaké materiální jádro, ale na rozdíl od Radbrucha se k tomu nehlásí.

"Die Demokratie kann verzichten zugunsten einer diktatorialen Verfassung, aber sie kann nicht auf ihr Recht verzichten, über die Verfassung selbst zu bestimmen. Das ist nicht nur eine soziologische Unmöglichkeit, sondern eine juristische Unmöglichkeit. Das Recht des Plebiszits über die Verfassung ist ein ungeschriebenes Gesetz, ein stillschweigender und selbstverständlicher Bestandteil jeder Verfassung. Diese letztendige Demokratie, diese Volkssouveränität ist also - wir haben es gesehen - eine unerschütterliche Folge des Relativismus. Die Demokratie kann alles tun - nur nicht endgültig auf sich selbst verzichten. Der Relativismus kann jede Meinung dulden - außer der Meinung, welche behauptet, absolut zu sein."

Předsunuté mecheche

Období mezi Sv. Štěpánem a Silvestrem je vždy obtížné. Došel bramborový salát. Podstatná část čokoládové kolekce ze stromku je již ožrána. Reprízy pohádek nabírají geometrickou řadou na stupiditě a přibližně padesáté opakování Mrazíka se neodvratně blíží. Někteří jedinci tedy z nouze vyrážejí do pracovního procesu, kde stejně sedí s prázdným výrazem ve tváři před počítačem a počítají dny do Silvestra.

Abychom dále snížili produktivitu práce, nabízím předsunuté silvestrovské video-mecheche. To má dvě části. Za prvé, upozornění na tři nejvtipnější videa, která mi v poslední době kdo poslal. Za druhé, neváhejte přihodit do komentářů odkazy na vámi objevené a navrhované kousky, abychom do Silvestra rozšířili video-kolekci.

Takže ty mnou vybrané kousky:

1) Německá reklama na jazykové kurzy Berlitz.

2) Vysvětlení zásadního rozdílu ve fungování ženského a mužského mozku.

3) Vysvětlení Silvia Berlusconiho, proč zneužil svého postavení proto, aby milánská prokuratura propustila nezletilou „společnici“ marokánského původu, která s ním předtím v některé z jeho vil prováděla rituální erotický tanec bunga – bunga (který Silvio údajně pochytil od libyjského vůdce Kadáfího – a pak že ty bilaterální setkání k ničemu jsou :-):

Příjemnou zábavu a vše dobré do nového roku.

Tomáš Sobek: Tradiční Bělohradský

Václavovi Bělohradskému v deníku Právo vyšel nový článek: "Proč klást odpor zvoleným vládám" Autor se staví proti úsporným opatřením evropských vlád. Tato opatření považuje za nelegitimní, a to jednak proto, že prý odporují evropské tradici sociálních jistot, jednak proto, že prý jsou nezvratným zásahem. Jeho článek se opírá o dvě obecné teze:

1) Nezvratné změny jsou nelegitimní, protože jsou trvalé, a tedy neopravitelné.
2) Totální změny jsou nelegitimní, protože jsou v rozporu s historickou tradicí.

Přiznám se, že Bělohradskému nerozumím. Jak může argumentovat PRO zachování historické tradice a zároveň argumentovat PROTI trvalosti změn? Vezměme, že bychom se vrátili v čase zpátky do doby, kdy se pomocí sociálních reforem zaváděly sociální jistoty. Bojoval by Bělohradský PROTI tomu, aby tyto reformy byly trvalé, resp. aby měly nezvratitelný efekt?

Limity výdajů na volební kampaň

Už i samotní politici připouštějí, že náklady na permanentní volební kampaň dosáhly v letošním a loňském roce u (zejména těch největších) politických stran astronomické výše. Strany se stávají příslovečnými Otesánky, kteří potřebují stále více peněz, a to přinejmenším proto, že chtějí udržet krok se svými konkurenty. Nakonec se však všechny strany dostávají do pasti – finanční zdroje totiž nejsou bezedné. Vzniklá situace se tak vzdáleně podobá postavení Sovětského svazu konce 80. let: když tato „říše zla“ nebyla schopna více zbrojit, musela nutně přistoupit k odzbrojení. Právě proto se asi nedávno hned několik vysoce postavených politiků vyslovilo pro zákonné omezení výdajů, vynakládaných na volební kampaň. V tomto postu se pokusím kriticky zamyslet nad smysluplností a ústavní souladností tohoto řešení.

Především, je třeba odlišit dvě možnosti limitace výdajů: měkkou a tvrdou. Za měkkou si dovolím označit pouze povinnost zveřejnění volebních výdajů, bez jejich výslovného omezení; tvrdým řešením by bylo zavedení maximálních výdajových stropů. Příklady ze zahraničí ukazují, že možná jsou obě tato řešení a pro každé z nich bychom našli oporu v některém demokratickém státě. Ostatně, existuje k nim i zajímavá judikatura – např. rozsudky Nejvyššího soudu USA ve věci Buckley vs. Valeo z roku 1976 anebo Evropského soudu pro lidská práva Bowman proti Spojenému království z roku 1998.

Přesto se domnívám, že ani jedno z nich není v našich podmínkách vhodné a smysluplné a „tvrdé“ řešení není zřejmě ani ústavně možné. Je totiž třeba vycházet z toho, že volební kampaň není ničím jiným než pozitivní či negativní reklamou, kterou kandidující politické strany činí v zájmu na co možná největším volebním úspěchu. Ústavněprávně viděno se nejedná o nic jiného než o realizaci některých základních práv, především svobody projevu a práva šířit informace.

