Aleš Roztočil: Exekuce sociálních dávek – ano či ne?

Akce chomutovské radnice, která ve spolupráci se soudním exekutorem obrala o právě vyplacené sociální dávky své chudé občany, kteří jsou zároveň i jejími dlužníky z titulu různých poplatků, pokut či nájemného, vzbudila velkou mediální pozornost. Na webu Lidových novin se k této otázce rozpoutala zajímavá polemika mezi přední českou procesualistkou Alenou Winterovou, která se 23. 2. 2009 vyjádřila ve své glose tak, že postup města a exekutora je v pořádku a bývalou zástupkyní veřejného ochránce práv Annou Šabatovou, která 14. 3. 2009 ve svém článku označila postup za „nezákonný a protiústavní“. Při té příležitosti se paní Šabatová opřela do profesorky Winterové, neboť ta prý této ostudnosti dodala „právní posvěcení“. Alena Winterová kontrovala 20. 3. 2009 textem, v němž napsala, že paní Šabatová hovoří jen tak vzletnými slovy o nezákonnosti a přitom zákon ignoruje, pravděpodobně jej ani nezná.

K ověření korektnosti právní argumentace prof. Winterové na první pohled postačí letmé nahlédnutí do procesního předpisu, konkrétně do § 322 odst. 2 písm. d) a § 325a o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu a elementární poznatek, že proti povinnému lze vést exekuci či výkon rozhodnutí různými způsoby předepsanými zákonem, a to i tak, že se tato způsoby současně kombinují. Jednotlivé způsoby vedení exekuce pak mají vlastní předpisy o tom, které věci, práva či hodnoty jsou z exekuce vedené tím kterým způsobem vyloučeny. Pokud tedy předpisy o exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky z exekuce vylučují mj. dávky sociální péče a dávky pomoci v hmotné nouzi (§ 317 odst. 2 o. s. ř.), neznamená to, že hotovost získaná povinným výplatou těchto dávek nepodléhá exekuci prodejem movitých věcí (konkrétně zabavení při osobní prohlídce). To je ovšem formalistický pohled.

Zkusme však najít argumenty zpochybňující správnost popsaného postupu, přestože paní Šabatová žádnou konkrétnější argumentaci nenabídla. První úvahou může být otázka likvidačních důsledků provedení exekuce na osobu povinného a jeho rodinu. K takovým důsledkům pravidelně dochází při souběhu různých způsobů exekuce. Typickým případem takového souběhu může být nařízení srážek ze mzdy a přikázáním pohledávky z účtu. I po provedení srážky povinnému část mzdy musí zbýt (§ 278, § 279 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Smyslem tohoto předpisu je ponechat povinnému určitou částku nezbytnou pro život jeho a osob, které jsou na něho odkázané výživou, a zároveň jej motivovat, aby pokračoval v práci. Pokud je povinnému zabaveno vše, skončí totiž automaticky i jeho motivace a zároveň i schopnost dále vydělávat. Pokud je ovšem mzda vyplácena na účet zaměstnance, což je dnes již prakticky nezbytnost, celý zbytek mzdy zbývající povinnému po srážce, padne do rukou exekutora, který nařídí vedle srážek ze mzdy i přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Než se povinnému podaří přesměrovat výplatu, což může trvat i několik měsíců a někdy je to prakticky neproveditelné, nezbývá povinnému na výživu jeho rodiny ani jediná koruna. Tento postup je běžně aprobován soudy a to i odvolacími, jakožto přípustný.

Cílem právní úpravy však nemá být existenční likvidace povinného v důsledku exekuce. Tomu odporují právě ustanovení procesních předpisů, která jednotlivé způsoby exekuce omezují, za účelem zajištění existenčního minima pro povinného a jeho rodinu. Kombinace různých způsobů výkonu rozhodnutí s výsledkem existenční likvidace povinného byla (až do přijetí exekučního řádu) nepředstavitelná. Až přijetí modelu soudního exekutora s pravomocí operativně volit různé způsoby exekuce způsobilo, že se to stalo běžnou realitou.

Souběh exekucí s fakticky likvidačními účinky tedy je sice formálně vzato přípustný, lze však pochybovat o jeho vhodnosti (§ 264 odst. 1 o. s. ř., § 47 odst. 1 e. ř.). Lze najít příklady zastavení exekuce v určitém rozsahu pro nevhodnost. Tak Krajský soud v Praze dospěl k závěru (a to ještě v době, kdy to občanský soudní řád způsobem přikázáním jiné peněžité pohledávky připouštěl), že úplná exekuce dávek státní sociální podpory, které jsou jediným příjmem povinného, je způsobem exekuce zjevně nevhodným a takovou exekuci je tedy třeba zastavit.

