S kauzami na téma "kritika soudců" se v poslední době doslova roztrhl pytel. Jednim z posledních přírůstků, o kterém informovala média (viz zde), je nález Ústavného súdu SR sp. zn. II. ÚS 152/08. Z obsahu nálezu se dozvíte, že i na Slovensku se dějí v justici zajímavé věci. Tentokrát to ale díky slovenskému Ústavnímu soudu vypadá na "happy end". Uvidíme, co nás čeká v dalším díle českého seriálu "Justiční mafie".
V odseku 28. nálezu citovaný post Davida Kosaře a v odseku 33. zase post Pavla Molka na Jiném právu, gratulujem!
OdpovědětVymazatDíky za upozornění na zmíněný judikát slovenského ÚS, je velmi dobrý a návodný pro účely jakéhokoliv dalšího rozhodování týkajícího se kritiky veřejných činitelů, a to i pro účely českých poměrů.
OdpovědětVymazatVzdělanějších kolegů se táži - kde je prosím primární zdroj, kde se sl. ÚS inspiroval k aplikaci několikabodového testu při posuzování, zda převažuje svoboda slova či ochrana osobnosti (kdo, o kom, co, kde, kdy a jak mluvil/psal)? Předpokládám, že jde o nějakou doktrinální publikaci a rovněž předpokládám, že se tento test aplikoval i v jiných případech (ESLP?). Tyto zdroje mne velmi zajímají - Díky moc za jakoukoliv radu či konkrétní informaci.
Jan Potměšil
Ad David Kosař:
OdpovědětVymazatDíky za odkaz, rozhodnutí se mi líbí - a to tak, že velmi.
Mám ale jeden praktický dotaz na teoretika(y). Jak v praxi správně (čti: alespoň trochu objektivně) provádět kategorizaci hodnot podle Alexyho formule (hodnota nízká-střední-podstatná) s ohledem na míru uspokojitelnosti práva na ochranu osobnosti? Je to vůbec reálně? Myslím přitom, že (i ve svých rozhodnutích) plně chápu, že u osoby veřejného zájmu může být míra uspokojitelnosti ochrany osobnostních práv ve věcech veřejného zájmu upozaděná ("len stredná až nízká"). Co si ale příliš nedokážu představit, je právě to konkrétní Alexyho "známkování" - a s tím mi slovenský ÚS příliš nepomohl (odst. 38). Nemluvě tedy o tom, že výrok 2 není kritikou (hodnotícím úsudkem), ale skutkovým tvrzením (jako základ kritiky použitým).
Ad Michal Ryška:
OdpovědětVymazatMyslím, že slovenský ÚS si je vědom toho, že výrok č. 2 je skutkovým tvrzením (navíc nepřesným) - viz detailní argumentace v bodě 37 nálezu. Bod 38 nálezu je tak podle mě třeba číst ve spojení s bodem 37. I v bodě 38 nálezu je navíc ÚS při paušálním posouzení celého článku opatrný, když uvádí: "V prerokúvanej veci bola intenzita zásahu do práva sťažovateľa podstatná, pretože išlo o článok novinára, ktorý sa týkal otázok verejného záujmu, kritiky rozhodovacej činnosti súdov a V ZÁSADĚ išlo o hodnotový súd." (důraz doplněn)
Ad "Alexyho vážící formule":
O to, zda je (či vůbec může být) třetí prvek testu proporcionality objektivní, se vedou dlouhé teoretické disputace. Na podobnou kritiku ostatně reaguje i Alexy v článku citovaném slovenským ÚS (Alexy, R.: Balancing, constitutional review, and representation, I.CON, Volume 3, Number 4, 2005. s 572 a nasl.).
Podle mě je ale Alexyho formule pořád přesvědčivější než kejkle českého ÚS s hodnotovým, systémovým, empirickým a kontextovým argumentem [viz Nález Pl. ÚS 4/94 "Anonymní svědek"]. Že je tento test nepoužitelný potvrzuje i skutečnost, že se jím ÚS řídí jen, když se mu to hodí.
Ad Jan Potměšil:
OdpovědětVymazatMyslím, že tento test (kdo, o kom, co, kde, kdy a jak mluvil/psal) nikde takto formulovaný není, nicméně vyplývá z judikatury ESLP - viz můj starší post na téma "Kauza Benešová" (pod tímto názvem ho najdete i na JP).
Prvků testu může být klidně i více - viz třináctibodový test vycházejí z Poradního stanoviska Benátské Komise ze dne 17. 3. 2004, CDL-AD(2004)011), následně převzatý českým ÚS v nálezu I. ÚS 453/03.
Ad David Kosař:
OdpovědětVymazatVelmi děkuji za odkazy - bude to výživné čtení. Ptal jsem se z důvodu, že jsem už jednou poměřoval, četl Vondráčkovou vs. Rejžek atd., a to ve věci přestupku dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích (ublížení na cti), kde je - byť na návrh - civilní delikt trestán jako delikt správní, tedy přestupek. Myslím, že i zde je třeba brát v potaz civilní, potažmo ústavní, judikaturu.
J.Potměšil
Ad "v zásade išlo o hodnotový súd":
OdpovědětVymazat1) Rozlišení skutkových tvrzení a hodnotících úsudků může být někdy docela problém - viz třeba v tomto směru velmi zajímavá diskuze u postu Zdeňka Kühna:
http://jinepravo.blogspot.com/2008/06/petr-uhl-vs-renta-veseck.html
2) To rozlišení má přitom zcela zásadní dopady - ústavně chráněný je pouze hodnotící úsudek a ne skutková tvrzení, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí být prokázána.
3) Zde je z hlediska kategorizace výroku 2 situace jasná - jde jednoznačně o popis skutku. On i slovenský ÚS v bodě 37 explicitně hovoří o skutkovém tvrzení ("uznáva, že skutkové tvrdenie obsiahnuté vo výroku 2 je značně nepresné"), v rozporu s tím však v bodě 38 činí ve vztahu ke všem výrokům paušální závěr "v zásadě" o hodnotovém soudu. Ze skutkového tvrzení však "v zásadě kritiku" udělat nejde, jde pouze o podklad pro ni. V běžném životě taky nikdo při pohledu na pasoucího se býčka neříká, že je to "v zásadě středně propečený steak" či o stromě v lese, že je to "v zásadě pěkná židle". Tahle nepřesnost jinak skvělé rozhodnutí trochu (ale skutečně jen trochu) kazí.
4) S uvedeným souvisí i vypořádání se s nepravdivostí výroku v bodě 37. Zde souhlasím se slovenským ÚS, že "nepravdivost" (spočívající v tom, že správná soudem v 1. stupni přiznaná suma byla o 1 milion vyšší) je vskutku absurdní. Žaloby na ochranu cti a důstojnosti jsou žalobami o slovech, nikoli o slovíčkaření. Každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže tento zásah konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Významné musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě (I. ÚS 156/99).