Téma soudních přísedících (v justičním slangu „pomezních“) bylo již opakovaně diskutováno i v rámci Jiného práva, zejména zásluhou Zdeňka Kühna. Jejich hlavní problém zřejmě spočívá v tom, že se v podstatě mechanicky převzal institut dřívějších soudců z lidu, kteří se pouze přejmenovali a oděli do trošku jiného hávu (nejsou již voleni národními výbory, leč obecními zastupitelstvy), nicméně stále zůstává ve vzduchu viset otázka, zda vůbec mají smysl. Jsou totiž jakýmsi velmi nešikovným kompromisem mezi porotním systémem na straně jedné a plně profesionalizovanými soudy na straně druhé.
Skutečnost, že přísedící zůstali trčet někde „na půli cesty“, budu dokumentovat na způsobu jejich odvolání. Podle ustanovení § 97 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích totiž platí, že přísedící může být na návrh příslušného předsedy soudu ze své funkce odvolán zastupitelstvem, které ho zvolilo, jestliže závažným způsobem porušil povinnosti přísedícího, přestal splňovat předpoklady pro výkon této funkce anebo jeho zdravotní stav mu nedovoluje řádně vykonávat povinnosti přísedícího.
Právě zde spatřuji problém, ústící zřejmě až v protiústavnost. Jestliže totiž zákonná úprava je založena na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti) a při rozhodování má také stejné postavení (jeho hlas má stejnou váhu), musí se na něj nutně vztahovat i záruky nezávislosti, zakotvené v čl. 82 odst. 2 Ústavy: „Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon.“ Jistě, protiargumentovat lze prostřednictvím čl. 94 Ústavy, podle něhož „zákon může stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané.“ Jinak řečeno, přísedící mohou být nazíráni nikoliv nutně přímo jako soudci ve smyslu čl. 82 odst. 2, nýbrž jako „další občané“, podílející se na rozhodování soudů vedle soudců.
Přesto se domnívám, že i přísedící musejí mít podobné institucionální záruky nezávislosti jako soudci; jiný výklad nedává smysl. Jakkoliv totiž je jasné, že přísedící nepobírá plat soudce a nemůže mu být zakázán výkon výdělečné činnosti v takové míře jako soudcům, je třeba jeho nezávislost garantovat alespoň prostředky vylučujícími svévolné odvolání. Popsaná zákonná možnost odvolání rozhodnutím zastupitelstva takovouto institucionální zárukou určitě není – např. pojem „závažné porušení povinnosti přísedícího“ totiž představuje velmi neurčitý a hlavně zneužitelný právní pojem; navíc zastupitelstvo je bytostně politický orgán. Povinnosti přísedícího přitom zákon formuluje zcela vágně, když stanoví, že „je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.“ Co když např. přísedící do novin řekne, že předseda „jeho“ soudu bere úplatky? Je možné, že by v tom m ohl být spatřen důvod pro jeho odvolání – a nepochybuji, že dotčený předseda soudu by takový návrh rád podal.
Domnívám se proto, že i odvolávání přísedících by mělo podléhat srovnatelnému režimu jako kárné řízení ve věcech soudců. Za ústavně nejčistší řešení považuji takový výklad, který citovaný článek 82 odst. 2 Ústavy vztahuje i na přísedící se všemi důsledky z toho plynoucími. Minimální zárukou chránící přísedící před svévolným odvoláním by (pouze však zdánlivě) mohl být přezkum rozhodnutí o odvolání přísedícího zastupitelstvem obce v rámci správního soudnictví. Toto řešení ale není efektivní, a to ze dvou důvodů: proti hovoří délka takovéhoto řízení a zejména nutná pravomocnost napadeného rozhodnutí (nemluvě o takových detailech, jako že zastupitelstvo obce by muselo být podřazeno do skupiny správních úřadů). Přísedící by totiž musel být nejprve pravomocně odvolán a teprve poté by se (třeba až za dva roky) s konečnou platností dozvěděl, že toto odvolání bylo nedůvodné a tudíž i nezákonné. Co by mu to však bylo platné, když by již uplynulo jeho funkční období...
