Ombudsmanské déjà vu

Poslanecká sněmovna bude v příštích dnech volit veřejného ochránce práv (ombudsmana). Podle zákona o veřejném ochránci práv se musí volba nového ochránce uskutečnit do 8. července, kdy uplyne 60 dnů od uvolnění funkce, k čemuž došlo 9. května úmrtím Otakara Motejla. Dvě kandidátky na funkci ombudsmanky vzešly ze Senátu – současná předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová a bývalá Motejlova zástupkyně Anna Šabatová, dva kandidáty navrhl prezident republiky – aktivistu Johna Boka a bývalou poslankyni za ODS Evu Dundáčkovou.



Zvolení Ivy Brožové, jakkoli by ji jinak bylo možno považovat za kvalifikovanou kandidátku, však brání závažná právní překážka. Právě s ohledem na osobu Ivy Brožové, respektovanou osobnost v čele Nejvyššího soudu, která pro nezávislost soudní moci učinila mnoho, se mi na tuto skutečnost neupozorňuje lehce, ale zákon v tomto případě hovoří zcela jasně. V případě jejího zvolení by nastala právně neřešitelná situace: Iva Brožová by nemohla složit do 10 dnů po zvolení slib, jak vyžaduje zákon, a nemohla by se stát ombudsmankou. Pokud by se přesto funkce ujala, byla by výrazně poškozena prestiž úřadu ombudsmana, důvěra v novou Poslaneckou sněmovnu a konečně i dobrá pověst pretendentky na tuto funkci. Újmu by zaznamenala i důvěra v Nejvyšší soud. Jak jinak hodnotit situaci, kdy by zákonodárný sbor zvolil ochráncem práv nynější předsedkyni Nejvyššího soudu v rozporu s právem, v rozporu se zákonem?

Předsedkyně Nejvyššího soudu je totiž v prvé řadě soudkyní. Může sice obratem odstoupit z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, soudkyní však i nadále zůstává. Funkce soudce se lze vzdát jenom písemným oznámením prezidentu republiky a v takovém případě funkce soudce podle zákona o soudech a soudcích zanikne až po uplynutí dalších tří kalendářních měsíců (§ 95 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Pokud by se Iva Brožová funkce soudkyně vzdala v červenci, byla by pro funkci ombudsmana volná až 1. listopadu 2010. Má-li Poslanecká sněmovna nového ochránce zvolit do 8. července, jak zákon předepisuje, je předsedkyně Nejvyššího soudu nevolitelná, neboť funkce se musí ujmout složením slibu do 10 dnů ode dne zvolení, jinak se na ni podle zákona hledí, jakoby nebyla zvolena (§ 4 odst. 3 zákona o veřejném ochránci práv). Pokud by přesto v rozporu se zákonem složila slib, na druhý den by její funkce ochránce stejně zanikla [§ 6 odst. 1 písm. d) zákona o veřejném ochránci práv]. Podle § 3 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv je totiž funkce ochránce a soudce neslučitelná (stejně tak § 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), a je to tak dobře. Vedle toho hrozí též použití cest soudních. Neúspěšní kandidáti by se například mohli bránit argumentací zmatečnou volbou, jíž se účastnil nevolitelný kandidát, a porušením práva na rovný přístup k veřejným a voleným funkcím za podmínek stanovených zákonem. Ani Kancelář veřejného ochránce práv, ani Poslanecká sněmovna, ani Iva Brožová jistě nemají na takových sporech zájem. Přitom Iva Brožová v médiích nepřímo vyloučila, že by se již funkce soudkyně před více než třemi měsíci vzdala, a těžko si také lze představit, že by se funkce soudkyně (a předsedkyně Nejvyššího soudu) vzdala ještě před volbou a vystavila se riziku nezvolení.

