Soudní přezkoumatelnost zkoušek na vysoké škole podruhé

O otázce možné soudní přezkoumatelnosti zkoušek na vysoké škole se na Jiném právu již diskutovalo, a to díky postu Zdeňka Kühna ze dne 10. 2. t. r. (zde), který poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 9 As 1/2009 (http://www.nssoud.cz/). Inspirací pro tento post je proto zejména nález německého Spolkového ústavního soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 1 BvR 812/09 (http://www.bverfg.de/).

Připomínám, že kauza řešená NSS se týkala studenta pražské právnické fakulty, který neprospěl u státnicové zkoušky. Proti tomuto hodnocení se písemně ohradil a požadoval změnu klasifikace z „neprospěl“ na „dobře“, omluvu od dvou zkoušejících a zpracování procesního postupu státních zkoušek. Tato žádost byla vyřízena dopisem děkana. Tento dopis považoval neúspěšný student za rozhodnutí, napadl je žalobou, nicméně Městský soud v Praze žalobu odmítl jako nepřípustnou, neboť se nejednalo o správní rozhodnutí vydané správním orgánem.

NSS k tomu v citovaném rozsudku konstatoval, že student při konání státní zkoušky nemá právo na „výsledek“, nýbrž na „řádný proces“. Hodnocení vědomostí proto náleží pouze zkušební komisi a tyto jsou ze soudního přezkumu vyloučeny. Připustil však, že „v závislosti na zjištěném porušení podmínek „řádného procesu“ stanovených pro konání státní závěrečné zkoušky (či jiné zkoušky) by bylo možné např. z důvodu neúplného či chybného obsazení zkušební komise, případně jiného porušení pravidel stanovených právními či studijními předpisy, rozhodnout o anulaci příslušné zkoušky (práva studenta by byla obnovena analogicky v souladu s § 68 odst. 5 zákona o vysokých školách).“ Zde jen podotýkám, že toto řešení poněkud směšuje aktivní procesní a věcnou legitimaci: správní soud totiž může odmítnout žalobu pro chybějící procesní legitimaci; v takovém případě mu však již nepřísluší zkoumat, zda k porušení práv žalobce došlo v důsledku procesních pochybení vysoké školy, anebo „jen“ způsobem hodnocení jeho znalostí. Důležitější na tomto judikátu je však právní závěr, podle něhož rozhodnutí orgánu veřejné vysoké školy o průběhu zkoušky je rozhodováním o právech a povinnostech studenta a jako takové je principielně soudně přezkoumatelné.

„Německý případ“ se rovněž týkal studentky práv, která neuspěla u první státnicové zkoušky v Dolním Sasku; šel však výrazně dále než případ český. Zde byla jako nedostatečná hodnocena klausurní práce z civilního práva, a to zejména proto, že předložený případ stěžovatelka řešila jako nárok plynoucí z kupní smlouvy a nikoliv jako smlouvu o půjčce. [Hned na tomto místě je však nutno upozornit na zásadní rozdíl německé a české právní úpravy: stěžovatelka zde totiž napadla rozhodnutí dolnosaského Ministerstva spravedlnosti o tom, že nesložila předmětnou zkoušku, nikoliv přípis (rozhodnutí) děkana.]

Následnou žalobu zamítl správní soud s odůvodněním, že stěžovatelka nemá nárok na nové hodnocení. Konstatoval totiž, že u přezkumu rozhodnutí o zkoušce je třeba rozlišovat mezi odbornými otázkami (Fachfragen) a specifickým zkušebním hodnocením (prüfungsspezifische Wertungen). Zatímco totiž odborné otázky podléhají plné soudní kontrole z hlediska jejich správnosti popř. obhajitelnosti (tzv. prostor pro odpovědi, Antwortspielraum), jednalo se podle správního soudu v daném případě spíše o námitky brojící proti specifickému zkušebnímu hodnocení. Zde však náleží konečné rozhodnutí zkoušejícímu a soud je oprávněn toliko přezkoumat, zda nepřekročil svůj hodnotící prostor např. tím, že vznikly procedurální chyby, vycházelo se z nesprávných skutkových okolností, byla porušena obecná hodnotící kritéria anebo se zkoušející nechal vést úvahami, nesouvisejícími s danou věcí. Žádná z těchto situací však podle správního soudu nenastala, jelikož zkoušející v daném případě detailně a přesvědčivě popsali podstatné chyby a nedostatky, když dospěli k závěru, že odevzdaná práce je zcela neupotřebitelná.

Spolkový ústavní soud však v citovaných rozhodnutích správních soudů shledal porušení čl. 19 odst. 4 Základního zákona, tj. práva na ochranu před poškozením veřejnou mocí. (Naopak otázku, zda byl porušen i čl. 12 odst. 1 ZZ, tzn. práva na volbu vzdělání, ponechal výslovně otevřenou.) Toto pochybení spatřoval ve skutečnosti, že správní soudy postupovaly zcela paušálně, pokud dospěly k závěru, že se v daném případě jednalo výlučně o otázku specifického hodnocení. Řešení, které v písemné práci stěžovatelka nabídla (kupní smlouva vs. smlouva o půjčce), se totiž pohybovalo v mezích „Antwortspielraum“, bylo obhajitelné a proto nemělo být a priori hodnoceno jako chybné. Kromě toho, správní soudy pochybily rovněž v tom, že neponechaly odvolacímu řízení otázku odborné správnosti, popř. obhajitelnosti, sporných otázek.

