Pokračujeme v našem srpnovém kratochvilném čtení z díla Jaroslava Mellana.
Obhájce a advokát kouzla zbavený
Řekněme si o něm několik pravdivých slov, nebojácných nahoru i dolů.
[...]
Narodí se dítě, o němž jest psáno v knize Osudu, že se stane advokátem.
V šesti letech vstupuje do první obecné školy.
V jedenácti letech vstupuje dítě branou přijímací zkoušky do primy.
Jedenáct a osm je devatenáct.
V devatenácti – dvaceti letech jest kandidát advokacie imatrikulován na právnické fakultě.
K advokacii jest potřebí doktorátu práv, advokátní praxe a advokátní zkoušky.
Podtrhuji doktorát: není ho potřebí v jiném odvětví praktické služby právní.
Soudci, notáři, konceptnímu úředníku, politickému, finančnímu a vůbec zkrátka všem ostatním praktickým právníkům postačí tři státní zkoušky, s výjimkou konceptních sil finanční prokuratury, u níž je doktorát práv neprominutelnou podmínkou.
Advokát musí mít doktorát bezpodmínečně, kromě ovšem onoho výminečného případu, kdy bývalý soudce otevírá si kancelář advokátní (5 let cum voto).
Jsou to případy vzácné a celkem málo praktické.
Netřeba se jimi zdržovati.
Doktorát předpokládá zpravidla tři státní zkoušky a tři rigorosa.
Tedy šest zkoušek.
Na žádné jiné fakultě není jich tolik.
Medicina má tři rigorosa, filosofie jednu státní zkoušku, technika dvě státní zkoušky.
My jich máme šest, advokátní zkouška jest počtem sedmá.
Zkoušky právnické dělí se ve tři skupiny:
První státní zkouška historicko-právní,
druhá judicielní,
třetí státo-vědecká.
Rigorosa – nebožtík prof. Horn je překládal po svém svérázném způsobu „chlaďury“ – jsou přísné zkoušky doktorské.
Zpravidla po osmi semestrech lze promovat.
Tedy ve 24 letech.
Promoce je velmi příjemná věc.
Nebyla by, kdybychom si uvědomili, že to není konec studií, nýbrž současně počátek praktického života a pouhá formální legitimace k němu.
Z opojení doktorátu vyléčíme se brzy.
Pozorujeme, že i po naší promoci slunce – ku podivu – vychází na východě a zapadá na západě a že hvězdy jsou viditelny v noci, nikoliv ve dne.
Pak vstoupíme do praxe.
Za našich dob byla sedmiletá.
Těch sedm let přirovnal bych k oněm sedmi hubeným kravám ve snu faraonově.
Léta koncipientské praxe jsou léta po stránce příjmové chudá – po stránce pracovní bohatá.
Pak děláme advokátní zkoušku – poslední formální a úřední zkoušku v životě.
A v 31-32 letech otevíráme kancelář.
V dobách, kdy naši kolegové, t. zv. zkažení studenti, kteří tak říkajíc zběhli včasně ze studií, jsou již po léta v praktickém povolání, v pevných místech pod pensí, s nárokem na přídavky, postupy, dovolenou!
Do kanceláře nutno vnésti peníze.
I do té nejubožejší.
A pak je potřebí ještě nějakého reservního fondu, poněvadž normální advokátní kancelář v normální době v prvním roce kryje svým výtěžkem tak právě režii.
Říkává se, že teprve po třech letech lze říci, zda zvolené povolání advokátní nás uživí a stane se rentabilní.
Zodpovězme si několik speciálních otázek: Jaké jsou příjemné stránky obhájcovského povolání?
Začněme oněmi ideálními a skončeme materiálními.
Obhájce spolupůsobí na právním formování života.
Brání utiskované proti útočníkům a v jistém směru zastává i funkci anděla-mstitele.
Do jeho rukou svěřuje klientela své osudy.
A podaří-li se mu rozřešit příznivě svěřený problém, má příjemný pocit vykonané a úspěšné práce – pocit obdobný asi onomu, jejž má chirurg po zdařilé operaci, jež se povedla, aniž pacient zemřel.
Advokát je také trochu potěšení zarmoucených i útočiště hříšníků.
Pokud jde o kladnou materiální stránku našeho povolání, tu lze říci, že normální kancelář advokátní je výnosná a kancelář nadprůměrná může dokonce svého majitele učinit zámožným.
A i ta nejubožejší dá přece jen jakž takž živobytí.
Jaké jsou nepříjemné stránky našeho povolání?