Tento – z praktického hlediska zcela marginální - problém ukazuje, nakolik je postavení přísedících nesystémové a nepromyšlené. I proto je namístě zcela vážně porovnat výhody a nevýhody (i z hlediska finanční nákladnosti, zájmu občanů o tuto funkci, spolehlivosti jejich „docházky“, kvalifikovanosti rozhodování atp.) zapojení přísedících do rozhodování soudů a zamyslet se nad jejich smyslem. Osobně se domnívám, že velký smysl a přínos přísedící ve stávající podobě nemají (což si troufám tvrdit i proto, že jsem čtyři roky tuto funkci vykonával).
Právě zde spatřuji problém, ústící zřejmě až v protiústavnost. Jestliže totiž zákonná úprava je založena na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti) a při rozhodování má také stejné postavení (jeho hlas má stejnou váhu), musí se na něj nutně vztahovat i záruky nezávislosti, zakotvené v čl. 82 odst. 2 Ústavy: „Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon.“ Jistě, protiargumentovat lze prostřednictvím čl. 94 Ústavy, podle něhož „zákon může stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané.“ Jinak řečeno, přísedící mohou být nazíráni nikoliv nutně přímo jako soudci ve smyslu čl. 82 odst. 2, nýbrž jako „další občané“, podílející se na rozhodování soudů vedle soudců.
Přesto se domnívám, že i přísedící musejí mít podobné institucionální záruky nezávislosti jako soudci; jiný výklad nedává smysl. Jakkoliv totiž je jasné, že přísedící nepobírá plat soudce a nemůže mu být zakázán výkon výdělečné činnosti v takové míře jako soudcům, je třeba jeho nezávislost garantovat alespoň prostředky vylučujícími svévolné odvolání. Popsaná zákonná možnost odvolání rozhodnutím zastupitelstva takovouto institucionální zárukou určitě není – např. pojem „závažné porušení povinnosti přísedícího“ totiž představuje velmi neurčitý a hlavně zneužitelný právní pojem; navíc zastupitelstvo je bytostně politický orgán. Povinnosti přísedícího přitom zákon formuluje zcela vágně, když stanoví, že „je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.“ Co když např. přísedící do novin řekne, že předseda „jeho“ soudu bere úplatky? Je možné, že by v tom m ohl být spatřen důvod pro jeho odvolání – a nepochybuji, že dotčený předseda soudu by takový návrh rád podal.
Domnívám se proto, že i odvolávání přísedících by mělo podléhat srovnatelnému režimu jako kárné řízení ve věcech soudců. Za ústavně nejčistší řešení považuji takový výklad, který citovaný článek 82 odst. 2 Ústavy vztahuje i na přísedící se všemi důsledky z toho plynoucími. Minimální zárukou chránící přísedící před svévolným odvoláním by (pouze však zdánlivě) mohl být přezkum rozhodnutí o odvolání přísedícího zastupitelstvem obce v rámci správního soudnictví. Toto řešení ale není efektivní, a to ze dvou důvodů: proti hovoří délka takovéhoto řízení a zejména nutná pravomocnost napadeného rozhodnutí (nemluvě o takových detailech, jako že zastupitelstvo obce by muselo být podřazeno do skupiny správních úřadů). Přísedící by totiž musel být nejprve pravomocně odvolán a teprve poté by se (třeba až za dva roky) s konečnou platností dozvěděl, že toto odvolání bylo nedůvodné a tudíž i nezákonné. Co by mu to však bylo platné, když by již uplynulo jeho funkční období...