Pokud by strany byly zákonem povinovány pouze ke zveřejnění svých výdajů, neviděl bych v tom ústavněprávní problém. Jen lze namítnout, že tato povinnost vůbec nic neřeší. Již stávající zákon o politických stranách totiž stanoví povinnost v každoročně předkládané výroční finanční zprávě uvést přehled „o výdajích v členění na provozní mzdové výdaje, výdaje na daně a poplatky a výdaje na volby.“ V podstatě by tak nešlo o nic jiného než o časový posun zveřejnění této informace o několik měsíců. Je však otázka, zda by se tím cokoliv získalo.

Skutečný problém totiž spočívá v něčem jiném: v pravdivosti těchto finančních zpráv. V současnosti tuto pravdivost není oprávněn v podstatě nikdo zkoumat. Poslanecká sněmovna výroční finanční zprávy toliko eviduje a kontroluje jejich úplnost (nikoliv však správnost!) a obligatorní zpráva auditora o ověření roční účetní uzávěrky je nutně limitována tím, že auditor pracuje jen s podklady, dodanými samotnými stranami. Nemluvě o tom, že auditora si vybírá a platí samotná strana.

Pokud by však zákonodárce přistoupil k tvrdé limitaci volebních výdajů např. způsobem, že strana nesmí do volební kampaně investovat více než zákonem stanovenou částku, mohl by se dostat do kolize s čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení sice umožňuje zákonem omezit svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace, nicméně pouze v taxativně stanovených případech: jde-li o nezbytnost pro ochranu práv a svobod druhých, pro bezpečnost státu, pro veřejnou bezpečnost, pro ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Nemyslím si, že limitaci volebních výdajů lze podřadit pod některou z citovaných možností omezení tohoto základního práva.

Z této pozice nazíráno se proto již jen jako sekundární jeví námitky praktického rázu. Kdo konkrétně by měl např. provádět kontrolu dodržování těchto limitů, aby to mělo vůbec nějaký smysl? Politické orgány typu některé komory Parlamentu, Ministerstva financí či vlády nepřipadají do úvahy; přiřknutí této pravomoci Nejvyššímu kontrolnímu úřadu vyžaduje změnu Ústavy; zřízení nového speciálního kontrolního orgánu je spíše z oblasti sci-fi. Od kterého okamžiku by začalo běžet sledované období volební kampaně, když kampaň lze vést prakticky kdykoliv, klidně i po celé volební období? Měl by být rozhodujícím startovním výstřelem okamžik vyhlášení voleb prezidentem republiky? Jak se však vyřeší problémy známé z jiných zemí, které již podobný pokus provedly a kde se zjistilo, jak jednoduché je tato omezení obejít například předfakturací? Nemám sebemenší pochybnost o tom, že česká invence v obcházení tohoto pravidla bude natolik velká, že se nenecháme zahraničím nikterak zahanbit.

Celkově se proto domnívám, že zákonem stanovené limitování finančních výdajů na volební kampaň v podstatě vůbec nic neřeší. Pokud totiž panuje shoda v tom, že politické strany vydávají na kampaň zbytečně příliš mnoho finančních prostředků, případně že veřejnosti nesdělují pravdivé údaje, bavme se o jiné formě kontroly pravdivosti výročních finančních zpráv a o jiné struktuře přímého státního financování (v současnosti nepřiměřeně zvýhodňující úspěšnější politické strany před stranami úspěšnějšími byť i jen nevýznamně méně) a změňme systém, založený výlučně na financování politických stran a zcela opomíjející, že v senátních a komunálních volbách mohou úspěšně kandidovat i nezávislí kandidáti.

Nemohu se prostě ubránit dojmu, že celá diskuse o limitaci výdajů na volební kampaň není ve skutečnosti ničím jiným než příslovečným a v tomto případě i značně průhledným fíkovým listem, alibisticky zakrývajícím skutečné problémy a nepravosti v oblasti financování politického života.

A stále ten koncern...

Kauza insolvenčního řízení Oděvního podniku Prostějov zaměstnává nejen novináře, právníky a restrukturalizační poradce, ale věnuje se jí již také Ústavní soud ČR. V poslední době navíc dostala nového směru, když v dílčích věcech svým způsobem zlomově rozhodl Krajský soud v Brně a nejnověji také zmíněný Ústavní soud. Přestože je celý případ prubířským kamenem insolvenčního zákona a testem odbornosti insolvenčních soudců, má také korporační konotace, které leckdy překvapí. Něco málo z možných otázek zkusím nastínit.

Předně, jeden z důležitých sporů celého případu odstartoval soudce Jan Kozák z Krajského soudu v Brně tím, že fakticky vyloučil dominantního věřitele z vlivu na řízení z důvodu, že dovodil jeho koncern s dlužníkem (KSBR 39 INS 398-2010-B-156). Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí potvrdil, byť se otázce koncernu nevěnoval, ale dovodil podjatost dominantního věřitele (3 VSOL 229/2010-B-311). Jiná argumentace, stejný výsledek. Tedy vlastně spíše něž argumentace pouhé tvrzení.

