JINÉ PRÁVO RWANDSKÉHO TRIBUNÁLU

K mému prvnímu příspěvku mě tak trochu inspiroval název blogu, který mě oslovil s nabídkou hostování. Celou svou profesní kariéru soudce jsem se řídil naším trestním řádem, typickým reprezentantem kontinentálního (civil law) procesu. Jedna z věcí, na kterou jsem se po svém zvolení soudcem ad litem Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (ICTR) těšil, byla unikátní šance vyzkoušet si jako soudce na vlastní kůži proces v duchu common law. Procesní pravidla - Rules of Procedure and Evidence 1), podle nichž se řízení před ICTR vede, jsou totiž zjevně inspirována především anglosaskými procesními principy s velmi jemnou příměsí prvků kontinentálního procesu. Nabízím proto čtenářům blogu svůj subjektivně laděný pohled na řízení před ICTR.

Zaujal mě již samotný zrod Rules. Zatímco hmotně právní základ činnosti ICTR tzv. Statute byl přijat rezolucí Rady Bezpečnosti OSN 2), Rules si stvořili a schválili v souladu s čl. 14 Statutu sami soudci. A jsou to opět soudci, kteří je pravidelně u příležitosti plenárního zasedání ICTR podrobují revizi a novelizují. To jen dokumentuje důvěru, jaké se soudcům na této úrovni dostává. Za čtrnáct let existence Tribunálu byla Rules novelizována sedmnáctkrát. Vesměs šlo o změny, které měly pomoci akcelerovat činnost Tribunálu, neboť zejména v úvodních letech své existence musel čelit mnohdy oprávněné kritice pro průtahy.

Jsa limitován rozsahem postu, soustředím svůj exkurz o řízení před ICTR především na hlavní líčení (trial).

Oproti typickému common law systému postrádalo řízení před ICTR dva důležité atributy.

Prvním byla absence poroty, která je u hrdelních zločinů ve státech common law v podstatě pravidlem. Ta mi, upřímně řečeno, příliš nescházela, neboť mé zkušenosti s laickým prvkem při hledání spravedlnosti jsou přinejmenším smíšené. ICTR zasedal v senátech složených ze tří profesionálních soudců. Přes absenci laického prvku někteří obhájci i prokurátoři, patrně zatíženi svou předchozí praxí, jakoby na tento podstatný rozdíl zapomínali a prezentovali se před soudem často prostředky, které by snad měly efekt u laické poroty, u soudců však vzbuzovaly spíše shovívavý usměv. Jejich oblíbeným taktickým prvkem byla například snaha znemožnit svědka protistrany za každou cenu, nejlépe kladením sugestivních či kapciózních otázek. Ty předseda senátu zamítal zpravidla jen tehdy, když proti nim byla vznesena protistranou námitka.

Druhým chybějícím atributem byl minimální výskyt tzv. přiznání viny - plea of guilty. Tento (velmi zjednodušeně řečeno) jakýsi kompromis stran v otázce viny, který vyústí v dohodu schvalovanou soudem, umožňující omezit hlavní líčení jen na uložení trestu, je v common law systémech praktikován ve značné míře. Například justice USA takto vyřídí v trestní agendě více než 90% případů a bez existence tohoto institutu by kolabovala. Rules ICTR tento institut znají (viz Rule 100), nicméně zejména v úvodních deseti letech jeho existence se plea of guilty prakticky nevyskytlo. Proč? Jako první přiznal vinu rwandský premiér z doby genocidy Jean Kambanda. Senát ICTR však dospěl k závěru, že s ohledem na míru jeho viny nejsou ani přes plea of giulty a jeho spolupráci při vyšetřování splněny podmínky pro zmírnění trestu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na doživotí. To zjevně demotivovalo jeho potenciální následovníky. Další plea of guilty se začala objevovat až v posledních letech a vedla k ukládání na poměry ICTR mírných trestů v rozmezí 7 až 15 roků odnětí svobody.

Oproti našemu trestnímu řízení se výrazně lišila již fáze řízení, které předcházelo podání obžaloby. Pravidla shromažďování důkazů v této fázi byla velmi stručná a obecná (viz Rule 39). Vyšetřovatelé obžaloby i obhajoby zpravidla vyslechli svědky, kteří byli dominantním zdrojem dokazování, jen zcela neformálně a o výslechu učinili stručný záznam (written statement). Nešlo tedy o doslovnou protokolaci výpovědi svědka, jak ji známe u nás, svědek většinou tento zápis ani nestvrzoval svým podpisem. Tyto informativní zápisy pak musela obžaloba poskytnout nejpozději 60 dní před plánovaným datem výslechu svědka obhajobě (Rule 66) a naopak. Poněkud kuriózní z pohledu české úpravy bylo i to, že každá ze stran své svědky na přelíčení připravovala. Vybavilo se mi doporučení Johna Mortimera 3), vloni zemřelého britského advokáta a spisovatele: „The first rule of advocacy. Never ask your witness a question unless you are quite sure of the answer.“ V optimálním případě měla příprava svědka spočívat v ujasnění, jaké dotazy mu budou v hlavním líčení kladeny a které skutečnosti jsou podstatné. Tato příprava však měla často opačný efekt. Svědek se u vědomí své role (tj. že je „svědkem obžaloby“ nebo „svědkem obhajoby“) snažil vypovídat zcela jednostranně, z jeho odpovědí byla patrná vehementní snaha držet se připravené verze a „pomoci“ jedné ze stran za každou cenu. Soudci pak ale takovou výpověď hodnotili často velmi rezervovaně.

