Jak se Michal s Honzou (s)pletli, aneb Cartesio je na světě...

Je tomu už více než měsíc, co dal velký senát ESD celé EU pozoruhodný vánoční dárek v podobě judikátu Cartesio, dlouho očekávaného rozhodnutí, které se zabývalo nejen citlivou problematikou přeshraničního přemístění sídla obchodní společnosti v rámci EU, ale i některými zásadními aspekty řízení o předběžné otázce. Vzhledem k tomu, že české právnické servery (pokud jsem něco nepřehlédl) toto rozhodnutí dosud opomíjely, rozhodl jsem se jej zde přiblížit, a to i přes určitou prodlevu, která již od jeho vynesení uplynula. Ostatně, na zajímavosti mu to šestinedělí nijak neubírá...

Skutkový stav:

Cartesio, komanditní společnost založená podle maďarského práva se sídlem v maďarském městě Baja podala dne 11. listopadu 2005 u Bács-Kiskun Megyei Bíróság (krajský soud v Bács-Kiskun), který rozhoduje jakožto rejstříkový soud, návrh na zápis přemístění svého sídla (místa, z něhož je řízena, tj. skutečného, nikoliv pouze statutárního sídla) do italského Gallarate. Rejstříkový soud tento návrh zamítl, neboť platná maďarská právní úprava nedovoluje, aby obchodní společnost založená v Maďarsku přemístila své sídlo do zahraničí a zároveň se nadále řídila maďarským právem, jakožto svým osobním statutem. Podle rejstříkového soudu takovéto přemístění vyžaduje, aby společnost nejprve přestala existovat a poté byla znovu založena v souladu s právem země, na jejímž území hodlá umístit své nové sídlo.

Otázky:

Cartesio se proti tomuto rozhodnutí odvolala k vrchnímu soudu v Szegedu. Nevím, zda na tamějším soudě sedí velcí fanoušci komunitárního práva, nebo byli právní zástupci společnosti Cartesio tak výřeční nebo snad od každého trochu, ale každopádně tento soud položil ESD několi poměrně zajímavých otázek:

1) Je soud druhého stupně, který rozhoduje o odvolání podaném proti rozhodnutí rejstříkového soudu v řízení o změně zápisu v obchodním rejstříku, oprávněn podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu článku 234 ES, jestliže ani řízení o vydání rozhodnutí soudu [první instance], ani odvolací řízení není kontradiktorním řízením?

2) Jestliže je soud druhého stupně soudem, který je oprávněn položit předběžnou otázku v souladu s článkem 234 ES, je třeba považovat uvedený soud za soud rozhodující v posledním stupni, který je povinen předložit Soudnímu dvoru Evropských společenství otázky týkající se výkladu práva Společenství?

3) Je nebo může být oprávnění maďarských soudů položit předběžnou otázku – vyplývající přímo z článku 234 ES – omezeno vnitrostátním právním předpisem, který umožňuje podat odvolání, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, proti předkládacímu usnesení, jestliže vnitrostátní soud vyššího stupně může v případě odvolání [...] usnesení změnit, zrušit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a nařídit soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném vnitrostátním řízení?

Podstatou čtvrté (v podání předkládajícího soudu velice rozvité) otázky bylo, zda články 43 ES a 48 ES musí být vykládány tak, že brání právní úpravě členského státu, která nedovoluje společnosti založené podle vnitrostátního práva tohoto členského státu přemístit své sídlo do jiného členského státu a zároveň být považována nadále za společnost, která se řídí vnitrostátním právem členského státu, podle jehož právní úpravy byla založena.
(zvýraznění jsem přidal)

PŘEMÍSTĚNÍ SÍDLA

Začněme nejdříve čtvrtou, pro korporátní právníky, daňaře a příznivce mezinárodního práva soukromého tou nejzajímavější, otázkou.