Jedno z rozhodnutí soudce Kozáka byla následně zrušeno proto, že konkrétní věc mu nebyla přidělena formálně správně a tedy hrozilo riziko netransparentnosti a podjatosti (24 ICm 1452/2010 – 153). Přezkum konající soudkyně si dala práci a své rozhodnutí jasně vyargumentovala a doložila, že skutečně došlo při přidělení věci k pochybení, a tedy, že je rozhodnutí stiženo vadou, pro kterou je zmatečné. Formálně právně měla soudkyně pravdu, zákonnost procesu byla narušena a je třeba tedy konat. Nikdo se však již nevěnoval otázce materiální, tedy tomu, zda hrozba netransparentnosti byla reálná či pouze hypotetická. Tato úvaha je totiž důležitá proto, že rozhodnutí, které bylo napadáno, bylo rozhodnutím o přeměně reorganizace v konkurs, tedy rozhodnutí, které substantivně mění tok dalšího insolvenčního řízení a možná také snižuje výslednou výtěžnost (za existence premisy, že reorganizace má být ekonomicky výhodnější než konkurs). Zrušení tohoto rozhodnutí nijak nezohlednilo ani možné ekonomické důsledky pro další zachování podniku, resp. jeho úspěšného prodeje (riziko zmrazení procesu). Jinými slovy, soudkyně nijak neuvažovala, zda není důvodné zvažovat střet zákonnosti a efektivity insolvenčního řízení za možného zjištění, že formální pochybeni v přidělení případu nemělo žádné negativní následky. Nicméně chápu, soud je vázán zákonem hlava nehlava...

Ale zpět ke koncernu. Soudce Kozák tvrdí, že dominantní věřitel má díky úvěrové dokumentaci a její postupné modifikaci takový vliv na chování dlužníka, že s ním fakticky tvoří koncern (omezení výplaty dividendy bez souhlasu věřitele, zástavní právo k akciím dlužníka, zákaz změny akcionářské struktury apod.). Soudce se sice již nevěnoval tomu, že dominantní věřitel byl agent v syndikovaném úvěru a tedy jeho vůle byla vůlí i dalších věřitelů a vznikala vnitřním hlasováním, nicméně nezdá se, že by tato skutečnost na jeho závěrech něco změnila (byť by jistě měla). Soudce tak tvrdí, že vliv, který má věřitel na svého dlužníka, je tak významný, že ho fakticky ovládá, a proto s ním tvoří koncern (opět opomíjím soudovo přehlédnutí, že vazba ovládání – koncern je pouhá domněnka, nikoliv automatismus).

Úvěrová dokumentace vytváří úvěrovou obligaci. Dokumentace ovládání, resp. řízení, zakládá koncernovou obligaci. Jsou to podobné nástroje, ale mají jiný cíl. Je-li dlužník dominantně financován jedním věřitelem, je na něm závislý a věřitel se může dostat do pozice „skrytého“ nebo „de facto akcionáře“, když vyvíjí vliv, který může být rozhodný. Je nicméně běžnou součástí každé obligace, že strany si mohou sjednat zajištění nebo utvrzení pro případ, že dlužník bude v budoucnosti ekonomicky nedostatečný. Způsobů tohoto posílení posice je nekonečně mnoho a není vadný fakt, že je věřitel následně přezajištěn – navíc často ze zvyku v reminiscenci na 70% omezení dělení výtěžku zpeněžení podle starého konkursního práva (path dependence). Je zájmem věřitele, aby dlužník řádně fungoval, tedy má zájem i na provozu jeho podniku, a protože je to právě podnik, kde se generují budoucí příjmy na vrácení dluhu, rozumný věřitel vždy sjedná určitou míru vlivu, aby si své investice ohlídal. Účel je tedy jasný, kontrolovat budoucí běh provozu podniku pro zajištění návratnosti poskytnutých prostředků – je-li navíc dlužník v procesu restrukturalizace či v ekonomické slabosti, je logické, že věřitel hledá další nástroje pro vlastní bezpečnost. Cílem je tak kontrola, ne řízení.

Koncern však nic takového v sobě nemá. Koncern je obligace, kde řídící osoba řídí (činí či ovlivňuje opatření) řízené osoby, zpravidla za účelem snížení celkových nákladů a možné synergie. Ačkoliv se často říká, že naše (německá) koncepce koncernu nestojí na konceptu jednotné koncernové politiky, zákon předpokládá jednotné řízení a je z ekonomické logiky koncernu zřejmé, že tím se fakticky předpokládá jednotný cíl, kde možné negativní externality vlivu řídící osoby musí tato osoba sanovat. Tedy koncern nesleduje posílení posice věřitele, který něco financuje, ba dokonce často řízené osoby financují osobu řídící, ale sleduje nějaký rozumný ekonomický a podnikatelský efekt.

Je podle mého zjevné, že vliv věřitele v úvěrové obligací má jiný cíl a věřitel si nesjednává právo jednotného řízení nebo právo činit řídící opatření, pouze sjednává, že dlužník nebude činit kroky, které mohou ohrozit návratnost poskytnutých prostředků bez souhlasu věřitele, případně sjednává, že některé kroky vedou např. k akceleraci dluhu apod.

Ze spisu není zjevné, že by byl vyvíjen jiný podstatný vliv, který by předchozí tezi popřel a argumentace Vrchního soudu v Olomoucí je v této část spíše narativní domněnka, něž jasná argumentace.

