Bylo to jednoho večera v první půlce října, kdy jsme s Jirkou Kmecem seděli v Café Louvre, hráli šachy a bavili se o jeho budoucím hostování na Jiném právu. Říkal jsem mu, že bych nejradši pojal jeho uvítání nějak netradičně, tak trochu v duchu našich aprílových postů. A Jirka mi navrhl takovou malou recesi.
„A co takhle kdybys napsal, že jsem Vám za to hostování na Jiném právu zaplatil? Něco ve stylu ruských vesmírných turistů.“
Ta představa "bloggera-turisty" se mi okamžitě zalíbila.
„Takže místo obligátní chvály Tvých úspěchů bych napsal, že jseš zcela nekompetentní ignorant a peníze byly jedinou cestou, jak se člověk jako Ty mohl dostat mezi naše hosty?“
Odpovědí mi byl hlasitý smích.
Ještě tu noc vznikla první verze uvítacího postu. Verze, ze které Jiří Kmec, pravá ruka vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP, autor jedné monografie a mnoha článků, přednášející na českých fakultách i mimo ně a má první instance v jakékoliv věci týkající se štrasburského soudu, vyšel jako totální motovidlo (mám-li použít ještě slušného výrazu), škemrající o psaní na Jiném právu.
Ona první verze skončila ve stoupě a její osud následovaly i další, mnohem civilizovanější, které jsme již psali s Jiřím společně.
Po menších konzultacích nad finální verzí se dospělo k rozhodnutí, že nápad byl možná dobrý, ale realizace vyznívá stále příliš mnohoznačně. Byla otázka, jak by to čtenáři přijali, báli jsme se, že to nechtěně vyzní urážlivě vůči našim ostatním hostům či hostovací tradici vůbec, a že se tady obětí recese nepřímo stanou i jiné osoby než Jirka či já. Zkrátka první listopad není první duben a tak ten post skončil v mém počítači ve složce „nedopsané věci“ (kde není bohužel či bohudík(?) sám). Snad jednou, v nějakých sebraných spisech...:-)
Jaký má ale smysl vyprávět Vám tu, že vznikl post, který si nakonec nepřečtete? Inu, možná nemá, ale onen nápad ilustruje jednu věc, které si na Jiřím Kmecovi zvláště vážím: že se přes své nesporné znalosti nebere příliš vážně. A to je v České republice, zemi mnoha polovzdělaných narcisů, kteří nám s pocity vlastní neomylnosti káží z nejednoho významného postu, věc stále vzácná.
I pro Jiřího Kmece platí, že mu nebylo nabídnuto hostování na našem blogu proto, že z hlavy ví, jak se řekne francouzsky octomilka, nýbrž z přesvědčení, že je tím správným přírůstkem do skupiny osob, jimiž „si nastavujeme znova a znova příslovečné zrcadlo a zároveň vyrovnáváme vlastní slabiny“ (použiji-li slova Pavla Molka z jednoho vítacího postu).
Jsme rádi, že naši nabídku přijal a já tak mohu tímto Jirku na našem blogu přivítat a vyjádřit víru, že Vás příspěvky, jimiž nás bude celý listopad zásobovat, nezklamou. Snad mohu prozradit, že se v nich podíváme nejen na štrasburskou problematiku, ale i do časů první republiky či oblasti právně-filozofických úvah moderní doby.
„A co takhle kdybys napsal, že jsem Vám za to hostování na Jiném právu zaplatil? Něco ve stylu ruských vesmírných turistů.“
Ta představa "bloggera-turisty" se mi okamžitě zalíbila.
„Takže místo obligátní chvály Tvých úspěchů bych napsal, že jseš zcela nekompetentní ignorant a peníze byly jedinou cestou, jak se člověk jako Ty mohl dostat mezi naše hosty?“
Odpovědí mi byl hlasitý smích.
Ještě tu noc vznikla první verze uvítacího postu. Verze, ze které Jiří Kmec, pravá ruka vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP, autor jedné monografie a mnoha článků, přednášející na českých fakultách i mimo ně a má první instance v jakékoliv věci týkající se štrasburského soudu, vyšel jako totální motovidlo (mám-li použít ještě slušného výrazu), škemrající o psaní na Jiném právu.
Ona první verze skončila ve stoupě a její osud následovaly i další, mnohem civilizovanější, které jsme již psali s Jiřím společně.
Po menších konzultacích nad finální verzí se dospělo k rozhodnutí, že nápad byl možná dobrý, ale realizace vyznívá stále příliš mnohoznačně. Byla otázka, jak by to čtenáři přijali, báli jsme se, že to nechtěně vyzní urážlivě vůči našim ostatním hostům či hostovací tradici vůbec, a že se tady obětí recese nepřímo stanou i jiné osoby než Jirka či já. Zkrátka první listopad není první duben a tak ten post skončil v mém počítači ve složce „nedopsané věci“ (kde není bohužel či bohudík(?) sám). Snad jednou, v nějakých sebraných spisech...:-)
Jaký má ale smysl vyprávět Vám tu, že vznikl post, který si nakonec nepřečtete? Inu, možná nemá, ale onen nápad ilustruje jednu věc, které si na Jiřím Kmecovi zvláště vážím: že se přes své nesporné znalosti nebere příliš vážně. A to je v České republice, zemi mnoha polovzdělaných narcisů, kteří nám s pocity vlastní neomylnosti káží z nejednoho významného postu, věc stále vzácná.
I pro Jiřího Kmece platí, že mu nebylo nabídnuto hostování na našem blogu proto, že z hlavy ví, jak se řekne francouzsky octomilka, nýbrž z přesvědčení, že je tím správným přírůstkem do skupiny osob, jimiž „si nastavujeme znova a znova příslovečné zrcadlo a zároveň vyrovnáváme vlastní slabiny“ (použiji-li slova Pavla Molka z jednoho vítacího postu).
Jsme rádi, že naši nabídku přijal a já tak mohu tímto Jirku na našem blogu přivítat a vyjádřit víru, že Vás příspěvky, jimiž nás bude celý listopad zásobovat, nezklamou. Snad mohu prozradit, že se v nich podíváme nejen na štrasburskou problematiku, ale i do časů první republiky či oblasti právně-filozofických úvah moderní doby.
Téměř bych soudil, že v případě tohoto postu forma zvítězila nad obsahem na body.
OdpovědětVymazat