Soud k ní zaujal následující postoj:

107. V rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, Überseering (C‑208/00, Recueil, s. I‑9919, bod 70), potvrdil Soudní dvůr svůj přístup a vyvodil z něj, že možnost společnosti založené podle právní úpravy členského státu přemístit své sídlo, ať již statutární, nebo skutečné, do jiného členského státu, aniž by ztratila právní subjektivitu, kterou měla v právním řádu členského státu svého založení, jakož i případné bližší podrobnosti tohoto přemístění jsou určeny vnitrostátní právní úpravou, podle níž byla společnost založena. Dospěl k závěru, že k tomu, aby si společnost mohla zachovat svou právní subjektivitu, která jí přísluší podle práva členského státu, má členský stát možnost uložit společnosti založené podle jeho právního řádu omezení týkající se přesunu jejího skutečného sídla z jeho území.

108. Dále je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr k tomuto závěru dospěl na základě znění článku 58 Smlouvy o EHS. Když Smlouva o EHS definovala v tomto článku společnosti oprávněné k využití práva na usazování, považovala rozdíly ve vnitrostátních právních úpravách – týkající se jak vazby vyžadované od společností podléhajících těmto právním úpravám, tak možnosti a případných podmínek přemístění statutárního či skutečného sídla společnosti založené podle vnitrostátního práva určitého členského státu do jiného členského státu – za problém, který nebyl vyřešen pravidly, jimiž se řídí právo usazování, a který musí být vyřešen legislativní činností a prací na smluvní úpravě, která zatím není završena (viz v tomto smyslu výše citované rozsudky Daily Mail and General Trust, body 21 až 23, a Überseering, bod 69).

109. Proto tedy v souladu s článkem 48 ES platí, že neexistuje-li v právu Společenství jednotná definice společností oprávněných k využití práva na usazování v závislosti na jednotném hraničním určovateli, který by určoval vnitrostátní právo použitelné na společnosti, je otázka, zda se článek 43 ES použije na společnost, která se dovolává základní svobody zakotvené v tomto článku, ostatně stejně jako otázka, zda je fyzická osoba státním příslušníkem členského státu, který může z tohoto titulu využít této svobody, předběžnou otázkou, která za současného stavu práva Společenství může být zodpovězena pouze na základě příslušného vnitrostátního práva. Pouze v případě, že je ověřeno, že tato společnost skutečně požívá svobody usazování s ohledem na podmínky uvedené v článku 48 ES, tedy vyvstává otázka, zda se musí uvedená společnost potýkat s omezením této svobody ve smyslu článku 43 ES.

110. Členský stát má tedy možnost volby při definování jak vazby, která je vyžadována od společnosti k tomu, aby mohla být považována za společnost založenou podle jeho vnitrostátního práva, která může z tohoto titulu využít práva na usazování, tak vazby vyžadované pro pozdější zachování tohoto postavení. Tato možnost volby zahrnuje možnost členského státu nedovolit společnosti podléhající jeho vnitrostátnímu právu zachovat si toto postavení, hodlá-li se reorganizovat v jiném členském státu tak, že přemístí své sídlo na území tohoto jiného členského státu, čímž přeruší vazbu, kterou stanoví vnitrostátní právo členského státu založení.

111. Nicméně takovýto případ přemístění sídla společnosti založené podle práva určitého členského státu do jiného členského státu beze změny práva, kterým se řídí, musí být odlišen od případu, kdy dochází k přemístění společnosti z určitého členského státu do jiného členského státu se změnou použitelného vnitrostátního práva, přičemž se společnost změní na společnost určité formy upravené vnitrostátním právem členského státu, do něhož se přesunula.

112. Pokud jde o posledně uvedený případ, možnost zmíněná v bodě 110 tohoto rozsudku totiž v žádném případě nezahrnuje jakoukoli imunitu vnitrostátní právní úpravy v otázkách založení a zrušení společnosti vůči ustanovením Smlouvy o ES, kterými je upravena svoboda usazování. Obzvlášť nemůže odůvodnit to, aby členský stát založení tím, že uloží povinnost zrušit a zlikvidovat společnost, zabránil této společnosti přeměnit se na společnost podle vnitrostátního práva jiného členského státu, pokud to jeho právní předpisy dovolují.
(zvýraznění přidáno)

113. Takováto překážka v uskutečnění přeměny – bez předchozího zrušení a likvidace – takovéto společnosti na společnost podle vnitrostátního práva členského státu, do něhož se společnost hodlá přemístit, by byla omezením svobody usazování dotyčné společnosti, které je zakázáno článkem 43 ES, ledaže by bylo odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu (viz v tomto smyslu zejména výše citovaný rozsudek CaixaBank France, body 11 a 17).

