Vzpomínky na Otakara Motejla

Někteří již vzpomněli a další jistě vzpomenou odchodu Otakara Motejla. Byť je, jako každý jiný odchod, událostí smutnou, není snad tragickou: panu doktorovi se splnilo přání odejít bezmála uprostřed pracovního procesu, tudíž nemusel, jak se sám vždycky bál, sypat s ostatními penzisty v parku ptáčkům. Při jeho odchodu mi v uších zní a bude ještě dlouho znít strohé „Chlapci, jde se domů“, kterým při skončení různých restauračních i jiných setkání častoval veškerou u stolu shromážděnou společnost, včetně přítomných (služebně dosti seniorních) nejmenovaných justičních funkcionářů.

Několik vzpomínek z pracovní blízkosti:

Pavel Koukal: Když se řekne JUDr. Otakar Motejl

Kateřina Valachová: Člověčí světlo Otakara Motejla

Petra Janoušková: Vzkaz Otakara Motejla občanům obce Zaječí

Jiří Hrubý: O svědomí národa

Michaela Černínová: Můj komisař Maigret

Když se řekne JUDr. Otakar Motejl

Vybaví se mi moudrá usměvavá tvář, které nás provázela v posledních letech takřka každý den. Stejně jako jeho lehce pozdvižené obočí a přátelsky ironický pozdrav: „Nazdar asistente...“ Ironie a sebeironie, životní nadhled, veliká moudrost a především neúnavná vytrvalost ve službě této zemi, tak mohu charakterizovat osobnost, která nás tak náhle opustila.

Byl velkým bojovníkem za spravedlnost, ale pokud mohu soudit, v oblasti spravedlnosti mu ze všeho nejvíc mu záleželo na osudu české justice. Přestože sám z funkce ombudsmana hájil práva občanů, věděl dobře, že pro demokracii je fungující a nezávislé soudnictví nesmírně důležité. Proto velmi těžce nesl kauzu tzv. „justiční mafie“ a situaci na státním zastupitelství. Říkal k tomu: „Žerty stranou, tady jde o obchodování se spravedlností“.

Ačkoliv se v průzkumech opakovaně umísťoval na předních příčkách českých politiků, ve skutečnosti politikem nebyl. Politika mu byla cizí a nerozuměl jí. Celý život si úzkostlivě střežil pozici nestraníka.

Svými zkušenostmi přispěl také k obnově a rozvoji českých právnických fakult. Velmi si cenil čestného doktorátu, který mu udělila Univerzita Palackého v Olomouci. Snad zde mohu prozradit, že ale sám tajně toužil po stejné poctě od Vysokého učení Karlova.

Ve funkci ombudsmana byl moudrým arbitrem, který dennodenně řešil spory mezi občany a úřady. Často jsem byl svědkem jeho upřímného rozhořčení nad nešvary, které úřední svět přináší. Do úmoru četl dopisy a podepisoval odpovědi a zprávy o šetření. Nás právníky velmi zahanbovalo, když on sám kolem půlnoci přišel na nějaký problém, který jsme při zpracování případu opomněli.

Funkci ombudsmana pojímal nikoliv jako přísného kontrolora, ale jako prostředníka mezi občanem a státní mocí. Velmi střízlivým, a přitom efektivním způsobem poskytoval v rámci svých pravomocí ochranu těm, kteří se na něj obrátili. Držel si odstup jak od úřadů, tak od stěžovatelů, a právě to mu umožnilo vynášet spravedlivé soudy.

Nebál se být nepopulární. Dokázal nezávisle prošetřovat nejen věci, které zajímaly většinovou společnost (např. kauza Národní knihovny, zpřístupňování zdravotnické dokumentace, příspěvky invalidům, rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, průtahy v soudních řízeních), ale i případy, kdy mu davy příliš netleskaly. V šetřeních jako vystěhování Romů ze Vsetína, odebírání dětí podle Haagské dohody o mezinárodních únosech dětí či v případě exekucí na sociální dávky v Chomutově si stál pevně za svým, přestože média obvykle stála na opačné straně a denně mu chodily desítky nenávistných emailů.

V osobě Otakara Motejla nás opustil člověk, jehož životní moudrost a vytrvalá služba lidem se pro nás stala v dobrém smyslu vzorem. Byl skautem a až do konce života příkladně naplňoval slova skautského slibu: „Tělem i duší být připraven sloužit vlasti i bližním“. V českém veřejném životě takových lidí není mnoho. Mohu si proto jen přát, abychom my, kteří jsme měli čest s Otakarem Motejlem pracovat, nesli stejně dobré ovoce, jako on.