Ústavní soud sporné rozhodnutí o vyloučení věřitele z vlivu v řízení zrušil, nicméně opět tak učinil na základě správné, ale formální úvahy, že absentuje odůvodnění rozhodnutí (porušení práva na spravedlivý proces). Současně soud řekl, že další konkreta řešit nebude, a to z důvodu principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů. Tedy, jakkoliv by si to dle mediálních vyjádření zaměstnanců věřitele tento přál, soud se nijak nevěnoval správnosti nebo nesprávnosti úvahy o existenci koncernu nebo jiného důvodu podjatosti věřitele.

Proto mají výše nastíněné otázky stále svůj význam. A to i proto, že fakt existence koncernu má významné korporační důsledky (zpráva o propojených osobách, modifikace odpovědnosti managementu, povinnosti náhrady škody a rušení za ni ze strany statutárního orgánu řídící osoby apod.).

Nabídka práce v UNHCR

Rád bych Vás informoval, že pražská kancelář Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky hledá pracovníka na pozici "Protection assistant" podrobnosti naleznete zde. Nabídky je možné podávat do 31. prosince 2010.

Upozornil: Pavel Uhl

Judikát roku - cena časopisu JURISPRUDENCE pro rok 2010

Redakční rada časopisu Jurisprudence se obrací na svoje čtenáře i další zájemce a vyhlašuje tímto první ročník soutěže o JUDIKÁT ROKU. Cílem a smyslem této soutěže je systematicky propagovat a popularizovat nejvýznamnější a nejzajímavější rozhodnutí soudů mezi odbornou i laickou veřejností.

Návrh na judikát roku může poslat každý z Vás - stačí, když vyplníte formulář, který naleznete níže na této internetové stránce.
Z nominací veřejnosti pak vítěze soutěže o Judikát roku vybere porota složená z renomovaných odborníků z oblasti práva.
Vítězný Judikát roku 2010 bude vyhlášen v dubnu 2011 na slavnostním ceremoniálu (termín konání bude upřesněn, mj. i na stránkách časopisu Jurisprudence).
Všichni nominátoři, tj. i Vy, pokud se svou nominací soutěže o Judikát roku zúčastníte, budou zařazeni do slosování o hodnotné publikace z nakladatelství Wolters Kluwer. Nominátoři vítězného Judikátu roku budou odměněni věcnými cenami. Bližší info je tady.

Ivo Telec: Akademická svoboda jinak

Podobně jako filtrovaná káva nemusí být dobrou kávou, ani filtrovaná demokracie nemusí být pravou demokracií. Poslyšme právní příběh z dnešní demokratické doby.

Československé vysoké školy, „očištěné“ roku 1948 od „reakce“, zamořil počátkem 50. let sovětský kolektivizační systém. Jednou z vážně míněných „objektivních zákonitostí“, v něž komunisté věřili, byla „zákonitost přibližování se sovětskému vzoru“. Jejím projevem bylo, krom jiného, vnucené zavedení kateder v roce 1950. Jednalo se o převzatý sovětský model převážného oddělení výuky od vědy, která byla cíleně soustředěna do akademie věd mimo vysokoškolská „učiliště“. S některými residui tohoto systému se potýkáme dodnes. Vedoucího katedry jmenoval ministr školství na návrh Státního výboru pro vysoké školy. Až takováto pozornost byla věnována této funkci, neboť se jednalo o politický „boj v první linii“, o přímé řízení politické výchovy studentů podle doktríny marxismu-leninismu a o přímé politické hodnocení podřízených zaměstnanců. Postupně, po letech uvadání systému, došlo k tomu, že vedoucí katedry byl jmenován jen rektorem. Při katedrách také působily stranické skupiny KSČ, jejíž politická struktura odpovídala katedrovému systému.

Nucená katedrová soustava byla z československých vysokých škol odstraněna až po převratu v roce 1989, a to k 1. květnu 1990, kdy nabyl účinnosti první popřevratový vysokoškolský zákon. Řada neprávnických fakult ihned využila znovunabyté svobody a obnovila tradiční předkomunistickou soustavu ústavů a seminářů.

Zachování katedrové struktury, již bez politického pokřivení, je jistě jednou z několika možných organizačních cest i dnes. Jedná se však o organizační model, který leckdy koliduje s organizací, řízením a hlavně s hospodařením výzkumných skupin napříč fakultou. Jsou to přitom právě výzkumné skupiny, které bývají pro fakultu přímo hospodářsky nosné. Již proto je věcně vhodné uvažovat o odklonu od katedrové soustavy, která se někdy stává spíše komplikací. Žádná česká nebo slovenská právnická fakulta, na rozdíl od některých jiných fakult i v rámci téže univerzity, tak ale od roku 1990 neučinila (olomouckou epizodu ponechávám stranou). Katedry zůstaly a na níže uvedeném případu si můžeme osvětlit, jak opětovně doznaly politického významu. Možná se tak stalo nechtěně. Nicméně stalo se tak a tento stav trvá.

