03 října 2008

Laický prvek v justici - archaismus v 21. století nepotřebný?

Jedna z věcí, o které se v současném českém právu skoro nediskutuje, je otázka budoucnosti přísedících na českých soudech. Jejich zlatou érou byla doba československého socialismu, kdy se nazývali „soudci z lidu“, po roce 1989 však tento institut pomalu ale jistě směřuje ke svému zániku. V tomto postu bych se chtěl zamyslet nad tím, zda je správný stávající trend směřující k eliminaci laického prvku v justici. Podotýkám předem, že s přísedícími mám nulovou praktickou zkušenost, takže by mne zajímaly i názory těch, kteří mají k tématu blízko i osobně.

Před sto padesáti lety hýbala otázka laického prvku v justici českou společností. V revolučním roce 1848 byla demokratická kontrola justice prostřednictvím porot jedním z důležitých požadavků demokratických sil. V omezené podobě začaly poroty fungovat v 50. letech 19. století (slavným porotním soudem byl i proces nad Karlem Havlíčkem Borovským), po liberalizaci mocnářství na sklonku 60. let se pak porotní soudnictví dále upevnilo. Porotu výslovně znala též československá ústavní listina z roku 1920 (§ 95). Je nicméně korektní říci, že porotní soudnictví bylo terčem kritiky ze strany soudcovské veřejnosti již od 20. let, když poroty byly kritizovány jako neekonomické, iracionální a v podstatě zbytečné. Obdobná kritika zaznívala i v jiných evropských zemích, a tak například ve výmarském Německu byly poroty v roce 1924 nahrazeny institutem smíšených senátů tvořených laiky a profesionálním soudcem.

Lze říci, že kontinentální justice – přes snahy revolucionářů 19. století - se s institutem porot nikdy příliš nesžila. Slavným kritikem porot byl například Max Weber, který jednoznačně preferoval plně profesionalizovanou justici rozhodující jak otázky právní, tak otázky skutkové [viz Weber Max (Max Rheinstein ed.), Max Weber on Law in Economy and Society (trans. Edward Shils and Max Rheinstein), Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1969, str. 318, na str. 352]. Ve Weberově práci vidíme asi i hlavní důvody nedůvěry k porotám – je to jednak důraz na „vědeckost“ procesu poznávání v právu, jednak byrokratické pojetí justice, když s oběma byly poroty nepříliš kompatibilní. Ostatně i v těch evropských zemích, kde poroty přetrvaly až do současné doby (např. Francie nebo Rakousko), je praktické fungování poroty odlišné od jejich angloamerických vzorů – profesionální soudce je přítomen závěrečné poradě porotců.

V Československu byl institut poroty zrušen bezprostředně s komunistickým pučem. Porota byla nahrazena institutem tzv. soudců z lidu, zavedeným zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. K obdobným úpravám došlo i v dalších zemích východního bloku. Je nicméně nutno zdůraznit již na tomto místě, že tyto tzv. smíšené senáty nejsou komunistickým výmyslem (narozdíl například od sjednocujících stanovisek nejvyšších soudů), ale existovaly, jak již shora uvedeno, též ve výmarském Německu.

Funkce socialistického „soudce z lidu“ (která i dnes v redukované formě přežívá ve funkci přísedícího) byla teoreticky rovná s funkcí profesionálního soudce. Soudce z lidu i profesionální soudce rozhodovali otázky právní i skutkové. Jakkoliv je jen obtížně vysvětlitelná logika systému, kde soudce z lidu teoreticky rozhodoval i v komplikovaných právních otázkách, reflektovalo to komunistické utopické teze o permanentním zjednodušování práva a jeho snadné srozumitelnosti laikům. Pravidlem bylo, že senát okresního soudu byl složen z jednoho profesionálního soudce a dvou soudců z lidu, proto teoreticky mohli soudci z lidu přehlasovat názor profesionálního soudce po skutkové i právní stránce (teoreticky je to možné i za stávajícího právního stavu, není mi ale známo, jak často k tomu dochází).