Pro podporu závěru o nevhodnosti úplného exekučního postižení sociálních dávek mluví i vývoj právní úpravy, v rámci něhož zákonodárce dvěma novelami (č. 112/2006 Sb. a č. 264/2006 Sb.) definitivně znemožnil dříve velmi frekventovanou exekuci dávek státní sociální podpory cestou přikázání jiné peněžité pohledávky (srov. § 299 odst. 2 poslední věta o. s. ř.).

Při aplikaci procesních předpisů je třeba zohlednit i čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na zajištění základních životních podmínek v hmotné nouzi. Tohoto práva se sice lze dovolat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), avšak je třeba jej použít jako výkladové vodítko, a to i v oblasti soukromého práva procesního včetně práva exekučního (nepřímé horizontální působení základních práv).

Podle mého názoru je dále třeba považovat mobiliární exekuci jako takovou (exekuci prodejem movitých věcí) zpravidla za nevhodnou. Tento způsob exekuce je sice obecenstvem často vnímán jako synonymum pro exekuci (bez lepení nálepek „exekučně zabaveno“ si většina lidí práci exekutora neumí představit). Ve skutečnosti však tento způsob exekuce prakticky vyšel z užívání a je využíván spíše jako nástroj vydírání nebo šikany povinných. Důvodem je především to, že mimo některé zvláštní případy (např. postižení motorových vozidel či šperků a uměleckých děl) tento způsob exekuce zpravidla nemá význam pro cíle exekuce, tedy pro úhradu vymáhané peněžité pohledávky a nákladů exekuce. Zkuste si představit vybavení průměrné domácnosti dlužníka (tj. z hlediska sociálního a majetkového podprůměrné rodiny), odečtěte věci vyloučené podle § 322 o. s. ř., odhadněte, za jakou částku se zbývající předměty dají zpeněžit v dražbě. Od získané částky odečtěte náklady na zámečníka, stěhovací službu, (případně též bezpečnostní agenturu), dopravu, skladování, inzerci a provedení dražby. Při této kalkulaci prosím zohledněte atraktivitu použitých věcí pro potenciální kupce, jakož i jejich ochotu obcházet při zařizování vlastní domácnosti nebo zásobování bazaru či vetešnictví exekuční dražby (některé dražby jsou ale neodolatelné). Dále přihlédněte k soudním sporům, které tento způsob exekuce nezbytně provázejí a přinejmenším znamenají nutnost sepsané věci skladovat po několik měsíců či let bez možnosti je zpeněžit. Konečně vezměte v úvahu skutečnost, že věcí, které se nepodaří prodat ani v opakované dražbě, se exekutor při dodržení zákonného postupu nemůže po několik let nijak zbavit a je nucen je na vlastní náklady uschovávat (§ 330 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Vzhledem k dlouholeté zkušenosti mohu ujistit, že finanční bilance mobiliární exekuce je téměř vždy záporná. Její jediný efekt tedy spočívá v tom, že povinnému způsobí újmu zdaleka převyšující výtěžek pro oprávněného, a umožňuje tedy povinného udržovat ve strachu a donutit jej touto cestou ke spolupráci. Domnívám se proto, že mobiliární exekuce je až na zcela výjimečné případy velmi problematická, nevhodná a tedy i nepřípustná.

Pokud se vrátíme zpět k chomutovské kauze: povinní podali návrhy na zastavení exekuce ohledně částek zabavených exekutorem při výplatě sociálních dávek. Ačkoli postup exekutora byl formálně přípustný, některé návrhy na zastavení exekuce měly úspěch, a to zřejmě s přihlédnutím k nepřiměřenosti a nevhodnosti takového postupu. I kdyby ale návrhům na zastavení exekuce vyhověno nebylo, je nutné si uvědomit praktický výsledek postupu chomutovské radnice. Exekutor v lednovém termínu díky momentu překvapení dlužníkům sice zabavil několik tisícikorun, tím však úspěch končí. Povinným stačí k obelstění exekutora maličkost: zmocnit k převzetí dávek kohokoli jiného. Exekutor totiž nemůže věc (peníze) povinného, které má u sebe jiná osoba, sepsat a zajistit, maximálně může tuto třetí osobu vyzvat k dobrovolnému odevzdání peněz povinného (§ 326 odst. 2 o. s. ř. a § 55 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Peníze zabavené v únoru padnou na náklady exekuce, které v současné době činí nejméně 12.200 Kč, a oprávněný – Město Chomutov – pravděpodobně z celé problematické akce nezíská ani korunu. Jediným efektem tedy pravděpodobně zůstane aureola paní primátorky jako představitelky tvrdého postupu vůči sociálně nepřizpůsobivým občanům (voliči rozumějí: proti občanům jiné barvy pleti).

Aleš Roztočil