Jan Vučka: Jak závazná jsou pravidla lyžařské federace?

Velmi kontroverzní otázkou je, zda mohou sportovní pravidla vyhlášená sportovním sdružením ukládat povinnosti i nečlenům daného sdružení, pokud povinnost dodržovat tato pravidla neukládá obecně závazný právní předpis. Závaznost pravidel může být přitom významná pro posuzování trestněprávní odpovědnosti za sportovní úrazy způsobené v příčinné souvislosti s porušením pravidel daného sportu (blíže zde).

Tento problém byl v České republice diskutován v souvislosti s případem zranění lyžařky, do které narazil jiný rekreační lyžař, jenž poškozenou na sjezdovce přehlédl a nedokázal pak včas zabrzdit. Případ byl právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a v průběhu řízení se řešila otázka, zda má i rekreační sportovec, který není členem Mezinárodní lyžařské federace, povinnost dodržovat oficiální pravidla FIS pro chování lyžařů a snowboardistů včetně mj. povinnosti neohrožovat ostatní (pravidlo č. 1) a volit vhodnou rychlost a styl jízdy (pravidlo č. 2).

Soudy zaujaly stanovisko, že pravidla FIS byla pro lyžaře na sjezdovce závazná i přesto, že nešlo o registrované sportovce a oficiální podnik pořádaný FIS či přidruženou organizací. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 68/2010, jímž bylo odmítnuto dovolání obviněného, byl tento názor podpořen. V době psaní příspěvku bohužel ještě není plný text usnesení přístupný na stránkách NS ČR, třebaže v InfoSoudu lze ukončení věci již ověřit.

Proti obecné závaznosti podobných pravidel lze snést celou řadu argumentů. Především je taková konstrukce v rozporu s principy demokratického právního státu. Sportovní sdružení jsou subjekty ryze privátní povahy a nemohou ukládat obecně závazné povinnosti. Kdybychom něco takového pro sportovní spolky uznali, už bychom obtížně hledali důvod, proč neposkytnout podobné privilegium také sběratelským spolkům anebo nejrůznějším církvím a sektám.

Dále je tu problém s mlčky předpokládanou jednoznačností sportovních disciplín. Například existuje několik profesionálních asociací boxu působících na mezinárodní úrovni. Striktně vzato tedy neexistuje jeden sport s názvem box a není také důvod, proč by mělo existovat jen jediné lyžování. Z jakého důvodu by měla být závazná právě pravidla této jedné lyžařské asociace? A i kdyby existoval jen jediný obecně uznávaný sport daného názvu, z jakého důvodu by měl každý člověk povinnost hrát právě tento sport a nezkoušet vlastní variantu?

Ilustrujme si to na příkladu fotbalu. Existuje uznávaná mezinárodní fotbalová asociace FIFA, která vydává oficiální pravidla. Tato pravidla upřesňují požadavky na velikost hřiště, počet rozhodčích, hráčů a tak dále. Pokud se někdo rozhodne hrát fotbal s jiným počtem hráčů a jiným počtem rozhodčích (vzpomeňme si na vlastní mladá léta a fotbalové zápasy před základní školou), není to samo o sobě důkazem toho, že nechce hrát fotbal podle oficiálních pravidel FIFA? Proč by tedy měla být pravidla FIFA pro hráče takové hry závazná?

Odvolávat se na bezpečnost oficiálních pravidel lyžování jako samotný důvod k uznání jejich právní relevance také nelze. Z ničeho totiž nevyplývá, že sport musí být vždy bezpečný. Existuje celá řada sportů, které jsou nebezpečné. Existují lidé, kteří se věnují akrobatickému lyžování nebo sjíždějí zledovatělé sjezdovky na horských kolech. Existují dokonce sporty, v nichž účastníci na sebe navzájem útočí; například již zmiňovaný box. Přísně rozumově vzato neexistuje žádný důvod, proč by sjezdovky musely být nutně bezpečné a úpolové sporty se měly odehrávat jen v ringu (nelze si v této souvislosti nevzpomenout na Zafoda Bíblbroxe, hrdinu kultovní knihy Stopařův průvodce po galaxii a fanouška boxu na lyžích).

Samozřejmě již sám zdravý rozum vylučuje dovolenost toho, aby se mezi lyžaře na sjezdovce přiřítil jiný sportovec na horském kole a boxoval kolem sebe. Ale kdybychom měli posuzovat situaci pouze optikou existence pravidel, pak bychom nemohli dát jedné, bezpečné variantě lyžování přednost před jinou, nebezpečnou variantou. Oba sporty by existovaly vedle sebe a měly by svá vlastní pravidla.