Bylo by naivní domnívat se, že změna z justičního systému, který využíval poroty zejména v trestním řízení o závažných zločinech, v justiční systém s plošným využitím soudců z lidu ve všech oblastech práva, se udála jen z ideologických motivů založených na předpokladu zjednodušování práva a všelidového výkonu práva a spravedlnosti. Zejména během stalinského režimu byli soudci z lidu využívání jako kontrola starých „buržoazních“ soudců. Z 20 000 soudců z lidu (bylo jich tedy více než desetkrát více než soudců z povolání) jich bylo na 70 % členy KSČ, zatímco soudců bylo zpočátku komunisty jen jedno procento [Vyjádření bývalého náměstka ministra spravedlnosti K. Klose k situaci v justici v letech 1948 - 1952 (1. dubna 1963), in: Vorel, J., Šimánková, A., Babka, L., Československá justice v letech 1948-1953 v dokumentech. Díly I.-III. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2003-2004, str. 72.].

Již několik let po komunistických převratech ztratili soudci z lidu tento svůj původní význam. Stali se spíše dekorací civilního a trestního procesu, navenek zdůrazňující údajnou demokratičnost socialistického soudního procesu, ovšem bez většího praktického významu. Jejich účast v komplexnějším řízení byla obvykle zcela formální. Institut soudců z lidu byl mezi profesionálními soudci velmi nepopulární, nikoliv však snad pro politické ovlivňování případů (to bylo touto formou od druhé poloviny 50. let spíše výjimečné), ale pro její údajnou zbytečnost (tak alespoň vyzněla anketa mezi soudci během Pražského jara: Bajcura, A. Výsledky ankety o postavení sudcov, Právný obzor, 1968, sv. 51, str. 834 násl., na str. 837). Ota Ulč, reflektující své soudcovské vzpomínky z venkovského okresního soudu v západních Čechách na konci 50. let, shrnul jejich roli ve své knize Malá doznání okresního soudce takto lapidárně:

„Nikdy jsem se necítil jako oběť soudců z lidů, a pochybuji, že se tak cítil jakýkoliv jiný soudce. Spíše bych řekl, že blíže pravdě byl opačný názor, tedy že lidoví soudci byli zbyteční hlupáci a pouhá socialistická dekorace, ovšem s jednou významnou výhradou: zda byli soudci z lidu aktivní nebo pasivní záviselo téměř výlučně na způsobu, jakým byli řízeni předsedajícím profesionálem. Profesionální soudci se všeobecně shodli na tom, že soudci z lidu mohou být využiti jako hodnotný zdroj informací z těch oblastí, o kterých neví právník v podstatě nic […] Nejvíce pomoci, kterou jsem od soudců z lidu dostal, se týkalo civilních žalob v oblasti zemědělství. Protože jsem zemědělství v podstatě vůbec nerozuměl, prakticky kdokoliv by ze mne býval mohl v této oblasti udělat hlupáka, tedy pokud by vedle mne neseděl k mé pomoci soudce z lidu, který byl sám sedlák.“

Po roce 1989 byli soudci z lidu přejmenováni na přísedící a redukováni jen do několika mála právních oblastí včetně nejzávažnějších trestných činů. Mám pocit, že dnes je institut přísedících spíše trpěn, „volba“ přísedících obecními zastupitelstvy je veskrze formální, neboť o místa přísedících není zájem (a není o ně zájem s ohledem na mizerné finanční ohodnocení, což vede k tomu, že místa jsou obsazována povětšinou důchodci). Dokonce se snad prý objevují úvahy, že by institut přísedících měl být kompletně zrušen.

Myslím, že by naši předkové byli překvapeni, kam dospěla jejich idea demokratizace justice. Hlavním smyslem toho, proč mělo být soudnictví doplněno o laický prvek, byla právě snaha o otevření justice. Mělo se za to, že není v pořádku, aby o otázce viny a trestu, tedy mj. o otázce, zda někdo spáchal určitý čin, rozhodovali jen státem placení byrokraté (neboť tehdy soudci ničím jiným než byrokraty nebyli). Justice byla totiž do poloviny 19. století skrz naskrz byrokratickým a zcela neprůhledným molochem, který přitom rozhodoval nejen o otázkách právních, ale i skutkových. Zastoupením laického prvku mělo být soudnictví legitimizováno a demokratizováno. Nemyslím, že by tato idea měla dnes slabší rezonanci než před více než půl druhým stoletím. Základním nebezpečím, které je podle mne s justicí spojeno, není žádná imaginární vidina „soudcovského státu“ (proti tomu lze argumentovat s klasikem, že soudnictví nemá ani měšec, ani meč), ale spíše uzavření justice do sebe sama a do světa zcela nesrozumitelných bezobsažných formulí.
Svých studentů se ptávám, v čem je soudce kvalifikovanější objevit skutkové otázky než například kuchařka nebo zdravotní sestra. Slýchám tradičně názor, že soudce je prostě objektivnější, neboť je k tomu prý vyškolen. Tím si ale nejsem vůbec jist (na fakultách se tomu tedy rozhodně student nenaučí). Není určitým řešením postmoderní situace, kdy jsme skeptičtí vůči našim schopnostem objevit "objektivní" pravdu, pokusit se alespoň proces poznání této pravdy legitimizovat účastí laického prvku? Je s ohledem na uvedené správný názor, že přísedící jsou zbyteční? Nejsou problémy, které dnes s přísedícími máme, spíše důsledkem toho, jak je s nimi zacházeno a jak jsou ohodnoceni?