Tu nutno v prvé řadě – proti tradici – akcentovat nesamostatnost. Je konečně nutno vyvrátit bludnou legendu o samostatnosti advokátního stavu.
Úředník právník má při počátku své kariéry nad sebou řadu pánů.
Leč počet jich jest uzavřen a spočitatelný.
Postupem let ubývá tato nadřízená vrchnost, neboť úředník postupuje a každým krůčkem tenčí se počet těch, kdož jsou jeho veliteli, cum licentia superiorum.
V západu svého života jest už téměř samostatný.
U advokáta je to obráceně; čím starší, čím známější, čím má více práce – tím je méně samostatný.
Každý klient je jeho pánem.
Uděleným mandátem koupí si advokátův čas, jeho neděle, svátky, prázdniny i jeho telefon.
Máme nad sebou tolik pánů, kolik klientů.
Advokacie ztravuje veškerý náš čas.
Musíme se rozloučit s t. zv. úředními hodinami a často škrtnout si z kalendáře neděle, svátky, ba dokonce i prázdniny.
Ostatně t. zv. soudní prázdniny se na věci trestní vůbec nevztahují.
Na našich bedrech spočívá strašlivá odpovědnost.
Morální i věcná.
Za sebe menší chybu vlastní i personálu své kanceláře ručíme celým svým jměním.
A vposled: řekněme si to docela poctivě a bez falešného ostychu. Advokacie je věčná hádka.
Chcete-li výraz eufemističtější: výměna názorů.
Žijeme ve stálých sporech jednou – mandatari nomine – žalujíce, po druhé jsouce žalováni.
Je to zaměstnání, je-li svědomitě a poctivě vykonávano, neklidné, rozrušující, vysilující.
Chtíce nechtíce sžíváme se s osudy a právními postaveními své klientely a spolutrpíme jejich procesy a v nich peripetiemi a krisemi.
Rodinný život, společenský atd. je u plně zaměstnaného advokáta politováníhodný.
Ve chvílích prázdna touží po jediném: po absolutním klidu, po trošce nirvány, jež ho regeneruje neb má regenerovat.
Jaké jsou pravděpodobné vyhlídky v advokátním i obhájcovském povolání?
Jedním z nejnevděčnějších zaměstnání na světe je zaměstnání prorocké.
K pythické stylisaci – vpravdě nic positivního neříkající – se utíkati nechci.
A proto mi odpusťte odpověď na otázku danou.
Advokátní zkouška nahrazuje veškeré ostatní zkoušky: advokát může se „přes noc“ stát soudcem, notářem, úředníkem finančním, politickým, konceptní silou obecní, zemskou, v soukromých službách atd.
Je tu tedy vždy jakás reserva, mluveno ovšem cum grano salis: nepovede-li se advokátní kancelář, lze přestoupit do jiné právní lodičky bez dalších zkoušek.
Jakých zvláštních schopností vyžaduje toto povolání?
V prvé řadě fysické a psychické zdraví.
Neboť advokacie jest ustavičný útok na soustavu nervovou i tělesnou v užším slova smyslu.
Není tu žádoucího oddechu a není tu vlastně t. zv. úředních hodin, jež si sice můžeme dát na tabulku i na kancelářské tiskopisy, ale sotva se budeme moci jimi bezpodmínečně řídit.
Nejsme prostě pány svého času. Aliis si licet, tibi non licet.
Vedle zdraví je nutna jakás takás řečnická a stylistická schopnost.
Říkává se, že advokát musí mít v prvé řadě pořádnou pusu. Říkává se to poněkud plastičtěji, ale obsah jest týž.
Není to tak docela pravda.
Advokát – a contrario obhájce – nepotřebuje být vůbec řečníkem.
Civilní spory, v nichž advokát vystupuje, ovládá zásada písemnosti.
Ani obhájce hájící před trestními soudy nemusí vynikat řečnicky a může mít úspěch.
Naproti tomu obhájce před porotou má být řečníkem, neboť tu často vítězí spíše řečník než právník, někdy dokonce i řečník nevybíravý.
Nejslavnější juristé selhali právě u porot.
Advokacie jest jedním slovem práce, což by ovšem nebylo ještě neštěstí!
Říká se dokonce, že práce je štěstí.
Nevěřte tomu.
Práce může být toliko cestou ke štěstí.
Může být prostředkem, ale ne účelem života.
A tedy: i prací advokátní lze zajisté – jako každou prací – dospět ke štěstí.
Anebo alespoň k něčemu, čemu se tady na světě říkává štěstí.
