Ve stručnosti k tomu, co se stalo. Student Fakulty sociálních studií vložil scan knihy, jež sloužila jako studijní materiál, do tzv. poskytovny v informačním systému MU. Ta je zřízena za účelem sdílení studijních materiálů a mohou do ní vkládat jak studenti, tak vyučující. Tuto skutečnost zjistila proděkanka fakulty a podala podnět k disciplinární komisi, aby s dotyčným studentem zahájila disciplinární řízení pro porušení předpisů univerzity a fakulty. Tento případ, který se na první pohled zdá jako ukázkový příklad porušení práv k duševnímu vlastnictví, má však, alespoň dle názoru části studentů, ještě jiný rozměr.
Paní proděkanka byla zároveň vyučující předmětu, o jehož studijní materiál se jednalo, a dále spoluautorkou (jednou ze dvou) předmětné knihy. Tato kniha byla vydána v roce 2003, již není v prodeji a byla vydána znovu v aktuálním znění (v návaznosti na přijetí Lisabonské smlouvy).
Celá tato situace vyvolala celou řadu diskusí, ať již na oficiálních diskusích MU, nebo na jiných fórech a sociálních sítích, a dokonce se dostala do regionálních médií.
Diskuse probíhá ve dvou rovinách. Ta první – zda je legitimní a žádoucí, aby vyučijící, byť z deklarované pozice funkcionáře fakulty, podával podněty k disciplinárnímu řízení s vlastním studentem v situaci, kdy jde o zveřejnění jeho knihy pro studijní účely jeho dalších studentů, navíc v situaci, kdy ekonomická újma je zřejmě blízká nule? Ano, formálně na to má samozřejmě právo, ale je to adekvátní dané situaci?
Další, daleko obsáhlejší rovinu představuje obecně přístup ke studijním materiálům v kontextu autorských práv a moderních prostředků pro práci s nimi. Systém a úprava nakládání s díly je výtvorem 20. století, ale každodenně se setkáváme s tím, že tato úprava čím dál více naráží jak na technickou stránku věci, tak na změnu životního stylu a návyků. To, že prostřednictvím internetu je možné zpřístupnit jakékoli dílo téměř komukoli, je samozřejmé, ale možností, jak to legálně udělat v akademickém prostředí, zatím moc není. Buď jsou tyto materiály poskytnuty zdarma, například rovnou elektronicky, nebo jsou vytištěné, a tedy zpoplatněné a chráněné autorskými předpisy. Ale tištěná kniha opět naráží na urychlený vývoj. Proč si máme – navíc jako studenti, tedy ekonomicky neaktivní subjekty – kupovat knihu, o které víme, že za rok nebo dva bude zastaralá a neprodejná? Ano, lze si ji v knihovně ofotit, nebo zdarma naskenovat. Ale už ji nemohu dál poskytnout. Absurdním důsledkem by bylo jen naprosto nesmyslné kopírování a skenování všeho všemi. Realita je však taková, že většina studentů se chová protiprávně, ale v souladu se zdravým rozumem. Studenti materiály poskytují, zejména tedy elektronicky, a efektivně využívají jak čas, tak technické kapacity. Knihy navíc často nejsou ani v dostatečném množství v knihovně, jsou rozebrány, potřebujeme jen jejich určitou část nebo je mají vyučující ve dlouhodobých výpůjčkách.
Případ se také dotkl anonymity informačních systémů. Na jedné straně IS MUNI deklaruje anonymitu některých aplikací (poskytovny, předmětová anketa), na straně druhé však, alespoň podle vývoje této causy, nejsou jasně definována pravidla, z jakých důvodů a jakým způsobem lze identitu studentů zveřejnit. V tomto případě se tak stalo za účelem zahájení disciplinárního řízení.
Cílem této diskuse by mělo být jednak upozornit na současný stav, ale zejména pokusit se navrhnout možná řešení, která by daleko více odpovídala požadavkům na moderní výuku. Maximální dostupnost studijních materiálů, samozřejmě s respektováním ekonomických zájmů autorů, by měla být jedním ze základů kvalitního studia. Snad případ onoho studenta bude mít i nějaký pozitivní výsledek, a ne jen ono disciplinární řízení.