Tento – z praktického hlediska zcela marginální - problém ukazuje, nakolik je postavení přísedících nesystémové a nepromyšlené. I proto je namístě zcela vážně porovnat výhody a nevýhody (i z hlediska finanční nákladnosti, zájmu občanů o tuto funkci, spolehlivosti jejich „docházky“, kvalifikovanosti rozhodování atp.) zapojení přísedících do rozhodování soudů a zamyslet se nad jejich smyslem. Osobně se domnívám, že velký smysl a přínos přísedící ve stávající podobě nemají (což si troufám tvrdit i proto, že jsem čtyři roky tuto funkci vykonával).
Klasická ukázka zavádějící argumentace : "
OdpovědětVymazatPřesto se domnívám, že i přísedící musejí mít podobné institucionální záruky nezávislosti jako soudci; jiný výklad nedává smysl. Jakkoliv totiž je jasné, že přísedící nepobírá plat soudce a nemůže mu být zakázán výkon výdělečné činnosti v takové míře jako soudcům, je třeba jeho nezávislost garantovat alespoň prostředky vylučujícími svévolné odvolání.!"
Nejpve by jste totiž musel řešit, jaktože nepobírá (neklesající) mzdu, která je podle rozhodnutí ÚS dokonce jedním z atributů soudce. Jakmile se od této myšlenky odchýlíte, je vaše argumentace už jen zbytkovou analogií, která analoguí může ale také nemusí být. Přísedící prostě není soudcem - analogie tím končí. Jinými slovy vybral jste si pouze jednu věc z celku, ale ten celek (přísedící) se nechová podle vámi zvoleného vzoru (soudce).
Michal Šídlo
Domnívám se, že je na čase institut přísedících zrušit a obnovit fakultativní poroty (která by byla na žádost jedné ze stran).
OdpovědětVymazatProč zrušit přísedící, když v justici dělá 1/3 rychlokvašek z 90.let, kteří vinu v TP anebo rozhodnutí v civilu sázejí podle učebnic, protože praxi a reálný život viděli pouze z rychlíku ?
OdpovědětVymazatnapř. V UK jsou pracovněprávní senáty tím nejlepším a mají také největší aturitu.
např. v USA by nebylo možné, aby vinu konstatoval morálně "neznámý" člověk /v ČR většina soudců/. U morálky je totiž důležité nejen její obsah ale autoritu ji dává nikoliv razítko a "jménem republiky jak tvrdí Jirsa) ale především to, kdo ji hlásá.
Doposud jsem chápal českou justiční byrokracii nikoliv jako její přítěž ale naopak jako ochranu před zvůlí ze strany českých soudců, z nich velká část touží po moci nebo trpí závistí.
Marcel Danet
Berte to pozitivně. Z tehdejších justičních rychlokvašek jsou dnes rozvedení soudci a soudkyně s nějakým tím závazkem. A protože je soudní stav dávno naplněn, dochází k výměně alespoň na straně klientů (za posledních 20 let se vyměnila minimálně 1/4 ČR).
OdpovědětVymazatIvan Hlína
Přísedící jsou prakticky bezvýznamní, jsou zcela ve vleku svých předsedů, kteří mají možnost se jich kdykoli snadno zbavit. Proto souhlasím, ztížení této možnosti (spolu se zlepšením mechanismu volby přísedících, která je formální a probíhá mnohde na basi známostí) by jejich význam mohlo posílit. Zázraky bych si ale nesliboval, u odvolacích soudů přísedící nerozhodují, což jejich – bývalým režimem určenou a tímto bez přemýšlení převzatou – roli podtrhuje.
OdpovědětVymazatad "Marcel Danet". Na to odpovídá článek. Nejsou to ani professionální soudci, ani laické poroty. Kombinují nevýhody obou.
OdpovědětVymazatCo se týká celoživotního soudce (střední Evropa) v. vrchol kariéry právníka (angloamerické země), dávám přednost angloamerickému modelu.