(Mellan, J.: Trestní řízení v praksi. A. Hubínek, Praha 1941, s. 240-244)
Obhájce a advokát kouzla zbavený
Řekněme si o něm několik pravdivých slov, nebojácných nahoru i dolů.
[...]
Narodí se dítě, o němž jest psáno v knize Osudu, že se stane advokátem.
V šesti letech vstupuje do první obecné školy.
V jedenácti letech vstupuje dítě branou přijímací zkoušky do primy.
Jedenáct a osm je devatenáct.
V devatenácti – dvaceti letech jest kandidát advokacie imatrikulován na právnické fakultě.
K advokacii jest potřebí doktorátu práv, advokátní praxe a advokátní zkoušky.
Podtrhuji doktorát: není ho potřebí v jiném odvětví praktické služby právní.
Soudci, notáři, konceptnímu úředníku, politickému, finančnímu a vůbec zkrátka všem ostatním praktickým právníkům postačí tři státní zkoušky, s výjimkou konceptních sil finanční prokuratury, u níž je doktorát práv neprominutelnou podmínkou.
Advokát musí mít doktorát bezpodmínečně, kromě ovšem onoho výminečného případu, kdy bývalý soudce otevírá si kancelář advokátní (5 let cum voto).
Jsou to případy vzácné a celkem málo praktické.
Netřeba se jimi zdržovati.
Doktorát předpokládá zpravidla tři státní zkoušky a tři rigorosa.
Tedy šest zkoušek.
Na žádné jiné fakultě není jich tolik.
Medicina má tři rigorosa, filosofie jednu státní zkoušku, technika dvě státní zkoušky.
My jich máme šest, advokátní zkouška jest počtem sedmá.
Zkoušky právnické dělí se ve tři skupiny:
První státní zkouška historicko-právní,
druhá judicielní,
třetí státo-vědecká.
Rigorosa – nebožtík prof. Horn je překládal po svém svérázném způsobu „chlaďury“ – jsou přísné zkoušky doktorské.
Zpravidla po osmi semestrech lze promovat.
Tedy ve 24 letech.
Promoce je velmi příjemná věc.
Nebyla by, kdybychom si uvědomili, že to není konec studií, nýbrž současně počátek praktického života a pouhá formální legitimace k němu.
Z opojení doktorátu vyléčíme se brzy.
Pozorujeme, že i po naší promoci slunce – ku podivu – vychází na východě a zapadá na západě a že hvězdy jsou viditelny v noci, nikoliv ve dne.
Pak vstoupíme do praxe.
Za našich dob byla sedmiletá.
Těch sedm let přirovnal bych k oněm sedmi hubeným kravám ve snu faraonově.
Léta koncipientské praxe jsou léta po stránce příjmové chudá – po stránce pracovní bohatá.
Pak děláme advokátní zkoušku – poslední formální a úřední zkoušku v životě.
A v 31-32 letech otevíráme kancelář.
V dobách, kdy naši kolegové, t. zv. zkažení studenti, kteří tak říkajíc zběhli včasně ze studií, jsou již po léta v praktickém povolání, v pevných místech pod pensí, s nárokem na přídavky, postupy, dovolenou!
Do kanceláře nutno vnésti peníze.
I do té nejubožejší.
A pak je potřebí ještě nějakého reservního fondu, poněvadž normální advokátní kancelář v normální době v prvním roce kryje svým výtěžkem tak právě režii.
Říkává se, že teprve po třech letech lze říci, zda zvolené povolání advokátní nás uživí a stane se rentabilní.
Zodpovězme si několik speciálních otázek: Jaké jsou příjemné stránky obhájcovského povolání?
Začněme oněmi ideálními a skončeme materiálními.
Obhájce spolupůsobí na právním formování života.
Brání utiskované proti útočníkům a v jistém směru zastává i funkci anděla-mstitele.
Do jeho rukou svěřuje klientela své osudy.
A podaří-li se mu rozřešit příznivě svěřený problém, má příjemný pocit vykonané a úspěšné práce – pocit obdobný asi onomu, jejž má chirurg po zdařilé operaci, jež se povedla, aniž pacient zemřel.
Advokát je také trochu potěšení zarmoucených i útočiště hříšníků.
Pokud jde o kladnou materiální stránku našeho povolání, tu lze říci, že normální kancelář advokátní je výnosná a kancelář nadprůměrná může dokonce svého majitele učinit zámožným.
A i ta nejubožejší dá přece jen jakž takž živobytí.
Jaké jsou nepříjemné stránky našeho povolání?
Tu nutno v prvé řadě – proti tradici – akcentovat nesamostatnost. Je konečně nutno vyvrátit bludnou legendu o samostatnosti advokátního stavu.
