Kratochvilné čtení k srpnovým okurkám I.

Už ani nevím jak, dostala se mi do rukou kniha Jaroslava Mellana Trestní řízení v praksi z roku 1941. Kniha je především zcela vážně míněnou příručkou, určenou potřebám praktických právníků i laické veřejnosti, jejímž účelem je – slovy autora – promítnout trestní řád do praxe. Seriozní výklad je však překvapivě tu a tam proložen poněkud odlehčenějšími pasážemi, které se doufám budou hodit k jemnému zavlažení srpnových okurek.

Mimochodem – jak prozradil přítel Google – autor (26. 8. 1887 – 23. 11. 1961) byl nejen pražským advokátem a obhájcem ve věcech trestních, ale také dramatikem a ochotnickým hercem (např. v roce 1919 zazářil jako Osvald v Ibsenově hře Strašidla provedené Jednotou divadelních ochotníků Jaroslav v Luži v režii Emanuela Pelce – to jen tak na okraj pro divadelní fajnšmekry) a autorem několika knih různých žánrů.

Pro první okurkové kratochvilné čtení jsem z výše jmenované příručky vybral pojednání o problematice čitelnosti rozsudků, byť tento problém dnešní právníky již tolik nepálí (nebo se mýlím ...?)

Čitelnost rozsudku

Mlčí o ní trestní řád, literatura i judikatura.

Za to mluví o ní praxe.

Řečí naříkavou. Probíráme-li se ve starých, dávno mrtvých aktech soudních, nalezneme ještě tu a tam exempláře rozsudků vyráběných podle té staré, často s oblibou posmívané školy. Na solidních papírech, vítězně odolávajících zubu času, zežloutlých jen docela nepatrně, jsou psány rozsudky soudců, kteří už dávno sami stojí před soudnou stolicí onoho opravdového a skutečného Nejvyššího soudu.

Kvalita papíru těchto rozsudků, kaligrafické, i školákovi jasně čitelné písmo, vzbuzuje v neznalci dojem, že tu jde buď o staré pergameny, jimiž zajišťovala se práva a udělovaly výsady, nebo dokonce o listiny mající charakter císařských reskriptů a majestátů.

Nejstarší rozsudky, ony vydávané v dobách, kdy nebylo ani zdání o psacích strojích, ale také ještě ani o hektografické mase a kopírovacím inkoustu, jsou psány ručně. Ony pozdější jsou již hektografovány, ale vesměs jasně a i po uplynutí řady dlouhých desetiletí podnes vzácně čitelně. Rozsudky dnešní změnily se i po této formální stránce. Nikoliv k svému prospěchu.

Strana, resp. obhájce, dostává rozsudky psané průtiskem na hedvábném papíře.

V neznalci může tato zásilka, zejména přehlédne-li na obálce razítko soudu, vzbuzovat mylné zdání, že nějaký vtipkář zasílá složku hygienického papíru.

Čitelnost nynějších rozsudků je minimální.

Straně, resp. jejímu obhájci dostává se patrně poslední kopie rozsudkových opisů, psaných nadto s použitím dávno vysloužilého kopírovacího papíru.

Zřídka kdy jsou dnešní rozsudky čitelné bez námahy. Často je nutno použít k jejich rozluštění zvětšovacího skla. A i tehdy místy se vám zdá, že tu jde o jakési mediální písmo, tajuplné jak egyptské písmo klínové. Není to jen bagatelisování práce obhájcovy, který přece provádí proti rozsudku, jejž si vyžádal, zákonné opravné prostředky! Myslím, že je povinností soudu, aby tyto opisy rozsudků byly čitelné.

Vždyť má-li obhájce provésti ohlášené opravné prostředky, musí přece nutně prostudovat rozsudek a tu je docela přirozené, že má právo na rozsudky čitelné a soud, pokud se týče soudní kancelář, povinnost, dodat rozsudky v exempláři bezvadném.

Újma vyplývající z nečitelnosti dodávaných rozsudků nespočívá jen v námaze zrakové, ale zapříčiňuje zbytečnou ztrátu času.

Ba nutí někdy obhájce k tomu, aby si pořídil čitelný opis rozsudku ze spisu samého, čímž opětně vzniká další ztráta času a ovšem i docela zbytečné vydání.

Jestliže zákon ukládá povinnost soudu, aby zaslal obhájci k provedení včasně ohlášených opravných prostředků rozsudek, jest tím přece již eo ipso řečeno, že to bude rozsudek čitelný bez pracné námahy a křížovkového luštění. Pomačkané hedvábné papíry, popsané mlhavým písmem, nejsou rozsudkem po zákonu.

Státní zástupce, jehož úřadovna nalézá se pravidelně v téže budově, v níž je sídlo sborového soudu I. stolice, může event. závady, vyplývající z nečitelnosti nebo ze zmenšené čitelnosti rozsudků odstraniti tím, že nahlédne buď v originál rozsudku, nebo v čitelný průpis v aktu se nalézající.

Bývá to zpravidla ztráta několika kroků.

Bylo by nutno, aby porucha rovnováhy mezi úřadem obžaloby a úřadem obhajoby, jež se vine v neprospěch posléze jmenované jako červená nit celým trestním řádem, byla i v tomto směru odstraněna.

A pod povinností dodat obhájci rozsudek ku provedení ohlášených opravných prostředků budiž vždy a bezpodmínečně rozuměna povinnost dodat rozsudek čitelný.

(Mellan, J.: Trestní řízení v praksi. A. Hubínek, Praha 1941, s. 30-31)