Již druhý rok vedu spor s tradičními antifašisty, liberálními Židy a některými ochránci lidských práv. Snažím se je přesvědčit, že právo svobodně se shromažďovat platí pro všechny, a tedy i pro neonacisty, pokud v souladu se zákonem a Listinou základních práv a svobod oznámí účel svého pochodu, není-li tento oznámený účel v rozporu se zákonem. A to i tehdy, když úřadu zatají pravý účel pochodu, a třeba ho i zveřejní na internetu.
Zakazovat, nebo povolovat?
V minulých dnech vydaná koncepce (strategie) ministerstva vnitra a vlády boje proti extremismu uvádí potřebu vydání „manuálu pro shromažďování, který bude poskytovat návod praktických opatření a standardů, které by měly být naplněny v rámci zajištění bezpečnosti“. Doplnit by ho měl „kalendář rizikových dní, který bude napomáhat k odhalování skutečného účelu akcí, nahlášených pod fiktivním názvem.“ ČTK to přetlumočila: „Obce by měly obdržet manuál, který jim poradí, jak postupovat při povolování kontroverzních pochodů extremistů. Manuál bude obsahovat i seznam historických událostí, v jejichž souvislosti se tyto pochody pod fiktivním názvem často konají.“
Zakazovat, nebo povolovat?
V minulých dnech vydaná koncepce (strategie) ministerstva vnitra a vlády boje proti extremismu uvádí potřebu vydání „manuálu pro shromažďování, který bude poskytovat návod praktických opatření a standardů, které by měly být naplněny v rámci zajištění bezpečnosti“. Doplnit by ho měl „kalendář rizikových dní, který bude napomáhat k odhalování skutečného účelu akcí, nahlášených pod fiktivním názvem.“ ČTK to přetlumočila: „Obce by měly obdržet manuál, který jim poradí, jak postupovat při povolování kontroverzních pochodů extremistů. Manuál bude obsahovat i seznam historických událostí, v jejichž souvislosti se tyto pochody pod fiktivním názvem často konají.“
Tato novinářská interpretace vystihuje podstatu současných snah: jde o to, přeměnit dosavadní ohlašovací (resp.zakazovací) režim veřejných shromáždění v režim povolovací. Čelit této snaze považuju za stejně naléhavý úkol jako potlačovat mocí zákona nenávistné projevy krajní pravice.
S výjimkou Německa a Rakouska, kde se o povolení veřejného shromáždění musí požádat, mají snad všechny evropské státy ohlašovací, oznamovací režim. Dodejme hned, že ani v Německu a Rakousku, kde byly vzhledem ke „svobodě pro národní socialisty“ ve 30. letech obavy z pouhého ohlašování, je nepovolení pro úřad zhruba tak obtížné jako u nás zákaz.
Svolavatel shromáždění musí jeho účel, trasu a čas, jakož i další okolnosti ohlásit obecnímu či městskému úřadu či magistrátu. Kromě tří důvodů pořádkových, kde může být místo pro volné správní uvážení úřadu, který dá přednost výkonu shromažďovacího práva před ochranou zájmů obyvatelstva, uvádí zákon jen tři (na sebe navazující) důvody správního zákazu shromáždění. První jen, že oznámený účel shromáždění směřuje k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, pro náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů. Druhý je ten, že oznámený účel směřuje k výzvě dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti. Třetí je ten, že oznámený účel směřuje k jinému porušování ústavy a zákonů.
Zákon tedy nepřipouští zákaz shromáždění pro nějaký fiktivní, utajovaný účel, Úřad posuzuje jen oznámený účel. Někteří lidskoprávní aktivisté – včetně právníků – volají po prověřování, kdo je vlastně svolavatel a jaké má vazby na krajněpravicová hnutí. Chtějí, aby úřad studoval internetové stránky, spolupracoval přitom s nevládními neziskovými organizacemi, ba s tajnými službami. Některé požadavky hraničí s vytvořením detektivní kanceláře nebo zpravodajské služby u každého magistrátu či úřadu. Byla by to orwellovská společnost.
Chomutovská primátorka Ivana Řápková nyní lituje, že Romům povolila veřejné shromáždění 3. května, na něž zaútočili neonacisté. Prý už nic „povolovat“ nebude. Je to neskutečná arogance místní moci. Primátorka, rada ani zastupitelstvo přece nejsou nijak činné při řízení o veřejném shromáždění, to zákon svěřuje úřadu státní správy, jímž je v přenesené působnosti odbor úřadu města (magistrátu). Terénní pracovník Člověka v tísni J. Šipoš, který jako nezaměstnaný dělník vystudoval před deseti let střední školu s maturitou, veřejně právničku Řápkovou zostudil – ví totiž, že povolovací režim nemáme. Ten byl naposledy, dodávám já, za Rakouska, ale jen pro početnější shromáždění nebo pro nošení zbraní na ně.
Listina a evropská úprava
Zákon navázal na Listinu základních práv a svobod, i když byl vydán už v březnu 1990 a Listina až v lednu 1991. Federální shromáždění tvořilo oba předpisy podle mezinárodních a evropských vzorů, zejména podle evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V pěti případech – u práva na respektování rodinného a soukromého života, u svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, u svobody projevu (slova), u svobody shromažďování a u svobody sdružování podléhají zákonná omezení těchto práv a svobod podmínce, že taková omezení musejí být v demokratické společnosti nezbytná v zájmu veřejné (či národní) bezpečnosti a dalších hodnot, mezi nimiž je vždy i ochrana práv a svobod jiných osob. Československá Listina pominula onu požadovanou nezbytnost (v demokratické společnosti) u práva na zasahování do soukromí a rodinného života, což bude možná podstatné při posuzování ústavní konformity takzvaného náhubkového zákona u Ústavního soudu. V ostatních čtyřech případech, včetně práva na svobodu pokojného shromažďování, ji v podstatě převzala z evropské Úmluvy.
Listinu je sice možno změnit ústavní (kvalifikovanou) většinou obou parlamentních komor, ale jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva, soudícího podle Úmluvy, Česká republika neuteče. Není pravda, že zákon o právu shromažďovacím byl přijat v nějaké revoluční euforii, ve snaze překonat nesvobodné poměry, které tu panovaly před rokem 1990.
Svobodu sdružování zákon omezuje víc než právo na svobodné shromažďování. Na pochod se podle zákona může dát vlastně každý, pokud úřadu neoznámil protizákonný záměr. Šířit ideje neonacismu slovem – psaným nebo mluveným – a zakládat neonacistické spolky nebo stávající spolky na neonacistické přeměňovat u nás ale nelze, stát si zjišťuje poměry v nich i pomocí Bezpečnostní informační služby.
Shromáždění se oznamuje, časopis (pravidelné šíření slova) se eviduje a spolek se registruje. Registraci lze zrušit postupem ministerstva vnitra a pak Nejvyššího správního soudu, spolku pozastavit činnost nebo ho i rozpustit, zakázat. Slovo otištěné nebo vysílané podléhá odpovědnosti trestněprávní, přestupkové a je žalovatelné i soukromě, v občanskoprávním řízení, podle tiskového zákona anebo v řízení na ochranu osobnosti podle občanského soudního řádu.
V září 2007 registrovalo ministerstvo vnitra jako občanské sdružení Mladé národní demokraty. To neznalo jejich cíle omezovat práva občanů pro jejich národnost, rasu, původ, politické smýšlení, náboženské vyznání atd.? Neznalo jejich záměr rozněcovat nenávist a nesnášenlivost a podporovat násilí? Spolčovací zákon ale uvádí, že taková sdružení nejsou dovolena, nelze je registrovat, a jsou-li registrována, je nutno je rozpustit. Nejpozději od prosince 2007 ministerstvo už ví a může u soudu prokázat, že Mladí národní demokraté jsou totéž co neonacistický Národní odpor. Proto je může a má rozpustit. Toto je jedna z cest, jak působit proti neonacismu, ne zakazovat pochody s odůvodněním, že je svolávají antisemité, rasisti nebo extremisti. Svobody jsou ale pro každého, pro každého platí stejná zákonná omezení práv. Demokracie a právní stát holt stojí trochu námahy.