17 komentářů:

  1. Anonymní4/10/08 00:58

    Nejprve ze všeho díky za zajímavý post.

    Ad laický živel:

    Lze nepochybně nalézt pro i proti účasti i neučásti laiků na soudním rozhodování.

    Nicméně mám ten dojem, že přinejmenším v obchodněprávních sporech je v současnosti laik(a někdy i bohužel advokát) zcela zbytečný,neboť problematika je natolik náročná, že nestačí ani vystudování české právnické fakulty a mnohdy ani praxe justičního čekatele k tomu, aby byl daný spor rozhodnut správně a v přiměřené lhůtě. Nemluvě o zcela specifických věcech jako spory o ochranné známky.

    Co se týče "postmoderního" relativismu ve vztahu ke pravdě a s tím spojené limitace možnosti pravdivě poznávat skutkový stav, pak tato limitace platí nejen pro soudce profesionála, ale i (možná tím více) pro soudce - laika. Nemyslím si tedy, že více hlav musí nutně více vědět, resp. lépe poznat skutkový stav a lépe rozhodnout.

    Z druhé strany si myslím, že ani laikové se příliš aktivně nechtějí do rozhodování věci zapojovat. Možná je to dědictví z dob před rokem 89, možná nikoliv.

    Justici je často vytýkáná jistá uzavřenost a zřejmě nikoliv neoprávněně. Ostatně toto není jen fenomén ČR, ale už v 80. letech se zabýval tímto problémem např. Mauro Cappelletti ve vztahu k soudcovské odpovědnosti. Otázkou je, zda je účast laiků cestou z této uzavřenosti. Osobně se domnívám, že nikoliv.

    V žádném případě bych nenechal laiky rozhodovat o vině a trestu. To jsou velmi vážné věci, ale soudce k rozhodnutí, zda je někdo vinen čili nic, nepotřebuje rady od laiků. Bylo by smutné, kdyby soudce na základě svých životních zkušeností nebyl schopen spor rozhodnout a musel spoléhat na rady svých kolegů - neprofesionálů.

    Ostatně vždycky mě fascinovala komunistické floskule, že laikové přinášejí do soducovského rozhodování životní zkušenosti a vhled. Podobně formulovaný výrok můžete nalézt snad v každé učebnici obč.práva procesního z období komunismu. Copak soudce nemá životní zkušenosti? A pořebuje soudce zásadní životní zkušensoti k tomu, aby např. rozhodnul, zda výpověď z pracovního poměru je neplatná?
    Nemyslím si.
    Myslím si tedy, že účast laiků v českém

    Smyslem účasti laiků by mohlo být, že pokud chce soudce např. někoho odsoudit k nepodmíněnému trestu v trvání 2 let, musí přesvědčit své laické kolegy o správnosti jeho právního názoru.

    Mimochodem je dobré zmínit, že svého času za období komunismu byli laikové (alespoň formálně) účastni rozhodování Nejvyššího soudu, což je opravdu kuriózní.

    OdpovědětVymazat
  2. Tři argumenty ve prospěch soudcovského rozhodování:

    1. V závislosti na proceduře výběru, soudci tvoří intelektuální elitu (SRN), anebo aspoň nadprůměr. Naproti tomu, přísedící bývají průměrní.

    Čím je kdo chytřejší, tím je (za jinak srovnatelných okolností) lépe vybaven k posuzování nejen právních, ale i skutkových otázek.

