Trestat matky za hříchy dcer?

Soutěžní právo není tak docela právem. Snaží se uchopit ekonomickou realitu, a jako takové musí pracovat s pojmy, které jsou více ekonomické než právní. Na pomezí mezi právem a ekonomií stojí i vymezení adresátů norem soutěžního práva, tzv. soutěžitelů, resp. podniků.

Dnes již snad není sporu o tom, že obsah obou pojmů, jak „soutěžitel“ užíván v právu českém, tak „podnik“ v právu komunitárním, je shodný; z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci Česká rafinérská tento závěr jednoznačně vyplývá. Co tedy tyto pojmy popisují?

Představme si běžnou firmu, která vyrábí určité zboží, které následně distribuuje. Bude čistě na uvážení vlastníků této firmy, jestli si za tímto účelem založí jednu právnickou osobu, která zajistí výrobu i distribuci, případně právnické osoby dvě, jednu pro účely výroby, druhou distribuce, nebo dokonce žádnou, pokud by tyto činnosti vykonávaly přímo osoby fyzické, anebo přijmou jakékoliv jiné řešení. Z hlediska působení takové firmy na trhu je její organizace také nerozhodná – podstatné je jednak, že určité zboží je vyráběno a distribuováno, jednak že subjekty, které se této výroby a distribuce účastní, se fakticky chovají jako jeden celek, jedna jednotka, ať už jsou jejich organizační vztahy jakékoliv.

Soutěžní právo proto pracuje s celou takovou ekonomickou jednotkou jako s jedním celkem, jedním podnikem; jak uvedl Evropský soudní dvůr ve věci Hydrotherm (odst. 11), podnik „… označuje ekonomickou jednotku [angl. economic unit, fr. unite economique, něm. wirtschftliche einheit] … i když po právní stránce taková ekonomická jednotka sestává z několika osob, ať již fyzických či právnických“. Podstatné je právě vystupování celé skupiny jako jednoho celku – je proto nezbytné, aby určitá osoba jednání celé skupiny koordinovala, kontrolovala. Takový vztah je typický pro mateřské a dceřiné společnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku Česká rafinérská, „dceřiné společnosti vytvářejí spolu s mateřskou společností koncern, který je považován za jedinou hospodářskou jednotku, která se jako celek považuje za soutěžitele (podnik), pokud je splněna podmínka, že dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která ke kontroluje“.

Uvažovat o různých koncernech, holdinzích a podnikatelských seskupeních jako o jednom celku zjevně dává smysl, praktický problém ale nastává ve chvíli, kdy je potřeba vést správní řízení a zejména, pokud se ukládá pokuta – jen těžko ji můžeme uložit „jednotce sestávající z několika osob“. I když je nám (ekonomicky) jasné, kdo se na trhu porušení práva dopouští, musíme se (právně) rozhodnout, koho za to učiníme odpovědným.

Pragmatickým řešením by bylo potrestat celou „jednotku“: na trhuje vystupuje jako celek, ze zisků, které v důsledku porušení soutěžního práva získala, profitovala jako celek, měla by proto jako celek nést i odpovědnost. V praxi Evropské Komise tak je někdy pokuta společně a nerozdílně udělena více osobám v rámci podniku, které za ni odpovídají solidárně (jak Soud prvního stupně potvrdil např. ve věci Akzo Nobel). Určitý krok k úvahám směřujícím tímto směrem již učinily i české soudy, které například u schopnosti zaplatit pokutu (zatím jen ve vztahu k rozhodování o odkladném účinku) přihlížejí nejen k finančním možnostem toho konkrétního subjektu, kterému byla pokuta uložena, ale i ekonomické jednotky, jejíž je součástí; např. Krajský soud v Brně ve věci České dráhy uvedl, že "... zohledňuje i celkové žalobcovo postavení v rámci podnikatelského seskupení, jehož je účasten. Soud totiž sice nepředpokládá, že by snad pokuta uložená žalobci měla být „hrazena“ z prostředků jiných subjektů, v nichž má žalobce majetkovou účast, nicméně není důvodu, aby se celé podnikatelské seskupení nemohlo, byť by se tak mělo stát dočasně, na eliminaci okamžité potřeby vyčlenění dostatku finančních prostředků na zaplacení pokuty, pokud by skutečně hrozil žalobci kritický stav atakující jeho samotnou činnost, podílet".

Pokud však jde o samotný základ problému – solidární deliktní odpovědnost, nejsem si jistý, jestli české deliktní právo umožňuje uložit „kolektivní“ sankci více subjektům, s tím, ať si ji jednotlivé osoby uvnitř podniku mezi sebou „rozdělí“; i výše zmíněný rozsudek Krajského soudu zřejmě směřuje proti takovému závěru. Česká praxe proto zvolila přístup, který je konec konců vlastní i praxi evropské, a který se snaží identifikovat jedinou konkrétní osobu, kterou by bylo možno učinit odpovědnou za jednání celého podniku. Vzhledem k tomu, že ekonomická jednotka je vymezena vztahy kontroly mezi jednotlivými osobami, je logické dovozovat odpovědnost u osoby kontrolující, ve výše uvedeném příkladu tedy společnosti mateřské.

Tento přístup ovšem může mít některé kontraintuitivní důsledky. Představme si jednoduchý případ mateřské a dceřiné společnosti, kde „matka“ stoprocentně kontroluje „dceru“; dcera zajišťuje distribuci a přitom uzavírá smlouvy, které jsou v rozporu se soutěžním právem. Protože při tom byla matkou kontrolována, můžeme pokutu uložit matce, ačkoliv se sama závadného jednání fakticky nedopustila? Komunitární judikatura říká, že ano; Soud prvního stupně např. ve svém nedávném rozhodnutí ve věci Clearstream (odst. 198) uvedl, že „... může být chování dceřiné společnosti přičteno mateřské společnosti, pokud dceřiná společnost neurčuje samostatně své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jí udělila mateřská společnost“. Obdobně se v několika případech zachoval i Úřad, k tomu se však dostaneme v zápětí.