Dnes zakážeme pochodovat lidem, o kterých jsme na základě nahlédnutí na webové stránky nebo podle stanoviska někoho, kdo není (a ani nemůže být) soudní znalec, přesvědčeni, že jsou neonacisté. Základem svobody shromažďovací tedy je, že správní či soudní orgán nesmí přezkoumávat tušený, skrytý důvod shromáždění, nýbrž jen účel oznámený.
Nesmí říci – ale to jsou přece neonacisti, nacionalisti, komunisti, extremisti, sektáři nebo sionisti! Pravý účel svého shromáždění skrývají! A proto jejich pochod zakážeme. Radnice by to totiž posuzovala podle toho, jací fundamentalisti nebo moralisti by na ní seděli.
Budeme odhalovat protistátní živly?
Názor ČSSD známe, podle jejího platného bohumínského usnesení jsou extremisty i komunisté. U lidovců, zelených či komunistů si lze představit ještě jiné závadnosti. Řešení zakazovat shromáždění extremistům podpořil i ministr Cyril Svoboda (KDU-ČSL). Karel Steigerwald z Mladé fronty Dnes se už domáhal zákazu vystupování komunistů a jiných extremistů. Nepřijatelná je podle mnohých lidí ale i kritika radaru, potratového zákona či Romů jako celku. Jiní by zase zakázali propagovat registrované partnerství, islám či sionismus, nebo nadržovat nepřizpůsobivým. Tak by se dalo zakázat i shromáždění romských aktivistů či jakékoliv nestátní neziskové organizace. Ale cožpak křesťanští fundamentalisté a popírači vlivu člověka na klimatické změny nejsou extremisty? Pokud by se v tomto smyslu měl zákon změnit, uvážil by už ten, kdo bude zrovna sedět na radnici, zda to či ono shromáždění předem zakáže.
Názor ČSSD známe, podle jejího platného bohumínského usnesení jsou extremisty i komunisté. U lidovců, zelených či komunistů si lze představit ještě jiné závadnosti. Řešení zakazovat shromáždění extremistům podpořil i ministr Cyril Svoboda (KDU-ČSL). Karel Steigerwald z Mladé fronty Dnes se už domáhal zákazu vystupování komunistů a jiných extremistů. Nepřijatelná je podle mnohých lidí ale i kritika radaru, potratového zákona či Romů jako celku. Jiní by zase zakázali propagovat registrované partnerství, islám či sionismus, nebo nadržovat nepřizpůsobivým. Tak by se dalo zakázat i shromáždění romských aktivistů či jakékoliv nestátní neziskové organizace. Ale cožpak křesťanští fundamentalisté a popírači vlivu člověka na klimatické změny nejsou extremisty? Pokud by se v tomto smyslu měl zákon změnit, uvážil by už ten, kdo bude zrovna sedět na radnici, zda to či ono shromáždění předem zakáže.
Politická práva upravují zákony s ohledem na práva jiných osob. Trvat na jejich dodržování není formalismus ani přehnaný právní pozitivismus. Je to trvání na naší svobodě. A ochrana lidských práv není ani abstrakcí, ani nepramení z dobroty srdce a lásky k lidem. Je to základ právního státu, a tím i svobody každého z nás. Od nynějšího zákonného znění, že pro zákaz je rozhodující jen záměr ohlášený a k předpokládanému se přihlížet nesmí, ustoupit nelze. To bychom se propadli do nedemokratických poměrů, do svévole.
Úředníci, radní a zastupitelné zákony moc neznají, někdy tápou i soudci. Pražský radní Rudolf Blažek (ODS) třeba vyhlásil, že oznámení Mladých národních demokratů z loňského srpna bylo nicotné, a tedy neplatné, protože v den oznámení ještě nebyli občanským sdružením registrovaným ministerstvem vnitra. Zákon ale říká, že shromáždění oznamuje fyzická či právnická osoba nebo skupina osob. Tedy i skupina neregistrovaná. Magistrát za toto stanovisko pochválila poslankyně Kateřina Jacques (SZ). Říct něco, co není proti neonacistům, by nebylo populární.
Naprostou nedotčenost právem prokázal v únoru plzeňský primátor Pavel Rödl (ODS). Pochod neonacistů zakázal sám, byť na hlavičkovém papíře magistrátu, i když zakazovat shromáždění podle zákona může jen úřad, který tak činí v přenesené působnosti jako orgán státní správy. Mezi státní správou a samosprávou je rozdíl, vymezený přesně zákony; to jen za starého režimu to bylo jaksi smíchané a propletené. Primátor magistrátu nešéfuje, rozhodně ne ve věcech státních správy. Navíc pochod byl ohlášen u úřadu městského obvodu Plzeň 3, kde byl zamýšlen a také se tam uskutečnil. Magistrát není v tomto smyslu nadřízeným orgánem vůči úřadu městského obvodu, tím je soud. To příště zakáže pochod krajský hejtman nebo předseda Poslanecké sněmovny? Primátor navíc vesele nedbal na lhůty. Odůvodnění bylo zcela mimo zákon.
Nepřekvapilo, že s rozhodnutím primátora Rödla „osobně souhlasil“ ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Jeho ODS jako strana pravicová se musí vůči neonacistům vymezit, zákon-nezákon. Ale i předseda ČSSD Jiří Paroubek považoval zákaz za správný, a – jak řekl – i kdyby se u soudu ukázalo, že nebyl v souladu se zákonem. Na Rödlově straně je prý morálka.
Právní zmatek způsobili soudci Nejvyššího správního soudu (NSS) Petr Příhoda, Michal Mazanec a Jan Passer 5. listopadu 2007. Do svého rozhodnutí napsali: „Chce-li správní orgán zakázat shromáždění proto, že podle jeho názoru svolavatel zastírá oznámeným nezávadným účelem skutečný závadný účel shromáždění, musí takový závěr prokázat a nese v tomto směru důkazní břemeno.“ Dodnes se na to ti, kteří chtějí protizákonně a protiústavně omezovat právo na svobodu shromažďovací, odvolávají.
NSS tak posílil snahy lidskoprávních aktivistů zákon ohnout či ho rovnou změnit, aby soud či úředník mohl rozhodovat i o skrytém účelu shromáždění. „Závadný“ účel NSS nás vrací před rok 1990, kdy se práva užívala jen v zájmu pracujících.
I pražský Městský soud, jenž zrušil – správně a v souladu se zákonem – zákaz neonacistického pochodu o Křišťálové noci v roce 2007, který vyslovil pražský magistrát, propadl „mediální nevědomosti“, a použil v rozsudku výraz „nepovolené shromáždění“. Občané mají ovšem právo provokacím neonacistů čelit. V Praze loni v listopadu i letos v Plzni byli demokraté nad neonacisty v převaze. Kdo chce při tomto občanském protestu dbát, aby se sám nedopustil přestupku tím, že by rušil výkon shromažďovacího práva nezakázaného a často i policií chráněného shromáždění, samozřejmě může. Já osobně se občas přestupků dopouštím z méně mravných důvodů než je protest proti neonacistům. Využívám přitom zásady přiměřenosti.
Ochránci lidských práv tápou
Loni v březnu jsem poslouchal rozhlasovou debatu soudce NSS Vojtěcha Šimíčka a jednoho aktivisty Ligy proti antisemitismu, jehož považuji za demokrata, ba i svého přítele. Šimíček hájil ústavu, zákon a rozhodnutí svého soudu zákaz pochodu neonacistů zrušit. Zdrojem nepochopení mého přítele byla představa, že shromáždění se u nás povoluje, nebo zakazuje. Úřadu pak vyčítal, že pochod povolil.
Loni v březnu jsem poslouchal rozhlasovou debatu soudce NSS Vojtěcha Šimíčka a jednoho aktivisty Ligy proti antisemitismu, jehož považuji za demokrata, ba i svého přítele. Šimíček hájil ústavu, zákon a rozhodnutí svého soudu zákaz pochodu neonacistů zrušit. Zdrojem nepochopení mého přítele byla představa, že shromáždění se u nás povoluje, nebo zakazuje. Úřadu pak vyčítal, že pochod povolil.