    (Pro jistotu: Z rozvrstvení inteligence nemám žádnou velkou radost a nemyslím, že ten, kdo měl štěstí v loterii, měl by se jen z toho důvodu považovat za nadřazeného.)

    2. Souzení na plný úvazek možná dává řadu lekcí v objektivnosti i nadstandardní zkušenosti "o životě a vůbec".

    3. Oblastí, ve kterých se může projevit specializovaná zkušenost, je příliš mnoho. Tedy, přísedící paní kuchařka využije svou specializovanou zkušenost možná v jednom z dvaceti případů. (V 50. letech byl na vesnici sedlák každý druhý; to dnes neplatí.)

    OdpovědětVymazat
  3. Zajímavé thema…

    Přísedící, ačkoli jako instituce systémově přežilí, mají přece jen určitý positivní význam, protože korigují soudní rozhodování ve smyslu potlačení svévole. Kdyby tomu tak nebylo, nemusel by plzeňský předseda senátu nikoho přesvědčovat, že Kajínek a jemu podobní jsou "všichni jedna verbež".

    Jak často přísedící předsedu přehlasují, je otázka, na kterou odpověď nezjistíme asi nikdy; jinou věcí je, že zvlášť u menších okresních soudů mohou soudci výběr přísedících neformálně ovlivňovat, takže pokud je někdo "potížista", má smůlu a u soudu si už neškrtne. To je samozřejmě velice špatné a mělo by se to změnit.

    Stejně tak je špatně, že např. u Obvodního soudu pro Prahu 1 působí jako přísedící v trestních věcech strážník městské policie: takový přísedící je laikem jen in nomine a je to skoro stejně nevhodná volba, jako kdyby se stal přísedícím kapsář.

    Osobně znám dva přísedící, oba jsou v pensi, a, bohužel, jeden z nich je již v pokročilém věku a jeho schopnost porozumět rozhodované věci je zřejmě nedostatečná. Naštěstí už ho k jednání nepředvolávají. Naopak druhým přísedícím je dáma v invalidním důchodu, velmi inteligentní, a jsem přesvědčen, že její přínos ke kvalitně rozhodování je positivní, určitě není při závěrečné poradě jen pátým kolem u vozu.

    Osobně bych byl pro zrušení systému přísedících a pro zavedení porotního soudnictví.

    Argument, že laici mohou přispět svými odbornými (resp. "laickými") vědomostmi, je mylný: zdrojem odborných poznatků musejí být znalci, jinak hrozí, že soudy budou rozhodovat na základě tradovaných laických omylů.

    OdpovědětVymazat
  4. Anonymní4/10/08 10:39

    Laická veřejnost by mohla do rozhodování přinést zdravý rozum. Ten u školených soudců často postrádám. Bohužel poznat, kdo zdravým rozum umí používat, je obtížné.
    Václav Pátek

    OdpovědětVymazat
  5. Anonymní4/10/08 11:58

    Nikdy jsem nechápal, proč v civilním souzení zůstali přísedící zachováni právě a jen u pracovněprávních sporů (a ne třeba u věcí rodinněprávních).

    Má zkušenost s přísedícími byla v praxi zhruba taková, že jejich využitelnost v jednací síni byla srovnatelná s využitím náhradní propisky. Většinou nebyli fakticky zapotřebí, ale občas se hodit mohli.

    Jsem zvědav, zda se podaří generaci stárnoucích přísedících (mnohdy vysoce důchodového věku) početně nahradit generací mladší a jak se příchod nové přísedící krve v justiční praxi promítne. Osobně jsem však, jde-li o civilní soudnictví, spíše pro zrušení tohoto pozůstatku minulosti a pro profesionalizaci justice.

    OdpovědětVymazat
  6. Anonymní4/10/08 13:14

    Souhlasím s názorem, že laický přísedící může být významným korektivem svévole, zaujatosti či rutiny v rozhodování soudce.

    Osobně jsem se setkala s několika pracovněpr. i tr. senáty prvostupň. soudů, které působily včetně svých laických prvků jako sehraný a erudovaný tým budící až překvapivou důvěru.

    Setkala jsem se rovněž s tím, že soudce v téměř skončeném řízení k poslednímu jednání, při kterém došlo toliko k přednesu návrhů, poradě a vyhlášení rozsudku, jednu ze dvou příliš odbojných přísedících nepředvolal a nahradil ji jen pro toto jednání "přísedícím - mlčenlivou ovcí", což je poměrně výmluvný doklad jejího významu.