ESD zároveň využil příležitosti k vyjasnění dopadů judikátu Sevic, v němž Soud prohlásil, že obecný zákaz přeshraničních fúzí je v rozporu s komunitárním právem:

121. Dále, pokud jde o vliv výše citovaného rozsudku SEVIC Systems na zásadu formulovanou ve výše citovaných rozsudcích Daily Mail and General Trust a Überseering, je třeba říci, že tyto rozsudky nepojednávají o stejném problému, takže nelze zastávat názor, že rozsudek SEVIC Systems vymezil dosah obou dalších.

122. Věc, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek SEVIC Systems, se totiž týkala toho, zda uznat v členském státě založení společnosti operaci spočívající v usazení této společnosti v jiném členském státě za pomoci přeshraniční fúze, což je situace, která se zásadním způsobem liší od situace, která je předmětem věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Daily Mail and General Trust. Věc, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek SEVIC Systems, se tedy podobá situacím, které byly předmětem jiných rozsudků Soudního dvora (viz rozsudky ze dne 9. března 1999, Centros, C‑212/97, Recueil, s. I‑1459; výše citovaný rozsudek Überseering, jakož i rozsudek ze dne 30. září 2003, Inspire Art, C‑167/01, Recueil, s. I‑10155).

Soud tedy uzavřel, že:

124. Vzhledem k výše uvedenému je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že za současného stavu práva Společenství musí být články 43 ES a 48 ES vykládány tak, že nebrání právní úpravě členského státu, která nedovoluje společnosti založené podle vnitrostátního práva tohoto členského státu přemístit své sídlo do jiného členského státu a zároveň být považována i nadále za společnost, která se řídí vnitrostátním právem členského státu, podle jehož právní úpravy byla založena.

Rozhodnutí Soudu považuji za dané situace za logické. Bylo by dosti problematické při rozdílech v národních právních úpravách, aby komunitární právo unifikovalo určení osobního statutu společností, zvláště nasvědčuje-li text Smlouvy ES tomu, že to nikdy ani nebyl její záměr (ne snad, že by tento aspekt bral ESD jindy příliš vážně). ESD samozřejmě rozlišil situace, kdy společnost při přemístění (skutečného) sídla „změní“ právní řád, kterým se řídí její poměry, od situace v hlavním řízení, kdy se Cartesio chtěla i nadále řídit maďarským právem, byť by s Maďarskem ztratila přemístěním sídla požadovanou vazbu.

V této souvislosti je zajímavou otázka vztahu Cartesia k judikátu Daily Mail. Sám ESD se v zásadě tváří, jako kdyby Cartesiem, stejně jako Sevicem, nebyl Daily Mail nijak dotčen. Místo vlastních rozborů k tomu ocituji názor „odjinud,“ konkrétně ze stránky International Tax Review:

„"The reason why tax practitioners have got excited by the Cartesio case is that they hoped the judgement would finally overturn the decision held in the Daily Mail case," said Peter Cussons, a tax partner at PricewaterhouseCoopers in the UK.
[...]
"The Cartesio ruling has shown that Daily Mail is dead law in the UK," said Cussons. "Paragraphs 112 and 113 of Cartesio say that where a company becomes subject to the law of another member state, any restriction in either the state of incorporation, for an example an exit tax, or in the state to which the principal place of administration is transferred has to be justifiable with regards to the freedom of establishment."
"The Cartesio ruling implies that countries should not be able to impose exit taxes on companies as it may dissuade the company from moving to another member state," said Feher.“

Slovy profesora Hrbolka: „Je ještě někdo téhož názoru?“

PROCESNÍ OTÁZKY PŘEDBĚŽNÉ OTÁZKY

Kdyby Michal, Honza a spol. psali svou knížku o předběžné otázce v komunitárním právu (Linde, 2005) nikoliv v r. 2004, ale v r. 2009, Cartesio by v ní bylo asi jedním z nejcitovanějších judikátů. Otázkou je, zda by to byly citace pochvalné či nikoliv. V každém případě toto rozhodnutí se pokouší vyjasnit některé otázky, o jejichž správném řešení mí drazí spolubloggeři před pár lety jen spekulovali.