Nepochopení je hlubší. Můj přítel věří, že platná judikatura uvádí, že „se soudce nemá řídit jenom psanými zákony, že se má řídit přirozeným právem“. Řekl to na adresu soudce Šimíčka. Není to pravda, stačí si přečíst slib soudce a zákon o soudech a soudcích. Soudce se sice neřídí jen jedním psaným zákonem, přihlíží k vícero zákonům, někdy i obdobným případům z minulosti, dále k judikatuře a rozhodně k Listině a mezinárodním smlouvám. Ale zákon, který je základem jeho rozhodování – a zde to je zákon o právu shromažďovacím - porušovat nesmí.
Varovné je, že omyl mého přítele připomíná léta 1949–1953, kdy se všichni – i soudci – měli řídit „třídním vědomím“, měli uplatňovat „třídní přístup“, stojící nad zákony. Tu třídnost teď nahradilo přirozené právo. Jen na okraj: morálka a přirozené právo jsou významným zdrojem psaného práva. A soudce musí dbát i smyslu zákona, nejen jeho znění, ale to zase už není „přirozené“ právo.Pravdu měla tedy spíše ultraliberální LiRa, která se přimlouvala za to, aby primátor Plzně Pavel Rödl, který v lednu pochod neonacistů zakázal, byl z funkce primátora odvolán pro zneužití své funkce. Dobře, že Rödl nemá rád neonacisty, ale nemůže rozhodovat protiprávně. Anekdoticky působila zpráva o tom, že město Plzeň se chce „proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu“ bránit stížností u Ústavního soudu. Ten ale není soudem odvolacím. (Sladké tajemství – on vlastně, přísně vzato, není ani soudem.) Při porušování práv neslouží Ústavní soud úředníkům, nýbrž jen tomu, kdo tvrdí, že orgán veřejné moci jeho základní právo porušil. Leda že bychom uznali, že právo něco protiprávně zakazovat je primátorovým základním lidským právem.
Co teď se zákonem shromažďovacím?
Jsou tři řešení.
První je zákon zachovat, ale ohýbat ho podle názoru NSS, tedy ne senátu Šimíčkova, nýbrž Příhodova.
Druhá možnost je zákon změnit tak, aby shromáždění šlo zakázat i tehdy, pokud by okolnosti – místo, čas, svolavatel – ukazovaly, že jeho účel je zjevně jiný než oznámený a že shromáždění by bylo zakázáno, kdyby se ten zastíraný účel nějak projevil. Svěřit zákonem tuto úvahu soudu nebo dokonce úřadu by ale bylo zkrácením práva shromažďovacího zaručeného ústavním pořádkem i mezinárodními smlouvami. Nelze ovšem ani požadovat, aby se zákaz dal odvodit z nějakého výročí, data či blízkosti nějakého místa. Novela by se ale, i kdyby byla v souladu s ústavním pořádkem, dala zneužít, jako řečeno, proti anarchistům a jiným extremistům, a pak i proti Romům a Židům. A nakonec proti trockistům, což bych bral úkorně.
Zbývá třetí řešení – nechat zákon takový, jaký je, snad jen ho doplnit možností zakázat jakékoli shromáždění do určité vzdálenosti od kostelů, hrobů a jiných pietních míst, případně v kombinaci s církevními či náboženskými svátky, ovšem bez ohledu na osobu svolavatele. I to bude tvrdý oříšek, neboť v zákoně o Ústavním soudu se jako perla skví ustanovení, jež je podle mnohých právníků s Listinou v rozporu – a sice to, že 100 metrů od jeho budovy se zakazují všechna shromáždění. Zákon o Ústavním soudu je z jara 1993, a byl tedy časově prvním zákonem, který přinesl protiústavní ustanovení. (V Rakousku-Uhersku to platilo jen pro dobu, kdy zasedal sněm.)
Vládní návrh novely zákona shromažďovacího, který ještě v Topolánkově vládě prosadil ministr Michael Kocáb, spočívající v tom, že tři dny na rozhodnutí, zda shromáždění zakázat, nebo ne, nebudou už kalendářní, nýbrž pracovní, asi projde. Ministr – naštěstí i ve vládě Jana Fischera – by to mohl Sněmovně zdůvodnit tím, že skutečně jsou případy, kdy je třeba oznámený účel posuzovat, vyžádat si odborné posouzení. Každé slovo je třeba vážit. Oznámený účel je třebas přispění k řešení otázky nepřizpůsobivých nebo dokonce Romů. To by měl úřad zakázat a počkat na případné rozhodnutí soudu. Pokud je účelem protestu proti sionismu shromáždění před izraelským velvyslanectvím, zakázat je asi nelze. Pokud ale to je účel pochodu okolo synagogy, je to přece oznámení o antisemitském štvaní.
Takovéto případy by mohl obsahovat i onen „manuál“ ministerstva vnitra. I novela zákona shromažďovacího by mohla postihnout ono účelové „zamlouvání si“ prostranství pro shromažďování, někdy až na rok dopředu. Uchylují se k tomu politické strany i občanská sdružení ve snaze předběhnout jiné skupiny při ohlašování shromáždění.
Na právní úpravě práva shromažďovacího zbývá tedy ještě dost práce. Není třeba se této svobody zříkat.
Pěkná analysa. O problematickém rozsudku NSS č. j. 8 As 51/2007-67 jsem nedávno psal, ba jsem jeho původce i slavnostně dekoroval.
OdpovědětVymazatTeď je otázka, jak judikaturu ke zjevně nepravdivému oznámenému účelu shromáždění sjednotit. Postup k tomu nabízí § 12 odst. 2 SŘS.
Autor by "měnil zákony", "upravoval zákony", "ohýbal je soudy" atp. Taková cesta legislativních a soudních pokusů je cesta do pekel 90.let nebo citovaného účelového rozhodnutí NSS. Ať si klidně náckové řvou, hajlujou, židé ať si stěžujou a vyhrožujou, muslimové ať zapalujou ambasády, normální většina naštěstí takto přecitlivělá není, takže bych zákon nechal na pokoji a spíš se zamyslel nad něčí psychickou stabilitou.
OdpovědětVymazatPetr Navrátil
Bravo, hlasitě tleskám. Chtěl jsem to napsat u přivítání, ale bohužel tam mezitím byla zakázána diskusse: Dlouhodobě považuji Petra Uhla, vedle Tomáše Němečka, za nejlepšího českého novináře, který píše o právu. Byť s ním velice často nesouhlasím, je to jen nesouhlas s člověkem, který má jiný odborný názor, nikoliv podiv nad tím, jaký nesmysl odkázal novinář vyplodit, jak na to např. přímo zde poukázal Petr Uhl v případě ČTK. Můj obdiv má i za to, že na rozdíl od většiny z nás svůj postoj k lidským právům osvědčil svým životem.
OdpovědětVymazatKocábova osnova zákona omezující svobodu shromažďovací má číslo 823. Považuji ji za protiústavní, neboť jejím cílem je zavést povolovací régime, což je v rozporu s čl. 19 odst. 2 i. f. Listiny.
Před kritikou Ivany Řápkové byl raději počkal, zda media její slova nezkreslila.
Co se týká věci Pražský magistrát v. Sedláček a MND, plně s Vámi souhlasím, že shromáždění oznámit může i konsorcium. NSS bohužel rozhodl opačně: "Občanské sdružení, které v okamžiku oznámení shromáždění neexistovalo, nemohlo takový úkon platně učinit a jeho pozdější registrace nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit, stejně jako skutečnost, že stěžovatel rozhodoval o zákazu shromáždění již po vzniku občanského sdružení." což jsem kritisoval již před rokem.
Na druhou stranu bych tento rozsudek za obiter dictum „Chce-li správní orgán zakázat shromáždění proto, že podle jeho názoru svolavatel zastírá oznámeným nezávadným účelem skutečný závadný účel shromáždění, musí takový závěr prokázat a nese v tomto směru důkazní břemeno.“ nekritisoval: "Ani "oznámený účel shromáždění" totiž nesmí být zcela vymyšlený a bez jakékoliv opory v realitě."
Tomu, že se primátor Rödl chtěl bránit před ústavním soudem, nahrává to, že ÚS často přiznává lidská práva veřejnoprávním korporacím.
Pokud by se shromažďovací zákon měl měnit, tak by se měl zcela zrušit zákaz maskování a podle finského modelu lhůta pro oznámení zkrácena na 6 hodin. Inspirací může být starší článek Roberta Cholenského.
