Global Antitrust 009 – díl druhý

Ve svém postu z minulého týdne jsem varoval, že bude mít pokračování. Tady je. Již několik měsíců řádí po celém světě finanční a hospodářská krize. Ze všech stran se na nás valí předpovědi, že bude ještě mnohem hůř. Nekonečná víra ve schopnosti ekonomiky se ze dne na den převrátila do bezbřehé nedůvěry. Jak obstojí soutěžní právo a soutěžní úřady v době, kdy bankrotují banky, kdy se ruší či omezuje výroba v mnoha podnicích, kdy se hromadně propouští? To bude jedna z otázek soutěžní politiky tohoto roku.


Souhlasím s názorem, že krizi a její hloubce „pomohlo“ to, jak se o ní pořád dokola mluvilo, že musí přijít a jak bude hrozivá. Lze se potom divit lidem, že přestávají utrácet, že klesá odbyt a že podniky nemají pro koho vyrábět? Rovněž někdy žasnu, co vše se vydává za důsledek finanční krize. O ní přitom v České republice nemůže být ani řeč. Finanční krize se totiž týká finančních institucí a ty působící v tuzemsku se díky své konzervativní obchodní politice do problémů nedostaly. Jestli něco prožíváme, pak je to hospodářský pokles, postihující ekonomiku mj. v důsledku nepříznivého vývoje na zahraničních finančních trzích.

Ať jsou příčiny jakékoli, data ukazují jasně, že hospodářská stagnace či pokles skutečně nastaly. Mnohé podniky se dostaly do obtíží, nemohou si půjčit peníze na svůj provoz a pro vyrobené zboží se obtížně hledá zákazník. Vlády jsou vyzývány podniky, odbory, ale i veřejností, aby zasáhly. A tak v mnoha zemích můžeme sledovat plány na finanční injekce do postižených sektorů v astronomické výši. Státní pomoc je přitom v Evropské unii principiálně zakázána Smlouvou ES a výjimky se aplikují jen v omezené míře a za přísných podmínek.

I když vlády tomuto tlaku odolají, mohou podniky hledat pomoc u svých konkurentů. Zvláště v době ekonomického poklesu může být cenová válka mezi konkurenty pro mnohé z nich zničující, a proto je pravděpodobné, že některé z nich budou usilovat o její ukončení a sjednocení cenové hladiny či rozdělení trhů, které by jim umožnilo zlou dobu přežít. Historické zkušenosti ukazují, že hospodářský pokles je období, kdy jsou podniky obzvláště náchylné ke kartelovému jednání. Takové dohody jsou přitom soutěžním právem téměř bezvýjimečně zakázány.

Oba scénáře tedy mohou být v rozporu se soutěžními pravidly.

A tak padají otázky, zda v takové situaci má soutěžní právo smysl, zda ochrana konkurence není v době krize luxusem a kontraproduktivní a zda by se státy neměly soustředit na ochranu vlastního průmyslu, resp. pracovních míst.

Během hospodářské recese ve třicátých letech minulého století byla ve Spojených státech fakticky omezena role soutěžního práva. Sama vláda začala bojovat proti „zničující konkurenci“ formami, které by bylo možno považovat za kartely, pokud by byly iniciovány podniky. Jedním z důsledků National Recovery Act z roku 1933, který byl součástí New Dealu, bylo prudké zvýšení cen na trhu. Podniky totiž dostaly právo účastnit se kartelů výměnou za to, že garantovaly svým zaměstnancům určitou výši mezd. Ačkoli tento zákon byl po dvou letech působnosti zrušen Nejvyšším soudem USA, je zřejmé, že pozastavení aplikace antitrustového práva a řízená kartelizace americké ekonomiky prodloužila trvání negativních dopadů hospodářské krize o několik let (podrobněji k NRA a jeho u nás málo známým dopadům třeba zde).

I přes tyto negativní zkušenosti se zdá, že některé státy či některé skupiny zvažují omezení působnosti antitrustového práva tak, aby „pomohly“ podnikům přežít. Korea uvažuje o tom, že podnikům povolí provizorní kartely za podmínky, že nepovedou ke sjednocení ceny. V Nizozemí je prý navrhováno rozšíření pravidla de minimis, podle něhož některé typy horizontální a vertikální koluze nenarušují soutěž, pokud společný tržní podíl podniků nepřesáhne stanovenou hranici. Tamní vláda uvažuje o zvýšení této hranice, a to proto, aby umožnila podnikům zvládnout krizi. Tuzemští živnostníci dlouhodobě poukazují na zničující a nekalou konkurenci ze strany zahraničních konkurentů, kteří, údajně, nedodržují bezpečnostní a pracovněprávní předpisy, a proto mohou být levnější. Řešení? Povolení stanovení minimálních cen za jednotlivé úkony, jinými slovy sjednocení cen, a to nejlépe formou výjimky z působnosti soutěžního práva.