Hlavní líčení před ICTR probíhá ve dvou fázích. V jeho prvé části prezentuje své důkazy obžaloba (Prosecution case). Poté, po určité přestávce v trvání 2 – 6 měsíců, v závislosti na rozsahu dokazování, tak činí obhajoba (Defence case).

Každé z těchto fází předchází tzv. status conference, kde strana předloží soudu seznam svědků a dalších důkazů, které hodlá v hlavním líčení provést, včetně časového plánu. Soud může tento požadavek redukovat. To se zpravidla děje, nicméně nijak radikálně. Zajímavým prvkem sloužícím k urychlení řízení je možnost každé ze stran prohlásit některé skutečnosti za nesporné s tím, že je nebude třeba v hlavním líčení prokazovat. V praxi se však taková prohlášení týkala zpravidla jen zjevných notoriet. Další novinkou pro mne byl motion for acquital (Rule 98bis), který umožňuje obhajobě navrhnout soudu zproštění obžalovaného (buď úplně nebo alespoň v některých bodech obžaloby) již po prvním stádiu řízení, tedy po prezentaci důkazů prokurátorem, neboť důkazy jím prezentované k uznání viny nestačí. I když tyto návrhy podávali obhájci prakticky vždy, vyhověno jim bylo jen výjimečně a zpravidla jen ohledně několika málo skutků. Naproti tomu zproštění obžalovaného po provedení celého hlavního líčení nebyla zas tak výjimečná. Aktuálně připadá na třicet Tribunálem pravomocně odsouzených osm pravomocně zproštěných obžalovaných. 4)

Vedle těchto dvou zásadních fází řízení dávalo Rule 85 možnost na důkazy protistrany reagovat (prosecution evidence in rebuttal, resp. defence evidence in rejoinder) ještě dalšími důkazy. V praxi se tak ale stávalo minimálně, a pokud, tak ve velmi omezeném rozsahu.

Prakticky mrtvé zůstávalo Rule 98, podle něhož mohl soud z vlastní iniciativy nařídit některé ze stran opatřit důkaz nebo sám povolat svědky. Procesu totiž dominovala zásada, že iniciativa v opatřování a provádění důkazů náleží stranám a stěžejní úlohou soudu je, aby dohlížel na regulérnost tohoto procesu. Já, odchován (a sebekriticky přiznávám, že patrně i trochu deformován) inkvizičním procesem, jsem někdy těžce nesl fakt, že strany opominuly důkazy, které by mohly jejich tvrzení prokázat lépe. Toto pojetí bylo značně vzdálené našemu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, kde se hlavní iniciativa předpokládá na straně soudu, kterému se za v podstatě nevynutitelné součinnosti stran ukládá povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí.

Nejčastěji používaným důkazem před ICTR byl výslech svědků. Ten probíhal ve třech fázích (Rule 85B). V první, tzv. „examination in chief“, si svědka vyslechla strana, která ho před soud přivedla. V dalším stádiu, tzv. „cross-examination“, dostala tutéž možnost protistrana. Podle Rule 90G se ovšem křížový výslech musel omezovat na témata, jichž se týkala fáze examination in chief. Snaha toto pravidlo porušit byla zdrojem četných a většinou úspěšných námitek. Bylo tedy prakticky nemožné, aby svědek, kterého přivedla jedna strana, vypověděl něco, co by výrazně pomohlo protistraně. Třetí fáze, tzv. „re-examination“, byla fakultativní, a záleželo jen na straně, která výslech započala, zda jej hodlá vzhledem k průběhu druhé fáze ještě doplnit.