Úředník právník má při počátku své kariéry nad sebou řadu pánů.
Leč počet jich jest uzavřen a spočitatelný.
Postupem let ubývá tato nadřízená vrchnost, neboť úředník postupuje a každým krůčkem tenčí se počet těch, kdož jsou jeho veliteli, cum licentia superiorum.
V západu svého života jest už téměř samostatný.
U advokáta je to obráceně; čím starší, čím známější, čím má více práce – tím je méně samostatný.
Každý klient je jeho pánem.
Uděleným mandátem koupí si advokátův čas, jeho neděle, svátky, prázdniny i jeho telefon.
Máme nad sebou tolik pánů, kolik klientů.
Advokacie ztravuje veškerý náš čas.
Musíme se rozloučit s t. zv. úředními hodinami a často škrtnout si z kalendáře neděle, svátky, ba dokonce i prázdniny.
Ostatně t. zv. soudní prázdniny se na věci trestní vůbec nevztahují.
Na našich bedrech spočívá strašlivá odpovědnost.
Morální i věcná.
Za sebe menší chybu vlastní i personálu své kanceláře ručíme celým svým jměním.
A vposled: řekněme si to docela poctivě a bez falešného ostychu. Advokacie je věčná hádka.
Chcete-li výraz eufemističtější: výměna názorů.
Žijeme ve stálých sporech jednou – mandatari nomine – žalujíce, po druhé jsouce žalováni.
Je to zaměstnání, je-li svědomitě a poctivě vykonávano, neklidné, rozrušující, vysilující.
Chtíce nechtíce sžíváme se s osudy a právními postaveními své klientely a spolutrpíme jejich procesy a v nich peripetiemi a krisemi.
Rodinný život, společenský atd. je u plně zaměstnaného advokáta politováníhodný.
Ve chvílích prázdna touží po jediném: po absolutním klidu, po trošce nirvány, jež ho regeneruje neb má regenerovat.
Jaké jsou pravděpodobné vyhlídky v advokátním i obhájcovském povolání?
Jedním z nejnevděčnějších zaměstnání na světe je zaměstnání prorocké.
K pythické stylisaci – vpravdě nic positivního neříkající – se utíkati nechci.
A proto mi odpusťte odpověď na otázku danou.
Advokátní zkouška nahrazuje veškeré ostatní zkoušky: advokát může se „přes noc“ stát soudcem, notářem, úředníkem finančním, politickým, konceptní silou obecní, zemskou, v soukromých službách atd.
Je tu tedy vždy jakás reserva, mluveno ovšem cum grano salis: nepovede-li se advokátní kancelář, lze přestoupit do jiné právní lodičky bez dalších zkoušek.
Jakých zvláštních schopností vyžaduje toto povolání?
V prvé řadě fysické a psychické zdraví.
Neboť advokacie jest ustavičný útok na soustavu nervovou i tělesnou v užším slova smyslu.
Není tu žádoucího oddechu a není tu vlastně t. zv. úředních hodin, jež si sice můžeme dát na tabulku i na kancelářské tiskopisy, ale sotva se budeme moci jimi bezpodmínečně řídit.
Nejsme prostě pány svého času. Aliis si licet, tibi non licet.
Vedle zdraví je nutna jakás takás řečnická a stylistická schopnost.
Říkává se, že advokát musí mít v prvé řadě pořádnou pusu. Říkává se to poněkud plastičtěji, ale obsah jest týž.
Není to tak docela pravda.
Advokát – a contrario obhájce – nepotřebuje být vůbec řečníkem.
Civilní spory, v nichž advokát vystupuje, ovládá zásada písemnosti.
Ani obhájce hájící před trestními soudy nemusí vynikat řečnicky a může mít úspěch.
Naproti tomu obhájce před porotou má být řečníkem, neboť tu často vítězí spíše řečník než právník, někdy dokonce i řečník nevybíravý.
Nejslavnější juristé selhali právě u porot.
Advokacie jest jedním slovem práce, což by ovšem nebylo ještě neštěstí!
Říká se dokonce, že práce je štěstí.
Nevěřte tomu.
Práce může být toliko cestou ke štěstí.
Může být prostředkem, ale ne účelem života.
A tedy: i prací advokátní lze zajisté – jako každou prací – dospět ke štěstí.
Anebo alespoň k něčemu, čemu se tady na světě říkává štěstí.
(Mellan, J.: Trestní řízení v praksi. A. Hubínek, Praha 1941, s. 240-244)
Žádné komentáře:
Okomentovat