Účelové „zamlouvání si“ je zneužitím práva a protiprávní již dnes.
Jinak jako ultraliberálovi je mi záhadou, když podporujete liberální svobodu shromažďovací,
proč se stavíte proti liberálnější svobodě projevu po vzoru USA (Terminiello v. Chicago, 337 US 1 (1949), Brandenburg v. Ohio, 395 US 444 (1969)).
Nesouhlasím: to "obíčko" je vyloženě populistické, také se ho začalo masově využívat pro zákazy kdečeho. Viz moje poznámka o odpovědnosti soudce, v odkazovaném blogpostu.
OdpovědětVymazatJá bych vedle propagace hnutí potlačujícího základní práva přidal ještě do trestního zákona specificky urážku obětí režimů potlačujících základní práva a svobody a jmenovitě bych tam vypsal nacismus a komunismus.
OdpovědětVymazatProtože památka obětí je svědomím které brání opakovat chyby. Zřejmě by zákaz takovýchto oslav zjednodušil důkazní nouzi i pro účely rozpuštění shromáždění.
(Osobně bych klidně přidal i národně "demokratický" režim 1945-48, kvůli zvěrstvům Čechů na Němcích, ale to by mi asi neprošlo. Pokud by se šlo ještě více do historie, tak i náboženská totalita 1621-1771.)
To čeho se proti ultraliberálům obávám je okamžik, kdy se od slov přejde k činům. Ty mohou být zpočátku skryté, jako zbití politických odpůrců, nějaký ten vypálený dům, či byt, zbité děti po cestě do školy. A na ulici se bude řečnit, jak sice "my náckové, s tím nemáme nic společného, ale byl to spravedlivý čin lidí správné barvy pleti, smýšlení...". Tak začíná teror.
Karel Vážný
Jako ultraliberál nemohu nereagovat. Nejdřív k přechodu od slov k činům. Od toho máme tajné služby, aby to monitorovaly. Jakékoliv násilí by mělo být velice přísně trestáno, rasově motivované tím více. Ale slova ještě nikdy nikomu neublížila. Terror nezačíná řečněním, nýbrž činem. Rozlišit slovo a čin je záležitost zcela triviální.
OdpovědětVymazatTrestní represse je ultima ratio. Žádné verbální delikty do trestního práva nepatří, natož urážka obětí režimů. Co tou urážkou obětí vlastně je? Celá západní civilisace je postavena na individuálním pojetí práv. Napíšu-li, že Radomír Luža byl sprostý vrah, je to urážka obětí režimů? Bohuslav Mečíř, Stanislav Kunderka, Karel Sojka a Ondřej Otevřel si nezaslouží ochranu osobnosti?
Svědomí, které brání opakovat chyby, je pravda. Padni, komu padni, bez ohledu na to, že její "obětí" bude náš kamarád.
Jako historika by mne zajímalo, co na roce 1771 vidíte tak světoborného.
Jako skoroultraliberál bych si dovolil prezentovat názor, že ČR by si především měla VYBRAT. Doémnívám se, že je v zásadě legitimní jít cestou "bránící se demokracie" či jak se tomu říká a prohlásit, že hlásání takových a makových názorů/postojů je zneužitím demokratických výdobytků a používáním demokratických nástrojů ke zničení demokracie samé, a proto se zapovídá.
OdpovědětVymazatRovněž pokládám za legitimní prohlásit, že sticks and stones may break my bones but words can never hurt me, dekriminalizovat šíření jakýchkoli názorů a omezit se na trestní či obdobnou represi násilností, útoků na majetek či konkrétní osoby apod.
Sám bych si, jsa liberálem, vybral přístup druhý, ale byl bych ochoten (ač nerad) akceptovat i přístup prvý, pakliže by byl konzistentní. Co ovšem nedokážu vystát, je situace, kdy pokud si stoupnu na veřejně přístupné místo s portrétem Stalina, rudou vlajkou, budu vykřikovat smrt vykořisťovatelům a rozdávat letáčky vyzývající k třídnímu boji, budu maximálně za exota a policie mi poskytne ochranu. Pokud si stoupnu tamtéž s portrétem Hitlera a budu vykřikovat Čechy Čechům a rozdávat letáčky o židovském spiknutí a méněcennosti rasy X a Y, přijedou mě sbalit do deseti minut. To je prosím hnus velebnosti.
Osobně jsou mi náckové skoro tak nesympatičtí jako komouši. Ale pokud v tomto státě smějí komouši vykřikovat svá hesla a mít politickou stranu, jsem ten první, kdo je ochotný se zasadit o to, aby totéž směli i náckové.
Ad DD
OdpovědětVymazat"Sticks and stones may break my bones but words can never hurt me."
Tohle je relikt karteziánského dualismu mysli a těla, který dnes už nikdo nebere vážně.
Pocity jsou fyzické stavy. Jsou to stavy mozku a v konečném důsledku celého těla.
To je přece fuk, odkud se to vzalo. Jako popis postoje je to stále funkční. Navíc účelem mého postu nebylo hájit tuto tezi, ale myšlenku, že je vcelku jedno, který přístup zvolíme, budeme-li důslední.
OdpovědětVymazatNení to funkční, je to nesmysl.
OdpovědětVymazatVerbální útok může tělesný stav člověka zhoršit mnohem víc než úder pěstí.
Nečtete, co píšu. "Jako popis stanoviska je to funkční."
OdpovědětVymazatNeříkám, že ten koncept je funkční, říkám, že to "úsloví" je způsobilé přiléhavě popsat určitý názor.
Věřím, že je to podstatný rozdíl.
Ten, kdo poprvé použil nadávky místo oštěpu, stal se zakladatelem civilizace:o)
OdpovědětVymazatAd DD
OdpovědětVymazatNo, jestli tuhle s prominutím blbost považujete za užitečnou zkratku pro prezentaci nějakého liberálního názoru, ...
Ano, stejně nesmyslné je i "co mě nezabije, to mě posílí"...
OdpovědětVymazatTomáš Beck
Já to vidím utilitárně. Pokud je zde trestné na základě konceptu nacisty Carla Schmitta (bojující demokracie) propagovat nacism, je dobře, že je možné alespoň propagovat kommunism. Je to více svobody, než kdyby bylo zakázané i to.
OdpovědětVymazatRozdíl mezi násilím a psychickým týráním. Ačkoliv není pochyb o tom, že vraždu lze spáchat i slovně, např. odpovědí "ne" na otázku "je toto jed?", slova obvykle nejsou nikdy bezprostřední příčinou smrti či ublížení na zdraví. Věřím, že zbrojní pasy na slova nikdy nebudou; jinak rovnou můžeme obnovit censuru.
OdpovědětVymazatJinak slovesto "to hurt" znamená primárně způsobit fysickou bolest, zejména úderem.
Ještě k pojmu bojující / bránící se / ozbrojené demokracie. V originále to je streitbare / wehrhafte Demokratie, anglicky militant democracy.
OdpovědětVymazatAd GP
OdpovědětVymazatTzv. mentální stavy (např. pocit strachu nebo hanby) jsou tělesné stavy.
Proč právníci vytrvale ignorují vývoj vědy? (To je jen řečnická otázka.)
Tělesné stavy způsobené čím? Slovem, nebo vlastní psychikou?
OdpovědětVymazatTomáš Beck
Ad TB
OdpovědětVymazatTo je stejné, jako byste se zeptal, jestli je příčinou smrti člověka kyanid draselný nebo skutečnost, že jeho tkáňové buňky vážou kyslík na bázi cytochromoxidázy.
Pevně věřím, že trestné činy proti životu a zdraví se nikdy nebudou odvíjet od verbálních deliktů, s pochopitelnou výjimkou typu klamné informace apod. Pocit strachu je jistě smutný, ale musí být podložený, tedy musí hrozit bezprostřední násilí (imminent lawless action).
OdpovědětVymazatPocit hanby do trestního práva nepatří vůbec.
Jde mi o to, že je absurdní pro cokoli argumentovat na základě rozlišení psychická (mentální) vs. fyzická (tělesná) újma. Pokud chce někdo argumentovat proti kriminalizaci verbálních útoků, pak musí použít jiný argument. To je všechno.