Právě výslechy svědků jsou pro mě dodnes noční můrou jinak pozitivních vzpomínek na více než dvouleté působení v rudočerném taláru soudce ICTR. Výslech neprobíhal jako u nás v podobě úvodní spontánní a souvislé výpovědi svědka, po níž následují odpovědi na dotazy soudu a stran, nýbrž od počátku pouze formou odpovědí na otázky. Ty byly zástupci obou stran často kladeny velice „zeširoka“ a tak trvalo drahnou dobu, než přišly první dotazy skutečně k věci. To spolu s nutností překládat každou odpověď do tří jazyků (angličtiny, francouzštiny a jazyku kinyarwanda) vedla k enormnímu trvání výslechů, přičemž právě nepřesný překlad byl dalším zdrojem vznášených námitek, o nichž musel senát často rozhodovat. Nijak nepřeháním, když řeknu, že výslech, který před ICTR trval dva jednací dny, by před českým soudem trval dvě hodiny. Rule 90F sice soudu ukládalo „udržovat kontrolu nad prováděním výslechů, aby byly efektivní a směřovaly ke zjištění pravdy, a vyloučit plýtvání časem“, ale v praxi se využívalo minimálně. Záviselo totiž na přístupu předsedy senátu. V této roli jsem jako soudce ad litem vystupoval jen zcela výjimečně v době, kdy předseda senátu například z důvodu nemoci absentoval a senát zasedal v souladu s Rule 11bis pouze ve dvou. Podle mé zkušenosti právě předsedové senátů pocházející ze zemí common law byli v tomto ohledu ke stranám velmi benevolentní. Razili zásadu, že vyslýchajícího prokurátora nebo obhájce lze žádat, aby se tázal k věci, jen k námitce protistrany. Protistraně však neefektivní kladení otázek zpravidla nevadilo. Zásah soudce do výslechu ve snaze zvýšit jeho efektivitu by podle názoru některých mých kolegů mohl vést strany k námitce, že soud je podjatý a nadržuje protistraně. Snažil jsem se nicméně na své kolegy působit ve směru maximálního využívání Rule 90F a snad jsem v tomto směru i dosáhl dílčích úspěchů.

Obdobně jsem tyto tendence vlastní inkvizičnímu procesu aplikoval i při kladení otázek svědkům. Ty soudci ICTR kladli nikoli na úvod výslechu, jak je tomu pravidlem u nás, ale až v jeho závěru, poté co s výslechem skončily obě strany. I zde platilo nepsané pravidlo, že soudem položená otázka měla sloužit pouze k upřesnění toho, co již zjišťovaly svým výslechem strany. Představa, že by snad na podkladě otázky položené soudem došlo k objasnění něčeho zásadního a tím i k výrazné pomoci jedné ze stran, nepřipadala v úvahu. Někteří soudci proto raději otázky nekladli vůbec. Já jsem se snažil najít jakýsi kompromis mezi zažitou tendencí objasnit vše, co je pro případ relevantní, a nepochybně úctyhodným pravidlem, že je na stranách, ne na soudu, aby prokazovaly vinu či nevinu obžalovaného.

Problémem dokazování byl minimální výskyt neutrálních svědků. Prakticky každý ze svědků měl mezi členy své rodiny buď oběti genocidy anebo její pachatele. Rozhodně lépe na tom byla při hledání svědků obžaloba. V její prospěch totiž svědčili nejen samy přeživší oběti, resp. jejich pozůstalí, ale i někteří pachatelé. Těm podle rwandské legislativy kynula za spolupráci s Tribunálem (rozuměj spolupráci s obžalobou) šance na uložení mírnějšího trestu za jejich vlastní provinění či podmíněné propuštění z trestu, který si odpykávali. To obhajoba rekrutovala své svědky povětšinou z osob, které po skončení genocidy z obavy před svým postihem uprchly a zdržovaly se v zahraničí. Ve stále větší míře se proto k jejich výslechu využívala videokonference.

Zajímavá byla v tomto ohledu procesní pozice obžalovaného. V našem systému jeho výslechem dokazování v hlavním líčení začíná, neboť jeho výpověď bývá zpravidla stěžejním důkazem, a to přesto, že na rozdíl od svědka není povinen vypovídat pravdu. Podle Rules ICTR záleželo na procesní taktice týmu obhajoby, zda vůbec nechá obviněného vyslechnout. Pokud se ovšem k takovému kroku obhajoba odhodlala, docházelo k tomu až na úplný závěr hlavního líčení. V tomto směru je naše hlavní líčení nepochybně efektivnější, neboť obsah úvodní výpovědi obžalovaného může nejlépe vymezit rozsah dokazování a jeho zaměření. Další odlišnost spočívala v tom, že obžalovaný, pokud se rozhodl vypovídat, měl pak stejně jako svědci povinnost vypovídat pravdu a v případě křivé výpovědi mohl být za ni postižen (Rule 85C). V praxi jsem ale postih žádného z obžalovaných pro křivou výpověď nezaregistroval, naproti tomu u svědků k tomu v několika případech došlo.

Závěrem mohu říci, že i když jsem k ICTR odjížděl s velice kritickým pohledem na náš trestní proces, po návratu jsem své mínění poněkud poopravil. Proslulý britský soudce J.K.Diplock 5) řekl: „ After all, that is the beauty of the common law; it is a maze and not a motorway“. Osobně nepovažuji za optimální ani bludiště ani dálnici. Oba systémy – civil law i common law – mají v případě trestního procesu své silnější i slabší stránky. Podle mého názoru je určitě dobře, budou-li se i nadále vzájemně inspirovat. Ostatně poslední novely našeho trestního řádu se tímto směrem ubírají a lze očekávat, že tento trend ještě neskončil.

1)blíže viz www.ictr.org - Basic legal texts
2)rezoluce Rady Bezpečnosti č. 955 z 8.11.1994
3)John Clifford Mortimer (1923-2009)
4)aktuální stav viz www.ictr.org - Status of cases
5)J.K. Diplock (1907 - 1985)