Klausova cesta do teleologické věčnosti

Při jedné z toulek Lisabonem jsem potkal žebráka, hrajícího na foukací harmoniku Ódu na radost. Vzpomínka na jiného harmonikového virtuóza (vzpomínáte na ten díl České sody, kde Václav Klaus hraje na harmoniku?) a vědomí, že jsem ve městě, jehož jméno nese ten dokument, kvůli kterému se v posledních týdnech omluvně usmívám, kdykoli řeknu, že jsem z ČR (ano, to je taková ta země, na které se teď zadřela evropská integrace), mi najednou došlo, že jsem našeho prezidenta opět podcenil.

Původně jsem si totiž myslel, že jeho několikatýdenní „nepodpis“ Lisabonské smlouvy je ve skutečnosti jen snahou být první tím, že bude poslední. Jinak řečeno, že mu jde o těch pár týdnů slávy, kdy si u něj evropští státníci budou podávat dveře a slibovat modré s nebe i se sluníčkem (švédskému předsednictví by to při barvách jejich vlajky nemělo dělat problém) a on pak ukáže svou konstruktivnost, necouvne (!), ale přesto podepíše. Zjišťuji však, že jeho postup je mnohem...sofistikovanější.

Jak bude totiž vlastně vypadat aplikace Listiny základních práv EU po akceptaci případné české výhrady? Představme si, že k protokolu o uplatňování Listiny v Polsku a ve Spojeném království přibude ještě ČR. Budiž. Už jsme slyšeli, že se prostě doplní čárka a ČR (a pak ještě ta maličkost s radifikací parlamenty všech členských zemí, když už výjimce požehnal evropský summit) . Důsledkem patrně má podle prezidenta být, že v situacích, kdy by se jinak aplikovala Listina (proč jsme nemohli zůstat u označení Charta, které by se nepletlo s LZPS?), se ve vztahu k nám neuplatní. Jaké jsou to situace? Podle čl. 51 odst. 1 Listiny platí: „Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.“ Jinak řečeno dvě základní situace, při kterých bylo unijní právo posuzováno pohledem základních práv už dosud, tedy (i) při rozhodování orgánů Unie (to už od rozsudku ESD 11/70 Internationale Handesgeselschaft [1970] ECR 1125) a tam, (ii) kde orgány členských států aplikují právo Unie (to už nejpozději od rozsudku 5/88 Wachauf [1989] ECR 2609). Z jaké množiny mohl tehdy ESD vycházet, Listiny nemaje? Vytvořil si spojení „ústavní tradice společné členským státům“ a jak se počet členských států rozrůstal, bylo stále zábavnější sledovat, co to vlastně ty společné tradice jsou. A přesně takto asi bude muset (zejména) ESD postupovat ve vztahu k ČR tam, kde ve vztahu k ostatním státům bude vycházet z Listiny. Kdy se má tato výluka uplatnit?

Pokud budeme opravdu jen přilípnuti k polsko-britskému protokolu, jak předpokládá právě sjednaný Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice, tak ten pamatuje na to, že „Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.
Zejména, a aby se předešlo jakékoliv pochybnosti, nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království.“

Odhlížím od toho, že v Hlavě IV. se snad i Václav Klaus ocitl omylem: zatímco polský prezident je tam ve snaze zachránit polskou rodinu před interrupcí, homosexuály a jinými zločiny proti Stvořiteli všech Poláků, a Britové kvůli ochraně před právy kolektivního vyjednávání v podobě, kterou kontinentální socialisté pokládají za normální, ale ostatky Adama Smithe by při jejich uplatnění ve Spojeném království musely být převezeny do USA; Václav Klaus nás chce podle svých vyjádření zachránit před prolomením Benešových dekretů (http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr-vaclav-klaus/vybrane-projevy-a-rozhovory/95.shtml). Těm se ale tematicky blíží spíš ochrana vlastnictví v čl. 17 odst. 1, tedy Hlavě II ( "1. Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.") a zákaz diskriminace v čl. 21, tedy v hlavě III („Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.

V oblasti působnosti Smluv, a aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, se zakazuje jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“) Zejména s tou diskriminací na základě státní příslušnosti nemá ČR se svou konfiskační a restituční minulostí úplně čisté svědomí (nechce se mi ale věřit, že by chtěl prezident přilípnout do protokolu kromě ČR naopak i odkaz na celou Hlavu III, třeba i pro Poláky i Brity, už proto, že třeba právo podle čl. 25 se mu určitě bude brzo hodit: „Unie uznává a respektuje práva starších osob na to, aby vedly důstojný a nezávislý život a podílely se na společenském a kulturním životě“).

