Víc než absolutní trest

Ta otázka není tak absurdní jak se zdá: může být absolutní trest ještě „absolutnější“?

Tedy může přijít ještě další trest po trestu smrti?

Ano, může.

Na téma trestu „po absolutním trestu“ narazí každý, kdo se zabývá komunistickou justicí. Při práci na televizním dokumentu Dopisy z cely smrti a také na knize Mlynáři od Babic jsem se s tímto zvláštním druhem trestu seznámil důkladněji.

Jde navíc i o to, že tento trest je vlastně vícenásobný. Trestá se jím jak popravený, tak jeho příbuzní či nejbližší.

Sedlák Melkus napsal poslední dopisy svým nejbližším v březnu 1953 před svou popravou.

Skončily archivu.

Stejně jako dopisy většiny ostatních politických vězňů odsouzených k smrti – zvláštní nařízení přikazovalo, že tyto dopisy nesmí být doručovány. Ostatně příbuzní nedostávali ani ostatky svých nejbližších k pohřbení. Zpravidla končily utajeně ve společném hrobě.

Trest po trestu, který se zdál být konečným.

„Drahá maminko! Chci Vám poděkovat za všechno, co jste kdy pro mne udělala. Maminko, zaplať Pán Bůh všemohoucí za Vaši dobrotu a lásku,“ psal Melkus.

Jeho maminka ale dopis za svého života nedostala.

Další dopis, který byl určen synovi, mu byl skutečně doručen. Ale v roce 1995! Tehdejší vrchní státní zástupce Grygárek jej nechal poslat pozůstalým s tím, že byl právě nalezen v archivu.
Dopisy jsou však doručovány příbuzným ještě i dnes. Jeden dostali příbuzní popraveného letos, tedy v roce 2008. Devatenáct let po pádu komunismu!

Jaký může být smysl tohoto trestu „po trestu“?

Jistě je to snaha vymazat člověka z pamětí jeho blízkých a známých. Znemožnit, aby je slova popraveného provázela na další cestě životem a stala se tak jakýmsi svědkem zrůdnosti režimu.
Možná je za tím obyčejný strach, intuitivní, provázející všechny zločince: Strach plodící snahu zamést po sobě důkladně všechny stopy.

Ale také snaha vytrhnout člověka z jeho existence vůbec. Režim se neomezoval jen na zabavování dopisů, ale zakazoval dávat příbuzným i těla popravených. Gustav Smetana, který byl popraven po jednom ze zinscenovaných „babických“ procesů, je pochován ve společném hrobě v Ďáblicích.

Byl samozřejmě odsouzen dávno předtím, než začal soud.

Odvolací soudní jednání bylo zbytečné úplně.

Konalo se 24. října 1952 u Nejvyššího soudu v Praze. Soudcem z lidu byl Emanuel Barša, zapálený komunista, který se později stane vedoucím tajemníkem městského výboru KSČ v Brně. Pochován bude na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova.

Trest „po absolutním trestu“ je v tomto případě stále naplňován: zatímco nešťastná oběť našla své místo ve společném hrobě, její vrah má na hřbitově čestné místo.

Jako důkaz, že absolutní trest je jen trapná jednorázová záležitost. Je to vlastně jen pouhý začátek dlouhé série trestů...

A jako důkaz, že zločiny komunismu nejsou záležitostí minulosti, ale věcí současnosti.