Judikatorní odklony v hledáčku ÚS

Na tomto blogu jsme již několikráte diskutovali intertemporální dopady změny judikatury na běžící kauzy. Jednu z velmi zajímavých a komplikovaných otázek vytvořila změna ve výkladu, zda se promlčuje či nepromlčuje právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Připomínám, že podle dřívější judikatury toto právo promlčení nepodléhalo, podle rozhodnutí velkého senátu NS ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 OZ promlčení podléhá. Tato změna pochopitelně mohla mít (a měla) dopad na běžící či dokonce ještě nezapočaté spory o náhradu nemajetkové újmy. Na počátku srpna se k této otázce poprvé vyjádřil nálezem též Ústavní soud.

V nálezu, který je dostupný zde, ÚS řešil situaci, kdy žalobci podali žalobu na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv v době (2. 2. 2005), kdy judikatura obecných soudů vycházela ze závěru o nepromlčitelnosti práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003). K judikatornímu posunu v této otázce došlo o více než tři roky později (viz rozhodnutí velkého senátu cit. shora). ÚS k tomu v bodě 23 říká, že postupem obecných soudů „byla bezesporu porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu) jako jednoho ze základních principů právního státu, když k zamítnutí žaloby stěžovatelů došlo až v důsledku následné změny právního názoru obecných soudů, resp. Nejvyššího soudu.“

ÚS nicméně upozorňuje, že samotná změna judikatury bez dalšího by nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí (srov. bod 18 a 23). Daný případ však byl dostatečně specifický, aby založil výjimku z tohoto pravidla. Cituji z bodů 24 a 25 nálezu (vynechávám citace):
„v daném případě je třeba poskytnout ochranu základním právům stěžovatelů skrze aplikaci ust. § 3 odst. 1 OZ a posoudit námitku promlčení, vznesenou vedlejším účastníkem, jako nemravnou. Dle názoru Ústavního soudu stěžovatelé nikterak nezavinili promlčení nároku, když s podáním žaloby vyčkávali na pravomocné rozhodnutí v trestní věci, kde byly řešeny otázky zásadního významu pro posouzení pasivní legitimace a povahy a rozsahu neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv […] Stěžovatelé tak, v souladu s tehdy platným zákonem v materiálním smyslu […], nebyli pod hrozbou uplynutí promlčecí doby nuceni podávat souběžně s trestním řízením žalobu na ochranu osobnosti, nýbrž oprávněně vyčkávali konce trestního řízení (viz níže). Obecné soudy při svém rozhodování také nezohlednily okolnosti trestního řízení a chování vedlejšího účastníka, který v průběhu celého trestního řízení popíral svou vinu, resp. to, že je původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, což bylo prokázáno až obsáhlým a odborně náročným znaleckým dokazováním, a na tomto tvrzení setrval i v průběhu civilního řízení, i přes jeho pravomocné odsouzení. Obecné soudy tak tím, že v projednávaném případě připustily a vzaly při svém rozhodování v úvahu nemravnou námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem, aprobovaly jednání, které je „contra bonos mores.“ V důsledku tohoto postupu nebylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé. Spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo, jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje sociálně citlivě reagovat na konkrétní sociální fakta tak, aby právo skutečně mohlo působit v souladu se spravedlnostními představami, které ve společnosti panují a neuzavíralo se do normativní, životu odcizené věže ze slonoviny. Aplikace principu dobrých mravů dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti.“

ÚS tedy při řešení dilematu intertemporality judikatorních změn dospěl k závěru, že zásadou je aplikace závěrů obsažených v nové judikatuře i na staré kauzy. Současně ale obecné klauzule civilního kodexu poskytují dostatečně velký prostor k odlišnému přístupu v kauzách atypických, kdy důležité důvody na straně adresátů právních norem (které vyústí ve zvýšenou míru ochrany jejich oprávněného očekávání) směřují k rozhodnutí opačnému.

Problematika intertemporality judikatorních odklonů je již dlouho diskutovanou otázkou v Německu, nedávno jistou formu prospektivity judikatorních změn zavedly dokonce i francouzské soudy. Rozhodovací činnost ÚS (doposavad především v sérii určovacích žalob v restitučních věcech, která musela reagovat na judikatorní odklon v kauze Kinský) pomalu ale jistě nutí českou právní teorii, aby se intertemporalitou judikatorních odklonů započala detailněji zabývat. Osobně se domnívám, že přístup ÚS je správný. Zatímco při změnách právních předpisů by obdobné případy byly zpravidla jednodušší, neboť by se vše řešilo na bázi zákazu pravé retroaktivity, judikatorní změny jako změny "law in action" (nebo, jak říká ÚS, práva v materiálním smyslu) operují s poněkud slabším instrumentáriem, totiž ochranou oprávněných očekávání na straně adresátů právních norem. Relevantní budou proto mj. i úvahy, jak překvapivá byla judikatorní změna pro adresáty právních norem (zda byl změněn doposavad nekontroverzní výklad právních norem, anebo naopak výklad, který byl terčem opakované doktrinální i judikatorní diskuse atd.).

PS: Právník by neměl přehlédnout ani obiter dictum, které ÚS na konci nálezu uvedl (bod 26, cituji komplet):

Dále Ústavní soud uvádí, že změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhézního řízení (dovozovaná z ust. § 228 odst. 1 trestního řádu) došlo k neproporcionálnímu zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové škody (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01). Ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, dle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a komplementárně vyjádřený článkem 3 Listiny, jakožto princip zákazu diskriminace v přiznaných základních právech, interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře z dvojího pohledu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93, sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Pl. 9/99 ad.). První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce. V naznačeném směru Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených tak, jak jsou shora popsány (postup v rámci adhézního řízení „má pro poškozeného význam především z hlediska rychlosti rozhodnutí o náhradě škody, přičemž nevyžaduje od poškozeného zvýšené výdaje, nezatěžuje ho důkazním břemenem .... Včasné a řádné uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení a aktivní účast poškozeného v něm může zabránit promlčení nároku na náhradu škody“, in Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 1830). Zákonodárce také postup zakládající uvedenou nerovnost ničím nezdůvodnil. Obecné soudy rozhodující v občanskoprávním řízení musí svůj postup, resp. právní názor uvést do souladu s trestněprávní doktrínou a judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení základních práv účastníků řízení.