Komise žaluje kartelisty o náhradu škody

Téma tohoto postu není úplně horké. Chtěl bych však čtenáře JP upozornit na zprávu z minulého léta, která v ČR trochu zapadla, totiž že Komise zažalovala účastníky tzv. výtahové kartelu o náhradu škody, která jí měla být tímto kartelem způsobena.

V únoru 2007 Komise vydala rozhodnutí, kterým uložila čtyřem výrobcům výtahů a jezdících schodů pokutu v celkové výši téměř jedné miliardy eur za kartel, který mezi sebou uzavřeli za účelem sjednocení cen, manipulace s veřejnými zakázkami, rozdělení trhů a sdílení důvěrných informací. Mimochodem, jednalo se o nejvyšší pokutu do té doby uloženou Komisí za kartel. Sladěné jednání se týkalo mj. Belgie a Lucemburska, trvalo deset let, ale podle rozhodnutí Komise mohlo mít negativní dopad na zákazníky dalších padesát let, poněvadž až tak dlouho jsou poskytovány oprava a údržba výtahů a eskalátorů, jichž se kartel rovněž týkal. Kartel byl odhalen na základě aplikace leniency programu, část důkazů tedy byla předložena samotnými jeho účastníky.

V červnu 2008 pak Komise zažalovala kartelisty; požaduje po nich náhradu škody, která ji vznikla v důsledku existence kartelu. O žalobě se mi nepodařilo zjistit mnoho podrobností; jisté je, že byla podána k obchodnímu soudu v Bruselu. Logika žaloby je následující: Vzhledem k tomu, že v době trvání kartelu byly vystavěny mnohé budovy Komise a také budova Soudního dvora v Lucemburku, byla příslušná výběrová řízení kartelem ovlivněna, Komise jako spotřebitel zaplatila v důsledku kartelu za výtahy a za jejich údržbu vyšší než tržní cenu, čímž jí vznikla škoda. Zatím jsem nezaznamenal, že by o žalobě bylo rozhodnuto.

Celá tato kauza je z mnoha důvodů zajímavá. Ačkoli Komise ve veřejném prohlášení uvedla, že podání žaloby bylo v podstatě její povinností jako veřejné instituce, jež je financována z prostředků daňových poplatníků, mnozí komentátoři se shodují, že se jedná rovněž o pokus podpořit vlastní snahy Komise o rozvoj soukromého prosazování soutěžního práva v EU. Podmínky pro uplatňování nároků na náhradu škody v jednotlivých členských státech přitomvykazují "udivující rozdílnost“ a "úplnou zaostalost“. Již dlouho se hovoří o tom, že Evropě možná víc než nová právní úprava chybí „success story“, tedy úspěšný a velký případ, ve kterém by se poškozený domohl restituce. Ten by pak mohl vést k většímu zájmu o private enforcement. Komise se tedy ujala tohoto prominentního případu a chce ukázat, že to jde nejen v USA, kde je 90 % antitrustových případů řešených soukromými žalobami.

Otázkou je, jak se bruselský soud vypořádá s dvojjediným postavením soutěžního úřadu v této věci. Komise totiž není tak úplně běžný soukromý žalobce. Komise je zejména správním orgánem vybaveným mocenskými pravomocemi za účelem odhalování kartelu a zajišťování důkazu o jeho rozsahu a trvání, které ostatní poškození nemají. V případě řízení o výtahovém kartelu Komise tato oprávnění samozřejmě využila. Komise tak má privilegovaný přístup k relevantním informacím a dokumentům. Použije Komise tyto informace v řízení o žalobě? A to včetně těch, které byly poskytnuty žadatelem o leniency? Připustí soud takové důkazy? Pokud ano, nebude založena takovým postupem diskriminace jiných potenciálních žadatelů o náhradu škody, které takové informace nemají?

Je známo, že nezávisle na Komisi zažalovaly výrobce výtahů i rakouské stavební společnosti, a to u tamního soudu (rakouský soutěžní úřad pokutoval kartel výrobců výtahů samostatným rozhodnutím). Tyto stavební společnosti nemají plný přístup k informacím ve spisu soutěžního úřadu, zejména ne těm, které byly předmětem žádosti o leniency, mohou však argumentovat jeho rozhodnutím (v ČR by byl civilní soud dokonce takovým rozhodnutím podle § 135 odst. 1 OSŘ vázán, pokud jde o skutečnost, že byl kartel spáchán a kdo se jej zúčastnil). Připustí i belgický soud, aby Komise argumentovala svým vlastním rozhodnutím? Připomínám, že podle čl. 16 odst. 1 Nařízení 1/2003 o provádění pravidel ochrany hospodářské soutěže se vnitrostátní soudy rozhodující o porušení čl. 81 SES, která jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou odchýlit od tohoto rozhodnutí. Nebude pak Komise tak trochu soudcem ve své věci? I na to bude muset belgický soud odpovědět. Každopádně postavení Komise poněkud relativizuje vliv případného "pozitivního příkladu" z pohledu ostatních, běžných poškozených.

Zkušenosti ukazují, že tam, kde je private enforcement rozvinutý, je drtivá většina případů řešena smírem. Bude zajímavé sledovat, zda žalované společnosti budou usilovat o takové alternativní řešení a zda Komise na smír přistoupí, nebo zda bude v zájmu "projasnění" pravidel a založení pozitivního vzoru pokračovat v soudní při.

Třeba je tento počin Komise pouze začátkem. Četl jsem o tom, že Komise zvažuje žalobu na náhradu škody, která jí byla způsobena kartelem podniků zabývajících se stěhovacími službami v Belgii, o kterém rovněž nedávno rozhodla. No, a jednou, až ÚOHS projde nějaký kartel úspěšně všemi soudními institucemi, třeba zkusí jménem České republiky zažádat o náhradu škody. Koneckonců, i česká státní správa potřebuje benzín pro svá auta :-).