První a prozatím jediný rozsudek Afrického soudu lidských práv a práv národů (dále „Soud“) spatřil světlo světa 15. prosince 2009. Bohužel to ale neznamená, že ochrana lidských práv na Africkém kontinentě se bude exponenciálně zlepšovat.
Již cesta ke vzniku Soudu byla velmi trnitá. Protokol o vzniku Soudu byl přijat v roce 1998. Požadovaný počet ratifikací pro jeho vstoupení v platnost (15) byl dosažen v lednu 2004. Dodnes protokol ratifikovalo 24 členů Africké unie z celkových 53 (list ratifikací). Instituce, která měla doplnit Africkou komisi pro lidská práva a jít svým způsobem ve šlépějích Evropy, ale měla ještě dlouhou cestu ke svému zprovoznění.
První soudci byli zvoleni až v roce 2006. Africký soud pro lidská práva jich má 11. Teprve v roce 2007 se Soud nastěhoval do svého sídla ve městě Arusha v Tanzánii a sekretariát a další zaměstnanci začali pracovat na konci roku 2008. Pouze předseda Soudu pracuje na plný úvazek, ostatní soudci se sjíždějí na pravidelná zasedání jednou za 3 měsíce. Avšak než začal Soud skutečně pracovat, byla ohrožena jeho samostatná existence. Státy sdružené v Africké unii se dohodly na protokolu o jeho sloučení s již existujícím Africkým soudním dvorem (velmi nepřesně by se tento soud dal přirovnat k Evropskému soudnímu dvoru). Nicméně do dnešních dnů tento protokol ratifikovaly pouze dva státy z 15 potřebných a nevypadá to, že by rychle přibývaly (list ratifikací). Navzdory mnoha nepříjemnostem mohl Soud pro lidská práva začít fungovat a na konci roku 2009 vydat první rozhodnutí.
Nabízí se říct, že rozsudek je více než demonstrativní vzhledem k současným problémům Soudu - bohužel. Soud ve svém rozhodnutí číslo jedna - Michelot Yogogombaye versus the Republic of Senegal, application No. 001/2008 – deklaroval pouze nedostatek pravomoci k rozhodnutí věci. V řešeném případě byla podána individuální žaloba soukromou osobou, Soud má ale pravomoc rozhodovat o individuálních žalobách pouze za předpokladu, že stát tuto možnost výslovně deklaruje. Senegal individuální žaloby jednostrannou deklarací nepřipustil.
Z velmi krátké argumentace Soudu můžeme za pomoci individuálního vyjádření soudce F. Ouguergouze vyčíst, proč nebyla žaloba rovnou odmítnuta soudním úředníkem nebo soudcem zpravodajem. Důvodem bylo, že Senegal zaslal v průběhu procesu „předběžné námitky“. O těch pak podle řádu rozhoduje Soud odůvodněným rozhodnutím (anglicky ruling, francouzsky arrêt motivé, viz § 29 rozhodnutí a § 36 individuálního stanoviska).
Celý případ poukazuje na jedny z hlavních bolestí Soudu. Zmíním se o dvou.
(1) Okruh subjektů, které mohou podat žalobu je omezený. Protokol o vzniku soudu dává toto právo bez dalšího pouze Africké komisi pro lidská práva, státům, které již vedou spor před touto komisí, dále státu, jehož příslušník je obětí porušení lidských práv a nakonec africkým mezivládním organizacím (Čl. 5 Protokolu).
Jak již bylo zmíněno, stát může připustit přímé žaloby soukromým osobám a nevládním organizacím jednostrannou deklarací. Nicméně tuto deklaraci podle údajů z analýzy z roku 2008 provedly pouze státy Mali a Burkina Faso (s. 63).
(2) Druhým problémem je zapojení soudu do institučního rámce Africké unie. Jak se zmiňuje ve svém individuálním stanovisku soudce F. Ouguergouz (§ 41), Soud není automaticky informován o aktuálním stavu jednostranných deklarací. V řešeném případě se nejspíš musel Soud obrátit s dotazem na předsedu Komise pro lidská práva (která sídlí na jiné straně kontinentu v Gambii!). Tento fakt pouze poukazuje na mnohem zásadnější problémy ve vztahu mezi Komisí pro lidská práva a Soudem.
Soudní rozhodnutí nejspíš není nejvhodnější médium pro diskuzi o organizačních problémech institucí a jiných nedostatcích. Nicméně, pokud je soudce přímo vyjádří v oficiálním právním aktu, může možná pomoci k tomu, že se začnou problémy řešit rychleji. Příležitost se naskytne již na konci dubna, kdy je naplánována další schůzka mezi Komisí a Soudem. Otázka jejich vztahu bude hlavním bodem jednání. Možná se po ní splní přání F. Ouguergouze, aby byl seznam zemí, které provedly deklaraci vyvěšen na stránkách Komise (§ 41 jeho stanoviska). Mohli by se ním seznámit občané příslušných zemí, pokud mají přístup k internetu, a případně podávat přípustné individuální žaloby.