Přísedící samozřejmě není soudce, právní řád těmito dvěma pojmy označuje různé osoby. Soudce je ten, kdo má právnické vzdělání a je do své funkce jmenován prezidentem. Přísedící celkem nepochybně patří do kategorie "dalších občanů" podle čl. 94 Ústavy. Jak jsme byli nedávno poučeni, ustanovení Ústavy nelze vykládat tak, aby se z nich staly pouhé prakticky nepoužitelné deklarace, a kdo jiný by už byl ten další občan, jenž není soudce a přitom se podílí na rozhodování soudů, než přísedící, jenž není jmenován prezidentem a nemá právnické vzdělání. Čl. 82 odst. 2 přitom hovoří pouze o soudcích, tudíž se na přísedící nevztahuje, leda bychom to dovodili pomocí analogie.
OdpovědětVymazatNa druhou stranu mám vážné pochybnosti, zda institut přísedících v současné podobě je vůbec ústavně konformní. Soudci z lidu byli původně zavedeni, aby narušili dělbu moci (jejich pomocí získala správa - národní výbory - významný vliv na fungování justice) a nezávislost soudů (národní výbory, zodpovědné za výběr soudců z lidu, byly zcela politické orgány). Po pádu komunismu byli soudci z lidu přejmenováni a byl o něco omezen okruh otázek o nichž rozhodují, na podstatě jejich fungování se však nic nezměnilo. Ani dnes neexistují prakticky žádné institucionální záruky jejich nezávislosti, nebo toho, že se jejich pomocí samospráva nebude pokoušet ovlivnit fungování justice. Mezitím se ovšem z dělby moci a nezávislosti soudů staly ústavně chráněné hodnoty.
Arnošt Kobylka:
OdpovědětVymazatAd imp: Tohle zřejmě pokračuje. Přidávám úryvek z článku o březnovém zasedání OZ Prahy 3 z webových novin www.Kauza3.cz . Pro porozumění: SKM - Správa komunálního majetku je sro, které kdysi zřídila Praha 3, je jeho jediným vlastníkem a převedla na něj výkon hospodaření prakticky s celým obecním bytovým a nebytovým domovním fondem, čímž hospodařemí úspěšně ukryla před zraky opozice. Výkon práv podílníka vykonává rada zastupitelstv, v orgánech sedí i politici, ale často veřejnosti neznámí lidé.
Rudolf Zíta v článku píše: "... V jednom z prvních bodů se jedná o zvolení přísedícího Obvodního soudu pro Prahu 3. Na žádost opozice, protože navrhovatelem je samozřejmě pozice, se kandidátka krátce představí, načež dostane kontrolní otázku, zda náhodou nesedí v dozorčí radě SKM (Správy komunálního majetku), který je velmi neprůhlednou organizací Prahy 3, často spojovanou s korupcí – šlo by také o jistý střet zájmů v případě, že by někdo žaloval SKM. Kandidátka odpovídá, že v žádném případě není v DZ SKM. Skoro to vypadá, že opozice má špatné informace. Načež ale se opozice ptá znovu, a to, zda není kandidátka náhodou přímo v představenstvu SKM. Zde ovšem kandidátka potvrzuje, že tomu tak je! Přesto však zastupitelstvo, kde má většinu ODS tuto kandidátku do funkce potvrzuje! Kde to jsme?..."
Tady se již přísedícími nevolí nemohoucí babičky, nezaměstnaní a matky na RD...
Uveřejněný post mi připomněl vzpomínku jedné mé známé, bývalé trestní soudkyně, která byla ohledně viny jednoho obžalovaného přehlasována přísedícícmi a byla tedy nucena dotyčného, dle jejího přesvědčení zcela evidentně vinného, zprostit. V odvolacím řízení jí byl rozsudek hozen na hlavu značně nevybíravým způsobem, proto pocítila nutnost upozornit předsedkyni odvolacího senátu na (nerozlepený) protokol o hlasování. Odpověď předsedkyně z odvolačky však byla strohá "Ale paní kolegyně, když Vás senát přehlasoval, měla jste odročit a vzít si jiné přísedící". Aniž bych chtěl paušalizovat, obávám se, že tato příhoda (a nemám o její autentičnosti důvod pochybovat) dokumentuje, že i v případě, kdy by se snad přísedící "vzbouřili" (ačkoli panuje obecné přesvědčení, že se tak vpodstatě neděje)k ničemu by to stejně nebylo. To dosti výrazně zpochybňuje nyní zastávanou a historicky podmíněnou koncepci soudců z lidu.