OdpovědětVymazat"words can never hurt me" patří do stejné kategorie soudů jako "words can't bring you down", už chápete pane Sobku? :-)
OdpovědětVymazatTB
Na tomto rozlišování je trestní právo postaveno, protože u fysické újmy je jasný kausální nexus, u psychické je málo zřetelný.
OdpovědětVymazatKdo jiného pohne k sebevraždě ...
OdpovědětVymazatTohle přece není kauzalita v mechanickém smyslu, ale tzv. mentální kauzalita. Takových příkladů je v TZ spousta.
Jsme off-topic, takže bych to ukončil. Tím se omlouvám Petrovi Uhlovi. Jeho post je zajímavý a zaslouží si relevantní komentáře.
Ano, ale to je výjimka. Navíc ta účast na cizí smrti musí být kvalifikovaná.
OdpovědětVymazatJeště dodávám, že je to kommunistický výmysl: "Ustanovení o trestnosti účasti na sebevraždě (§ 226) přijala osnova proto, že v souhlase s právním cítěním lidu nelze ponechat beztrestné ony zvlášť zavržitelné případy, kdy vinník, který chce uniknout odpovědnosti za vraždu, nastrojí věc tak, aby jemu nepohodlná osoba si sama vzala život."
OdpovědětVymazatPředstavuji si, že jsem Židem, nebo křesťanem (je to trochu pravda v obojím). Pokud je stát dostatečně liberální (USA), dosud nedošlo k pogromu a já mohu vytvořit ohraničenou subkulturu, v níž se nohu třeba i bránit (najmu si třeba ochranku apod.), tak mne nějaký pokřik nácků nevzrušuje. Asi budu trochu nervózní, ale řeknu si, že je to můj osud, že mne nenávidí. Ten stát, kde žiji, nebude úplně můj. A všechno, včetně voleb, budu chápat jako kus sebeobrany.
OdpovědětVymazatAnebo budu chtít být aktivní součástí SVÉHO státu. Pokud mne ale někdo bude vyhrožovat likvidací, nebo ji oslavovat, tak od svého společenství očekávám, že mu zavře ústa. Pokud někdo bude popírat, že tentýž stát se podílel na vraždění mých předků a přátel (nebo to dokonce inicioval, záleží, kde v Evropě žiji) a můj stát (moje společenství) to neřeší, tak mne odsouvá opět do role oddělené komunity. A už to není MŮJ stát. A pro mne se zase blíží čas pronásledování.
A neomezoval bych to jen na Židy, pamatuju na slova vězněného německého protestantského pastora: "Nejdřív si přišli pro komunisty – a já neříkal nic, protože nejsem komunista. Pak si přišli pro Židy – a já neříkal nic, protože nejsem Žid. Pak přišli pro sociální demokraty – a já neříkal nic, protože nejsem sociální demokrat. Pak přišli pro odboráře – a já neříkal nic, protože nejsem odborář. A pak si přišli pro mě – a nezůstal nikdo, kdo by se ozval."
Na to, kdy se přejde od slov k činům, mám hlavně zdravý rozum a zkušenost, nikoli tajné služby. A že slova nejsou neškodná, mi potvrzuje i můj zákon, Bible: „Říkám vám ale, že z každého prázdného slova, které lidé řeknou, budou skládat účty v soudný den. “ Nevím, zda je i podruhé rozumné čekat s rukama v klíně. To už je mi bližší názor ŽLU, že je rozumnější vzít právo do svých rukou, pokud liberální stát selhává. Konec konců, pokud studujete dějiny Německa, tak Výmarská republika byla v mnohém úspěšný liberální stát, s hospodářským růstem i přes počáteční hyperinflaci a krizi. A rozložil ji až souboj nacistů s komunisty na konci světové hospodářské krize, v situaci, kdy všem se republika nějak zajídala - lidem z odborářské levice i z konzervativní pravice.
Jako klíčovou stránku věci vidím zákaz ozbrojování se stran. A ten se u nácků výrazně, jinde opatrně (najaté ochranky na akcích) překračuje. Není třeba prokazovat, že strana řídí ozbrojenou složku, stačí její přítomnost na akcích, personální spřízněnost atd.
Karel Vážný
Výjimka?! A co jsou rozmanité druhy schvalování, požádání, nabídnutí, slíbení, vyhrožování, podvodu, zamlčení, neoznámení, předstírání, prozrazení, svádění, pohnutí, zlákání, zneužívání informací, podněcování, šíření poplašných zpráv, nařízení toho či onoho, urážek, popuzování, klamavého označení, zneužití označení, atd. atd.?
OdpovědětVymazatKončím.
Myslel jsem v kontextu trestných činů proti životu a zdraví. Jinak je pochopitelně verbálních deliktů v TZ mnoho, ke škodě věci.
OdpovědětVymazatKV: Můj problém s těmito přístupy je ten, že předpokládají někoho ultra moudrého a turbo chytrého, který bude říkat, co je to ten správný názor.
OdpovědětVymazatAč sám mám zpravidla velmi vyhraněné postoje ohledně toho, co je a co není správný názor, příčí se mi velice bránit šíření názorů, které pokládám za nesmyslné. Já jsem třeba hluboce přesvědčen, že víra v boha je kravina a že náboženství jako instituce škodí lidstvu, společnosti i civilizaci. Je to jeden z elementárních fundamentů mého hodnotového systému. A věřte, že 90% výroků církevní honorace mne hluboce uráží. A přesto, pakliže by kdokoli měl v úmyslu omezovat právo těch či oněch osob šířit a propagovat tyto myšlenky, které jsou mi velmi proti srsti, budu první, kdo půjde bojovat za jejich práva vykládat si, co chtějí.
Nebezpečí v omezování šíření určitých myšlenek skrzevá diskreci je krásně vidět na vztahu komouši - náckové. Komouši zde vyřvávat smějí, náckové ne - ač mírou hnusnosti jsou hnutí i ideologie shodné.
Ad DD
OdpovědětVymazatParadox názorového pluralismu, který preferují tolerantní liberálové, je v tom, že většina názorových proudů, které onu pluralitu nakonec legitimně tvoří, jsou netolerantní a jsou principiálně proti pluralismu.
Jenom si představme, jaké pořádky by nám tu zavedli katolíci, kdyby získali moc, jakou měli ve středověku.
Já přece neříkám, že se jejich názory máme řídit. Já jen říkám, že je mi proti srsti jim zakazovat takové názory slovem a písmem šířit.
OdpovědětVymazatJinak se zákonitě dostaneme do absurdní situace, kdy popírat holokaust je trestné, protože "se to přece stalo a každý to ví a uráží to oběti" a žvanit o tom, že evoluční teorie je nesmysl - vizte mluvčího Hájka dneska - se smí, ačkoli třeba mě to uráží 100x víc než popírání holokaustu, které je mi tak leda k smíchu.
Vždy tak budou "správné" a "špatné" názory a já se prostě bojím, že se jednou dostanu do skupiny se "špatným" názorem a budu moct leda držet zobák.
Připadá mi, že újma z toho, že každý idiot může vykřikovat sebevětší pitomosti je menší než újma z toho, že určité názory se vykřikovat nesmějí vůbec.
Že ani jeden z těch systémů není újmy prostý, mi připada zřejmé.
Ad trestnost popírání holocaustu a propagace kreativního designu:
OdpovědětVymazatPokud se správně pamatuji (píšu to teď z hlavy bez konzultace v moudrých knihách, tak mne prosím nekamenujte za menší nepřesnosti), tak původně se tvrdilo, že v Osvětimi zahynulo 6 milionů Židů a současné číslo je 2 miliony s tím, že někteří (i seriozní) badatelé navrhují o trochu nižší čísla.
když zakážeme debatu na toto téma, tak budou i ty dva miliony (nebo jakékoli jiné číslo) snadno zpochybnitelné tím, že nebylo předmětem otevřené diskuze. A jestli začneme pouštět do diskuze o historii jen prověřené osoby, které mají správnou legitimaci člena katedry moderní historie a které předem podrobíme zkoumání soudním znalcem v oboru psychologie a extremizmus, kam tomu už nebudeme moci říkat demokracie.