Volební řád Akademického senátu Právnické fakulty Masarykovy univerzity, veřejné vysoké školy, stanoví, že volby do učitelské komory se konají volbou z kandidátů, které navrhují jednotlivé katedry. A to tak, že každá katedra navrhne nejméně jednoho kandidáta na funkci člena fakultního akademického senátu. Volební řád je jedním z vnitřních (rozuměno akademicko-stavovských) předpisů; viz http://is.muni.cz/do/law/ud/predp/vnitr/D177.pdf. Volební řád byl přijat fakultním akademickým senátem a schválen byl univerzitním akademickým senátem. Vnitřní fakultní předpisy obvykle navrhuje děkan.

Domnívám se, že tento způsob akademických voleb je politicky i právně nesprávný. Člen akademické obce, akademický pracovník, totiž nesmí kandidovat do fakultního akademického senátu nezávisle, bezprostředně a jen o své akademicko-politické vůli, nýbrž musí být za politického kandidáta navržen „katedrou“. Vyžadováno je tedy závislé katedrové „předzvolení“ kandidáta čili jakési politické „primárky“ na pracovišti při výkonu práce. Něco takového je samo o sobě kuriózní. Pamětníkům minulého politického režimu to může připomínat nechvalná politická projednávání různých kandidatur ve stranických skupinách na katedrách anebo vůbec na katedrách. Jak známo, bez projednání v pracovním kolektivu, na katedře, nebylo možné u nás ani povolit obhajobu doktorské (DrSc.) nebo kandidátské (CSc.) disertační práce ještě na konci roku 2001. Na Slovensku to platí dodnes.

Dlužno říci, že oproti tomu jiní členové téže akademické obce, totiž studenti, mohou kandidovat do fakultního akademického senátu nezávisle a bezprostředně, sami o své vůli, a také tak běžně činí.

Jak katedra (pracoviště) „navrhuje“ politického kandidáta do akademických voleb, již není volebním řádem stanoveno. Můžeme si proto položit klíčovou otázku, zda se jedná o pracovně katedrovou „předvolbu“ kandidáta (nebo kandidátů), jenž má být teprve zvolen, anebo snad o jiný způsob navrhování kandidáta do voleb. Třeba jen určením jediného politického kandidáta pracovně nadřízeným vedoucím katedry z řad jemu pracovně podřízených po pouhém politickém vyjádření akademických pracovníků, pracovně zařazených na příslušné katedře. Různé konkrétní případy z praxe jsou známy. Je pracovní povinností akademického pracovníka se v takovém případě politicky vyjádřit, anebo nikoli? Politický projev jen těžko může být pracovní povinností akademika. Pokud by vyjádření akademických spoluzaměstnanců (a kolika z nich?) bylo záporné, záleželo by i přesto na pracovně nadřízeném vedoucím katedry, jak by politicky postupoval ve volební akademické věci. Jinou otázkou je, jak by pracovně nadřízený vedoucí katedry naložil s akademickým vyjádřením, které by obdržel až po uplynutí jím pracovně (nebo politicky?) určené lhůty. Zdá se, že i počet politických kandidátů může určit pouhý pracovní manažer, vedoucí katedry. Zda „katedra“ navrhne jednoho kandidáta, anebo více kandidátů, je podle všeho politickou věcí „katedry“, jíž pracovně vede její vedoucí. Otázkou pak může být, čí zájmy kandidát „katedry“ fakticky zastupuje. Zda zájmy akademické obce, jak praví fakultní statut, anebo ve skutečnosti jen zájmy určitého pracoviště, které ho navrhlo, a zájmy akademických pracovníků v něm pracovně zařazených. Jinou otázkou je, zda a pokud ano, tak nakolik, je nezávislý politický kandidát závislý na svém pracovně nadřízeném vedoucím, který může ovlivňovat například prodloužení jeho pracovního poměru, odměny anebo přímo rozhodovat o organizaci práce, o všemožných pracovních podmínkách aj. Proto můžeme říci, že konkrétní veřejný případ není na úrovni „kateder“ dostatečně průhledný tak, jak bychom očekávali od veřejné vysoké školy.

Veřejné akademické právo je pomícháno se soukromým právem pracovním a veřejná akademická politika je smíšena s pracovní podřízeností a nadřízeností se všemi potencionálně možnými pracovněprávními důsledky.

Vyloučit přitom nelze, že část fakultního akademického senátu se tímto neústrojným způsobem může fakticky stát prodlouženou rukou pracovních manažerů, jimiž jsou vedoucí kateder. Navzdory tomu, že se výsostně jedná o orgán veřejné moci, nadaný zákonnou pravomocí a působností, který s pracovními záležitostmi nemá nic společného.

Dle mého názoru se v takovém případě jedná o nemístné spletení pracovních a akademických věcí, které nejsou vzájemně porovnatelné ani na akademické půdě. Nutno říci, že to byl právě minulý politický režim, padlý roku 1989, který vydatnou měrou politicky záměrně směšoval politiku a práci. Příkladem nám mohou sloužit „pracovní“ posudky, které měly povahu nechvalně známých „komplexních hodnocení“ zaměstnance, tedy též politických hodnocení zaměstnance (včetně okruhu příbuzných) nad rámec výkonu práce pro zaměstnavatele. Jednalo se o hrubý projev totality, na který hodně lidí profesně doplatilo.