Pavel Koukal

asistent veřejného ochránce práv

Člověčí světlo Otakara Motejla

Říká se, že nikdo není nenahraditelný, a možná je tento výrok v jádru pravdivý. Pravda však nebývá černobílá a tak i mezi lidmi jsou tací, které nechceme, nemůžeme a neumíme postrádat. Jsou to lidé, kteří mají v sobě světlo. Skutečné světlo lidství. Takové jako Otakar Motejl.

Jeho jméno nemusí být opatřeno tituly a přece si každý vybaví uznávaného právníka, autoritu zaštiťující právnické řemeslo.

Pokud bych však měla Otakara Motejla, co nejlépe popsat, opominula bych aureolu slovutného právníka, zásadového ministra spravedlnosti nebo uznávaného předsedy Nejvyššího soudu České republiky. V mé mysli je zapsán především jako člověk, který měl dar probouzet v lidech to dobré a lidé k němu vzhlíželi jako ke svému ochránci. Jsem si jista, že tuto schopnost měl celý život a nezískal ji zvolením do funkce „veřejného ochránce práv – ombudsmana“. Být druhým lidem ochráncem – v tom je velký kus statečnosti a odvahy. Není to jen dar, je to i břemeno.

Každý, kdo byl na blízku Otakaru Motejlovi, si nemohl nevšimnout jeho poctivého přístupu k práci, k lidem. Neexistovaly pro něj velké a malé kauzy, neomračovaly ho mediální ohlasy, nelákala jakákoliv forma osobního prospěchu. Zajímal ho příběh, lidský osud a pokud vycítil nespravedlnost, opravdovost příběhu, s buldočí tvrdohlavostí usiloval o průchod práva. To byla jeho odměna. Potlesk nepotřeboval.

Rád „hrál“ roli skeptika. Říkal: „Je třeba Vás zbavit ideálů ….“ A přitom se systematicky obklopoval lidmi, které by ideálů nezbavilo ani věznění v blízké brněnské pevnosti Špilberk. Rád také oponoval a byl „ďáblovým advokátem“. Cílem však nebylo připravované dílo mařit, ale naopak zkušenými advokátskými triky otestovat kvalitu jemu předkládané právní argumentace. Díky tomu, byl Otakar Motejl také tím nejlepším učitelem. Jen zřídka „se pochválil“, ale na to, že formoval na své kanceláři novou generaci právníků veřejného práva byl skutečně pyšný.

Typický byl jeho humor, jehož jádrem byla často hluboká moudrost. Vzpomínám si na situaci, kdy na shromáždění vysokých úředníků žádal, aby každý úředník měl svou zřetelnou jmenovku na stole, například při jednání přestupkové komise apod., aby občan vždy bezpečně věděl, kdo s ním jedná a mohl se tak také adresně bránit proti případnému chybnému postupu. Následovala litanie na nedostatek finančních prostředků, kterou Otakar Motejl ukončil s bezelstným úsměvem a slovy: „Pánové, dejte mi kartony od papíru, fixu a nůžky. Já ten problém vyřeším.“

Uměl naslouchat a jemu s respektem naslouchali i jeho oponenti. Jeho jméno otevíralo dveře a přinášelo s sebou dobrou vůli dosáhnout dohody, nalézt shodu, věci poctivě vyřešit, pomoci dobré věci – bez vedlejších kalkulů.

Otakar Motejl zemřel, ale pro mě neodešel. Nezaměnitelně se zapsal do mé paměti i srdce, paměti a srdcí mnohých dalších. Jeho světlo zůstává a nelze ho nahradit.

Čest jeho památce.

Kateřina Valachová

Vzkaz Otakara Motejla občanům obce Zaječí

Vážená paní starostko,

v zármutku předávám vzkaz Otakara Motejla občanům obce Zaječí:„zachovejte tvář hřbitova“.

Do Zaječí pan doktor zavítal vícekrát, zpravidla mi o tom ani neřekl, jen se pak chlubil úlovkem fotografií kostela, který ho fascinoval… (viz rovněž poslední otázka rozhovoru).