První otázka – pojem „soudu,“ aneb může být rejstříkový soud „soudem“ ve smyslu čl. 234 SES?

55. K tomu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury při posuzování toho, zda předkládající orgán má povahu „soudu“ ve smyslu článku 234 ES, což je otázka, která spadá výlučně do práva Společenství, bere Soudní dvůr v úvahu souhrn okolností, jako je zákonný základ orgánu, jeho trvalost, závaznost jeho jurisdikce, kontradiktorní povaha řízení, použití právních norem orgánem, jakož i jeho nezávislost (viz zejména rozsudek ze dne 27. dubna 2006, Standesamt Stadt Niebüll, C‑96/04, Sb. rozh. s. I‑3561, bod 12 a citovaná judikatura).

56. Nicméně, pokud jde o kontradiktornost řízení u předkládajícího soudu, článek 234 ES nepodmiňuje možnost obrátit se na Soudní dvůr kontradiktorní povahou řízení, v rámci něhož vnitrostátní soud pokládá předběžnou otázku. Z uvedeného článku naproti tomu vyplývá, že vnitrostátní soudy jsou oprávněny obrátit se na Soudní dvůr pouze tehdy, pokud před nimi probíhá spor a pokud rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím, jež má povahu soudního rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. ledna 2002, Lutz a další, C‑182/00, Recueil, s. I‑547, bod 13 a citovaná judikatura).

57. Pokud tedy rejstříkový soud vykonává činnost správního orgánu, aniž by byl současně příslušný k rozhodnutí sporu, nemůže být považován za orgán vykonávající soudní funkci. Tak je tomu například, když rozhoduje o návrhu na zápis obchodní společnosti do obchodního rejstříku v řízení, jehož předmětem není zrušení aktu, o němž je tvrzeno, že poškozuje navrhovatelova práva (viz v tomto smyslu zejména výše uvedený rozsudek Lutz a další, bod 14 a citovaná judikatura).

58. Naopak soud, k němuž bylo podáno odvolání proti rozhodnutí, jímž soud nižšího stupně pověřený vedením obchodního rejstříku nevyhověl takovémuto návrhu na zápis, přičemž předmětem odvolání je zrušení tohoto rozhodnutí, o němž je tvrzeno, že poškozuje práva žadatele, rozhoduje o sporu a vykonává funkci soudního orgánu.

Zde se výše uvedená kniha „trefuje“ do názoru Soudu (srov. str. 51); rejstříkové řízení nemá zpravidla povahu klasického řízení soudního, ale je-li jeho výstup napadán v odvolacím řízení, pak odvolací soud je „soudem“ ve smyslu čl. 234. Tento postoj ESD se ve světle jeho předchozí judikatury dá jen těžko nazvat překvapivým.

Kdo je soudem poslední instance ve smyslu čl. 234?

76. Soudní dvůr již judikoval, že rozhodnutí vnitrostátního odvolacího soudu, která mohou být účastníky řízení napadena u nejvyššího soudu, nejsou rozhodnutími „soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnou opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“ ve smyslu čl. 234 třetího pododstavce ES. Okolnost, že meritorní přezkum takovýchto opravných prostředků je podmíněn tím, že je nejvyšší soud nejprve prohlásí za přípustné, nezbavuje účastníky řízení možnosti podat opravný prostředek (výše citovaný rozsudek Lyckeskog, bod 16).

77. To platí tím spíše pro takový procesní systém, jako je systém, v jehož rámci musí být rozhodnuta věc v původním řízení, neboť tento systém nevyžaduje, aby nejvyšší soud předem posoudil přípustnost dovolání, nýbrž pouze ukládá omezení týkající se zejména povahy důvodů, které lze před tímto soudem uplatňovat a které se musí vycházet z porušení práva.