Netvrdím, že dnešní akademický stav, který zde popisuji, je projevem totality. Podobnost může být vskutku jen náhodná. Může být zapříčiněna obavou z malého zájmu o akademické volby. Jenže, poměrně malý politický zájem je i o „velké“ volby sněmovní a senátní. Sám malý politický zájem o akademické volby však může být výrazem určitých postojů a projevem určitého akademického názoru. Proto i malý politický zájem o veřejné věci akademické může být legitimní. Netřeba proto nutit mimopolitická a nepolitická pracoviště k tomu, aby povinně politicky navrhovala akademické kandidáty jen proto, aby vůbec bylo koho volit.

Akademický senát fakulty, ani jeho učitelská komora, není radou zaměstnanců ve smyslu zákoníku práce, nýbrž akademicko-politickým orgánem veřejné moci vykonávajícím veřejnou správu na úseku akademické samosprávy, a to bez zřetele na katedrovou anebo jinou organizační a hospodářskou soustavu vysoké školy a jejích součástí.

O členství ve fakultním akademickém orgánu by se proto měl moci volně ucházet kterýkoli člen akademické obce za rovných podmínek, ať je studentem nebo akademikem. Pokud může student kandidovat do akademického senátu nezávislé, bezprostředně a o své akademické vůli, zatímco akademický pracovník z téže akademické obce tak politicky jednat nesmí, pak v tom nelze nevidět rozdílný přístup k výkonu politického práva podílet se na správě veřejných věcí v téže akademické obci, k čemuž chybí věcně opodstatněný důvod, který by tento rozdíl ospravedlnil. Navíc, akademický senát, přinejmenším primárně, vůbec neřeší problémy „kateder“, které spadají pod činnost děkanů nebo tajemníků.Podobně jako filtrovaná káva nemusí být dobrou kávou, ani filtrovaná demokracie nemusí být pravou demokracií.

Týden lidských práv v Brně aneb Proč bychom to neřešili?

Předávám info o zajímavé akci.

Ve dnech 5. - 11. prosince 2010 se v Brně u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv uskuteční již VIII. ročník festivalu Týden lidských práv. Jeho program, který upozorňuje na nedodržování lidských práv, k nám bude promlouvat nejen prostřednictvím besed a přednášek, ale i formou filmových projekcí, vernisáží, divadelních představení, interaktivních workshopů či informačních stánků v kavárnách. „Proč bychom to neřešili?“ je mottem letošního osmého ročníku festivalu Týden lidských práv. Tímto souslovím chceme poukázat na to, že po 62 letech od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, jsou lidská práva stále odsouvána na vedlejší kolej. A to ne jen v mediálním diskurzu či politice, ale i v našem každodenním životě.Festival nabízí širokou paletu témat od mapování situace života žen v okupované Palestině, práv gayů a lesbiček, situace v továrnách „třetího světa“ anebo alternativní pohled na současnou politickou situaci u nás. Začátek festivalu vypukne v neděli 5. 12. 2010 vernisáží výstavy fotografií mladé talentované Palestinky Samar Hasboun nazvané Palestina Women v kavárně Mezzanine. Pestrý týdenní program ukončí v sobotu (11.12.2010) koncert brněnské kapely Budoár staré dámy v restauraci Vegalité. Celý program Týdne lidských práv naleznete na www.tlp.nesehnuti.cz nebo na Facebooku.

Jezdit na černo se nesmí (?!)

Snad nezklamu Petra Břízu v jeho očekávání, když nezačnu své hostování na Jiném právu článkem o korporačním právu. Přeci jen se mu věnuji většinu svého času a tak dává smysl si od něj tentokrát odpočinout. Nicméně určitě na něj dojde, byť není tak zajímavé. On ale problém „černého pasažéra“ je funkčně významný i pro korporační právo.

Tedy začnu jinak. Nedávno zájem veřejnosti rozčeřila (nebo alespoň můj zájem) zpráva o rozhodnutí NSS ČR ve věci „černý pasažér a revizor“ (1 As 34/2010 – 34 ze dne 9.10.2010). Soud v něm řešil otázku konsekvencí fyzického konfliktu mezi revizorem a černým pasažérem a ačkoliv hned na úvod konstatuje, že meritum rozsudku míří na „právní dopady této potyčky pro oblast přestupkového práva“ (bod 1), dále uzavírá daleko šířeji s dopady na možnost jednotlivců chránit si v sociálních interakcích svá práva (bod 63). Rozhodnutí je, jak jsme si již u NSS zvykli, napsáno konsistentně, nicméně vzbuzuje otázky, možná dané mým špatným čtením, možná koncepční.

Věcně není kauza složitá. Cestující se neprokázal platným lístkem, své osobní údaje revizorovi nesdělil a současně se odmítal podrobit zákonným/smluvním následkům svého jednání, přičemž došlo k fyzické potyčce. Revizor naopak bránil práva Dopravního podniku tak vehementně, že podezřelého cestujícího insultoval a byl za to potrestán. Nic složitého, chtělo by se říci.

Nebude sporu, a nepopírá to ani NSS, že posuzovaný vztah mezi Dopravním podnikem (soukromou korporací soudem označovanou za provozovatele drážní dopravy) a cestujícím je soukromoprávní povahy a jedná se o civilní přepravní smlouvu, kdy pro vznik výsledné obligace je irelevantní zda bylo nebo nebylo zaplaceno cestovné. Celý vztah se řídí smlouvou a zákonem a zpravidla také smluvními přepravními podmínkami, leckdy velmi detailními (řešícími mj. i otázku prokazování totožnosti apod.). Pokud drážní zákon a obdobně silniční zákon stanoví, jaká práva mají smluvní strany, je to hezké konstatování, ale jen suplementární ke smlouvě. Revizor je soukromá osoba, nadaný sice „zákonnými právy“, ale nikoliv ve veřejnoprávním smyslu, ale pouze v režimu "podkladu" ke smlouvě – tedy věcně má de facto smluvní práva (obdobně cestující).