Naposledy navštívil Zaječí 9. dubna 2010, kdy se krátce účastnil celorepublikové porady ředitelů krajských úřadů. Pod záminkou, že mě „odveze do práce“, jsem ho na jeho žádost doprovázela.

V Zaječí se mu jako vždy moc líbilo. Bavili jsme se také o místním hřbitovu a o tom, že se řešila možnost pokácení jasanu, který je dominantou hřbitova.

Byl rád, když jsem mu sdělila, že se nakonec kácet nebude.

Až zase jednou budete řešit stížnosti občanů o poškození náhrobních desek kořeny tohoto stromu, vyřiďte prosím vzkaz pana doktora.

z dopisu Petry Janouškové, právničky Kanceláře veřejného ochránce práv, starostce obce Zaječí

O „svědomí národa“

Pan doktor Motejl pro mě byl, je a navždy zůstane nedostižným vzorem praktikujícího právníka. Jako právník Kanceláře veřejného ochránce práv jsem měl možnost s ním po dobu 6 let spolupracovat, v posledních 3 měsících jsme byli v ještě užším kontaktu, který vyplýval z mé pozice pověřeného vedoucího právního odboru. Fascinoval mě jeho nadhled i brilantní úsudek, schopnost „vidět za roh“. Měl skutečnou přirozenou autoritou, důvtip i šarm. Velmi mnoho jsem se od něj naučil, vždycky vyžadoval, abychom jako právníci měli řešení, které jsme mu navrhovali, dobře podložené argumenty. V budoucnu si při řešení konkrétních případů vždy tento jeho požadavek znovu vybavím. Při jedné z našich společných debat (bohužel skoro posledních) jsme se bavili o tom, co se očekává od jeho připomínek k právním předpisům. Tedy, zda je má poměřovat pouze optikou případů, které jako veřejný ochránce práv řešil, nebo, zda se má snažit být „svědomím národa“. Jsem si jist, že pan doktor Motejl se o bytí svědomím národa nemusel snažit, neboť jím skutečně byl.

Jiří Hrubý

Můj komisař Maigret

Přemýšlela jsem, jak pana doktora Motejla přiblížit lidem, kteří ho neznali osobně ani profesně. Třeba svým kamarádům a rodině. Chtěla bych, aby dokázali porozumět smutku, který teď cítím.

Myslím, že lidé nepochybují o pravdivosti slov těch, kteří na pana doktora v médiích vzpomínají jako na výjimečnou osobnost. Padají označení jako brilantní právník, humanista, odvážný, pracovitý a skromný člověk. Ale jak si takového člověka plasticky představit? K jeho připodobnění si vypůjčím známou literární postavu pařížského komisaře Maigreta.

V rozhlasové verzi jsem si ho zamilovala na první poslech, protože mi hned připomněl „našeho doktora“. Hlas mu propůjčil brilantní Rudolf Hrušínský a ten dokázal skvěle vystihnout komisařovo laskavé bručounství, lidskost i přísnost.

Vždy se vědoucně usmívám, když Maigret posílá své lidi domů k rodinám a sám vysedává dlouho do noci na komisařství nebo vyráží za hledáním pravdy do pařížských uliček s věčnou dýmkou v ústech. Když je po ránu nabručený, a přesto za ním inspektoři rádi chodí a snaží se mu zavděčit. Ne proto, že by měli strach z nadřízeného, ale protože ho prostě chtějí potěšit. Maigret se opravdu zajímá o životy obyčejných lidí, které vyslýchá. A někdy hudruje nad tím, jak se svět okolo něj mění - milovaná Paříž i samotná policie. Maigreta trošku zlobí, když ho na dovolené v lázních všichni poznávají.

To srovnání samozřejmě není dokonalé. Maigret například není chodící pamětí národa a nemá na každou příležitost jinou historku z doby, kdy jeho podřízení ještě nebyli na světě. Ale ukazuje alespoň trochu to, jak jsme doktora Motejla poznali my, jeho zaměstnanci. Když se vydal na špacír po budově, vyhledávali jsme jeho společnost. Protože potkat ho, znamenalo posedět s ním, probrat právní problémy i nevážně poklábosit a vrátit se ke spisům s novým elánem. Na konzultace s ním jsme se těšili.

Nevím, kolik dalších lidí má takové štěstí jako my. Neřekla jsem mu to, ale myslím, že věděl, jak ho máme rádi.

Michaela Černínová