Fuzzy seriál III. – zpátky domů

Venku přituhuje, teploty klesají, na horách sněží a tak budu doufat, že jakmile se vrátím na půdu práva (zejména veřejného), ztloustne led i pode mnou. A tak než mě dělová koule odnese kamsi daleko, připojuji inspirován rychlými komentáři k druhému dílu nesystémově hned třetí díl, který by mohl mít podtitul "nic nového pod sluncem". Některé paradoxy naznačené v předchozích dílech, totiž nejsou aplikační praxi a judikatuře zcela neznámé. Je dokonce jedním z charakteristických paradoxů aplikace práva (zejména soudními orgány, ale i orgány správními), že jejich úkolem je vyvodit z reality, která je ze své povahy vždy poněkud „fuzzy“ (viz tři souběžné příklady z různých právních odvětví: (i) důkazy nasvědčují, že pravdu v soukromoprávním sporu má spíše jedna strana než druhá; (ii) vina v trestním řízení je prokázána mimo smysluplnou pochybnost, pravdivostní hodnota tvrzení, že se skutek stal, však není „rovna jedné“, neboť zůstávají pochybnosti krajně nepravděpodobné; (iii) veřejný zájem na veřejné stavbě, jež je plánována na soukromém pozemku, je poměrně intenzivní), jasný a jednoznačný výrok rozhodnutí, jehož hodnota může být jen „0“ nebo „1“ (žalobě se vyhovuje; obžalovaný se odsuzuje; pozemek bude vyvlastněn), jakkoliv samozřejmě existují výjimky, kde „fuzzy“ může být i výrok rozhodnutí, typicky u rozhodnutí o výši pokut, které se pohybují na spojité škále.

Tento způsob uvažování a přetváření pestré reality v jednoznačný výrok je charakteristický pro rozhodnutí orgánů soudní nebo výkonné moci jako celek: patrně největší je tato disproporce u kasačních soudních rozsudků, v nichž soud z pestré reality vlastností přezkoumávaného rozhodnutí, odvolacích námitek a protiargumentace dalších účastníků řízení může odvodit pouze výrok o zrušení rozhodnutí orgánu nižšího stupně nebo o jeho potvrzení; naopak nejmenší je tam, kdy je ukládána pokuta či udělováno povolení, při němž může orgán toto povolení ukládající stanovit podmínky, které doplňují jednoznačný výrok tak, aby lépe dopadal na pestrost reálných okolností. Stejně tak je ale typický i pro jeho jednotlivé součásti, tedy pro jednotlivé úvahy činěné v rámci rozhodnutí.

Zde je mnohdy i výslovně předpokládán, když například normotvůrce vyjmenuje kritéria, k nimž má být při rozhodování přihlédnuto (například při stanovení výše sankce: viz například kritéria pro stanovení sankce podle § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích: „Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.“), dá rozhodujícímu orgánu jinak vyjádřené volné uvážení, nebo do normy zakomponuje neurčité právní pojmy. „Fuzzy“ uvažování je pak použito většinou pouze intuitivně, už proto, že i orgány aplikující právo sice většinou chtějí svému rozhodnutí dát přehlednou formu naznačující, v jakých krocích bylo postupováno, podle jakého algoritmu úvahy (viz test proporcionality, algoritmus soudního přezkumu neplatnosti voleb ve třech krocích či algoritmus přezkumu zákonnosti opatření obecné povahy v pěti krocích) či která kritéria musela být kumulativně splněna, uvažování ve formální logice však není člověku vrozeno a tak pod slupkou formálně vymezených algoritmů úvah se mnohdy skrývá spíše souběžné hodnocení mnoha kritérií, a to i mimoprávních, či dokonce zcela intuitivních (kolik starých právních praktiků už přiznalo, že ve skutečnosti je k rozhodnutí vede spíš intuitivní – tedy všechna, i nevyslovená, kritéria souběžně posuzující – přesvědčení o spravedlivém řešení a teprve po něm následuje hledání takové právní úvahy, která by se dala formalizovat a subsumovat pod jednotlivé právní normy), tedy uvažování spíše „fuzzy“ než formální. Lze jej však aplikovat i výslovně, a to tehdy, kdy orgán právo aplikující neuvede, že zvažoval několik kritérií současně, netvrdí, že byla obě splněna, či že splněna nebyla, ale že kombinace jejich naplnění (například jednoho ve značné míře, druhého v míře poněkud nižší, což ovšem nemusí být přímo vysloveno) ke splnění zkoumané podmínky ve svém celku stačila.

Tomuto přístupu se blíží z německé doktríny známý koncept typových pojmů (Typusbegriff), které tvoří protiklad klasifikačních pojmů. Filip Melzer, rozebírající tuto dichotomii v české teorii práva (viz Melzer, F.: Metodologie nalézání práva, Knihovnička, Brno 2008, str. 49-53. Filip Melzer přitom navazuje na Franze Bydlinského, zejména na jeho příspěvek v knize Bydlinski, F. a kol.: Bewegliches System im geltenden und künftigen Recht, Forschungen aus Staat und Recht 73, Springer Verlag, Wien 1986), definuje je takto: „Klasifikační pojem je určen jednotlivými definičními znaky tak, že se má na určitý skutkový stav aplikovat právě tehdy a jenom tehdy, pokud jsou všechny tyto znaky splněny. …Naproti tomu typus (tzv. typový pojem) není tímto způsobem definován, nýbrž je jen popsán prostřednictvím řady znaků, přičemž ale tyto znaky nemusí být v žádném případě splněny všechny. Spíše je možné říci, že tyto znaky jsou odstupňovatelné a až do určité míry i vzájemně zaměnitelné. Právě tato „otevřenost“ je pro typus charakteristická. Při určování, jestli se jedná o daný typus, je rozhodné, zda se v konkrétním případě vyskytují ony „typické“ znaky v takovém počtu a míře, že skutkový stav ve své celosti odpovídá danému typu.“

Zda se jedná o pojem klasifikační či typový, je přitom zřídkadky dáno zákonem (Filip Melzer uvádí jako příklad smluvní typy vymezené jen typickými znaky smluv a zejména smíšené smlouvy ve smyslu § 491 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), obvykle je třeba určit tuto charakteristiku až výkladem. A výklad na konkrétních příkladech snad bude tím vhodným happy-endem pro čtvrtý díl...