Sama předsedkyně Nejvyššího soudu na problém své nevolitelnosti v deníku Právo 23. 6. (zpráva s titulkem „Brožová: Favoritkou na ombudsmana je Kovářová“) reagovala tak, že by musela být ministryní spravedlnosti dočasně zproštěna výkonu funkce soudce. „Ale v tomto bych byla závislá na tom, jestli to výkonná moc učiní a výkonu funkce mě dočasně zprostí do doby, než uplyne ta tříměsíční lhůta,“ přiblížila Iva Brožová. Ministryně spravedlnosti v demisi Daniela Kovářová sice projevila v tomto směru ochotu („Pokud by si to ona sama přála, tak bych s tím žádný problém neměla“), toto řešení však použít nelze. Pomineme-li již sám o sobě bolestný fakt, že předsedkyně Nejvyššího soudu by se dobrovolně vydala do rukou exekutivy a cosi by, nedůstojně v podřízeném postavení, žádala od ministra spravedlnosti, je tato cesta podle zákona o soudech a soudcích vyloučena. Zákon totiž neumožňuje zproštění samotné funkce soudce, ale jen dočasné zproštění výkonu funkce soudce, a navíc jen z důvodů vyjmenovaných zákonem (§ 99 zákona o soudech a soudcích). Ty jsou taxativní a nelze je rozšiřovat, protože jejich smyslem je chránit nezávislost soudů a soudců; jak se ukazuje, i proti nim samotným. Mezi zákonnými důvody dočasného zproštění výkonu funkce soudce je jmenování k Ústavnímu soudu, mezinárodnímu soudu či pedagogická a odborná činnost pro Justiční akademii nebo ministerstvo, tedy situace, které lze považovat za pokračování, resp. vyvrcholení kariéry soudce a které nejsou se soudcovským posláním v rozporu. Osoba dočasně zproštěná výkonu funkce soudce je totiž i nadále soudcem. Žádný ze zákonem uvedených důvodů proto nelze použít k hladkému přesunu ze soudcovské funkce na pozici státního úředníka, byť by šlo o pozici prestižní a spojenou se jménem Otakara Motejla, jakou je úřad veřejného ochránce práv.

Vyloučena je výkladová alternativa, podle níž by funkce soudce složením slibu ochránce zanikla automaticky ex lege. Má-li funkce soudce zaniknout v důsledku nějaké právní skutečnosti, musí být tento následek výslovně zákonem nebo ještě lépe ústavním zákonem předvídán. Funkce soudce je totiž funkcí ústavní. Její zánik nemůže být předmětem interpretace nebo úvah na základě analogie. Příkladem může být čl. 22 odst. 2 a čl. 25 písm. f) Ústavy, které říkají, že mandát poslance nebo senátora zanikne dnem, kdy se ujme funkce prezidenta republiky nebo jiné funkce neslučitelné s funkcí poslance a senátora. Opačně to ale v žádném případě neplatí. Taxativní důvody zániku funkce soudce stanoví § 94 zákona o soudech a soudcích a žádný z nich nepočítá s tím, že by soudci funkce zanikla automaticky proto, že vykonává inkompatibilní funkci jinou. Taková situace je postižitelná toliko cestou kárné odpovědnosti. Podobnou úpravu, pokud jde o ústavní soudce, obsahuje § 143 písm. a) zákona o Ústavním soudu. A pokud jde o inkompatibilitu funkce soudce a veřejného ochránce práv, výslovná právní úprava v § 6 zákona o veřejném ochránci práv nestanoví nic o zániku funkce soudce, ale právě naopak, v souladu s ústavním významem obou konkurujících si funkcí jednoznačně preferuje zachování funkce soudce a stanoví zánik funkce ochránce. Vyšší prostě bere. Následná případná kárná odpovědnost soudce za to, že svým angažmá v jiné veřejné funkci zaviněně porušil svou povinnost nevykonávat vedle funkce soudce žádnou jinou funkci ve veřejné správě (§ 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), tím pochopitelně není dotčena.

Neobstojí ani snaha problém překlenout „ústavněkonformním“ výkladem – prý by mohlo jít o diskriminaci kteréhokoliv soudce, včetně předsedy Nejvyššího soudu, v právu na rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (srov. čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Zaprvé ještě nejsme tak daleko a nikdo (ani Poslanecká sněmovna, ani ministr spravedlnosti, ani předseda Nejvyššího soudu či kterýkoliv jiný soudce) si nemůže tuto otázku posoudit sám a rozhodnout, že platný zákon se na něj nevztahuje, byť by byl stokrát přesvědčen o tom, že není v souladu s ústavou. Tuto kompetenci stále má jen a jen Ústavní soud sám. Zadruhé, ono tříměsíční omezení soudců lze považovat za zcela přiměřené a v souladu s principy ústavy. Jeho ústavně souladný smysl vidím jednak ve snaze zajistit kontinuitu práce soudce a hladké předání jeho agendy s ohledem na ochranu práv účastníků jím řešených soudních věcí, jednak v omezení příležitosti soudců koketovat se zajímavými a lákavými nabídkami z jiných pilířů státní moci. Nic totiž není zadarmo. Nutno si uvědomit, že již sama kandidatura na exekutivní, legislativní či jinou státně mocenskou funkci může ohrožovat soudcovskou nezávislost a to, jak je veřejností vnímána. Má-li soudce politické či jiné ambice, musí se nejprve funkce soudce vzdát. Krátká, tříměsíční přechodná doba je z tohoto pohledu snadno ústavněprávně akceptovatelná. Ostatně, připodobnit ji lze vzdáleně konkurenčním doložkám známým z pracovního práva v soukromém sektoru. Zatřetí, ústavněkonformní výklad je nepoužitelný v případě, kdy zákon obsahuje zcela jasná a jednoznačná ustanovení. Taková ustanovení, jsou-li skutečně v rozporu s ústavou, lze jenom derogovat. Jejich zcela opačný, smysl a účel popírající výklad není výkladem ústavněkonformním, nýbrž svévolným.

