Blanka Čechová: Obyčejný člověk a Organizace spojených národů: Poklona právníku Murukathasanovi a všem ostatním typical mental cases

Kdysi jsem si myslela, že z pohledu OSN je obyčejný člověk, jednotlivec, až na posledním místě. Bylo to ode mě krátkozraké a nespravedlivé. Dnes, po několika letech práce v mezinárodních organizacích, vím, že v perspektivě OSN a žánrově podobných útvarů, obyčejný člověk nefiguruje vůbec.

Když jsem si v sobotu přečetla zprávu o tom, že před sídlem OSN v Ženevě se upálil šestadvacetiletý Tamil, na protest proti nečinnosti mezinárodního společenství v konfliktu na Srí Lance, otřáslo to mnou a pohnulo k napsání následujících několika poznámek.

Jmenoval se Murukathasan a byl to právník ze Srí Lanky, který pracoval v Londýně. Podle dopisu na rozloučenou (plné znění v angličtině je k dispozici na http://tamilnet.com) chtěl svým činem upoutat pozornost veřejnosti a mezinárodního společenství k aktům genocidy, kterými se v nedávné době opět vyhrotil mnohaletý konflikt na Srí Lance, a které nejsou nepodobné těm, k nimž docházelo na samém počátku genocidy ve Rwandě v roce 1994. (Mimochodem, nelze si v této souvislosti nevzpomenout na legendární dotaz reportéra Reuters, na který se mluvčí amerického ministerstva zahraničí zdráhala odpovědět, a sice - How many acts of genocide does it take to make a genocide? Tou dobou přišlo ve Rwandě o život už více než půl milionu lidí.)

Murukathasan se před branami Paláce národů upálil ve čtvrtek 12. února, ale na stránkách OSN o tom doteď není ani jediná zmínka. Předpokládala bych zprávu. Aktuální informace o aktivitách agentur OSN na Srí Lance. Nebo, proboha, alespoň telegrafické vyjádření lítosti. Přejít tuto událost mlčením považuji ze strany OSN za skandál. Ani komunisti nedokázali ututlat smrt Jana Palacha, to se jim podařilo teprve u následujících případů, které na veřejnost skutečně už nepronikly. (Poznámka: zadržte, prosím, rozhořčené komentáře, jak že se opovažuji srovnávat OSN a KSČ. Tak - prostě opovažuji. Základní myšlenka obou spasitelských organizací je sice jiná, ale neliší se v míře utopičnosti a hlavně v totální neefektivitě její realizace. Míra korupce a bezpáteřnosti, způsob výběru kádrů i praxe v oblasti propagandy a mystifikace veřejnosti, jsou navlas tytéž.)

Na základě vlastní zkušenosti si troufnu odvodit, o čem se tak v sídle OSN vedly řeči, zatímco před jejím prahem hořela živá pochodeň: tak především se konala schůzka Panelu ke zhodnocení Rozvojových Cílů Milénia v oblasti veřejného zdraví. Ecosoc toho dne prohlásil, že potenciál tradiční medicíny by měl být nadále rozvíjen. Fajn. Ve výtazích a na chodbách se klábosilo o tom, že zítra máme 13. pátek a co kdo dělá na Valentýna, jo – a taky že v nedalekém lyžařském středisku Meribel napadlo čtvrt metru prašanu. Pak se šlo domů, venku před vraty kupa žluté pásky a pár policejních aut – hm, hm, asi tu zase demonstroval nějaký anonymní šílenec. No nic.

Sebeupálení jako akt protestu neschvaluji. Ale chápu Murukathasanovo zoufalství, které ho k takové oběti přivedlo. Uvědomil si bezmoc veškerého předchozího snažení: měsíce volání, dopisů, stížností a článků v tisku, pokusy o audience, dokonce početná demonstrace, která se konala před sídlem OSN jen pár hodin předtím, než se Murukathasan upálil – všechno to bylo k ničemu. (Jediného zásahu, kterého se ze strany OSN mohli demonstranti případně dočkat, by byl zásah proti nim samotným. Jsme koneckonců ve Švýcarsku, tak hlavně žádný rozruch na ulicích…) I kdyby Murukathasan radši držel hladovku a nebo chodil před budovu OSN každý den protestovat, nikým by to ani zbla nepohnulo. Ostatně, jednoho takového tichého a vytrvalého protestujícího jsem osobně poznala.

Stěžovatelka před ESLP, paní M.D., se tehdy trmácela do Štrasburku cestou necestou ze vsi vzdálené tisíce kilometrů. Mohlo jí být okolo šedesáti, na sobě měla hodně obnošené šatstvo a poté, co se marně snažila domoci nahlédnutí do svého spisu, se usadila na schodiště před vchodem do budovy soudu. Vydržela tam sedět každý den po dobu několika měsíců, aby protestovala proti opakovanému odmítnutí své stížnosti. Drtivá většina lidí jí míjela, na chodbách a v kantýně tu a tam někdo zmínil, že ta praštěná ženská pořád táboří u nás na schodech. Blázen.