Je tedy zřejmé, že německá judikatura posouvá meritorní přezkum zkoušek na vysoké škole výrazně dále, než zatím byť i jen připustily české soudy.

K uvedeným případům přičiním několik poznámek. Předně, pokud připustíme soudní přezkum jednotlivých zkoušek, je v konečném důsledku velmi obtížné odlišit, které zkoušky (resp. výsledek v nich dosažený) by měly být přezkoumatelné a které nikoliv. Např. na brněnské právnické fakultě je státnicová zkouška již pouze jediná; ostatní zkoušky jsou označeny jako postupové či souborné. Státnicová zkouška uzavírá celé studium a domnívám se, že její průběh a hodnocení je možná v praxi tím nejméně sporným: jedná se o zkoušení komisionální a veřejné, v případě neúspěchu některé z disciplín se opakuje pouze tato její část a obtížně si dovedu představit, že by právě při této formě zkoušky studentům hrozilo nějaké výraznější riziko, před kterými by je měly chránit soudy, než v případě zkoušek ostatních, konaných někdy pouze „z očí do očí“.

Druhá sporná otázka plyne z toho, že soudní přezkum zkoušky (byť i jen implicitní - napadeno může být třeba jen rozhodnutí o ukončení studia) nutně znamená možnost přezkoumatelnosti jejího průběhu a hodnocení. Tady se skutečně otevírá příslovečná Pandořina skříňka: v případě přezkoumatelnosti průběhu a výsledku zkoušky buď by musely být všechny zkoušky písemné, aby byl výkon studenta následně přezkoumatelný; anebo by přinejmenším měl být její průběh nahráván či monitorován tak, aby následně mohl soud vyhodnotit, jaké otázky byly kladeny, jak na ně student odpovídal apod. K tomu doplňuji, že soudní přezkum by postupem času dospěl pravděpodobně i k tomu, že by žalobce požadoval srovnání svého výkonu u zkoušky s výkonem ostatních zkoušených: dle zásady předvídatelnosti rozhodování a rovnosti v právech totiž nesmí docházet k tomu, aby zkoušející některé studenty zvýhodňoval či naopak znevýhodňoval podle aktuální nálady či jiných faktorů.

Na obrovský problém je v případě přezkumu výsledku zkoušky zaděláno i z hlediska jeho odborného hodnocení soudem. Oba případy, o kterých se zmiňuji, se totiž týkají studentů práv a zde lze očekávat, že soudci potřebné znalosti mají (koneckonců platí zásada iura novit curia). Nicméně u studentů medicíny, matematicko fyzikální fakulty či sinologie by zřejmě bylo nezbytné nechat zpracovat znalecké posudky na téma správnosti odpovědí, obtížnosti zadání apod.

Jakkoliv totiž německé soudy vytvořily (zdánlivě) sofistikované schéma odlišení odborných otázek od specifického zkušebního hodnocení, obávám se, že v praxi toto odlišování není příliš nosné.

Příklad z mého oboru: pokud se např. studenta u ústní postupové zkoušky zeptám na pravomoci prezidenta republiky, nepochybně jde o odbornou otázku. Jelikož však student u zkoušky smí používat právní předpisy, nemůže postačovat recitace dvou článků Ústavy a je třeba se dále např. zeptat, které pravomoci by podle názoru zkoušeného měly podléhat kontrasignaci a které nikoliv; zda má student za to, že podle těchto pravomocí máme v ČR silného prezidenta; jakým způsobem by se do postavení prezidenta mohla promítnout jeho přímá volba atp. Je v těchto případech hodnocení odpovědí jen prostým odborným kvízem anebo se již jedná o specifické hodnocení zkoušejícím? Přiznám se, že nevím.

Úplně poslední poznámka je spíše jen povzdechem: obávám se, že zavádění (sic!) velmi sofistikovaných a racionálních přezkumných mechanismů zkoušek na vysokých školách povede i k určité ztrátě poezie studentského života. Studenti ani učitelé totiž nejsou stroje, mají svoje slabší a silnější stránky a nevyhnutelné zavádění uniformity do zkušebního procesu nepovede k ničemu jinému než k alibismu a k odbourání kouzla akademického prostředí. Upřímně řečeno, je pro mne příjemnější představa, že v některých případech ve studentovi zůstane pocit (třeba i důvodný), že jsem byl na něj nepřiměřeně přísný nebo naopak „hodný“, než důsledné zavádění mechanismů, které by cíleně a systémově eliminovaly možná pochybení u zkoušek. Domnívám se totiž, že případná pochybení jsou jednoduše odstranitelná již v rámci stávajícího systému: existuje možnost volby zkoušejícího, jsou opravné termíny, je dáno právo na komisionální přezkum, je možno si stěžovat u orgánů fakulty či vysoké školy apod. Těmito způsoby se lze účinně bránit proti běžným pochybením. A pokud by se jednalo o pochybení závažnější (šikana, obtěžování apod.), zná náš právní řád dostatečnou paletu možností, jak je eliminovat.