Zde není co dodávat, ve světle Lyckeskoga nebylo moc co řešit, je skoro s podivem, že to maďarskému soudu přišlo jako sporná otázka; ale třeba chtěl zkusit, zda ESD Lyckeskoga nepřehodnotí... Nepřehodnotil.

Je možno proti podání předběžné otázky podat opravný prostředek?

92. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že maďarské právo umožňuje podat samostatné odvolání proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, přičemž vzhledem k tomu, že věc v původním řízení jako celek je soudem, který toto rozhodnutí vydal, stále projednávána, přerušuje se řízení do doby, než Soudní dvůr vynese svůj rozsudek. Soud, k němuž bylo odvolání podáno, má podle maďarského práva pravomoc uvedené rozhodnutí změnit, zrušit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a nařídit soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném vnitrostátním řízení.

93. Jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 88 a 89 tohoto rozsudku, pokud se jedná o vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí lze napadnout vnitrostátními opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nebrání článek 234 ES tomu, aby rozhodnutí tohoto soudu, který se na Soudní dvůr obrací s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, podléhala obvyklým opravným prostředkům upraveným ve vnitrostátním právu. Výsledek takovéhoto řízení o opravném prostředku však nesmí omezit pravomoc uvedeného soudu, kterou mu přiznává článek 234 ES, obrátit se na Soudní dvůr, má-li za to, že ve věci, kterou projednává, vyvstaly otázky týkající se výkladu ustanovení práva Společenství vyžadující jeho rozhodnutí.

94. Dále je třeba připomenout, že Soudní dvůr již judikoval, že v situaci, kdy je určitá věc již podruhé projednávána soudem prvního stupně poté, co byl jeho rozsudek zrušen soudem poslední instance, má uvedený soud prvního stupně stále možnost obrátit se na Soudní dvůr na základě článku 234 ES, nehledě na skutečnost, že ve vnitrostátním právu existuje pravidlo, na jehož základě se musí soudy řídit právním posouzením provedeným soudem vyššího stupně (výše citovaný rozsudek ze dne 12. února 1974, Rheinmühlen-Düsseldorf).

95. V případě použití ustanovení vnitrostátního práva upravujících odvolání proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se vyznačují tím, že věc v původním řízení jako celek je i nadále projednávána předkládajícím soudem a samostatným odvoláním je napadeno pouze předkládací rozhodnutí, by přitom byla autonomní pravomoc obrátit se na Soudní dvůr, kterou článek 234 ES přiznává soudu v prvním stupni, zpochybněna, jestliže by odvolací soud tím, že změní rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, zruší tuto žádost a nařídí soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném řízení, mohl zabránit předkládajícímu soudu využít možnosti obrátit se na Soudní dvůr, kterou mu dává Smlouva o ES.

96. Podle článku 234 ES totiž platí, že posouzení relevance a nezbytnosti předběžné otázky je v zásadě pouze odpovědností soudu, který se rozhodne podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, s výhradou omezené kontroly, kterou provádí Soudní dvůr v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 67 tohoto rozsudku. Je tedy na tomto soudu, aby vyvodil důsledky z rozsudku vydaného v rámci řízení o odvolání podanému proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, konkrétně, aby se rozhodl, zda bude na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvat, změní ji nebo ji vezme zpět.

97. Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je situace v původním řízení, musí Soudní dvůr – rovněž v zájmu transparentnosti a právní jistoty – vycházet pouze z rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které musí mít příslušné právní účinky, dokud není vzato zpět nebo změněno soudem, který jej vydal, přičemž o takovémto zpětvzetí nebo změně může rozhodnout pouze tento soud.
(zvýrazění přidáno)

Zde šlo bezesporu o nejzásadnější otázku z okruhu problematiky PO, kterou Soud v Cartesiu řešil.

