O nechutném kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou (a zčásti slušivém náhubkovém zákoně)

V souvislosti s podpisem náhubkového zákona vyjádřil prezident Václav Klaus velice zajímavou myšlenku. „Věřím, že pochopíte, že jako prezident republiky při vážení dvou důležitých zájmů, které mají oba svou oporu v Ústavě české (pozn.: doslovný přepis) republiky, budu vždy stát na straně toho slabšího, jenž se svých svobod a práv dovolává daleko obtížněji – tedy jednotlivého občana,“ napsal vzletně po provedeném hradním testu proporcionality prezident v odpovědi novinářům. Přílišného pochopení se nedočkal. Mediální komentáře k tomu upozornily, že poslední publikované odposlechy, inspirující vznik zákona, se týkaly „slabých“ ze světa politiky a byznysu.

Tyranie médií

Svou myšlenkou se prezident implicitně přihlásil k doktríně Tyranie médií publikované ve stejnojmenné knize Ignacia Ramoneta, dlouholetého ředitele měsíčníku Le Monde Diplomatique. Doktrína s ohledem na charakter informační společnosti zpochybňuje klasickou dělbu moci ve společnosti a nahrazuje ji jinou. Vedoucí mocí v současné společnosti je byznys následovaný mediální mocí. Až po obou se objevuje moc politická.

Média jsou v informační společnosti zcela nepochybně nadána obrovským vlivem na životy lidí. Zda jsou v tomto směru lépe disponováni politici či hlídací psi se svou "čtvrtou mocí" ani to, zda slovo je mocnější než čin, v postu rozebírat nebudu. Zaměřím se spíše na méně kontroverzní, ale neméně právně zajímavé otázky ochrany skutečně "slabých" a bezmocných (obětí deliktů a nehod) před vládou medií.

Z hlediska doktríny bývají oběti zařazovány do kategorie tzv. relativních osob veřejného zájmu. Pozornost veřejnosti vyvolávají pouze v souvislosti s konkrétní událostí, nikoli ohledně celé své osoby. Politici a jiní lidé "absolutního" veřejného zájmu vstupují do arény veřejné scény dobrovolně a měli by tak při svém angažmá počítat s tím, že budou pod drobnohledem veřejnosti. Zčásti ztrácejí právo na vlastní tvář, byť se samozřejmě nestávají zcela volně lovnou zvěří bez určité ochrany soukromí. Každý, i když je znám veřejnosti, musí totiž mít "legitimní naději" na ochranu a respektování svého soukromého života (Hannover proti Německu z 24.6.2004). U obětí deliktů a nehod jako relativních osob veřejného zájmu natolik razantní snížení ochrany osobnosti neplatí. Mediální zájem vyvolávají (obecně) bez vlastního přičinění a jejich jména, tváře ani osudy nejsou bez dalšího "veřejnými statky". Identifikace tváře nesmí být při výkonu zpravodajské licence v rozporu s oprávněnými zájmy oběti (§ 12 odst. 3 obč. zák.) a v případě porušení této povinnosti se může jednat o neoprávněný zásah do osobnostních práv. Nejde přitom jen o ochranu osobnosti a problém identifikace oběti bezpráví či neštěstí - z jiného úhlu pohledu třeba zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání ukládá v § 32 odst. 1 písm. f) provozovatelům vysílání povinnost bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.

Když bulvár prohrává s Filipem Renčem

Každý má asi v paměti svého času téměř perverzní mediální zálibu ve zveřejňování těl obětí, tak typickou pro bulvární tisk i televizi. Při setkání s krvavými záběry, přispívajícími k vyšší prodejnosti a sledovanosti médií, šlo snadno zavzpomínat na prvorepublikový případ "nechutného kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou". V této známé nekalosoutěžní kauze (Vážný č. 13.845) byla právně vyzdvižena ochrana lidskosti a piety nad zájmy byznysu, v daném případě pohřebního ústavu: "... není třeba, by pozůstalí byli agenty pohřebního ústavu vyhledáváni a obtěžování ve chvílích vzrušení nad blízkou smrtí nebo smrtí již nastalou ... Vyhledávání pozůstalých bez předchozího vyzvání v bytě v takových okamžicích jest pokládati za vnucování se a za neseriózní způsob konkurenčního boje proto, že lidskost a pieta žádá, by pozůstalí byli ušetření obchodování a přemlouvání, když mysl je zaujata bolem a lítostí."