Ad paradoxy trestní politiky: ono by se dalo poukázat na víc věcí. Například z dob, kdy jsem dělal extremizmus, si pamatuji, že vnitrácké statistiky mají zvláštní kolonku TČ antisemitsky motivované (cca 10 do roka a většinou jde o obyčejné vandalství na židovských hřbitovech) a chybí samostatná kolonka TČ antiromsky motivované, kterých je přitom podstatně víc a jsou nebezpečnější (ostatně stačí si poslechnout, jak se o cikánech, topinkách a bakelitech hovoří na leckterých policejních služebnách). Není tu něco špatně nastaveného?
OdpovědětVymazatAd Petr Uhl v postu:
OdpovědětVymazat"S výjimkou Německa a Rakouska, kde se o povolení veřejného shromáždění musí požádat, mají snad všechny evropské státy ohlašovací, oznamovací režim."
V obou uvedených státech je režim čistě ohlašovací (Německo: čl. 8 GG, § 14 Versammlungsgesetz 1953, Rakousko: § 2 Versammlungsgesetz 1953). O žádném povolování nemůže být řeči.
Aleš Roztočil
Ono k tomu "holokaustovému paradoxu" jsme se již dostali na poli "rasové teorie". Pokládám za společensky nemožné, aby dnes seriózní evropská vědecká instituce vydla studii na téma "různé rasy se liší v různých věcech, konkrétně rasa X vyniká ve faktoru A, rasa Y ve faktoru B apod", ačkoli nikdo kdo někdy viděl závody v běhu na 100 metrů na olympiádě nepochybuje, že na tomhle něco bude.
OdpovědětVymazatPodle mě to je jen další produkt přesvědčení, že některé názory jsou tak blbé, že je lépe snad ani nešířit.
K popírání šoa. Podle officiálních údajů zahynulo v Osvětimi (Franciszek Piper) 960 000 Židů. Číslo 4 000 000 byla kommunistická propaganda.
OdpovědětVymazatCelkový počet obětí šoa se odhaduje mezi 5 až 6 000 000. Číslo nižší než 4 000 000 je popíráním šoa.
Pokud Vám stačí US instituce, tak FDA nedávno schválila speciální lék pro černochy: BiDil.
OdpovědětVymazatDěkuji P.Uhlovi za zajímavý článek, moc se mi líbí, že dokáže přesně formulovat názor a velmi dobře argumentovat.
OdpovědětVymazatPřesto nesouhlasím - schází mi tam řešení právě pro ty případy, kdy je oznámený účel shromáždění čistě fiktivní a zastírací. Jak to autor popisuje, tak to vypadá, že žijeme ve vzduchoprázdnu - oznamovatel shromáždění se prostě odněkud vynoří, akci oznámí, zúčastní se a zmizí. Jenže tak to není. Ta "problematická" shromáždění organizuje skupina "profláknutých" (omlouvám se za ten výraz) nácků, kteří se navíc snaží vzbudit ve veřejnosti dojem, že problémem nejsou oni a jejich odporné názory, ale skupina občanů, která nežije podle jejich představ.
Takže nelze a priori vycházet z toho, že když si vedení Nár. odporu oznámí na Hitlerovy narozeniny pochod v romském ghettu za účelem "oslavy jara", tak máme v zájmu demokracie sklonit hlavu...
K tématům OT - slovo jistě dokáže zranit více než facka, o tom nepochybuji. Některá slova napáchají mnohem více škod než rvačky.
Verbální delikty - široké téma - já bych TZ zkrátila tak o 2/3:))
Ad G.P. a popírání holocaustu - to myslíte vážně s tou kvantifikací nad-pod 4 mil. obětí??? Takže když bude někdo tvrdit, že židovských obětí bylo 10 mil., ale zemřeli na tyfus a ne v plynové komoře, tak je to OK? Nestačím se divit...
Vážená kollegyně, z mého výroku: "Číslo nižší než 4 000 000 je popíráním šoa," nevyplývá, jaké výroky bez vztahu k mému nejsou popíráním šoa, nýbrž to, co je popíráním šoa je. A ano, myslím to zcela vážně.
OdpovědětVymazatNo a teď, čistě jen for the sake of the argument, jak by to vypadalo, kdyby etablovaný historik zveřejnil práci, která by byla vyhovující po technické a metodické stránce, jak to jen po práci v humanitních "vědách" lze žádat, a ze které by se podávalo, že číslo, třeba, 800.000 je stejně dobře hajitelné jako čísla oficiální.
OdpovědětVymazatPředstava, že něco takového bude trestné, je podle mě naprosto nepřípustná.
Omlouvám se za svůj cynismus, ale před časem mě velmi pobavilo, když mi jedna studentka řekla: "No to je hrozné, že někteří historici jsou proti existenci plynových komor."
OdpovědětVymazatAd G.P.: Když to berete takto... Jsem vás nechtěla rozzlobit.
OdpovědětVymazatJsme tedy už opět OT, ale přemýšlím, co mne na Vaší početní definici tak udivilo. Patrně to, že vůbec nevystihuje podstatu věci. Hrůza holocaustu podle mne nespočívá pouze v počtu obětí, ale především ve způsobu provedení, organizace, motivaci, pohnutkách tohoto zločinu. Holocaust by byl stejně holocaustem, ať by bylo obětí 700 tis. nebo 10 mil. A stejně tak popírání holocaustu - až na nějaké extrémy - nespočívá podle mne ve spekulacích o počtu obětí, ale ve způsobu uvažování o šoa. Tedy alespoň pro mne. Z tohoto hlediska jsou pro mne jakékoliv početní hranice - co už je popírání a co nikoliv - poněkud zavádějící.
Je faktem, že drtivá většina popíračů popírá existenci plynových komor. Nicméně švédský učitel Jan Bernhoff popíral šoa již tím, že tvrdil, že během něho zahynulo jen 300 000 Židů.
OdpovědětVymazatJde o to, zda definujete žida jako nacisti nebo podle víry nebo podle národnosti nebo podle víry i národnosti. V ČR praktikující židé za I.rep. skoro neexistovali vzhledem k jejich agnosticismu nebo ateisaci stejně jako v evropských severských státech. Národností židé pak zde nebyli vůbec žádní. Přesto se jejich oběti počítají mezi židovské, protože je za židy považovali nacisti.
OdpovědětVymazatPopírám holocaust, když tvrdím, že o židovské oběti nešlo ?Nakonec i ono zteologizování oběti je v sekulárním státě poměrně slušné novum, domníval jsem se, že od Fr. revoluce prošla Evropa modernismem a pojem jako holocaust do ní nepatří (narozdíl od plynových komor nebo gilotin).
Osobně jsem přesvědčen, že se navrhované zákazy popírání holocaustu obrátí nakonec proti židům.
Nevím, kde vzal Uhl, že se v A/G povolují demosntrace. Stačilo to úřadu vždy jen nahlásit.
Petr Olmer
Ad popírání: takže 960 000 je dnes uznávané číslo? Zřejmě jsem trochu pozadu ve zdrojích!
OdpovědětVymazatTo je ta výhoda akademiků - mají placený přístup do J-LOTRu nebo jak se to jmenuje a mají čas si číst po libosti, grrr! ;->
My ubozí státní zástupci, co mají 250-300 živých spisů, v nichž musí odchytávat nejrůznější boty, můžeme jen tiše závidět. :-(
Ad popírání 2: využiji tedy situace a zeptám se sečtělejších. Jak se tedy vyvíjelo obecně uznávané (jsem si vědom mlhavosti toho pojmu) číslo obětí Osvětimi? Jeden konkrétní koncentrační tábor by mohl být takový orientační ukazatel (viz má původní úvaha z 12.5.09 16:04).
OdpovědětVymazatA ještě jeden dotaz v té souvislosti: v jedné knížce jsem narazil na zmínku o tom, že v kterémsi koncentračním táboře se pietně ukazovalo prostřelené lidské srdce, které ovšem bylo později odhaleno jako zvířecí. Nebyl jsem schopen to ověřit z jiného zdroje. Říká tahle historka někomu něco??? Mám trochu nedůvěrku k podobným anekdotám, které nejsou solidně podloženy.
Zde máte komplexní přehled (německy). Jean-Claude Pressac udává 700 000. Je to ale bývalý popírač. Franciszek Piper (960 000) je zase kommunista, takže si nevyberete.