Je mi ovšem úplnou záhadou, jak by se tato naše malá domácí diskriminace mající původ ve vyhaslých předpisech z doby poslední světové války mohla dostat do oblasti působnosti Smluv? Prezidentovo vyjádření z 9. 10. mě utvrzuje snad jen v tom, že ani přes množství svých čestných doktorátů práv z pouští pěti světadílů by se nikdy neměl stát soudcem ESD, protože pak už by se do „oblasti působnosti Smluv“ mohlo dostat úplně cokoliv: „Nedílnou součástí Lisabonské smlouvy je Listina základních práv Evropské unie. Na jejím základě bude lucemburský Soudní dvůr EU posuzovat, zda jsou právní předpisy, zvyklosti a postupy používané v členských zemích v souladu s touto Listinou. To umožní obcházet české soudy a uplatňovat např. majetkové požadavky osob vysídlených po II. světové válce přímo u Soudního dvora EU. Listina dokonce umožňuje přezkoumávat již platná rozhodnutí českých soudů.“

Podle mne, k tomu, aby se problematika Benešových dekretů stala předmětem takového přezkumu, by se nejdřív soudci ESD museli nutně posilnit nějakým halucinogenem (co třeba pak ještě vymyslet zpětně volný pohyb nemovitostí jako pátou svobodu ve čtvrtém rozměru?) a zároveň se v Lucemburku opevnit Maginotovou linií před německým Spolkovým ústavním soudem, který si takhle to (mimo jiné) německé „panství nad smlouvami“ v Lisabonském nálezu určitě nepředstavoval. Zejména je mi záhadou, jak by se Benešovy dekrety dostaly do některé ze situací, kdy se Listina použije, z hlediska časového působení? ESD má sice bohatou fantazii, ale aplikace lidskoprávních závazků zpětně, do první poloviny minulého století, by vyžadovala víc než fantazii (teď by si mohl čtenář dát pauzu a představit si, jak se Listina aplikuje na situace 60, 120, 180 atd. let před naším přistoupením k EU...a zarazíme se až u toho, jak vojáci nynějšího předsednictví odváželi za třicetileté války z Prahy poklady Rudolfa II., následky tohoto porušení čl. 17 odst. 1 Listiny přitom působí také dosud, jak se lze přesvědčit ve švédských muzeích).

Co ale bude ESD dělat v situacích, kdy by u jiných států sáhl po Listině a u nás ruku v taláru již již po Listině sahající klepne z polsko-britsko-českého Protokolu tenisová raketa s českou trikolórou a CD Lucie Bílé? Inu, asi sáhne po těch „ústavních tradicích společných členským státům“, jak byl zvyklý už od Internationale Handesgeselschaft. A kde jsou teď ty tradice vymezené? Nač je hledat v ústavách členských států, nač se drbat opačnou rukou na hlavě a vycházet ze starší Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod? Odpověď je jednodušší: ty společné tradice jsou přeci vyjádřené v Listině! Vůči ČR je sice vyloučeno ji přímo použít, ale použít ji jako nástroj vymezující, co jsou „ústavní tradice společné členským státům“, se dost dobře nedá. Už doteď na ni bylo možno odkazovat coby na nezávaznou politickou deklaraci z Nice. Nepřipomíná vám to ostatně věčný marný boj o vyloučení správního řádu z aplikace daňového řádu? Navíc v tom bude ESD podpořen subjektivním teleologickým výkladem české výhrady: ti Češi to tenkrát přeci vyloučili jen kvůli Benešovým dekretům!

Jinak řečeno, naše silácká výjimka z aplikace Listiny se podle mne bude nakonec vztahovat jen na naprosto obskurní a nepředstavitelnou situaci aplikace vyhaslých dekretů v rámci Smluv. Ve všech ostatních situacích se Listina použije jako přesvědčivý důkaz o vymezení „ústavních tradic společných členským státům.“ Ale při této interpretaci bude ESD muset pokaždé zmínit, co bylo tehdy smyslem a účelem té české výhrady z roku 2009. Patrně ocituje některé vyjádření pana profesora, ze kterého se tak stane jakýsi „výhradní“ historický zákonodárce ve vztahu k této české výjimce – ostatně nikdo jiný se k tomuto jeho požadavku nepřidal (možná komunisté, ale jejich vyjádření mám odfiltrována antivirem a Haló noviny se v Lisabonu neprodávají). Kdo ví, třeba ho budou zvát i na ústní jednání, aby vysvětlil, jak to tenkrát myslel (to je přeci zase naše procesní tradice před ÚS).

Kdykoliv tak bude ESD Chartu ve vztahu k ČR vykládat, připomene si, že jediné, co nás odlišuje od „ústavních tradic společných členským státům“, je Václav Klaus.

Jeho cesta do teleologické věčnosti při výkladu komunitárního práva je zaručena. To je snad i lepší než nadživotní socha na bruselském Velkém náměstí...

Tomu žebrákovi jsem hodil dvacetník. Za inspiraci...

Tímto postem bych se zároveň rád rozloučil s Jiným právem a poděkoval spolubloggerům i čtenářům a čtenářkám za trpělivost. Po třech letech bloggerství si s JP spojuji pocity, které by Jeroným Klimeš označil za symptomy přechozeného vztahu. Zkrátka už mám pocit, že ani jedna strana tohoto vztahu nemá té druhé moc co nabídnout, a tak se jdu realizovat zase o dům dál. Každopádně volám společně s Havelkou (s Ondřejem Havelkou, Bára stále používá ženskou podobu svého příjmení): Děkuji, bylo to krásné...

Bom dia e muito obrigado!