Cestující tedy uzavírá vstupem do vozu a zahájením přepravy smlouvu a bere tak na sebe případné následky jejího porušení – vše v režimu běžného porušení smluvních povinností. NSS však pokračuje, když říká, že dikce drážního zákona, která stanoví povinnosti cestujícího, nemůže být chápána tak, že je na dobré vůli cestujícího, zda konkrétní povinnost splní, a to proto, že „takováto interpretace upřednostňující osoby jednající protiprávně před osobami svých povinností dbalých je však naprosto nepřijatelná“ (bod 57). NSS tak svou bazální úvahu pokládá na právně-politický soud, navíc emočně podbarvený slovy „naprosto nepřijatelný“. Je to sice exces z věcné administrativistické kompetence NSS, ale budiž.

NSS pokračuje a uznává, že se nepředložením platné jízdenky cestující dopouští civilního deliktu, nicméně současně tvrdí, že je toto jednání útokem na majetková práva Dopravního podniku doplněným o pokus o útěk. NSS pak uzavírá, že „zadržením „černého pasažéra“ bude tento útok odvrácen a bude zabráněno vzniku majetkové škody...“ (tedy asi zkrátka škody; bod 61). Toto jednání pak NSS chápe jako nutnou obranu, byť nejspíš nikoliv ve smyslu § 6 ObčZ, ale ve smyslu přestupkového řízení. Tato přesmyčka není dle mého zcela jasná.

NSS dále uzavírá, že „...výše uvedené závěry se v žádném případě nevztahují jen na vztah provozovatele drážní dopravy a černého pasažéra. Naopak, vyplývají z předpokladu možnosti každé jednotlivé fyzické či právnické osoby chránit si v sociálních interakcích svá práva“ (bod 63).

Tedy, čtu-li soudní závěry, smlouvy se mají plnit. A není-li tomu tak, tedy je-li smlouva (obligace) porušena a hrozí-li škoda (bezprostřední neoprávněný zásah do práva), může druhá smluvní strana využít nutné obrany, civilněprávně tedy svépomoci, protože běžné vynucování porušení smlouvy nestačí. NSS dává obecný závěr, který tuto úvahu implikuje.

NSS tak nejspíše předpokládá neefektivitu následného soudního vymáhání nápravy – cesta soudního řízení je nákladná, nepředvídatelná a okamžitý zásah zpravidla přináší okamžité ovoce (obdobně jako „botičky“ na vozidlech nebo odtah vozidla s následným sporným využitím retenčního práva). Zobecním-li dále, má smysl soudní ex post kontrola? Vždy je levnější a rychlejší věc řešit na místě, protože „přiměřenost zásahu“, čehož se NSS také dovolává (bod 62), je sice arbitrární, ale ex post. Rizika excesu jsou nicméně jistě také zřetelná. Je optimálnější soukromoprávní vztahy řešit smluvními prostředky (zajištění, utvrzení, motivace apod.) a soudním přezkumem nebo justifikovaným násilím v podobě nutné obrany? Navíc oblečeným do hávu přestupkového řízení. (Neřeším zde eventuální oprávněnost nutné obrany při fyzickém útoku).

Optikou NSS je totiž úvaha o nutné obraně, byť nikoliv „svépomoci“ (?), implied condition každé smlouvy a tedy vlastně implicitně sjednaným pravidlem – a to zkrátka proto, že je to spravedlivé a rozumné. Pokud se NSS obává toho, že nedá-li veřejnosti jasně najevo, že jezdit na černo se nesmí, lidé zvlčí a jezdit na černo budou všichni, je to podle mého úvaha iracionální – znamenala by mj. eliminaci smluvního práva a tedy fakticky i práva korporačního, protože i korporace to jen hypostazovaným obligačním nástrojem. Dnešní společnost není „primitivní společnost“, kde se hledá autorita a právem se mj. justifikuje, ale je dána celá struktura sociální kontroly, kde právo je jen jedním z jejích nástrojů – o dílčím výseku práva nemluvě. (srov. úvahy E.A.Hoebela, The Law of Primitive Man, Harvard, 1954 (2006), nebo L. Rosena, Law as Culture, Princeton, 2006).

Stát a veřejná moc má do soukromoprávních vztahů zasahovat tehdy, je-li to nutné pro ochranu předem rozpoznatelného a chráněného zájmu, a to leckdy bez ohledu na náklady zásahu. Můžeme pak dovozovat, že trest smrti dává smysl chrání-li životy jiných, nebo že lze jednotlivce omezit na jeho právech, pokud ohrožuje jiné (srov. relevantní úvahy G.Beckera a R. Posnera in Uncommon sense, 2009). Již však na druhé straně těžko argumentovat, že je nutný zásah, pokud někdo poškozuje jen své zájmy (alkohol, konsumace drog apod.). Je ochrana dílčího majetkového práva, zde v hodnotě myslím 12 Kč, hoden takového zájmu? Je to vůbec zákonem chráněný zájem?