OdpovědětVymazatOnu historku jsem neslyšel.
Bylo by škoda, kdyby bez reakce zapadl zajímavý názor Karla Vážného. Podle mého názoru je to advokacie rozpadu Gesellschaft na Gemeinschafte. To by byl retrogradální process, byť by se paleokonservativcům líbil.
OdpovědětVymazatV Gesellschaft se každá kommunita musí smířit s tím, že je integrální součástí vyššího celku a že její skupinová identita má omezenou působnost. Každý z nás hraje mnoho rolí. Proč by jedna z nich nás měla definovat natolik, že nepřátelství jiné skupiny nás dožene až k odchodu z Gesellschaft? Když si vezmeme, jaký je obecný postoj k právníkům, také budeme vyhrožovat odchodem z Gesellschaft?
Aby nebylo mýlky, já nejsem advokátem anarchokapitalismu. V boji s násilím má stát nezastupitelné místo a na násilí má dokonce oprávněný monopol.
Pokud mne ale někdo bude vyhrožovat likvidací, nebo ji oslavovat, tak od svého společenství očekávám, že mu zavře ústa.
Proč? Non sequitur.
Kocept bojující / bránící se / ozbrojené demokracie je zase na jinou debatu. Osobně ho považuji za zrůdný, protože nedokážu najít uspokojivý rozdíl mezi takovou demokracií a fašismem.
Dějiny výmarské republiky s jejich fémovými soudy (Vehmgerichte) a Rotfrontkämpferbund, Reichsbanner Schwarz-Rot-Gold a Sturmabteilung jsou na celý článek.
Problém je, že zvláště členové církevních skupin (a idealisté vůbec) jsou v kolizi dvojího práva. Lidského a Shůry. S tím souvisí i fakt, že např. v křesťanském pojetí je teprve Kristus nejvyšší soudce.
OdpovědětVymazatNapříklad já, jako člen menší protestantské církve to vnímám tak, že prostě Bůh je jediný, kdo má právo na moji plnou loajalitu. Od tohoto práva se odvozuje právo státu mi vládnout, a moje loajalita vůči státu. Je určená i limitované tím Kristovským: "Dejte císaři co je císařovo a Bohu co je boží. A Pavlovským: "Každému tedy dávejte, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu vážnost, tomu vážnost, komu čest, tomu čest."
Jenže i stát má svá omezení a limity: "Vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale zlo. Chceš se nebát vlády? Konej dobro a vláda tě pochválí; je přece Božím služebníkem pro tvé dobro. Pácháš-li však zlo, boj se! Vláda netřímá meč nadarmo; je přece Božím služebníkem, jenž po zásluze trestá zločince."
Pokud vláda a její zákony opustí extrémně tyto mantinely, např. trestá ty, kteří konají dobro (nemusí jít hned o komunistickou diktaturu, ale také třeba i o zásahy proti rodičům, kteří k dobru svých dětí je přiměřeně trestají tělesně apod.), nebo odměňuje zlo (např. nastaví v přehnané solidaritě systém, kde se vyplácí nešetřit, nepracovat apod.; nebo bourá morální limity v zákonech), nebo nechrání svoje svěřené občany (další role meče), pak mojí loajalitu nemá. A moje neloajalita pak začíná od konkrétní neposlušnosti konkrétního zákona, přes občanskou neposlušnost, emigraci, až po v extrémním případě otevřený odpor. Pro tyto situace mám v Bibli prohlášení apoštolů, když jim bylo zakazováno kázat Krista: "Je třeba více poslouchat Boha než lidi.“
Navíc tím, že nejde jen o vnitřní oblast svědomí, ale i o organizované společenství lidí, tak tato pravidla mají odraz v nějakých vnitřních zákonech církví. A může tu být i jakási exkluzivita těch uvnitř vůči těm vně: Od toho postoje, že mimo církev není spasení, že ti vně patří Zlému a slouží Světu až třeba po mnohem subtilnější postoj, že ti vně naléhavě potřebují být uvnitř, ač to nevědí a ač si nikdo být uvnitř sám nezaslouží.
Podle mne liberální řešení společnosti selhává tam, kde se v ní vyskytují skupiny (ke kterým se hlásím), které bezhodnotový liberalismus odmítají, a za možnost soužití skupin považují pouze vzájemnou definovanou toleranci (v nesouhlasu) a spolupráci tam, kde je to možné. Liberalismus k svému vítězství totiž zřejmě potřebuje tyto skupiny neliberálně vyhubit.
Jako konzervativec vidím potřebnost, aby státní moc zaujímala postoje na podkladě morálního hodnocení: Prostě neplatí, že shromáždění hrdinů odboje, shromáždění církve, shromáždění odborářů, Rómů, komunistů a nácků mají stejnou hodnotu. Přitom, ale je třeba vždy zachovávat značnou toleranci k postojům a názorům ostatních (jinak skončíme jako Kalvínova Ženeva). A hledání této vyváženosti morálka-svoboda nutně vede na ad hoc rozhodnutí, kde je možný výsledek, že nacisté ne a komunisté ano, stejně jako jakákoliv jiná kombinace. Ale je to rozhodnutí vždy i morální, nikoli jen logické.
Karel Vážný
Já teda nevím, ale já se pokládám za liberála a soužití na bázi tolerovaného nesouhlasu pokládám za základ svého liberálního postoje. Nemám potřebu kohokoli hubit, zcela mi postačuje, že smím veřejně říkat, že jeho názory pokládám za blbé. (A budu bojovat za to, aby on směl říkat, že blbé jsou názory moje.)
OdpovědětVymazatPokud pozoruju snahu někoho hubit, zpravidla pochází z kruhů konzervativních...
Abychom nekřivdili, snaha hubit (vizte orgie politické korrektnosti) pochází i od socialistů. Holt jsme v toleranci a ahodnotovosti liberálové sami.
OdpovědětVymazatChápu, že pro někoho je ideálem patriarchální stát. Pro mne je ale ideálem tolerantní, ahodnotový stát. A nemohu si pomoci, hodnotový stát mu musí ustoupit, jinak se tady všichni pozabíjíme v občanské válce.
Ochrana svěřených občanů je příliš vágní pojem. Já jsem pro ochranu, ale toliko před násilím a bezprávím. Ochrana před (i nespravedlivou) kritikou vede k tomu, že si stát osobuje říkat, co je správné a co je špatné. Na tom se nikdy nemůžeme shodnout a výsledkem nemůže být než občanská válka.
Je mi líto, ale sekularisace je to, čím se Západ odlišuje od zaostalých theokracií. Mám pocit, že odpovědí církví na konec náboženské totality v osvícenství je ghettoisace (Abwehrpsychose) církví. Myslím ale, že je to falešná odpověď.
Souhlasím s tím, že shromáždění hrdinů odboje, shromáždění církve, shromáždění odborářů, Romů, komunistů a nácků nemají stejnou hodnotu. Nicméně nesmí to být stát, který to píská, nýbrž toliko lid (veřejné mínění).
Navíc podle mě to shromáždění nácků hodnotu jako takové moc nemá. Ale to, že se směli pokojně shromáždit, to podle mě má hodnotu obrovskou.
OdpovědětVymazatSvým způsobem to má hodnotu větší, než se se shromáždili fandové Evy a Vaška, neb na tom by nebylo nic divného v jakémkoli režimu.
Podle mne má shromáždění fandů Evy a Vaška nekonečně vyšší hodnotu než shromáždění neonácků. Nicméně tento můj subjektivní musí být státu dokonale ukradený. Pro stát musí mít shromáždění fandů Evy a Vaška a shromáždění neonácků hodnotu stejnou. V opačném případě by shromáždění hodnotnější, jako třeba odborářů :-), muselo mít vždy přednost před shromážděními méně hodnotnými, jako je třeba shromáždění eurorealistů. :-)
OdpovědětVymazatGP: Podle mne má shromáždění fandů Evy a Vaška nekonečně vyšší hodnotu než shromáždění neonácků. Nicméně tento můj subjektivní musí být státu dokonale ukradený. Pro stát musí mít shromáždění fandů Evy a Vaška a shromáždění neonácků hodnotu stejnou.