Last but not least, celé je to situace déjà vue. V roce 2000 Senát navrhl Poslanecké sněmovně na funkci zástupce veřejného ochránce práv soudce Jiřího Vyvadila. Proti tomu se důrazně ohradil tehdejší poslanec Miloslav Výborný, dnes soudce Ústavního soudu, který před volbou v plénu sněmovny 12. prosince 2000 prohlásil: „ ... nerozumím tomu, jak může Senát Parlamentu České republiky navrhnout Poslanecké sněmovně nevolitelného kandidáta. Nevolitelného kandidáta pana doktora Jiřího Vyvadila. A nemyslím nevolitelnost ve smyslu politickém, ale ve smyslu ryze právním. ... Podle mých informací je bývalý senátor a předseda ústavně právního výboru Senátu pan doktor Jiří Vyvadil soudcem. Z toho vyplývá, že podle ... zákona o veřejném ochránci práv nemůže být současně soudcem a současně také zástupcem veřejného ochránce práv. Ony funkce jsou totiž ze zákona neslučitelné. Pravdou je, že se soudce doktor Jiří Vyvadil v případě svého zvolení může vzdát funkce soudce, na to má právo. Ale v tom případě podle zákona o soudech a soudcích jeho funkce soudce zanikne až po třech měsících, nikoliv dříve. Jakékoliv urychlení zde je nepřípustné a zákon je v tomto případě zcela přesný. ... Přitom podle zákona o veřejném ochránci práv musí zvolený zástupce veřejného ochránce práv složit slib do deseti dnů od zvolení, jinak jeho funkce zanikne. Z toho je snadno dovoditelné, což všichni chápeme, že nám Senát opravdu navrhl nevolitelného kandidáta, protože kdyby byl pan doktor Jiří Vyvadil zvolen zástupcem veřejného ochránce práv a i se vzdal [funkce] soudce, nemůže složit slib, nemůže se oním zástupcem stát, a je proto nevolitelný. Nechápu postup Senátu v této věci.“ (viz zde). Poslanecká sněmovna sice i o tomto kandidátu tehdy hlasovala, ale naštěstí dostal jen jeden hlas (viz zde; lze se domnívat, že i díky intervenci poslance Miloslava Výborného), takže žádný právní problém nevznikl a zástupcem Otakara Motejla se tehdy řádnou procedurou, ve druhém kole volby provedeném 25. ledna 2001, stala Anna Šabatová. Dnes však toto riziko znovu hrozí a Senát opět, neponaučen, navrhl Poslanecké sněmovně právně nevolitelnou kandidátku. Sluší se dodat, že ne všichni senátoři: senátorka Jiřina Rippelová na problém právní nevolitelnosti Ivy Brožové velmi slušně a taktně upozornila (stenozáznam z 23. června zde, na str. 40), nepochybně se stejně hlubokými rozpaky, jaké prožívám nyní já.

Jak jsem v úvodu předeslal, právě s ohledem na osobu Ivy Brožové se mi nepsal tento rozbor lehce. Jsem však přesvědčen, že přizpůsobovat právo a jeho výklad sympatiím vůči osobě, která požívá obecné úcty, je ve skutečnosti cestou do pekel, byť dlážděnou dobrými úmysly. To platí zejména o kandidátech na úřad ombudsmana, který je životně závislý na neformální autoritě jeho nositele. Obávám se, že jakékoliv pochybnosti nebo dokonce spory o legalitu volby nástupce Otakara Motejla by zanechaly obtížně odstranitelnou skvrnu nejen na jeho odkazu. Snížily by také důvěru, jíž tato instituce díky historicky prvnímu ochránci práv zatím stále požívá a která je klíčová pro obecnou přijatelnost a prosaditelnost závěrů, k nimž při svých šetřeních v kanceláři ombudsmana dospívají. Přiživily by hloupé řeči o úřadu ombudsmana jako o trafice. Nakonec by na tom nejvíc prodělali ti, kvůli nimž byla tato instituce zřízena, tj. ti všichni, kteří se do Brna na Údolní 39 utíkají s prosbou o pomoc a o ochranu.

Tento příspěvek vyšel ve zkrácené podobě v dnešních Lidových novinách. Titulek je redakční z Lidových novin.