Musíme si pomáhat

Tento text píši pod dojmem nedávno skončeného zkušebního období, v němž se někdy setkávám s následujícím úkazem: přijde za mnou některý z kolegů či z kamarádů a naznačí mi, že budu zkoušet někoho, u něhož je z nejrůznějších důvodů dán zájem na co možná nejpříznivějším hodnocení a případné neznalosti lze odůvodnit výhradně stresem či jinými objektivními důvody, nikoliv nepřipraveností studenta.

Tyto intervence se určitě nedějí pravidelně a ani jsem za své šestnáctileté pedagogické působení nezaznamenal žádné náznaky příslibu materiálního protiplnění. Jde prostě o klasické české přímluvy, které jsou prováděny tou nejroztodivnější formou. Kdysi mi např. v kanceláři zazvonil telefon a volající se představil jako „docent Koblížek z přírodovědecké fakulty“, hovořil se mnou velmi žoviálně a kamarádsky (ačkoliv jsme se předtím nikdy neviděli, a navíc, pokud někdo považuje akademický titul za svoje křestní jméno, považuji ho okamžitě za ješitného pitomce), a řekl něco v tom smyslu, že následující den budu zkoušet jeho syna, který je však tak vystresovaný, že asi nebude vědět úplně všechno, ačkoliv ho celá rodina pravidelně přezkušuje. Jindy potkám na chodbě některého z kolegů, který mne se šibalským mrkáním požádá, abych byl na některého ze zkoušených hodný, protože se mne velmi bojí. (Podotýkám, že v těchto případech na zkoušku nezřídka přijde dvoumetrový kolohnát, rozdávající kolem sebe úsměvy a sebevědomí. Byť, zažil jsem i studenta čtvrtého či pátého ročníku, který si s sebou přinesl plyšového medvídka pro štěstí a trval na tom, že právě tento medvídek vytáhne svojí packou zkušební otázku. Aby mne kritický čtenář nepodezíral z nadsázky, doporučuji se dobře rozhlížet kolem sebe, a pokud takového plyšáčka uvidíte na stole při obchodním jednání v prestižní právní kanceláři, v rukou zaměstnance katastrálního úřadu či jen tak položeného na spise v jednačce soudu, vězte, že to je náš absolvent, a že jsem si tedy nic nepřimyslel.) Na tyto přímluvy pravidelně reaguji vědomě nechápavě tak, že garantuji vlídné zacházení úplně všem, takže ani v tomto případě nehodlám činit výjimku.

Problém samozřejmě vzniká tehdy, když je dotčený natolik nepřipraven, že zkoušku nakonec neudělá, a může se někdy jednat dokonce i o zkoušku, rozhodující o jeho dalším setrvání na fakultě. To se mi bohužel taky několikrát stalo, a naposledy na to „přímluvce“ reagoval přibližně slovy: „Do p....., to mi zas jeho rodiče řeknou, že nedokážu nic zařídit! A taková dobrá advokátní kancelář to je, jenom ten mladej se nevyvedl a vždycky chtěl raději na zemědělku.“ Jindy, ještě v době tzv. blokové zkoušky C, kdy zkoušela čtyřčlenná komise, jsme se radili nad výsledkem zkoušky u jednoho studenta, který svým výkonem všechny komisaře přesvědčil o svých mizerných znalostech, nicméně někteří ze zkoušejících se bránili negativnímu hodnocení s poukazem na to, že se za něj přimluvil jeden z významných členů akademické obce. Budiž této komisi přičteno ke cti, že zkoušený nakonec neuspěl, a to jednohlasným rozhodnutím.

Tento post nemá ambici moralizovat ani samoúčelně kritizovat akademickou sféru. Je prostě pravdou, že se i fakultní půda nikterak nevymyká zažitému českému přesvědčení o tom, že si "všichni musíme pomáhat". Pomáhají si tak lékaři, obchodníci, řemeslníci, a ve výsledku se proto dostáváme do situace, kdy si bez nějaké reference netroufneme dát ani auto do servisu a nezajdeme ke kadeřníkovi, kterého někdo „nezná“. Za tohoto stavu se pak nemůžeme divit, že tohoto jevu není prosta ani vrcholná politika, u níž se každodenně dozvídáme, kdo komu pomohl, který zákon byl protlačen jako přílepek, do jaké soukromé firmy nastoupili bývalí ministři apod. A hlavně, dotčeným to nepřijde vůbec divné či alespoň nevhodné...