Autoři knihy Předběžná otázka v komunitárním právu k tomuto problému na str. 184 uvádějí:

„Je možné napadnout usnesení o předložení předběžné otázky odvoláním (respektive stížností)? Soudní dvůr ve své judikatuře konstatoval, že mu nepřísluší tuto otázku řešit. Soudní dvůr se vyjadřil ve smyslu, že:

„…v případě soudu, proti jehož rozhodnutí je přípustný opravný prostředek dle vnitrostátního práva, článek 177 [nyní 234 – pozn. autorů] nevylučuje, aby rozhodnutí takového soudu, kterým byla předložena předběžná otázka tomuto Soudu, bylo přezkoumáno v rámci opravných prostředků podle vnitrostátního práva“. [autoři odkazují na rozsudek Rheinmüllen – pozn. PB]

[...]Soudní dvůr tak otázku přezkumu usnesení o zahajení řízení o předběžné otázce ponechává, v souladu s principem procesní autonomie členských států, plně na vnitrostatní úpravě jednotlivych členskych statů. [Na podporu tohoto argumentu je odkazováno na judikáty 13/61 De Geus en Uidenbogerd v. Robert Bosch GmbH [1962] ECR 45 na str. 50, 127/73 BRT v. SABAM [1974] ECR 139, bod 3, 106/77 Simmenthal v. Amministrazione delle
Finanze dello Stato (Simmenthal II) [1978] ECR 642, bod 10 – pozn. PB]“

Ano, chlapci, měli jste pravdu, Soudnímu dvoru nepřísluší řešit otázku, zda je možné napadnout usnesení o předběžné otázce. ESD opravdu dovoluje národním právním řádům, ať dle libosti umožňují odvolání proti předložení předběžné otázky. Jediným drobný háčkem je, že se výsledkem odvolacího řízení nemusí předkládající soud vůbec řídit. Je totiž přece „na tomto soudu, aby vyvodil důsledky z rozsudku vydaného v rámci řízení o odvolání podanému proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, konkrétně, aby se rozhodl, zda bude na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvat, změní ji nebo ji vezme zpět.“

Ne, že by se mi nelíbily některé důvody, které jste na str. 185-186 uváděli pro (účinný) přezkum rozhodnutí o podání PO. Namátkou cituji:


„Přezkum podobného zásadního rozhodnutí soudu by měl být umožněn z důvodu ochrany procesních práv účastníků. Je nutné připomenout, že podáním předběžné otázky se řízení před soudem členského státu staví minimálně na dva roky. Zasahuje tak podstatným způsobem do procesních práv účastníků, především práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Umožnění přezkumu usnesení o zahajení řízení o předběžné otázce soudem vyššího stupně je způsobem, jak zabránit neuváženým, nepotřebným a nesprávně formulovaným předběžným otázkám. Umožnit vícečetnou kontrolu účelnosti předběžné otázky, tedy za spolupráce účastníků řízení a odvolací instance, by bylo v souladu s přístupem Soudního dvora posledních let. Ta je charakterizována přísnějším postupem proti nedostatečně formulovaným předběžným otázkám, vedoucím až k jejich odmítání. Přezkum účelnosti předběžné otázky soudem vyššího stupně by tak vyšel vstříc potřebě odlehčit nápadu Soudního dvora.“

Je to všechno hezké, hoši, zvlášť ta starost o odlehčení nápadu, ale to víte, „the ECJ knows better.“

Je třeba se smířit s tím, že "právo" podat PO plyne přímo z čl. 234 a národní procesní předpisy jej nemohou omezovat. Jen mi není zcela jasné, proč to Soud neřekne natvrdo, že odvolávat se k vyššímu soudu proti podání PO prostě nelze. On místo toho radši řekne, možná aby si neprotiřečil s tím, co prohlásil ve věci Rheinmüllen (viz výše), že odvolávat se sice lze, třebaže to bude de facto zbytečné, protože se tím prvoinstanční soud nemusí řídit.

Jistě, lze si představit situace, kdy argumentace odvolacího soudu přesvědčí soud prvoinstanční, že ten se rozhodne své původní rozhodnutí přehodnotit, ale to nic nemění na tom, že fakticky ESD pro tyto účely činí hierarchii národních soudů obsoletní (Honzo, tipuju, že na Soudě asi není mnoho fanoušků tohoto díla).

Poučení z Cartesia? Není vůbec lehké nejen spekulovat o tom, co by ESD v budoucnu říci mohl ale často i přijít na to, co vlastně myslel tím, co řekl...