Nedávalo by větší smysl uvažovat o postavení Dopravního podniku coby monopolisty? O zjevné absenci trhu a jeho vlivu na ochotu a schopnost přepravců na černé pasažéry reagovat jinak?

Je-li bod 63 rozsudku myšlen vážně, je úvaha NSS obecná a platí pro všechny soukromoprávní obligace. Třetí namátková věta tohoto bodu je totiž jen vysvětlující. NSS se tak skrze správní aspekty vlamuje do soukromoprávní sféry, aniž dává vysvětlení v čem spatřuje potřebu takového zásahu, protože „ochrana majetkového práva“, o které píše, je v tomto případě marginální, je-li vůbec nějaká. Zdůvodnění pro soudem dovozované širší důsledky rozhodnutá pak v rozsudku nenalézám vůbec.

Hubert Smekal: Není manželství jako manželství

Velký senát Evropského soudu pro lidská práva začátkem listopadu v kauze Şerife Yiğit v. Turecko jednomyslně rozhodnul, že jiné svazky než manželské nemusí požívat stejné ochrany jako manželství. Paní Şerife Yiğit žila šestadvacet let v tzv. religiózním svazku, s partnerem měli šest dětí, a když muž zemřel, domáhala se vdovského důchodu. Turecké soudy však její žádost o důchod odmítly, protože tamní zákony plně uznávají pouze civilní formu sňatku. Jen náboženská forma nepožívá žádné ochrany a musí být doprovázena civilním sňatkem. Zatímco v původním řízení před štrasburským soudem byla stížnost zamítnuta nejtěsnějším poměrem čtyři ku třem, u velkého senátu se podobné drama nekonalo – všech sedmnáct soudců se shodlo, že Turecko Evropskou úmluvu o lidských právech neporušilo, jen dva soudci připojili svá odlišná stanoviska.
Velký senát případ posuzoval jako možné porušení práva na ochranu rodinného života (čl. 8 Úmluvy) a zákazu diskriminace (čl. 14 Úmluvy) ve spojení s právem na ochranu vlastnictví (čl. 1 Protokolu 1). Paní Yiğit považovala svou situaci za srovnatelnou se situací vdovy v manželství, důchod jí podle ní nebyl přiznán z důvodu diskriminace proti náboženskému sňatku. Jako u většiny diskriminačních případů se hlavní důraz kladl na otázku proporcionality – Turecko muselo soudce přesvědčit, že za rozdílným zacházením stály objektivní a rozumné důvody. Rozlišování formy sňatku má podle ESLP legitimní cíl, protože manželství podle občanského zákoníku směřuje k ochraně veřejného pořádku a práv žen. Prostředky směřující k dosažení legitimního cíle Soud seznal jako rozumně proporcionální. Ustanovení týkající se manželství jsou jasná a přístupná, samotný civilní sňatek nepředstavuje pro dotčené osoby přemrštěné břímě. Paní Yiğit měla dostatek času, aby svůj vztah plně zlegalizovala, turecké orgány jí nekladly žádné překážky.
Co se ochrany rodinného života týče, velký senát se sice ztotožnil s názorem senátu, že „manželé“ s dětmi žili jako rodina podle čl. 8 Úmluvy, nicméně k porušení práva na nerušený rodinný život rovněž nedošlo. Turecké orgány nikterak arbitrárně do života stěžovatelčiny rodiny nezasahovaly, navíc státy mají v oblasti hospodářské, fiskální a sociální politiky širší prostor k uvážení. Čl. 8 nemůže být interpretován tak, že ukládá státům povinnost uznat náboženské manželství, ani po státech nepožaduje, aby zavedly speciální režim pro zvláštní kategorie nesezdaných párů. Turecko vyvázlo z citlivého případu bez poskvrny, nicméně dva soudcové alespoň připojili odlišná stanoviska.
Řecký soudce Rozakis si k případu regionálního rivala neodpustil připomínku. Soud podle něj zvolil špatné srovnávací kategorie – neměly se porovnávat civilní a náboženské sňatky, ale situace dlouhodobého soužití a manželství. Jelikož neustále narůstá množství stabilních vztahů existujících mimo manželství, měl by soud zvážit, zda nepřehodnotit situaci u dlouhodobých nemanželských vztahů, alespoň co se sociálního zabezpečení týče.
Ruský soudce Kovler nebyl spokojen jednak s tím, že vdova se nedočkala od státu žádné finanční pomoci a jednak s příliš zjednodušujícím posouzením institutu islámského manželství. Kovler apeluje na Soud, aby zaujímal citlivější antropologický přístup, jinak se příliš zatvrdí v eurocentrických postojích.
Těžko však od Evropského soudu pro lidská práva očekávat, aby měl v otázce lidských práv jiný než eurocentrický přístup…

Hubert Smekal

Zdroje:
Evropský soud pro lidská práva. 2010. Şerife Yiğit v. Turecko. Stížnost č. 3976/05, rozsudek Velkého senátu z 2. listopadu 2010.Ouald-Chaib Saïla. 2010. Şerife Yiğit v. Turkey: The Court did it again!. Strasbourg Observers, 10. listopadu 2010, http://strasbourgobservers.com/2010/11/10/serife-yigit-v-turkey-the-court-did-it-again/

Pozn. článek byl publikován též v listopadovém čísle Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci Masarykovy univerzity.