Nevím přitom, zda se jedná o jev stále ještě přetrvávající z naší komunistické historie, kdy bez známých nešlo skoro nic: dostat čerstvé libové maso či koupit si detektivní román; dokonce i časopisy byly v trafikách zakládány do legendárních „složek“ určených výhradně pro známé, takže v mém dětství bylo bez šance sehnat časopisy typu „ábíčka“, Čtyřlístku, Gólu, Stadionu atd. Nerozumím však, proč podobná praxe funguje i v současném tržním hospodářství, kdy je všeho již dostatek. Jde pouze o setrvačnost anebo i o důvodný pocit, že když něco neseženu přes známého (mám na mysli zejména služby, nikoliv zboží), nebude to mít odpovídající kvalitu?

Významným důvodem existence popisovaného jevu je určitě i malý počet obyvatel České republiky, což je demografický jev, který již sám o sobě podporuje klientelismus. Prostě, je nás tak málo, že se skoro všichni známe, a tak i tendence vzájemně si „vyhovět“ je výrazně větší, než kdyby nás bylo několikanásobně více. V akademické sféře to pak znamená, že určitou velmi úzkou specializaci nevykonávají desítky či stovky osob, nýbrž spíše jedinci, kteří o sobě velmi dobře ví a proto když z titulu svojí specializace např. hodnotí žádost o grantový projekt kolegy z jiné instituce, nutně mají v hlavě zasunutu myšlenku, že příští rok se jejich role s největší pravděpodobností otočí, takže proč by měli vlastně někomu dělat problém? Nakonec, o jejich peníze se nejedná a příští rok na ně dosáhnou také. Všimněme si ostatně i drobného (avšak velmi příznačného!) rysu, že v malé české akademické právnické sféře se vůbec nenosí kritické recenze. Naopak, pokud bychom všechny publikované recenze brali vážně, kam se na nás hrabe západní jurisprudence!

Mým pozitivním životním poznatkem je však skutečnost, že podobné intervence jsou začasté zcela zbytečné, neboť srovnatelné péče se mi dostane i tehdy, když na příslušné instituci nikoho neznám. Drobný příklad: v létě jsem musel podrobit náš rodinný vůz technické kontrole a také měření emisí. Když jsem najel do příslušné haly, technik na mne mrkl a řekl: „Nejste s tou oktávkou od Tondy Tvarůžka?“ Když jsem se zatvářil nechápavě, tak dotaz dovysvětlil v tom smyslu, že mu volal kamarád Tonda, který ho připravil na příjezd svého výborného kámoše s oktávkou. Přestože jsem popravdě odpověděl, že Tondu neznám, nenechalo to na jeho velmi ochotném (a ve výsledku přiznám se i nezaslouženě tolerantním) přístupu k mému vozidlu sebemenší stopu.

Závěrem chci uvést, že přímluvce neschvaluji, nicméně v podstatě jim do určité míry rozumím. Ve většině případů totiž vůbec nejsou motivováni nijak materiálně a jde jim jen o to, aby jaksi pro klid svědomí udělali vše pro maximální míru harmonie v rodinách svých či známých. Prostě, zkoušený se na zkoušku stejně naučí, nicméně chce mít pro uklidnění pocit, že i když by neměl svůj den, není nic ponecháno náhodě.

Na straně druhé se však jedná o systémový problém. Jak známo, individuální přímluva může pomoci jedinci, naruší však celý systém a ohrozí jeho důvěryhodnost (vhodná paralela platí např. v oblasti hospodářské soutěže). Navíc, dostat se dříve na řadu v čekárně u lékaře anebo dostat lepší kvalitu rajčat zákonitě znamená, že všichni ostatní, kteří možnosti přímluvy nevyužili, přijdou na řadu později anebo dostanou horší zboží.

Na akademické půdě mne osobně velmi mrzí, že někteří studenti těchto intervencí vědomě využívají již na počátku svojí profesní kariéry. Obávám se, že pokud hned v této fázi sami nezjistí, že je něco špatně, velmi pravděpodobně budou podobné praktiky používat i v budoucnu: budou „urychlovat“ rejstříkové řízení, budou se snažit, aby rozhodování právě o jejich klientech bylo tolerantní i k jejich „chybám“ a možná se dostanou i do politiky, kde se aktivně zapojí do porcování medvědů a do podobných systémových deviací.

Jak se proti tomu bránit? Doporučuji naučit se říkat „ne“ i v těch zdánlivě nejnevinnějších případech a třeba o tom i napsat na některý z blogů. I přímluvci totiž blogy nepochybně čtou a možná jim bude nepříjemné se v některém textu poznat.