OdpovědětVymazatTo, že stát není ochoten hodnotit může mít dva důvody:
Jeden legitimní, a to, že konstatuje, že nemá a nemůže mít dost subtilní nástroje na posouzení nějakého stavu, že prostě není v moci státu rozlišit, nebo že jeho zásahy v dané oblasti budou vždy spíše k horšímu. (To se může týkat třeba většiny zásahů do rodiny, výchovy ...)
A pak jeden nelegitimní, že stát (=uředník v širokém slova smyslu zahrnující i starosty, soudce, zákonodárce ...) je vlastně zbabělý jít na trh s morálním hodnocením. A nebo že se bojí, že zákazem jedné skupiny otevře dveře zákazu jiné. Ale já na ad hoc hodnocení nevidím nic špatného.
Někdy se srovnává nacismus s komunismem, s tím že zákaz jednoho by automaticky měl vést k zákazu druhého. S tím nesouhlasím, protože zatímco nacismus byl téměř homogení učení (dá se snad u nás rozlišit "mírná" verze do nástupu Heydricha, a tvrdá verze dále), tak díky delší době a více zůčastněných generací se komunismus i u nás rozvinul v řadu forem, z nichž některé připomínali jen mírně autoritativní režim, jiné byly krvavou diktaturou plně srovnantelnou s nacismeme a jiné diktaturou strachu a každá zaslouží oddělené hodnocení. Proto si každé hnutí zaslouží samostatné hodnocení. A třeba pozitivní hodnocení Gottwalda je něco morálně dost jiného, než když někdo najde pozitivní prvky v době vlády Novotného. Apod.
Karel Vážný
ad 1. důvod. OK, o tom není spor.
OdpovědětVymazatad 2. důvod. To není zbabělost, nýbrž zcela vědomá a uvážlivá resignace, přesně podle čl. 2 odst. 1 Listiny: "Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání."
Ani já nesouhlasím se zákazem kommunismu (když už máme zakázaný nacism), a to ze zcela pragmatických důvodů: Tímto zákazem bude svobody méně, nikoli více.
Jinak se nacism bez reálné znalosti jeho fungování příliš démonisuje. Fascinoval mne třeba případ odbojáře, který se zachránil před trestem smrti úplatky.
Ač pana Uhla opravdu politicky nemusím, tohle napsal rozumným způsobem a s většinou jeho závěrů souhlasím.
OdpovědětVymazatTa apologetika komunismu mě dost děsí. Představa, že novotnej byl vlastně hodnej strejda je velmi vzdálená od reality. Byl to vrcholný představitel zločinného nelidského režimu, který devastoval tuto zemi a její lid 40 let. Mezi chválením novotnýho a henleina nevidím rozdíl.
OdpovědětVymazatnechat zákon takový, jaký je, snad jen ho doplnit možností zakázat jakékoli shromáždění do určité vzdálenosti od kostelů, hrobů a jiných pietních místJe tedy nesmyslně formulované, jelikož pietní místa jsou právě místě pietních a pietně-politických shromáždění.
OdpovědětVymazat...nechat zákon takový, jaký je, snad jen ho doplnit možností zakázat jakékoli shromáždění do určité vzdálenosti od kostelů, hrobů a jiných pietních místJe tedy nesmyslně formulované, jelikož pietní místa jsou právě logickým a častým místem pietních a pietně-politických shromáždění.
OdpovědětVymazatMožná jsem to přehnal s tou "apologetikou", ač to tak vyznít nemělo. Jenom jsem hodně vycházel z Mlynářova pohledu (Mráz přichází z Kremlu), kde zachycuje moment, když se v 70 letech někteří odstavení aparátčíci ze 60.let vysmívají disidentům, zda za Novotného nebylo lépe.
OdpovědětVymazatKarel Vážný
Je zásadní rozdíl mezi pohledem antikommunisty, např. Bohumila Doležala: "Jan Gazdík srovnává tamtéž Obamovu návštěvu Prahy s řadou jiných slavnostních uvítání, mj. s Chruščovovou návštěvou v r. 1964 a s Gagarinovou návštěvou někdy předtím, nevím už kdy. Obojí jsem zažil. Plešatého darebáka čekalo v Praze průměrné uvítání, spontánně ho šli vítat snad jen různí lektoři marx-leninismu z Vokovické Sorbonny. Viděl jsem záběry v televizi a zaujalo mne, jak je ten syčák rozladěný – nejspíš už tušil, co ho za pár týdnů čeká. Taky na Gagarina normální lidi kašlali a odporného songu „Dobrý den majore Gagarine“ měli všichni plné zuby. Zase kromě lektorů marx-leninismu z Vokovické Sorbonny. Všeobecně sdílený pocit byl vztek, že se to Rusům povedlo dřív než Američanům. Cítím ho dodnes." a bývalého kommunisty, např. Milana Šmída: "Praha byla koncem dubna 1961 (Doležal: „nevím už kdy“) první Gagarinovou návštěvou v zahraničí. Pamatuji se na ni a vím, že uvítání bylo skutečně velkolepé a spontánní. A nejen v Praze, ale i na Západě, kam Gagarina sovětská propagandistická mašinerie okamžitě vysílala. Stačí zalistovat v obrazovém archivu časopisu Life a vyhledat třeba obrázky z Gagarinovy návštěvy Londýna.
OdpovědětVymazatPokud Doležal tvrdí, že “na Gagarina normální lidi kašlali“, pak tímto tvrzením odsuzuje od říše nenormálnosti převážnou část veřejného mínění počátku šedesátých let, a to nejen v Československu. Neboť Gagarin se stal v této době mediální hvězdou., po kterých je v každé době silná poptávka. Na tom nic nezmění uštěpačné poznámky předpojatého politického komentátora."
Co jsem se bavil s pamětníky, tak Gagarin byl vítán opravdu upřímně a s celospolečenským nadšením. S Obamou, natož pak a Chruščovem, to nelze srovnávat.
OdpovědětVymazatŽe otravná píseň „Dobrý den majore Gagarine“ lezla krkem, je však prý pravda.
Myslím, že antikommunistů byla tehdy menšina (za všechny např. Škvorecký), ti to však cítili stejně jako Doležal, tj. že říše zla v této věci porazila Západ.
OdpovědětVymazatOno náš zblblý lid poměrně často a poměrně rád vítá různé kreatury. Z toho bych moc nedovozoval. Na zločinnosti komoušů to nemění ničeho. Pokud jde o pohledy Z. Mlynáře - mohou býti historicky cenné, ale jeho hodnocení bych nebral vážně, neboť to byl komouš, a to až do smrti. Je to asi jako hypotetická kniha V říši je to fajn od nějakého fašounského výtečníka.
OdpovědětVymazatTakže jakkoli mohu souhlasit s tezí, že komouši se od nácků v ledasčem liší, je to asi tak stejné jako rozdíly mezi tyfem a cholerou.
GP: Ano, můj otec neřekne gagarinovi jinak než zas***ej rusák.
OdpovědětVymazatKdyž už je tu řeč o neonacistech, rád bych se přítomných odborníků zeptal na názor na nepodmíněné odsouzení za fotku, na které se heiluje http://www.novinky.cz/krimi/169165-prulomove-rozhodnuti-soudu-poslalo-hajlujici-muze-za-mrize.html
OdpovědětVymazatDle mého názoru je to problematické z řady hledisek, ať už z hlediska dokazování, z hlediska nebezpečnosti pro společnost (čím je pro společnost nebezpečné, když se někdo v uzavřené místnosti vyfotí se zdviženou pravicí, je mi záhadou) a podobně.
Jiří Smetana:
OdpovědětVymazatviz např. zde.
Zuzana
Ono to "nevinné" hajlování prostě je spojeno s rizikem. Možná to nechcete vidět, ale nevyhnete se tomu. A jaké pak chcete řešení?
OdpovědětVymazathttp://zpravy.idnes.cz/hajlujici-mladici-zkopali-muze-ktery-je-napomenul-fs1-/krimi.asp?c=A090522_193041_krimi_cen
P.F.
Přísně trestat jakékoliv násilí.
OdpovědětVymazatP.F.: Nevidím žádnou souvislost mezi tím, že nějací lidé byli odsouzeni za heilování na fotce a tím, že nějací zcela jiní lidé někoho zkopali. Vy ano?
OdpovědětVymazatJiří Smetana