Právník o lásce

K začínajícímu máji neodmyslitelně patří láska. Proto právě v tomto měsíci v rámci literárního okénka Jiného práva upozorňuji na velmi milou, zábavnou a současně i poučnou knížku Marie Vopršalové-Šteflové „Právník o lásce“, která vyšla v Brně již v roce 1944. Charakterizoval bych ji jako něco mezi úvodem do rodinného práva, červenou knihovnou a humoreskami typu Slovácko sa súdí.

V tomto případě nemá valného smyslu popisovat obsah knížky, potažmo pokoušet se o formulaci jediného obecně platného moudra. Tato knížka je totiž zajímavá něčím jiným: pomůže alespoň na chvíli ponořit se do atmosféry první poloviny minulého století, obohatí čtenáře o úžasné výrazivo a přinutí jej k lehkému úsměvu připomenutím, kam všude až dříve rodinné právo sahalo. A pokud si k četbě pustíte např. hudbu z některého filmů s Oldřichem Novým a uvaříte si dobrý čaj či kávu, může být pohoda dokonalá.

Vybírám proto jen namátkou některé půvabné citace z této knížky.

Útěchou pro všechny platonicky zamilované budiž následující citát:
„Láska může míti též právní následky, a to jednak trestní, kdy totiž milující či milovavší jest za tuto svou, s hlediska trestního zákoníka nežádoucí, činnost soudem přímo trestán, jednak civilní, kdy jest odsouzen k náhradě škody, pokud tu vznikla. Slovo „činnost“ jest uvedeno úmyslně: má hned poukázati k tomu, že city čistě platonické jsou nad veškerý rmut předpisu povzneseny. Jejich perutě nelze poutati paragrafy, pokud jen se nezačnou snášeti příliš blízko k zemi… Někdy totiž i samotný polibek, tato pouhá sladká tečka nad i v slově milovati, má za sebou stín vězení.“

„Pouta paragrafů“ naopak představovala skutková podstata deliktu „zneuctění pod přípovědí manželství“. Tento přestupek, za který hrozilo odsouzení tuhého vězení až do tří měsíců, sloužil k ochraně nevinnosti dívčiny, kterou „zákon oceňuje a chrání způsobem velmi důmyslným, aniž se však snaží při tom ji za každou cenu zachovati, což jistě svědčí o jeho hluboké životní moudrosti. Nechce nemožné. Jest jen třeba, aby také dívka si byla vědoma své ceny. A má-li i ona své zásady a odpovídá na vaše čistě pozemské touhy tvrdošíjně záporně, protože chce pel své neporušenosti věnovati pouze tomu, kdo bude jednou jejím manželem, vztáhne zákon na tuto její počestnost svou ochrannou ruku.“ Pokud tedy dívčina „vydá se lásce rozpáleného mládence tak, jako růže vydává všechny svoje lístky větru, pod příslibem manželství“, nastupovalo do úvahy i trestní řízení.

Kam až mohou mládence dohnat neodbytné tetičky, lze pracovně nazvat příběh nesmělého mládence Emánka. Tohoto jinocha, „zkrušeného léty rodinné dresury, uvedly tetičky do rodiny, kde se vyskytoval rovněž jedináček bohatých rodičů s příslušenstvím tetiček. Když se Emánek vyjádřil, že má vážné úmysly a že se se slečnou ožení, dostal mladý párek povolení vycházeti bez dozoru do přírody. Emánek tuto blahovůli nijak zvláště neoceňoval, jemu docela stačilo pobývati se slečnou v přítomnosti jejích rodičů. Ale slečna, v níž háral utajený temperament, jej vodila s oblibou na procházky značně odlehlé, kde, jak prohlašovala, bylo možno se nerušeně sluniti. A Emánek ji skutečně při jejím slunění ničím nerušil, ač se tomuto požitku oddávala v oděvu co do rozměrů velmi skromném, a věnoval se tvrdošíjně svému oblíbenému studiu hmyzu, hluchý ke všemu sladkému dívčímu štěbetání. V této jeho libůstce založila slečna svůj plán. A tak se jednou do rozkošných opalovaček dostal sršeň a chtěl k smrti vyděšenou slečnu píchnout. Emánek projevil mimořádný zájem o tento zákeřný druh jeho oblíbenců, a i když se nakonec ukázalo, že to byl pouhý komár, ukázal se mužem nejen v tom směru, že vetřelce statečně zahnal, ale i ve všem ostatním. Než kdo se vyzná v lidském srdci? Vším tím stouplo jeho sebevědomí na nebezpečnou míru tak, že si začal namlouvat jinou slečnu, která se mu dávno líbila a jíž se netroufal přiblížiti se z obavy, aby neprohlédla jeho nezkušenost. Kvůli ní se dokonce vymanil z područí tetiček a prohlásil, že až se bude ženiti, že si vybere sám!“ Následně však zhrzená slečna podala na Emánka trestní oznámení, ten se zalekl pravděpodobného odsouzení, kajícně se vrátil a zažádal o ohlášky. Teprve poté bylo trestní řízení zastaveno...

Třeba jako důrazné varování pro náruživého svůdníka můžeme číst následující příběh:
„Zato s jiným Cassanovou zatočil osud mnohem krutěji. Nejprve si odpykal trest ve vězení a pak byl odsouzen k náhradě škody za zmenšené vyhlídky svedené na sňatek ve výši 15.000 K. Patrně byl trpitelské povahy a chtěl dobrovolně vypíti kalich hořkosti až na dno, neboť nakonec se se svedenou také ještě oženil. … Jaké však bylo jeho rozhořčení, když se choť, sotvaže líbánky přešly, začala peněz přece jen domáhati. Provdáním její energie – jak tomu ostatně bývá u většiny žen, i těch nejněžnějších - teprve dostala křídla. … V následném exekučním rozhodnutí svůdník znovu a znovu četl, že nárok svedené trvá dále i po uzavření manželství, neboť jde o náhradu za škodu, která tu byla před sňatkem a nespočívala v tom, že svůdce nepojal svedenou za manželku, nýbrž, že zneuctiv ji, zmenšil její naději na ženicha vůbec, případně tedy na lepšího, nežli byl sám. A tak svůdník říká, že byl pro vínek své choti trestán třikráte, ale netroufá si dodati, který trest byl nejhorší. Asi ten doživotní.“

Na úplný závěr jsem si vybral trochu laskavého mentorování:
„A všechny tyto řádky, jež vás chtěly zhruba seznámiti s institucí rozvodu a rozluky, končí upřímným přáním, byste toho poučení nikdy nepotřebovali! I když právník mluví o takových eventualitách s klidnou samozřejmostí, znamenají ve skutečném životě vždycky jisté ztroskotání. Vždyť tak jako život jednotlivcův, i manželství má být uměleckým dílem každého z nás, a proto jest na jeho zdárnou výstavbu věnovati veškerou vůli, píli a snahu. Žádný způsob života nemůže býti stavem trvalého nadšení, ale i když se vám manželství stane všedním dnem, může býti přece plným pohody.“