    Současně však dlužno říct, že laický prvek nemůže mít své místo v právně složitých či specifických věcech, a konečně je otázkou, zda několik laických přísedících, kteří jsou v jednací síni "na svém místě" odůvodňuje existenci institutu, který často židle vedle soudce obsazuje jen pasivními diváky.

    Hana Banszelová

    OdpovědětVymazat
  7. Setkala jsem se rovněž s tím, že soudce v téměř skončeném řízení k poslednímu jednání, při kterém došlo toliko k přednesu návrhů, poradě a vyhlášení rozsudku, jednu ze dvou příliš odbojných přísedících nepředvolal a nahradil ji jen pro toto jednání "přísedícím - mlčenlivou ovcí", což je poměrně výmluvný doklad jejího významu.

    Pokud je toto možné, jde o frapantní porušení ústavního práva na zákonného soudce. Přísedící by měli být uváděni v rozvrhu práce, aby se vyloučila nahodilost v jejich přidělování, ale ani u těch nemnoha soudů, které rozvrhy zveřejňují na webu, tomu tak není. Dobrý námět na ústavní stížnost.

    OdpovědětVymazat
  8. Jsou to různé otázky:
    1) Nakolik by prospělo či uškodilo nahradit v trojčlenném senátu dva soudce dvěma přísedícími?
    2) Nakolik by prospělo či uškodilo dodat samosoudci dva přísedící?
    3) Pokud by bylo na Vás určit optimální složení (x-členného) senátu, kolik by v něm bylo soudců a kolik přísedících (s ohledem / bez ohledu na náklady)?

    Otázky 1) a 2) lze přeformulovat: jak byste seřadili následující podle preference:
    a) jeden soudce (samosoudce),
    b) jeden soudce a dva přísedící laici,
    c) tři soudci
    ?

    Vyhovuje Vám, že o odnětí svobody až na 5 let může (v 1. instanci) rozhodovat samosoudce?
    (Srov. § 314a TŘ.)

    OdpovědětVymazat
  9. Anonymní6/10/08 09:03

    Problém je také to, že porota (laický prvek) se nechá např. v trestím právu strhnout brutalitou činu, zkrátka "za tohle má někdo sedět", nebo naopak neshledává nebezpečnost společensky "tolerovaného" protiprávního chování ("pumpnout stát").
    Když se u nás občas zajdu podívat na trestní jednání, přísedící se většinu času nudí. Aby taky ne, např. při rekapitulaci. A nejsem si jistý, jestli skutkový trestní spis, který má např. 2000 a více stran (třeba i bankovních výpisů, lékařských zpráv), mají nastudovaný tak pečlivě, jak vyžaduje tak závažná věc, jako možné odnětí svobody. Spíš o tom pochybuji...
    Naopak se přikláním k argumentům Jana Petrova - inteligence a zkušenost...

    OdpovědětVymazat
  10. Osobně mám za to, že profesionální soudce by měl být schopný i skutokové otázky posoudit lépe než laik. Ne snad z toho důvodu, že by na fakultě dostal jakési školení nestrannosti, ale díky svým zkušenostem právnickým. Prostě by se neměl nechat opít rohlíkem v podobě nějaké líbivé argumentace, protože pár takových řízení už zažil. Pravda je, že náš čerstvě nastoupivší soudce, který má za sebou toliko fakultu a praxi justičního čekatele takovou zkušenost postrádá. Myslím si tedy, že například soudce americký je paradoxně pro samosoudcovské rozhodování disponován mnohem lépe, než leckterý soudce český.

    OdpovědětVymazat
  11. Těmito úvahami sklouzáváte po šikmé ploše, pánové: profesionální soudce, přestože by měl být schopen lepšího úsudku, právě proto, že je profesionálem, toho často schopen není, neboť jeho zkušenost a předchozí praxe u něj vedou k určitým psychologickým změnám, k vyhoření, popř. profesionální slepotě.

    Místo racionálního úsudku se tak může stranám dostávat produkt (ve špatném slova smyslu) nezaujatého rutinéra.

    OdpovědětVymazat
  12. Anonymní6/10/08 11:23

    Předpokládám, že když to tvrdíte jako fakt, máte pro to nějaký empirický důkaz nebo alespoň racionální podklad. A stejný důkaz, že u soudce - laika tomu tak není, nebo alespoň méně často.

