Justiční knížky rudé

Po nedávném argumentačně ne zrovna povedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu se znovu rozproudila diskuse na téma, zda má veřejnost právo vědět, zda soudce byl nebo nebyl členem Komunistické strany Československa. Má. Ale k ničemu jí to nebude.

Myslím, že je nezbytné odlišit dvě roviny problému, které se v diskusi o této otázce bohužel často promíchávají. Za prvé, otázka přístupu k informaci. Za druhé, otázka smysluplnosti využití podobné informace v dnešní době, nebo-li k čemu to komu bude bude-li to.

S ohledem na otázku přístupu dospěl NSS v rozsudku ze dne 6. ledna 2010, čj. 3 As 10/2009 – 77, k závěru, že informace o před-listopadovém členství soudce v KSČ spadá pod „soukromí fyzické osoby“ podle ustanovení § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím. Odůvodnění není přesvědčivé: přeskok z § 8a InfoZákona do výjimek § 4a zákona o ochraně osobních údajů je poněkud příliš přímočarý; kontext rozhodování o politické příslušnosti soudce, tedy osoby veřejné činné, odbyt jednou větou; vypořádání se s existující judikaturou Ústavního soudu jaksi letmé; otázky jako vyvažování, proporcionalita aj. úplně mimo horizont rozhodnutí, stejně jako třeba judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pokud se při posuzování této věci v rámci řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud přidrží své dosavadní judikatury, spis se vrátí nazpět na druhou stranu Joštovy ulice či spíše přímo do Hybernské.

Zajímavější je ale dle mého názoru druhá rovina, tedy k čemu taková informace bude. Předesílám, že tyto roviny jsou pochopitelně oddělené: posuzovat, zda informace žadateli k něčemu budu jejímu povinnému poskytovateli nepřísluší. Nicméně i tak je zajímavé se zamyslet, k čemu podobný typ informace vlastně dnes, dvacet let po revoluci, slouží?

Osobně se domnívám, že k ničemu. Přesněji řečeno k ničemu s ohledem na dnešní schopnosti, kvality a výkon konkrétního soudce, kterého by se měla daná informace týkat. Podobná informace může být možná zajímavá statisticky, tedy pro zjištění, jak se nám proměňuje složení justičního lidu. Může být také potenciálně relevantní v konkrétním případě, pokud by se skutečně mělo rozhodovat o otázce přímo spjaté s komunistickou stranou (její rozpouštění, otázky minulosti aj.). To, co mě ale u náhlého zájmu o komunistickou minulost soudců trochu zneklidňuje, je zástupnost a zkratkovitost argumentace s tímto údajem. Často je kladeno rovnítko mezi „komunistický soudce či kandidát členství = špatný soudce“ a „nečlen = dobrý soudce“.

Naše, stejně jako jiné justice v post-komunistické Evropě, jsou postaveny na personální kontinuitě. O tom, zda byl tento postup správný či spatný můžeme dnes tak maximálně diskutovat, ale velice obtížně lze činit cokoliv více. Těžko se může veřejnost, odborná veřejnost či mocnosti politické po 15 či 20 letech od revoluce najednou probudit a začít dělat velké změny na základě minulé stranické příslušnosti soudce, pokud se tak nestalo v době revoluční. Komunistická (ne)minulost soudce se nicméně najednou stává vítaným zástupným cílem a odpovědí na to, proč justice nefunguje. Budeme-li ji znát, tak budeme najednou vědět, co s justicí? Odhalíme toho vnitřního nepřítele v rámci soudcovského stavu, který již dvacet let podkopává snahy o lepší zítřek?

Který soudce měl před revolucí kterou knížku je pro fungování současné justice a její budoucnost irelevantní. Za prvé, skutečné problémy jsou jinde. Za druhé, tyto současné problémy lze jen s obtížemi personálně propojit s předlistopadovými soudci-straníky; skutečným personálním problémem justice nejsou předlistopadoví soudci, ale část těch soudců, kteří do justice přišli v době její největší personální nouze v první polovině devadesátých let. Za třetí (a asi hlavně), po letech pozorování české justice zblízka i z dálky neváhám tvrdit, že předlistopadové členství v KSČ či kandidatura má se současnou kvalitou toho či onoho soudce, pokud zůstal v justici, asi tolik do činění co mango s Janem Tleskačem. Znám dost soudců, kteří byli před Listopadem členy či kandidáty členství a dnes patří mezi to nejlepší, co se v justici pohybuje. Naproti tomu existuje pár příkladů soudců, kteří před rokem 1989 soudili a přitom nebyli členy KSČ či byli po Listopadu rychle vyzvednuti v rámci justice nahoru coby předlistopadový soudce-nekomunista, a dnes by si o ně nikdo slušný neopřel ani kolo.

Sečteno a podtrženo, informace o členství soudce v KSČ by poskytnuta být měla. Pro současnost a budoucnost české justice to ale rozhodně není informace klíčová. Pokud máme chuť a energii, zkusme třeba požádat Ministerstvo spravedlnosti o informaci, ve kterém století se začnou volná místa v české justici obsazovat otevřeným a transparentním konkurzem.