Přítrž tomu, aby se média v zájmu vyšší prodejnosti či sledovanosti zařazovala do kategorie "nechutných kramářů nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou", se ještě v časech přednáhubkových pokusil cestou ochrany osobnosti učinit i Nejvyšší soud (30 Cdo 3361/2007 z 31.1.2008). Ohledně fotografií vraku vozidla s ohořelými tělesnými pozůstatky sedících osob, které byly zveřejněny v Šípu, totiž dovodil existenci neoprávněného zásahu do soukromí porušením piety. Uvedl, že "přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o. z. Je-li pak takovým zásahem současně např. znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 o.z. V daném případě zásah žalovaného spočívající ve zcela neopodstatněném zveřejnění fotografií zpodobňujících mimo jiné též ohořelé tělesné pozůstatky tragicky zesnulého syna žalobců neoprávněně postihl soukromí žalobců jako nejbližších pozůstalých v oblasti prožívání a realizace piety ve vztahu k zemřelému synovi. Je zřejmé, že tento neoprávněný zásah by byl jako závažný pociťován obecně. Proto závěr odvolacího soudu, že v tomto případě se jednalo pouze o subjektivní vnímání tohoto zásahu žalobci, není správný." Pozůstalí rodiče pak u odvolacího Vrchního soudu v Praze napodruhé vysoudili omluvu a každý padesát tisíc (primárně u Krajského soudu v Českých Budějovicích omluvu a každý sto tisíc).

Někoho může (stejně jako šípovou dámu v prvním rozhovoru) napadnout, zda se v případech mediálního byznysu se smrtí a utrpením nejedná třeba i o určité preventivní působení takových snímků a o právo veřejnosti na informace. Z mlčení Nejvyššího soudu k této otázce lze dovodit, že daný aspekt v jeho očích přílišný význam nehrál. Reálné lidské utrpení je patrně méně efektivní než utrpení působivým způsobem uměle vyvolané ve spotech šokujících kampaní, které se navíc nikterak nedotýká osobnostních práv konkrétních lidí, živých ani mrtvých. Ochrana osobnosti má přednost, bulvár na body prohrává s Filipem Renčem.

Náhubkový zákon, oběti a public figures

Zvýšenou ochranu obětí specifikovaných trestných činů před médii zakotvil právě náhubkový zákon (zák. č. 52/2009 Sb.). V souvislosti se změnou trestního řádu uzákonil paušální ochranu před zveřejněním informací umožňujících zjištění totožnosti poškozeného, který je "osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin kuplířství nebo šíření pornografie nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži". Tuto ochranu prolomil pouze v taxativně uvedených případech, z nichž nejvýznamnější je předchozí písemný souhlas poškozeného se zveřejněním.

Obecně je myšlenka zvýšení právní ochrany těch, co utrpěli trauma, před sekundárním traumatem, vzniklým v důsledku medializace věci, asi správná. Identifikace oběti nemá žádnou informační hodnotu pro společnost a je zpravodajsky bezcenná. Společnosti může být úplně jedno, jak vypadá tvář týraného dítěte i to, byla-li znásilněnou Petra Nováková nebo Pavla Dvořáková. Naopak stigma vzniklé v důsledku mediální identifikace oběti může být zejména v éře internetu bez nadsázky celoživotní. Nejsme v tom ostatně sami, bývá uváděn případ italského zákona, podle kterého každý, kdo veřejně sdělí jméno znásilněné ženy, může být sankcionován odnětím svobody. Svoboda projevu ani právo na informace nejsou bezbřehé a přísný mediální náhubek může být v tomto rozsahu i slušivý (bude-li respektována proporcionalita omezení a sankcí).

Opačně je tomu ale v případě osob "absolutního" veřejného zájmu, u kterých platí již uvedený institut snížené ochrany osobnosti. Podle okolností pak může být veřejný zájem i na informaci, že byly obětí deliktu. Právo veřejnosti být informována jakožto základní právo v demokratické společnosti se totiž za určitých okolností může dotýkat i soukromého života osob veřejně činných, zejména pokud jde o politiky (Hannover proti Německu z 24.6.2004). Ve vztahu ke svobodě projevu přitom obecně platí, že výjimky z ní musí být interpretovány úzce a potřeba omezení musí být přesvědčivě prokázána (Observer a Guardian proti Spojenému království z 26.11.1991). Možný neúspěch žaloby na ochranu osobnosti by v těchto souvislostech nikdy neměl být nahrazen případným úspěchem trestního oznámení z téhož skutku. Jednalo by se totiž o zcela absurdní právní konstrukci (v rozporu se zásadou a minori ad maius), pokud by snížená osobnostní ochrana public figures byla účinně navyšována drakonickými prostředky práva trestního, tj. prostředky ultima ratio.