    OdpovědětVymazat
  13. Souhlasím s tím, co píše pan Pecina. Je na to obsáhlá literatura, zajímavá je zejm. z pera M. Damašky. Např. Cardozo Journal of International and Comparative Law
    Spring 1997, str. 25 násl.RATIONAL AND IRRATIONAL PROOF REVISITED, nebo University of Pennsylvania Law Review, 1973, str. 506 násl., EVIDENTIARY BARRIERS TO CONVICTION AND TWO MODELS OF CRIMINAL
    PROCEDURE: A COMPARATIVE STUDY.

    Právníci zapomínají, že soudci sami trpí určitými neduhy - např. po načtení spisu jsou často nakloněni k rozhodnutí kauzy, aniž by vůbec "potřebovali" ústní a veřejné jednání. Rozhodující fází pro rozhodnutí pak není jednání před soudem, ale přípravné řízení trestní, a to se všemi negativy. Skutečnost, že přísedící nemá dokonale načtený spis, a rozhoduje na základě toho, co vidí v jednání před soudem, tak může být pozitivum, nikoliv negativum.

    Nerad bych se pouštěl do shora diskutovaných otázek inteligence, většina diskutujících však zapomíná na otázku legitimity.

    OdpovědětVymazat
  14. Předpokládám, že když to tvrdíte jako fakt, máte pro to nějaký empirický důkaz nebo alespoň racionální podklad.

    Empirický důkaz k tomu opatříte stěží, racionální podklad mám v podobě těch desítek soudců, které jsem viděl "v akci". Správně poznamenává Z. Kühn, že spis skutečnost určitým způsobem deformuje (zvlášť v trestních věcech, kde je obviněný od počátku "sprostým podezřelým") a profesionálové mají tendenci si myslet, že pravda je v něm, zatímco laici ji hledají při jednání v soudní síni.

    OdpovědětVymazat
  15. Sklouzávání po šikmé ploše se ovšem může dít i na druhou stranu. Stejně tak lze totiž namítnout, že laický prvek (ať již v jakékoli formě) je méně zkažený, zaujatý a bůh ví v čem ještě lepší také jen v teoreticky uvažovaném ideálním případě. O otázce legitimity nemluvě, neboť nejdemokratičtějším soudnictvím je v zásadě lynč.

    OdpovědětVymazat
  16. Právě proto jsou potřebné oba prvky, profesionální i laický, aby se vyvažovaly a vzájemně korigovaly.

    OdpovědětVymazat
  17. Ačkoliv jsem dosud k diskusím na JP přistupoval s předsevzetím zůstat pouze čtenářem, nedá mi, abych k tématu laického prvku v (české) justici, jež - jako vždy - velmi výstižně otevřel doc. Kühn, nepřidal několik osobních poznámek, protože sám působím (zatím nepříliš dlouho) jako přísedící v trestním senátu u nejmenovaného soudu 1. stupně. Můj náhled na pojednávanou problematiku je bezpochyby poznamenán několika odchylkami, které mě diskvalifikují z hypotetické pozice mluvčího za typový stereotyp recentních českých přísedících:
    1. nejsem v důchodovém věku, i když jsem významně časově vzdálen od juvenilního období svého života, a funkci přísedícího vykonávám souběžně s plnou angažovaností v zaměstnání,
    2. disponuji právně-teoretickými znalostmi, které mě odlišují nejen od přísedících, ale i od řady profesionálních soudců nalézacích soudů okresního stupně (očekávaná koncíznost komentáře mi brání v promyšlené skromnější formulaci – omlouvám se všem učeným účastníkům JP a doc. ZK zejména),
    3. jsem občas činný v legislativní oblasti,
    4. mám specifické profesní zkušenosti blízké prosazování trestního práva.
    Během zahájení svého laického působení u soudu jsem byl mile překvapen přívětivým přístupem soudců k přísedícím, ačkoliv jsem očekával odbornou přezíravost (umně či hůře skrývanou) vůči laikům, kterou jsem jinak během života zaznamenal u řady advokátů (zejména vůči těm, jež nejsou jejich platícími klienty). Přísedící jsou – aspoň v místě mého působení - vnímáni jako pomoc soudců, trvale přetížených nápadem žalob, administrativního zatížení, vzdorováním klíčových svědků (formalizovanými řádnými omluvami) a nedostatečným logistickým zázemím. Tento stav jsem předpokládal, a tudíž mě nepřekvapil. Překvapila mě ale v některých případech „nesnesitelná lehkost“ obžalob, pramenící z fakticky nedostatečně dokončeného vyšetřování policejním orgánem a ukazující na převládající imperativ každodenní pragmatiky státních zastupitelství „V pochybnostech žaluj!“. (Vždyť dokazování se provede v řízení před soudem 1. stupně a proti rozsudku se lze vždy odvolat.) Domnívám se, že přetíženost nalézacích soudů brání častějšímu využití nástroje předběžného projednání sporné obžaloby a případnému vrácení státnímu zástupci k došetření skutkových okolností, doprovozené doporučením podle B. Hrabala „Musíte se víc snažit, pane správče!“.