Podobně vedle sebe existují fullkontaktní a semikontaktní bojové sporty a nikdo netvrdí, že v ringu mohou platit jen ta a nikoli ona pravidla. Musíme tedy k přiznání právní relevance navenek hledat jiný důvod než pouhou bezpečnost nebo oficiálnost pravidel.

Též je tu problém s mírou právní jistoty ohledně interních norem sportovních sdružení a s tím, zda lze spravedlivě požadovat po občanech, aby si místo obecně závazných norem majících stanovenou formu aktivně vyhledávali, zdali neexistují nějaké jiné normy vydané jakýmsi „oficiálním“ spolkem, který může být registrovaný v tuzemsku, ale také může být registrovaný v neznámé cizí zemi.

Pochopitelně by nikdy nebylo možné (ani pro řadového adresáta norem, ale dokonce ani pro soud) s jistotou říci, zdali náhodou není ve Francii, Kazachstánu či kdekoli jinde registrovaná Mezinárodní federace kaskadérského a ultimátního lyžování, která třeba dovoluje jinou míru rizika. Kromě toho by se podobná nejistota neomezovala jen na sjezdovky; nikdo by neměl jistotu, zda jím právě vykonávaná činnost není náhodou někým pokládána za sport s určitými „oficiálními“ pravidly (i v běhu do schodů a v pojídání knedlíků na čas se pořádají závody). Výsledná právní nejistota by byla taková, že právnímu řádu opřenému o takové normy by snad ani nešlo říci právní řád.

Z výše uvedených důvodů mám za to, že automatickou závaznost interních pravidel sportovních sdružení i pro nečleny nebo mimo oficiální podniky je nutno co nejdůrazněji odmítnout, a to i přes to, že Nejvyšší soud ČR již v citované i v další věci závaznost pravidel FIS uznal.

Oficiální sportovní pravidla buďto musejí být přejata do obecně závazného právního předpisu majícího náležitou formou, či alespoň na ně musí být učiněn v takovém právním předpisu odkaz, nebo musí existovat zvláštní důvod pro uznání jejich právní relevance. Takové důvody mohou být různé povahy.

Konkrétnímu pravidlu (například povinnosti jet rychlostí dovolující zastavení na dohled) by bylo možné přiznat právní relevanci i pro neorganizované sportovce jako všeobecnému pravidlu nutné obezřetnosti, které logicky vyplývá z povahy dané činnosti a které koresponduje s očekáváními sportovců. Tak například při chůzi či běhu po chodníku je třeba dodržovat obecná pravidla opatrnosti s odkazem na § 415 občanského zákoníku a není nutné přijímat zvláštní právní předpis či odkazovat na pravidla mezinárodní chodecké či běžecké asociace.

Není důvodu, proč by obdobně nemělo být postupováno také u rekreačního lyžování. Vždyť pravidla FIS jsou celkem triviální a vlastně jen opakují obecná pravidla bezpečnosti na sjezdovce, jak jsou seznatelná pouhým zdravým rozumem. Ostatně ani pravidla FIS nemohou obsahovat úplnou úpravu pohybu na sjezdovce a tak jako tak bude v konkrétních případech nutné odkázat i na zdravý rozum a reálná očekávání lyžařů (více zde).

Samozřejmě budou také důležité smluvní vztahy s provozovatelem sportovního podniku či s jinými sportovci. Bude-li podmínkou členství v boxerském klubu dodržování pravidel konkrétní boxerské asociace, pak budou tato pravidla platit, i když členové klubu nebo majitel klubu nebudou členy dané asociace.

Nemusí však jít výhradně o součást smluvních ujednání. Provozovatel sjezdovky může například u dolní stanice vleku zřetelně vyvěsit pravidla FIS, jak se také často děje. Pak lze argumentovat, že lyžaři byli vyrozuměni o pravidlech bezpečného lyžování a měli očekávat, že se jimi budou ostatní lyžaři řídit a budou totéž předpokládat od ostatních a podle toho budou volit svůj styl jízdy. Pokud by to některý lyžař svévolně ignoroval, dala by se v tom spatřovat součást nedbalostního zavinění vůči případnému úrazu způsobenému nebezpečnou jízdou v rozporu s pravidly.

