Jára Cimrman byla žena!

Až dosud se mělo zato, že rodiče Járy Cimrmana před ním až do jeho patnácti let tajili, že je chlapcem, a to údajně kvůli tomu, aby donosil šaty po své starší sestře Luise. Poslední výzkumy a analýzy Cimrmanovy pozůstalosti však vedly k překvapivému poznání: Marlén Jelinková a Leopold Cimrman spolu měli pouze jedno dítě! Ukazuje se, že Jára Cimrman byl ve skutečnosti svá starší sestra!

Zajisté nepřekvapí, že pravé pohlaví Járy ušlo pozornosti profesora Ericha Fiedlera, ačkoli se na vídeňské univerzitě habilitoval prací zaměřenou na sexuální život lidí s vysoce nadprůměrným IQ (později tuto práci pod názvem Genialität und Sexualität vlastním nákladem vydal a vlastním náklaďáčkem rozvezl). Zdá se však zhola nemožné, aby skutečný stav věcí zůstal naprosto utajen také pražské cimrmanologické škole. Je smutné, že v sobě nenašla sílu, aby národu zprostředkovala kromě díla Járy Cimrmana také jeho pohlaví.

Jára Cimrman (vzhledem k tomu, že se narodila a svá první léta prožila ve Vídni, používala pochopitelně své jméno v nepřechýlené podobě, což se záhy ukázalo jako velmi prozíravé) až do svých patnácti let skutečně nosila dívčí šaty a navštěvovala dívčí školu, na čemž ovšem není nic divného, neboť byla dívka! Překročením patnáctého roku věku však nastává v jejím životě zlom: Jára u sebe začíná pozorovat symptomy geniality. Zatímco ostatní dívky zcela stereotypně při vyšívání střídají přední a zadní steh a jen sem tam se nesměle odváží přejít ke stehu perličkovému, Jára během třech vyučovacích hodin dokázala vyšít molekulární strukturu všech v té době známých kyselin. V hodinách vaření potom svedla většinu těchto kyselin připravit, a to pouze s využitím školního kuchyňského nádobí a surovin, z kterých její spolužačky nebyly s to v potu tváře uklohnit více než řízek s bramborem, koprovou omáčku s knedlíkem a žemlovku! Při jedné hodině péče o dítě byla dokonce vyhozena ze třídy, když z vídeňské porodnice ochotně zapůjčeného novorozence svázala pomocí důmyslného systému třmenů zapůjčených od souseda Pavlíka do jakéhosi podivného kozelce komentujíc to slovy, že ten harant jistě nemá v pořádku kyčle. Během hodin četby nenáročné literatury se zase Jára bavila komponováním hudby na tyto primitivní texty, které nadto stihla souběžně překládat do čtyř světových jazyků.

Když v odpovědi na její petici adresovanou městské školní inspekci s požadavkem na nahrazení nepovinných odpoledních prací na školní zahrádce povinnými hodinami matematiky a fyziky se Jáře dostalo jen vyšetření u věhlasného psychiatra D. E. R. Ticka, došlo jí, že výplody jejího geniálního mozku mohou v tehdejší silně patriarchální společnosti dojít uznání pouze tehdy, pokud alespoň navenek pozmění svoji sexuální identitu.

Ve světle těchto skutečností se již rozhodně nelze divit tomu, že Jára nikdy nebyla ani v nejmenším ženata a že – s ohledem na tehdy platný § 129 písm. b) rakouského zákona trestního o zločinech, přečinech a přestupcích – měla po ruce vždy raději pouze nějaké sténografky.

Je nesporné, že co se práva týče zanechala Jára Cimrman nejvýraznější stopu v oblasti práva trestního a s ním souvisejících vědeckých disciplín: kriminalistiky, kriminologie a penologie. Za zřejmě její poslední publikovanou práci z této oblasti je namístě považovat ve Věstníku československé společnosti pro právo trestní v roce 1928 otištěnou krátkou poznámku následujícího znění (č. 3-4, s. 130-131):

„Jest známo, že stejný trest uložený třeba i za stejná provinění může míti velmi rozdílný význam podle rozmanitých povah odsouzenců: pro některého je nesnesitelnou mukou, pro jiného více méně mrzutou nehodou, se kterou však nutno počítati a pro jiného třeba i štěstím a dobrodiním. Odtud velmi správný požadavek moderní kriminalistiky, aby trest byl co nejvíce individualisován, t. j. upraven tak, aby postihl každého trestance způsobem a měrou pro něho podle jeho povahy zvlášť žádoucím. – V jedné naší trestnici odpykává doživotní žalář trestanec-vrah B., jenž byl původně odsouzen k smrti. Je to podivín, skutečný mistr ve výrobě figurek z chleba smíseného s obuvnickou smolou a zvykl si na svůj žalář tak, že je v něm zcela spokojen. Kdysi při návratu z vězeňské procházky našel pod stromem ptáče – holátko vypadlé z hnízda. Podařilo se mu propašovati je do ložnice i vychovati je. Mladý strnad stal se trestancovým štěstím a tajemstvím. Tajemství ovšem bylo záhy odkryto a bylo se obávati záchvatu zuřivosti u trestance, kdyby mu ptáče bylo odňato. Je krotké, ochočené jako domácí pes a sedá v koutě na bidélku, jež mu tam trestanec zhotovil. Oknem ptáče volně vyletuje ven mezi ptactvo na okolní stromy, ale vždy se zase vrací, a když trestanec jí – ptáče skočí mu na hrdlo a jí s ním z jeho úst. Něžné přátelství, ve vězeňském ovzduší tklivé, - a jaká v něm těžká lekce o psychologii zločince! Na dotaz, co by počal, kdyby byl z milosti propuštěn, odtušil trestanec s netajenou odmítavostí, že je přece doživotní a že tu zůstane do smrti. – Ptáče mu bylo ponecháno.“

Jářina křehká ženská duše je myslím z textu dobře patrná.

Je třeba konečně uvést na pravou míru skutečné důvody vyloučení Járy Cimrmana z ankety Největší Čech v roce 2005. Je veřejným tajemstvím, že Jára (jako muž) obdržel ze všech zdaleka nejvíce hlasů, organizátory však měl být vyřazen z důvodu, že údajně nikdy neexistoval. Faktem však je, že z jednoho alternativního pražského cimrmanologického výzkumného pracoviště začaly již v té době prosakovat zprávy o tom, že Jára opravdu nikdy nežil; on totiž žila!

Organizátoři ankety se vpravdě zděsili při představě, že by největším Čechem mohla být vyhlášena žena, a do pravidel ankety dodatečně zavedli podmínku, že účastníkem soutěže mohou být pouze osoby (opravdu) skutečné, nikoli (údajně) fiktivní. Zde zcela jistě selhala – po výtce ryze maskulinní – oficiální pražská cimrmanologie, která si podle všeho byla dobře vědoma toho, že měla-li by světu konečně poskytnout zcela přesvědčivé a nezvratitelné důkazy o existenci Járy Cimrmana, musela by zároveň odkrýt i jeho/její pravou sexuální identitu. Díky mužské ješitnosti a lobbyistickým tlakům zahraničního kapitálu tak byl honosným titulem Největší Čech nakonec poctěn postavou nepříliš výrazný Lucemburčan a největší Češkou se stala až na desátém místě se krčící žena nějakého Němce.