    Během hlavních líčení si všímám především způsobu kladení otázek žalobců a obhájců (obžalovaní zhusta vypovídají klamavě a je to jejich svaté, totiž ústavní, právo, jež respektuji a počítám s ním). Právě z vystoupení státních zástupců a obhájců lze vytipovat slabá místa obžaloby či naopak obhajoby, jež při čtení spisu zůstávají prima facie skryta. Přísedící může vhodně zvoleným doplňujícím dotazem přispět k (po)odhalení skutkového stavu projednávané věci, protože předseda senátu, na němž spočívá psychické břemeno vedení celého jednání, si třeba někdy neuvědomí potřebnost určité otázky (i soudce může v danou chvíli něco opominout). Vnitřní motivace pro „vhodné“ otázky může vzniknout někdy spíše u přísedících, kteří nejsou ustáleni ve stereotypech osvědčených postupů výslechů profesionálními soudci, případně mohou, vzhledem k převládající senioritě přísedících, doplnit rozvíjející se zkušenost mladého soudce. Netroufám si rozhodně ze své individuální a nevelké zkušenosti dovozovat závěry, přisvědčující k zachování laické dimenze justice. Nicméně model kombinovaných senátů (profesionální soudci & laičtí přísedící) se mi jeví vhodnější než porotní systém, protože veskrze laická porota může být, aniž si to jednotlivci v porotě uvědomí, vnitřně ovládána „psychologií davu“(„dav“ za vypjatých okolností mohou vytvořit více než dva lidé).

    Je dobře, že ZK připomněl otázku legitimity laických „soudců“: jde o velice vážné téma, které je třeba dle mého soudu nahlížet až z úrovně ústavního práva, teoreticky pak atributy materiálního právního státu. (Další argumentace z mé strany by vyžadovala samostatné pojednání – již tak riskuji výmaz pro neudržitelnou délku komentáře). Mnohokrát jsem se nad tím zamýšlel v kontextu s požadavky, které platný zákon klade na budoucí přísedící – jsou minimální (bezúhonnost zúžená na ověřování výpisu z RT, negativní lustrační osvědčení). Přitom přísedící mají při rozhodování o vině a trestu obžalovaných v tříčlenném senátu (přidržuji se s ohledem na osobní empirii trestního řízení) stejnou váhu hlasu jako soudce - předseda senátu. (Přísedící může v případě minoritní neshody vyhotovit i votum separatum, k čemuž jsem bohužel neměl příležitost, s předsedou senátu jsem se zatím skutkově i právně vždy shodnul.) Zákonné předpoklady ale např. vůbec nepřipouštějí pochyby o případném generálním střetu zájmů nebo o průlomu do dělby moci s ohledem na zaměstnaní přísedícího (úmyslem zákonodárce snad nebylo zřízením institutu přísedících vyplnit čas ještě stále aktivních osob, které jsou ve starobním důchodu). Přísedícím může být z hlediska profese téměř kdokoliv – příkladmo podnikatel, zaměstnanec státní (výkonné) instituce, advokát (!), frustrovaný nezaměstnaný etc. Pochybuji, že by se obecní zastupitelstva během volby přísedícího zabývala např. naznačenými střety zájmů a aspekty dělby moci.
    Závěrem si neodpustím malou toxickou poznámku – byl bych opatrnější s artikulací názoru, že soudci u nalézacích soudů představují intelektuální elitu vůči přísedícím, abych se nevystavil riziku unáhleného zobecnění.

    D. Havránek

    OdpovědětVymazat