Přiznat pravidlům Mezinárodní lyžařské federace právní relevanci právě proto, že jde o oficiální pravidla, by bylo možné pouze tehdy, pokud by tato pravidla byla u lyžařské veřejnosti natolik zažitá, že by je všichni lyžaři považovali za de facto závazná a každý účastník dění na sjezdovce by nutně počítal s tím, že ostatní budou od něj jednání v souladu s těmito pravidly očekávat a sami se těmito očekáváními budou řídit při volbě vlastní jízdy.

Samozřejmě by hodně záleželo na tom, jak zažitá jsou v obecném povědomí daná pravidla. Lze najít sporty, kde taková regulace bez problémů funguje. Vezměme si jako příklad dobře známé chlapecké fotbalové zápasy před školou. Ač nejsou oficiální pravidla závazná, přesto nejsou šlapáky dovolené, neboť tato část pravidel FIFA jednoznačně koresponduje s představami účastníků hry. Tato všeobecná akceptace určité části oficiálních pravidel je natolik silná, že v případném trestním řízení by soud musel konstatovat, že šlapáky nejsou ani při neorganizovaných zápasech dovoleny.

Nutno však konstatovat, že pravidla FIS podobnou všeobecnou známost nemají a nejsou obecně uznávána proto, že jde o pravidla FIS. Impulsem k šíření povědomí o těchto pravidlech byl až popisovaný případ z roku 2008, po němž následovalo poměrně velké množství příspěvků ve sdělovacích prostředcích, v nichž se o pravidlech FIS hovořilo.

I ve shora popsaných či jiných případech, kdy by interním pravidlům sportovní asociace byla přiznána právní relevance navenek, by však rozhodující pro takový postup byly jiné skutečnosti než samotný fakt, že právě takovou sadu pravidel přijal pro své členy nějaký soukromý sportovní spolek.

Teorii o automatické závaznosti oficiálních sportovních pravidel nutno jednoznačně odmítnout. Představa, že ač nečlen, jsem automaticky povinen dodržovat pravidla lyžařské federace, mi přijde podobně fantastická, jako kdyby každý člověk mající doma známky byl automaticky povinen dodržovat pravidla Svazu českých filatelistů. Co přijde příště? Zakáže Český zahrádkářský svaz všem obyvatelům republiky pěstování jedovatých okrasných rostlin? Když World Wrestling Entertainment vydá závazná pravidla pro hospodské rvačky, budou to soudy také akceptovat?

Žádná podobná konstrukce nebyla v daném případě vůbec nutná. Srazí-li se dva lidé dobíhající tramvaj, také se nikdo neuchyluje ke studování pravidel Mezinárodní atletické federace! Pravidla nutné obezřetnosti na sjezdovce, jak je dokáže vnímat každý rozumný člověk, nejsou o mnoho (pokud vůbec) složitější než pravidla nutné obezřetnosti při běhání po chodníku. Úvahy soudu a státního zastupitelství o evidentní potřebnosti uznat závaznost oficiálních pravidel FIS kvůli jejich významu jako „jediného regulačního prostředku“ („Nejvyšší soud se identifikoval i s názorem formulovaným státním zástupcem v jeho vyjádření k podanému dovolání, že význam pravidel vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) jako jediného regulačního prostředku u tohoto do jisté míry riskantního rekreačního sportu nelze bagatelizovat způsobem, jímž činí odvolatel, zejména proto, že jiná pravidla stanovena nejsou a jejich potřeba je evidentní.“) jsou naprosto mylné, nemluvě o všech ostatních důvodech proti rozvedených výše.

Nebude-li tedy dán zvláštní důvod k uznání trestněprávní relevance konkrétní sadě sportovních pravidel (několik možných důvodů jsme si vyjmenovali výše), bude úplně postačovat, a dokonce bude správnější pouze odkázat na obecnou prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku.

Pro laskavé čtenáře, kteří dočetli až sem, jsem připravil malou anketu:

1) Chodíte na koupaliště?

2) Slyšeli jste někdy v životě o Fédération Internationale de Natation (FINA)?

3) Napadlo vás zjišťovat si její pravidla?

Jan Vučka
(státní zástupce, LinkedIn profil)
text vznikl zkrácením a úpravou článku Trestněprávní odpovědnost sportovců a sportovní pravidla, otištěného v časopise Státní zastupitelství č. 10/2009