Před tím se však musíme zamyslet ještě nad jedním problémem: co když v rámci podniku – ekonomické jednotky dojde k organizačním změnám, v důsledku kterých některá osoba zanikne? Pokud by v našem příkladu došlo k fúzi mezi matkou a dcerou, při které obě zaniknou, a vznikla by společnost nová, která by byla jejich univerzálním právním nástupcem, bylo by možno učinit odpovědnou tuto společnost nástupnickou? Ekonomický přístup říká, že ano, protože s ohledem fungování podniku na trhu se v podstatě nic nestalo. Obdobně se k tomu staví i judikatura komunitární (srov. např. rozsudky Evropského soudního dvora Suiker Unie nebo Rheinzink).

V jediném případu, kdy o něčem takovém rozhodovaly české soudy, však došel Krajský soud v Brně k odlišnému závěru. V obdobném případu (fúze uvnitř hospodářské jednotky) totiž ve věci Kartel benzínových společností uzavřel, že „... došlo-li v průběhu správního řízení k zániku dvou jeho účastníků, Úřad byl oprávněn dokončit správní řízení s jejich právními nástupci (v postavení účastníků), pokud jde o deklaraci existence zakázané dohody a zákazu jejího plnění do budoucna (§ 7 odst. 1 zákona); nebyl však oprávněn rozhodnout též o uložení sankce těmto nástupcům (§ 22 zákona).“. Osobně jsem neměl potíže ani tak se závěrem, že deliktní právní nástupnictví není bez speciální právní úpravy možné (jak dokládá na české judikatuře Kindl, J. Do třetice k procesnímu nástupnictví zaniklých právnických osob v soutěžních věcech. Právní rozhledy, 2007, č. 21), ale spíše, že je sice možné rozhodnout o vině, ne však o trestu.

A teď již k aktuální praxi Úřadu. Z hlediska určování odpovědnosti v rámci podniku je nejvíce ilustrativní rozhodnutí ve věci Kofola, které je známé spíše pro uplatnění tzv. procedury narovnání; k tomu se však dostaneme až někdy příště. Pro nás je dnes určující, že předmětem řízení v případě Kofola bylo určování cen pro další prodej (resale price maintenance) v rámci distribuce nealkoholických nápojů. Jednání považované Úřadem za zakázané trvalo od roku 2001 do roku 2008, přičemž během těchto let došlo k řadě zásadních vnitroorganizačních změn uvnitř předmětného podniku; Úřad se tedy musel zabývat jak otázkou ekonomické jednotky (tj. které obchodní společnosti vystupují jako jedna jednotka), tak přičitatelnosti odpovědnosti v jejím rámci a konečně i problematikou právního nástupnictví.

Na zakázaném jednání se postupně účastnila řada obchodních společností, vždy však v rámci jedné ekonomické jednotky, kterou můžeme pro zjednodušení nazývat Skupina Kofola. Pro nás jsou stěžejní změny, ke kterým došlo v roce 2006. Původní akciová společnost KOFOLA zanikla a byla transformována na společnost Kofola Holding jako na svého právního nástupce; ještě předtím z ní však byla jako odštěpný závod (divize výroba a obchod) vyčleněna část podniku, se kterou byly spojeny aktivity týkající se výroby a prodeje, přičemž tento odštěpný závod byl následně vložen do akciové společnosti Kofola, kontrolované nejprve společností KOFOLA a po jejím zániku společností Kofola Holding. Zjednodušeně řečeno, obchodní společnost, která se po řadu let podle názoru Úřadu dopouštěla porušování soutěžního práva (KOFOLA), zanikla, přičemž část jejích aktiv, se kterými bylo toto jednání spojeno, přešla na společnost Kofola, která je v tomto smyslu jejím ekonomickým nástupcem, zatímco jejím právním nástupcem je společnost Kofola Holding, která Kofolu kontroluje.

Úřad dospěl k závěru, že jak Kofola Holding, tak Kofola tvoří jako mateřská a dceřiná společnost jednu ekonomickou jednotku a jsou tedy jedním soutěžitelem; zabýval se rovněž otázkou přičitatelnosti odpovědnosti, přičemž uzavřel, že „společnost Kofola Holding je … v souladu se zásadou jedné ekonomické jednotky postižitelná za jednání své dceřiné společnosti“. Pozornost věnoval Úřad i otázce právního nástupnictví a přechodu odpovědnosti za porušení soutěžního práva společností KOFOLA, kde došel k závěru, že „… lze odpovědnost za posuzované jednání … přisuzovat společnosti Kofola Holding, a to bez ohledu na to, že v rámci ekonomické kontinuity došlo … k převodu části podniku týkajícího se prodeje a výroby nealkoholických nápojů na společnost Kofola. V situaci, kdy existuje právní nástupce … má právní nástupnictví obecně přednost před ekonomickým nástupnictvím“.

Obdobným způsobem Úřad postupoval i v dalších případech. Nejen tedy že trestá matku za hříchy dcer, ale pokud matka „zmizí“, potrestá i jejího právního nástupce, tedy jakéhosi „klona“. Zatímco otázka deliktního nástupnictví by snad již mohla být vyřešena novelou zákona o ochraně hospodářské soutěže, která na ně již výslovně pamatuje (§ 22b), otázkou přičitatelnosti jednání společnosti dceřiné společnosti mateřské se české soudy dosud, pokud je mi známo, nezabývaly.