Již cesta ke vzniku Soudu byla velmi trnitá. Protokol o vzniku Soudu byl přijat v roce 1998. Požadovaný počet ratifikací pro jeho vstoupení v platnost (15) byl dosažen v lednu 2004. Dodnes protokol ratifikovalo 24 členů Africké unie z celkových 53 (list ratifikací). Instituce, která měla doplnit Africkou komisi pro lidská práva a jít svým způsobem ve šlépějích Evropy, ale měla ještě dlouhou cestu ke svému zprovoznění.
První soudci byli zvoleni až v roce 2006. Africký soud pro lidská práva jich má 11. Teprve v roce 2007 se Soud nastěhoval do svého sídla ve městě Arusha v Tanzánii a sekretariát a další zaměstnanci začali pracovat na konci roku 2008. Pouze předseda Soudu pracuje na plný úvazek, ostatní soudci se sjíždějí na pravidelná zasedání jednou za 3 měsíce. Avšak než začal Soud skutečně pracovat, byla ohrožena jeho samostatná existence. Státy sdružené v Africké unii se dohodly na protokolu o jeho sloučení s již existujícím Africkým soudním dvorem (velmi nepřesně by se tento soud dal přirovnat k Evropskému soudnímu dvoru). Nicméně do dnešních dnů tento protokol ratifikovaly pouze dva státy z 15 potřebných a nevypadá to, že by rychle přibývaly (list ratifikací). Navzdory mnoha nepříjemnostem mohl Soud pro lidská práva začít fungovat a na konci roku 2009 vydat první rozhodnutí.
Nabízí se říct, že rozsudek je více než demonstrativní vzhledem k současným problémům Soudu - bohužel. Soud ve svém rozhodnutí číslo jedna - Michelot Yogogombaye versus the Republic of Senegal, application No. 001/2008 – deklaroval pouze nedostatek pravomoci k rozhodnutí věci. V řešeném případě byla podána individuální žaloba soukromou osobou, Soud má ale pravomoc rozhodovat o individuálních žalobách pouze za předpokladu, že stát tuto možnost výslovně deklaruje. Senegal individuální žaloby jednostrannou deklarací nepřipustil.
Z velmi krátké argumentace Soudu můžeme za pomoci individuálního vyjádření soudce F. Ouguergouze vyčíst, proč nebyla žaloba rovnou odmítnuta soudním úředníkem nebo soudcem zpravodajem. Důvodem bylo, že Senegal zaslal v průběhu procesu „předběžné námitky“. O těch pak podle řádu rozhoduje Soud odůvodněným rozhodnutím (anglicky ruling, francouzsky arrêt motivé, viz § 29 rozhodnutí a § 36 individuálního stanoviska).
Celý případ poukazuje na jedny z hlavních bolestí Soudu. Zmíním se o dvou.
(1) Okruh subjektů, které mohou podat žalobu je omezený. Protokol o vzniku soudu dává toto právo bez dalšího pouze Africké komisi pro lidská práva, státům, které již vedou spor před touto komisí, dále státu, jehož příslušník je obětí porušení lidských práv a nakonec africkým mezivládním organizacím (Čl. 5 Protokolu).
Jak již bylo zmíněno, stát může připustit přímé žaloby soukromým osobám a nevládním organizacím jednostrannou deklarací. Nicméně tuto deklaraci podle údajů z analýzy z roku 2008 provedly pouze státy Mali a Burkina Faso (s. 63).
(2) Druhým problémem je zapojení soudu do institučního rámce Africké unie. Jak se zmiňuje ve svém individuálním stanovisku soudce F. Ouguergouz (§ 41), Soud není automaticky informován o aktuálním stavu jednostranných deklarací. V řešeném případě se nejspíš musel Soud obrátit s dotazem na předsedu Komise pro lidská práva (která sídlí na jiné straně kontinentu v Gambii!). Tento fakt pouze poukazuje na mnohem zásadnější problémy ve vztahu mezi Komisí pro lidská práva a Soudem.
Soudní rozhodnutí nejspíš není nejvhodnější médium pro diskuzi o organizačních problémech institucí a jiných nedostatcích. Nicméně, pokud je soudce přímo vyjádří v oficiálním právním aktu, může možná pomoci k tomu, že se začnou problémy řešit rychleji. Příležitost se naskytne již na konci dubna, kdy je naplánována další schůzka mezi Komisí a Soudem. Otázka jejich vztahu bude hlavním bodem jednání. Možná se po ní splní přání F. Ouguergouze, aby byl seznam zemí, které provedly deklaraci vyvěšen na stránkách Komise (§ 41 jeho stanoviska). Mohli by se ním seznámit občané příslušných zemí, pokud mají přístup k internetu, a případně podávat přípustné individuální žaloby.
Žádné komentáře:
Okomentovat