OdpovědětVymazatZa nikoli nepodstatnou však považuji i námitku kritizující průlom do principu dělby moci. Jmenování přísedících totiž není v rukou moci výkonné (pak by se jednalo o zcela jistě žádoucí projev checks and balances), ale do sféry samosprávy. Bylo by tedy na místě tuto ve své podstatě socialistickou koncepci přehodnotit...
Michal Basík
problém přísedících je stále otevřený; zatím má podobu záhadného historického residua, které se kdovíproč drží v pracovněprávních sporech.
OdpovědětVymazatV souvislosti s nápadem v jistém českém městě střední velikosti, kde po vítězství strany A ve volbách nad B vymysleli, že to je čas k převolení přísedících, kteří zrovna projednávají trestní kauzu, týkající se strany A, mi to už nepřipadá ani tak nevinné a akademické. Vyprávění o Praze 3 se ubírá podobným směrem.
Narazila jsem na vaše komentáře ohledně přísedících a ráda bych se - poprvé vůbec z celých mých studií - vyjádřila k tomuto tématu. Psala jsem na procesní stránku pracovních sporů u soudu, kde se přísedící objevují, diplomovou práci (letos). Taky jsem došla k závěru, že v současné době nejsou přínosem (z důvodu již zde zmíněných jako nezájem o dění v síni, neseznámení se se spisem, nesystémovost - u odročených sporů jsou různí přísedící atd..- ALE bylo mi mou VEDOUCÍ dipl.práce řečeno, že PRÝ jsme vázáni nějakou úmluvou Mez.org.práce (snad...jinak nevím, jakou jinou organizací by to mohlo být, hledala jsem na hodně místech), která nám ZAKAZUJE ty přísedící z pracovních sporů zrušit. Prosím z vás, kdo se v této problematice orientujete, existuje nějaký takový závazek ? mezi ratifik.úmluvami to není. Te´d bych ráda toto téma rozvinula do rigor.práce, proto mě to stáááále zajímá. díky
OdpovědětVymazatMgr.Pavla Klátová, dipl.ek.
čerstvoabsolvent
Ad Pavla Klátová
OdpovědětVymazatPřipojuji odkaz na studii, která by Vám snad mohla být užitečná (viz zejména str. 9).
portal.justice.cz/justice2/soubor.aspx?id=77824
Děkuji panu Peřinovi za výborný odkaz. Neznala jsem tuto studii. Bude mi trvat nějaký čas než se tím prokousám, ale všimla jsem si zpětné vazby od KS, že zdaleka ne všechny soudy si myslí, že jsou přísedící zbyteční, naopak, více je pro ponechání laického prvku nebo jeho modifikace.
OdpovědětVymazatTo mě překvapuje.
Dost mi to připomíná studii, kterou zmínil býv.min.Pospíšil v Lidových novinách (http://portal.justice.cz/justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=378&d=161317) v červenci 2007 o tom, že se chystá zrušení přísedících a k tomu se připravuje studie.
Tak uvidíme, co čas přinese, ale dle tohoto to nevypadá, že by se k zrušení přísedích v brzké době schylovalo. Ostatně o žádném návrhu zákona nevím... Tak ono to palčivé téma teď není. Jsou jiné problémy, vážnější.
.......(s tou úmluvou je mi to už jasné. Žádná není)
Ještě jednou díky.
Pavla Klátová, Uh. Hradiště