V období ekonomických obtíží klesá všeobecná důvěra v trh, a tedy i jeho ochranu. Spotřebitelé, kteří v jiných obdobích oceňují různost nabídek, jež se v důsledku konkurence liší svou cenou a kvalitou, nyní mohou preferovat stabilitu a celkovou výkonnost ekonomiky. Vlády v takovém období mohou upřednostňovat krátkodobé zájmy na zachování konkrétních podniků a pracovních míst před dlouhodobým rozvojem tržního prostředí.

Soutěžní právo přitom chrání konkurenci jako jev, nikoli konkrétní soutěžitele. Je-li výsledkem čestného konkurenčního boje odchod méně efektivního konkurenta, nevzniká spotřebiteli jakákoli újma.

Bude tedy zajímavé sledovat, zda a jak v tomto nelehkém období obstojí soutěžní politika a soutěžní úřady. Domnívám se, že i soutěžní politika může pozitivně přispět k řešení současných potíží. Třeba tím, že její uplatňování bude dostatečně pružné, a to zejména z pohledu času. Soutěžní úřady se musejí naučit zkracovat své lhůty pro rozhodnutí ve věcech, které nesnesou odkladu. Rozhodnutí o neproblematických fúzích musí být vydávána co nejdříve, při jejich posouzení je třeba brát v potaz všechny existující tržní podmínky, je třeba rovněž uvažovat o častějším prolomení zákonné povinosti odkladu uskutečňování spojení na dobu po jeho povolení. Existující doktrína umožňuje povolit spojení, po jehož uskutečnění dojde k narušení soutěže a které by mělo být jinak zakázáno, pokud se jej zúčastní společnost v úpadku (failing firm defence). V oblasti státní podpory Komise prokázala mimořádnou flexibilitu, když některé případy rozhodla v řádu dnů či dokonce hodin, a to, alespoň podle jejího prohlášení, při zachování všech pravidel hmotněprávního posouzení.

Byla by ale podle mne chyba, kdyby v zájmu řešení krize, nebo spíše s výmluvou na ni, došlo k rozmělnění hmotněprávních soutěžních pravidel. A to bez ohledu na to, v jaké formě by se tak stalo – relativizací zákazu kartelových dohod, přijetím nových sektorových či jiných výjimek pro některé typy dohod, extenzivní aplikací doktríny upadající společnosti při posuzování fúzí nebo prostou faktickou tolerancí protisoutěžních praktik. I v oblasti státní podpory by bylo špatné, pokud by se stávající pravidla změkčila. Takový stav by mohl vyústit v závody jednotlivých členských států o to, kdo svým podnikům dá větší obnos. Bohatý stát si přitom může dovolit být štědřejší než stát chudší. Vlády přitom často po obdarovaných chtějí, aby zachovali co nejvíce pracovních míst nejen u sebe, ale i u tuzemských dodavatelů. Není těžké uhádnout, které národní ekonomiky by takovým vývojem byly nejvíce poškozeny. Krizi by takový závod jenom prohloubil.

A proto se přimlouvám za zachování stávajících pravidel a jejich tradiční aplikaci i v těchto nejistých časech. V dobách krize zpravidla končí ty nejméně efektivní podniky. Fakt, že přežijí jen ty, které jsou schopny stlačit náklady a pomocí nižších cen si i v době krize udržet poptávku po svém zboží, je dobrým výsledkem konkurenčního mechanismu. To by měly soutěžní úřady svým vládám připomínat.

Zda a jak v tomto ohledu jednotlivé antimonopolní úřady uspějí, bude záviset do značné míry na jejich nezávislosti, prostředcích a pravomocích, neformální autoritě, schopnosti působit jako soutěžní advokát vůči široké veřejnosti a v neposlední řadě na rozsahu dopadů hospodářského poklesu v jednotlivých státech. Na konci roku 2009 budeme pravděpodobně v tomto ohledu chytřejší.