Jednoho dne jsem se dala s paní do řeči a shledala jsem, že 1) mluví slušně anglicky i francouzsky, 2) velmi dobře se orientuje v řízení před ESLP, 3) nestěžuje si na žádnou pitomost, ale na poměrně vážné procesní pochybení v domácím civilním řízení. V archivu mi stížnost půjčili. Prošla jsem jí. Nezdálo se mi to. V rozhodnutí o odmítnutí (jehož odůvodnění v rozsahu cca jednoho odstavce si stěžovatelka nikdy nepřečte, protože je důvěrné) stálo, že jde o notorickou stěžovatelku a zjevně neopodstatněnou stížnost, tečka. Zeptala jsem se kolegy-právníka, který věc vyřizoval, z jakého důvodu tak soudí. Odtušil, že to je typical mental case, tak co řeším, a vyrazil na cigárko do kantýny.

Paní M.D. jsem toho dne poradila, ať jede domů. Neodjela. Seděla tam ještě hodně dlouho a docílila akorát toho, že beztak předůležitý Soud se cítil ještě důležitějším. Ať tam klidně chcípne, nenechám se do ničeho tlačit, - řekl mi kolega-právník, když jsem se ho po čase znovu zeptala, jestli se přeci jen nechce s paní sejít nad spisem.

Samozřejmě, že OSN nevyšle na Srí Lanku žádné jednotky a týmy jen proto, že se nějaký šílenec upálil. To by pak mohl udělat kdekdo. Škrtnout sirkou a citově vydírat ubohou OSN, aby laskavě dělala to, k čemu byla zřízena. Aby laskavě pracovala. Navíc, co je na Srí Lance? Vždyť jsou tam jen lidé. Přesně takovou odpověď, mimochodem, dostal od OSN Romeo Dallaire, velitel mise UNAMIR ve Rwandě, když zoufale žádal o posily, aby se mohl pokusit zabránit genocidě. (Následný rozkaz ke stažení Dallaire neuposlechl, zůstal ve Rwandě na vlastní pěst s hrstkou mužů, s nimiž zachránil životy desítek tisíc lidí. Po návratu z mise se zhroutil a pokusil o sebevraždu. Více viz jeho autobiografická kniha Shake Hands with the Devil, případně stejnojmenný dokumentární film. Upozornění: jen pro silné povahy.)

Kdo by si měl opravdu stěžovat, resp. vyžadovat po OSN a ostatních mezinárodních organizacích nějaké výsledky, jsou daňoví poplatníci. (A propos: pojmy jako veřejné peníze nebo daně, jsou v kuloárech mezinárodních organizací buď tabu nebo sprosté slovo. Fuj. Jaký daně? My všichni, jak jsme tady, máme přeci daňovou exempci.) Například: jaké jsou skutečné výsledky desetiletého působení mise UNMiK v Kosovu? Zaměstnávala tisíce lidí, aby mj. monitorovali, observovali, analyzovali, vyhodnocovali, kooperovali a věnovali se jiné užitečné činnosti. Náklady na jednoho takového člověka ročně jsou v řádech desítek tisíc eur, což je zcela na místě, pokud dotyčný bere svou práci vážně, tj. opravdu pracuje a nikoli pokuřuje v kavárnách, nakupuje alkohol bez daně v UN tuzexu v Prištině a křižuje Kosovo v bílém terénním voze s vysílačkou tak, jako všichni ostatní. Zodpovědných lidí, kteří tvrdě pracovali, riskovali a uskutečňovali ideály, pro které OSN kdysi vznikla, jsem v Kosovu potkala málo. Asi tak pět. Všichni se velmi trápili, protože jim záleželo na osudu lidí, kteří v Kosovu žijí. Což je (všechny) postupně diskvalifikovalo pro další práci v misi. Ten, koho zajímá obyčejný člověk, přeci nemá v OSN co dělat. Ať se jede na chvíli vyřádit do Súdánu, rozdávat krabice s moukou v rámci World Food Programme, ale pokud by chtěl opravdu něco změnit, nechť se věnuje práci jakékoli, ale jiné.

V úterý 17. února bude v Kosovu první výročí od vyhlášení nezávislosti. Jsem zvědavá, co se tam strhne. Ráda bych, aby se nestrhlo nic, aby se ukázalo, že závěry stovek zpráv OSN o fungující multietnické společnosti, kde vládne právo, a o politické stabilitě, nebyly jen silácké řeči a hloupá propaganda, která měla ospravedlňovat další existenci nákladné a nefunkční mise.

Mrzí mě, že jsem Murukathasana neznala, že jsem s ním nemohla mluvit a říct mu, aby nedělal to, k čemu se nakonec rozhodl. Řekla bych mu, ať je dál obyčejným člověkem a právníkem, ať svoje rozhořčení promění v něco jiného než v dobrovolnou smrt. Určitě by mě neposlechl, tak, jako mě neposlechla paní M.D. Obyčejný člověk, který si naplno uvědomí, že do agendy mezinárodních organizací jako pojem nebyl nikdy zařazen, a že sám nedokáže zabránit násilí a nespravedlnosti, je zlomený a zranitelný. Ztratí iluze, naději a rezignuje.

Klaním se tímto všem typickým šílencům, jejich opravdovosti a odvaze, jejich utrpení. Zaslouží si nedozírně více respektu než organizace, jejíž základní listina začíná zcela paradoxním úslovím We, the people…

Blanka Čechová vystudovala právo na UK a tvůrčí psaní na Oxfordské univerzitě. Působila jako právnička u ESLP ve Štrasburku a jako členka mise OBSE v Kosovu. Z obou organizací dobrovolně odešla a v současné době se věnuje vlastním neziskovým projektům v ČR a na Balkáně.